Příběh

Pan Frank a lakotný hochštapler Toman

09 / 09 / 2018

Frank Reiss coby malý židovský kluk unikl za války jen o vlásek smrti, už měl vykopaný hrob. Zdeněk Toman coby šéf zpravodajské služby před únorem 1948 významně přispěl k ovládnutí bezpečnostních složek komunisty. Oba muži se setkali v emigraci. Vzpomínky, které Toman diktoval Franku Reissovi, se staly námětem pro nový film Ondřeje Trojana, jenž právě vstoupil do kin. Výmluvný obraz však získáme i tehdy, když Reissův a Tomanův osud vzájemně srovnáme.

Frank Reiss coby malý židovský kluk unikl za války jen o vlásek smrti, už měl vykopaný hrob. Zdeněk Toman coby šéf zpravodajské služby před únorem 1948 významně přispěl k ovládnutí bezpečnostních složek komunisty. Oba muži se setkali v emigraci. Vzpomínky, které Toman diktoval Franku Reissovi, se staly námětem pro nový film Ondřeje Trojana, jenž právě vstoupil do kin. Výmluvný obraz však získáme i tehdy, když Reissův a Tomanův osud vzájemně srovnáme.

Jedna z věcí, která vás na něm upoutá, je smysl pro černý humor. Franku Reissovi je přes osmdesát let; s ním a manželkou Radkou se shodou okolností scházíme v den, kdy jeho otec v roce 1942 – přesně na čtyřicáté narozeniny – zahynul v nacistickém vyhlazovacím táboře Majdanek. 

Frankovo vtipkování dost možná souvisí s tím, kolik dramat a paradoxů jeho osobní dějiny obsahují. Po válce, když byl teenager, se shodou náhod stal jeho velkým kamarádem (a dodnes jím je) Roman Mach, syn ministra vnitra fašistického slovenského státu Alexandera Macha, jenž řídil deportace Židů. Zatímco Frank Reiss se za války snažil nezemřít, Roman Mach byl dítětem prominenta a jezdil na hory. „Já mu pořád říkám – ty čuně, když já jsem byl v Terezíně, ty ses učil lyžovat u Hitlera v Berchtesgadenu,“ žertuje Frank Reiss. 

Reiss vtipkuje, i když mluví o holokaustu. „Když se těmito tématy chce člověk zabývat, tak plačtivým tónem to nejde,“ usmívá se Frank. A humor ho neopouští, ani když hovoří o muži, s nímž se kdysi stýkal a který se narodil jako Asher Zelig Goldberger, ale později používal jméno Zdeněk Toman. 

Toman byl členem komunistické strany, před únorem 1948 měl vlivnou funkci šéfa zpravodajské služby a významně přispěl k ovládnutí československých bezpečnostních složek komunisty, přesto jeho jméno v učebnicích starého režimu nenajdeme. Proslul totiž i svým kšeftováním, díky kterému mohl zásobovat nejen komunistickou stranickou pokladnu, ale vydatně také pokladnu svou. Skončil v emigraci, a aby té pestrobarevnosti nebylo málo, v Izraeli na něj vzpomínají s vděčností jako na člověka, který po válce umožnil židovským uprchlíkům průjezd Československem do Palestiny. 

Frank Reiss nahrával jeho vzpomínky a na základě jeho námětu vznikl pozoruhodný film režiséra a producenta Ondřeje Trojana s jednoslovným názvem Toman. Ovšem pozoruhodnou zprávu o minulém století dostaneme, i pokud budeme s Tomanovým příběhem vyprávět osud jeho „kronikáře“ Franka Reisse. 

5b8fe03b9c40fce1a447374a MEDIA_ITEM image
Frank Reiss (vpravo) a Zdeněk Toman v Kalifornii v roce 1984.

Frank: Na Slovensko

Z příbuzných Franka Reisse nezemřeli za holokaustu jen dva. Sestřenice, která si na Slovensku vzala katolíka, a dědeček – bohatý berlínský podnikatel, který byl, jak Frank vypráví, obchodně v Egyptě, když se v Evropě začalo bojovat, a on už se nemohl vrátit (Frank ho nicméně nikdy neviděl, protože dědeček nedlouho po válce zemřel v Chicagu).

Vzpomínky Franka Reisse na třicátá léta jsou obklopeny mlhou dětské paměti. Když Hitler zaútočil na Polsko, byly mu čtyři roky. Jeho rodiče se bohužel, na rozdíl od dědečka, nevydali do Egypta. Sice to nějakou dobu vypadalo, že odjedou za Atlantik, jenže jednou nechtěli jet kvůli nemovitostem, které v centru Berlína rodina vlastnila, podruhé dokonce měli vystavené vízum na cestu do Spojených států – to však bylo platné jen pro celou rodinu, ale matka jet odmítla a zapojila se do protinacistického odboje. 

S otcem se rozvedla a nechala ho i s malým Frankem odjet na Slovensko – do země, kde se ještě v dobách Rakouska-Uherska narodil. Jak se píše o této části rodinné historie v knize Potíže s hrdiny, která vyšla před čtrnácti lety: „Když se mu (Frankovi) po válce dostala do rukou korespondence otce a matky, vzteky ji roztrhal a spálil.“

 

Toman: Do Londýna

Zdeněk Toman přišel o příbuzné svým způsobem ještě před válkou. Narodil se v roce 1909 do chudé a početné ortodoxní židovské rodiny v Sobrancích na východním Slovensku, po maturitě odešel studovat práva do Prahy; tehdy ještě používal příjmení Goldberger (v historických dokumentech ho najdeme pod různými jmény, třeba Zoltán Goldberger).

Později vyprávěl Franku Reissovi, že v hlavním městě Československa došlo k jeho prvním kontaktům s komunistickým hnutím. Rodičům poslal dopis, ve kterém se zříká židovství, na což mu otec odpověděl dopisem, že on se pro změnu zříká jeho; že pro něj jeho syn zemřel. Podle Franka Reisse to byla jedna z mála věcí, jichž Zoltán Goldberger, respektive Zdeněk Toman, později „opravdu hluboce litoval“.

Za druhé světové války se Toman objevil v Londýně, kde pracoval na ministerstvu sociálních věcí československé exilové vlády. A také pro komunistickou stranu. Život v hlavním městě válčícího britského impéria, které bylo vystaveno německému bombardování, nebyl extra lehký. 

Otec, matka a většina sourozenců ovšem skončili v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim. Nevrátili se.

5b8fe03c9c40fce1a4473756 MEDIA_ITEM image
Archivní portrét Zdeňka Tomana.

 

Frank: Podruhé narozen

I Frank Reiss měl namále; chybělo málo, aby skončil tak jako mnoho jiných židovských dětí.

Otec ještě před svou cestou do lágru v Majdanku svěřil malého Franka rodině zubaře Šimona Polláka, jemuž se úplatky, konexemi i štěstím dařilo vyhýbat deportacím do německých vyhlazovacích táborů a putovat po Slovensku. 

Avšak roku 1944 se ve vesnici Nitranská Blatnica odehrála nejdramatičtější chvíle Frankova života. Jednoho nedělního rána tam členové Hlinkovy gardy odvedli pár desítek lidí, o nichž se vědělo, že jsou Židé, a donutili je vykopat si jámy. Všechny dospělé postříleli, děti hodili na mrtvá těla a pohřbili zaživa. 

Předtím ale menší skupinka, v níž byli Pollákovi a ani ne desetiletý Frank Reiss, po jistém váhání uvěřila varovné informaci, kterou jim předal jeden slovenský mladík, jemuž se opilí hlinkovci v hospodě svěřili se svým krvavým plánem. Podařilo se jim uniknout, jenže hlinkovci je spolu s příslušníkem SS po čase našli – a i je donutili kopat si hrob. Malý Frank si tehdy nenazul boty a – jak bude později vzpomínat – „s neuvěřitelným klidem“ prohlásil: Proč bych si je bral, vždyť stejně zemřu. Za půl hodiny se ovšem objevil jiný esesák a nařídil odvézt skupinu na výslech do Nitry, protože by její členové mohli vědět něco o partyzánech v lesích. 

Frank Reiss přežil – i v nitranské věznici. Vlastně mu zachránil život dozorce, který přesvědčil esesáckého velitele, že Šimon Pollák je zubař a mezi slovenskými dozorci i esesáky je po zubní péči velká poptávka. Ordinace byla vybavena nástroji, které zůstaly po židovských zubařích, co měli méně štěstí. Pacienti dokonce nosili jídlo. „Tolik kuřat jsem snad v životě neviděl,“ usmívá se dnes Frank Reiss. Skrze díru ve zdi krmili i německé vojáky z wehrmachtu, kteří dezertovali – a čekali zde na popravu.

Na konci roku 1944, když už se blížila fronta, odvezli Franka Reisse do sběrného tábora v českém Terezíně, z něhož už ale hroutící se Hitlerova říše žádné transporty nevysílala. 

V roce 1945, když skončila válka, se desetiletý Frank Reiss vrátil na Slovensko.

 

Toman: Na vzestupu

Úředník Zdeněk Toman rozhodoval na sklonku války, už z území pod kontrolou sovětské armády, o osudech lidí z Podkarpatské Rusi – předválečného československého území, které Stalin připojil ke své sovětské říši. Toman, kterému tehdy bylo kolem pětatřiceti, vydával pasy a posuzoval, kdo má právo na československé občanství a kdo naopak zůstane v Sovětském svazu. A inkasoval za to peníze. 

Hromadění peněz se bude Toman v následujících letech věnovat opravdu hodně. A ovšem, s komunistickou stranou v zádech vystoupá vysoko.

Frank Reiss vysvětluje, že zdaleka nevěří všemu, co mu Toman říkal o své minulosti – za „největší hochštaplování“ označuje jeho příběhy, jak se sešel s Nikitou Chruščovem, tehdy jedním z nejmocnějších mužů Stalinova Sovětského svazu. To ovšem neznamená, že by Toman nebyl důležitý. Hned po válce se stal zástupcem přednosty takzvaného odboru politického zpravodajství ministerstva vnitra, později dokonce přímo šéfem této zpravodajské služby. V článku Ovládnutí bezpečnostních složek ministerstva vnitra komunistickou stranou v roce 1945, jenž vyšel před dvěma lety, zařadil historik František Hanzlík Zdeňka Tomana mezi lidi, kteří právě v onom procesu „ovládnutí“ hráli důležitou roli.

Tehdy se Toman věnoval i další záležitosti – té, kterou on sám později miloval a na níž budoval svou image. Coby vysoce postavený funkcionář ministerstva vnitra se zasloužil o to, že přes Československo mohli na Západ a dále do Palestiny proudit židovští uprchlíci, kteří se krátce nato stali budovateli a bojovníky nově vyhlášeného státu Izrael. „Bez Zdeňka Tomana by nikdy neexistoval masivní přesun východoevropských židovských uprchlíků,“ píše se na začátku knihy Nepravděpodobný hrdina ze Sobranců, která vyšla v Jeruzalémě.

Toman nebyl jediný, odchod Židů do Palestiny a vyzbrojování židovských ozbrojených jednotek podporovali i další, třeba ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Ani Stalin tehdy v zásadě nebránil vzniku státu Izrael, neboť viděl v levicovém sionistickém hnutí potenciální spojence. Navíc přesun židovských uprchlíků přes Československo nebyl zadarmo – a část peněz směřovala právě do Tomanovy kapsy. 

Tyto události se ovšem také odehrávaly za okolností, které jsou dnes do značné míry zapomenuty: Židé i po válce a holokaustu čelili antisemitismu, někdy s fatálními následky. V červenci 1946 se v polském městě Kielce ztratil polský chlapec. Když ho rodiče našli, tvrdil jim, že byl zavřený ve sklepě a že ho tam uvěznili Židé. Výsledkem byl pogrom, při kterém bylo lynčováno několik desítek lidí. Právě po aféře v Kielcích útěk židovských přeživších na území budoucího Izraele výrazně zesílil.

 

Frank: Dospívání

I ve vzpomínkách Franka Reisse je poválečný antisemitismus v části společnosti přítomen. Tři chlapci se ho ve slovenských Piešťanech pokusili hodit do vody křičeli „Židáček, utopíme ho!“ A bývalí členové Hlinkovy gardy byli na svou minulost patřičně hrdí, každý je snadno poznal, protože nosili vysoké kožené boty, které jim zůstaly z uniformy (a tedy také, pravda, vyprávěli nemožné historky, jak prý právě oni Židům pomáhali).

Frank Reiss chtěl opustit Československo, už když mu bylo třináct let. „Měl jsem všechno vyřízené na cestu do Izraele, a přišel únor 1948 – tak jsem tu zůstal trčet ještě dvacet let,“ říká sarkasticky.

 

Toman: Útěk do Venezuely

Když sledujete schůze komunistů řídících bezpečnostní složky v již zmíněném filmu Toman, jde vám z nich mráz po zádech. 

Jednak vidíte, jak cynicky ukusují stále větší díl moci, jednak – znáte-li historii – víte, kolik z nich později skončilo na popravišti. Například fanatický Bedřich Reicin, přednosta armádního obranného zpravodajství, popraven po procesu se Slánským. Nebo Karel Šváb, spoluzodpovědný za justiční vraždy, také popraven po procesu se Slánským. K tomu samozřejmě sám Rudolf Slánský, generální tajemník ÚV KSČ – pověšen v roce 1952.

Toman byl jedním z prvních, kterého kola nového režimu semlela. Důvodem byla rivalita jiných komunistů, ale nejen ta. Toman totiž viditelně bohatl. Kšeftoval. Například do Anglie pašoval bižuterii, prodával ji přes agenta tajné služby, zpátky vozil peníze. Nebo obchodoval s cizími měnami. Část zisku šla nadřízeným – komunisté potřebovali peníze na kampaň před volbami roku 1946. Část šla ovšem i do jeho kapsy. „Vím, že kradl ve prospěch svůj i strany,“ říká Frank Reiss. „A taky si myslel, že jak Reicin, tak Šváb, tak Gottwald věděli, že kradl,“ odhaduje Frank Reiss, jenž s ním jeho minulost probíral. 

Krátce po komunistickém převratu, v dubnu 1948, Tomana zatkli. Jeho žena spáchala sebevraždu a syna-nemluvně odebrala Státní bezpečnost. Tomanovi se v červnu z vězení podařilo uprchnout, když prý čistil záchody. „Útěk člověka s tak rozsáhlými znalostmi z přísně utajované činnosti československé rozvědky musel nutně vyvolat poplach,“ píše se ve sborníku Securitas Imperii, vydaném v devadesátých letech badatelským týmem ministerstva vnitra. 

Toman bude později Franku Reissovi vyprávět, že po útěku z vězení navštívil svou sestru Aranku, respektive jejího manžela, bývalého pilota britské RAF, který komunisty nesnášel. Ten dal Tomanovi šaty; přejít hranice do Německa se mu podařilo poté, co se dva týdny skrýval u známého v pohraničí, který ho krmil jen cibulí a chlebem. 

Tomanova sestra Aranka, která přežila koncentrační tábory, pak strávila léta v komunistických kriminálech. Zavřeli samozřejmě i jejího manžela.

Toman se po útěku dostal do jihoamerické Venezuely, kde se usídlil ještě před holokaustem jeden z jeho bratrů. Začal tam podnikat a stal se z něj velmi, velmi majetný člověk. Příběh, jak Toman zbohatl, se však Franku Reissovi nezdál příliš pravděpodobný. „Když mi říkal, že přijel do Caracasu a neměl peníze na banán… tomu říkáme v Americe bullshit.“ Naopak se zdá pravděpodobné, že do strojírenské firmy Gexim investoval peníze, které v předchozích letech uložil mimo Československo. 

 

Frank: Emigrace do New Yorku

Mladý Frank Reiss zatím přežíval v komunistickém režimu. Coby válečnému sirotkovi se mu podařilo dostat na práva, pak přišla vojna, ale myšlenek na emigraci se nevzdal. S dvěma syny a manželkou odešel do Vídně – bylo to na jaře 1968, uprostřed krátké éry uvolnění známého jako „socialismus s lidskou tváří“. Když mu předtím kamarád říkal, že je hloupý a proč utíká, když přichází svoboda, Frank odpověděl, že být Brežněvem, pošle do Prahy armádu hned zítra. Prý to byl jeden z mála správných odhadů politického vývoje.

Z Rakouska směřoval Frank do New Yorku. Začátky v emigraci byly krušné, pracoval ve skladu a neuměl skoro vůbec anglicky. Potom ale na univerzitě absolvoval obor zaměřený na sociální práci a získal slušnou pozici v organizaci HIAS, která pomáhala židovským uprchlíkům.

 

Frank a Toman se setkávají

Frank Reiss a Zdeněk Toman na sebe poprvé narazili v roce 1975. Tomana totiž trápila vážná osobní věc: chtěl najít syna Ivana, kterého nechal v Československu. Ještě z Prahy se znal s Gaynorem Jacobsonem, jenž měl po válce coby zástupce židovské organizace Joint na starost přesun uprchlíků, a jak vypráví Reiss, „Toman byl pro něj tím velkým bossem“. Nyní byl Jacobson šéfem HIAS a Toman ho prý téměř plačtivým tónem žádal – prosím, pomoz mi, vždyť já jsem ti pomohl taky. A tak Jacobson odkázal Tomana na svého kolegu a přítele Franka Reisse. 

Toman se s Frankem Reissem sešel v kavárně newyorského Central Parku.Frank poté oslovil dopisem svého známého v Praze a ten najal advokáta s tím, že se pokusí Ivana najít. Operace nepřekvapivě nezůstala utajena tajné policii – Státní bezpečnosti. Nejprve přišla zpráva, že se československé úřady zajímají, zda syn dostane nějaké jmění. „Tomana taky navštívili dva špatně anglicky mluvící lidé oblečení v módě komunistického Československa sedmdesátých let a řekli mu – poslyšte, víme, že hledáte svého syna, ale jestli vy řeknete slovo, co víte o Československu a tajných službách…,“ vypráví Frank Reiss. 

Přišel i telegram, v němž stálo, že Ivan žije – prý ho adoptovala Tomanova sekretářka, která sice emigrovala, ale syn zůstal v Československu. 

Tomanova sestra Aranka, která po letech komunistického kriminálu legálně vycestovala do Venezuely, se vydala do Prahy, jenže (správně) vyhodnotila, že o Tomanova syna nejde.

Když Zdeňka Tomana na strojírenském veletrhu v Londýně opět navštívili dva špatně oblečení a špatně anglicky mluvící muži a žádali za syna tři miliony dolarů, bývalý šéf československé zpravodajské služby se lekl a dal příkaz akci ukončit. Prý už v průběhu hledání tušil, že je něco špatně. „Říkal: myslím, že můj syn už nežije,“ vypráví Reiss.

Jeho tušení se ukázalo správné. Po revoluci, když se Frank Reiss stal poradcem prezidenta Václava Havla, se hledání Tomanova syna Ivana rozeběhlo znovu. Ukázalo se, že byl svěřen do výchovy řidiči ministerstva obrany – a zemřel ve věku třinácti let v roce 1961, když v pražské Stromovce spadl nešťastně z kola a vážně si pohmoždil mozek.

 

Kousek dobra

„Toman byl mizerný člověk,“ říká Frank Reiss. Další slovo, které v souvislosti s ním často používá, je už zmíněné „hochštaplertví“. 

Byl prý také – snad i proto, že pocházel z mimořádně chudých poměrů východního Slovenska – velmi lakomý. Jednou se neměl ani k tomu, aby zaplatil dvacet dolarů advokátovi hledajícímu v Československu jeho syna Ivana, takže je Reiss zaplatil ze svého. 

Toman měl dům v Kalifornii – podle Reisse byl plný obrazů, které Toman považoval za úžasné, ve skutečnosti však byly pochybné kvality – a cestoval letadlem mezi venezuelským Caracasem a Santa Barbarou. Když zjistil, že může létat s mezipřistáním v Panamě za levnější cenu, začal to dělat, ačkoli to znamenalo, že musel trávit ve vedru na neklimatizovaném letišti několik hodin, i když nebyl zcela zdráv.

V Santa Barbaře, ovšem ne u něj doma, ale v levném motelu, diktoval Franku Reissovi na magnetofonové pásky své memoáry – v angličtině, kterou Reiss preferoval. „To jeho vychloubání, tam se opravdu často míchalo směšné s nemožným,“ říká Frank Reiss. Vyprávěl prý třeba, jak chodil za Benešovým kancléřem Smutným a hrozil mu slovy: Poslyšte, tohle musím mít do dvanácti hodin, a když to nebude, budete opravdu smutný. 

Tomanův svět se prý dal vyjádřit větou: Mám lidi, které potřebuji, a pak mám lidi, které nepotřebuji.

Toman se ovšem záznamu vlastního obrazu brzy zhrozil. „Ty memoáry byly ve velkém kontrastu s tím Tomanem, který, když jsem ho já potkal, tvrdil, že byl antikomunista, že Izraeli dával peníze a tak dále.“ Toman proto naléhal na Reisse, aby mu pásky vrátil, Frank tak po určitém váhání učinil. Aniž by mu to však řekl, nechal si je předtím přepsat.

Poslední osobní komunikace mezi oběma muži se odehrála v osmdesátých letech. Toman měl pocit, že ho manažer jeho firmy v Caracasu okrádá, a nabízel Frankovi práci: chtěl, aby mu firmu hlídal. Frankovi se do Venezuely moc nechtělo. „Já mu říkám – doktore Tomane, španělsky jsem se naučil v New Yorku, ale o strojích vím tolik jako o astronautice. A on: to mě nezajímá, to brzy pochopíš… Tak jsem letěl do Caracasu a bez zveličování – ubytoval mě někde, kde by neubytovali ani houmlesáka na jednu noc.“ Šlo o poslední kapku. Frank Reiss řekl Tomanovi, že o místo nestojí. „A to bylo naposledy, co jsme se viděli.“

Oba muži si ještě dopisovali po listopadu 1989: Reiss psal Tomanovi, že už může bez obav přijet do Československa, ale Toman nechtěl. Zemřel v roce 1997, bylo mu osmdesát osm let.

Frank Reiss na Tomana, obrazně řečeno, narážel i po jeho smrti. „Před pěti šesti lety nás v Praze navštívili dva jeho příbuzní,“ říká Frank s tím, že oni se na Tomana dívali jinak než on. Jeho rodina, venezuelská manželka a její děti z prvního manželství, a také sestra Aranka a její manžel totiž byli patrně jediní, k nimž se choval dobře, aniž by z toho měl profit. Platil jim školy, choval se jako velkorysá hlava rodina. Velký kontrast s tím, jak ho poznal Frank Reiss.

Ptám se tedy Franka a též manželky Radky, která u setkání s příbuznými byla, jak si ten rozpor vysvětlují. Podle nich to souvisí s tím, že se ho otec zřekl, většina příbuzných zahynula, poté ztratil i syna. Toto trauma, kromě peněz, částečně vysvětluje i jeho pomoc židovským uprchlíkům směřujícím do Palestiny. „V každém člověku, snad s výjimkou Stalina a Hitlera, je i kousek dobra,“ říká Frank Reiss.

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat