Německý muž se bojí

Na jednom z kopců durynské vysočiny ční do výšky 81 metrů do červena zbarvený památník Kyffhäuser. Na jeho úpatí sedí v nadživotní velikosti římský císař Fridrich I. Barbarossa. Spí, jeho pověstný rudý vous mu splývá až do klína, v pravé ruce drží dlouhý meč připravený k útoku. Legenda o podřimujícím císaři vypráví, že až bude nejhůře, procitne, vrátí se na zem a zachrání lid. Právě u tohoto pomníku, postaveného na konci 19. století v císařském Německu, se poslední dva roky v létě scházejí příznivci strany Alternativa pro Německo (AfD). 

Jde o důmyslnou politickou inscenaci; volba tohoto poutního místa není náhodná. Lidé, kteří se u Barbarossova pomníku shromažďují, se domnívají, že na Německo se řítí velmi zlé časy a že císařův spánek by už mohl skončit. Poselství je zřejmé: Německo je v ohrožení a je třeba ho zachránit. S Barbarossovou pomocí nebo i bez ní.

Právě na takových pocitech je AfD postavena.

Od ekonomů k nacionalismu

Průzkumy předposlední měsíc roku signalizovaly, že AfD by na spolkové úrovni volilo mezi 11 a 14,5 procenta Němců: bylo tak možné se domnívat, že pokud se nestane něco mimořádného, zasednou po parlamentních volbách v září příštího roku zástupci této strany do modrých křesel ve Spolkovém sněmu – a to jako teprve sedmá politická strana od založení SRN v roce 1949. 

Vraťme se ale k posledním parlamentním volbám, protože právě tehdy vstoupila AfD do širšího povědomí. Když v září roku 2013 Němci volili nový Bundestag, byla tato strana pro mnoho komentátorů a expertů zjevením. Existovala teprve sedm měsíců, a přesto dokázala rychle oslovit dostatek voličů a málem se dostala do parlamentu: chyběly jí pouhé tři desetiny, aby dosáhla potřebné pětiprocentní hranice.

Jako hlavní a jediné volební téma si AfD zvolila kritiku společné evropské měny – eura. Země eurozóny tehdy byly unavené vleklou krizí a mnohočetnými summity, které nepřinášely žádná rychlá, zjevná řešení. AfD ve svém programu požadovala vystoupení Německa z eurozóny, aby němečtí občané nemuseli doplácet na špatně hospodařící jihoevropské státy v čele s Řeckem, které se během krize, jak ukazovaly průzkumy, stalo poměrně velkým trnem v nejednom německém oku.

AfD oslovila v mnoha Němcích hluboce zakořeněnou nostalgii po tolik zbožňované německé marce, aniž by ovšem prakticky vysvětlila, jak si dost složitý odchod od eura představuje – což zavánělo populismem. Ale vzhledem k tomu, že v čele AfD stál profesor ekonomie Bernd Lucke a další lidé z byznysu, získala Alternativa záhy důvěryhodnou pověst „strany profesorů“.

Od svého založení byla AfD politickým uskupením bez komplexního programu – stranou jednoho tématu. Když krize eurozóny postupně odeznívala, když ji z veřejného povědomí začaly vytlačovat jiné krize, zejména ta na Ukrajině, mizela i podpora Alternativy pro Německo. V první půlce léta roku 2015 klesly její preference znovu pod pětiprocentní hranici. Leckterý komentátor už viděl AfD na politickém smetišti Spolkové republiky, kde v minulosti skončily různé extremistické strany, kterým se podařilo zazářit, ale po pěti letech v různých zemských parlamentech většinou nadobro zmizely.

Z dnešního pohledu však představuje léto roku 2015 pro Spolkovou republiku zásadní milník. Na německou veřejnost totiž v plné síle dolehla realita uprchlické krize. Přes rakousko-bavorskou hranici začaly do země proudit desetitisíce uprchlíků.  A AfD vycítila příležitost předefinovat se a najít nové směřování. Na sjezdu v červenci tohoto roku byl po vnitrostranických bojích sesazen dosavadní lídr Bernd Lucke. Delegáti dali přednost Frauke Petryové, šéfce saské AfD, s jejímž nástupem se AfD posunula od tržně-liberálních pozic k nacionálně-konzervativním postojům. 

V následujícím měsíci zakladatel Bernd Lucke ze strany vystoupil – a spolu s ním ostatní stoupenci liberálního křídla. Hans-Olaf Henkel, jeden ze staré gardy, označil novou AfD v čele s Frauke Petryovou za „NPD light“, tedy umírněnější verzi Nacionálně demokratické strany Německa, pravicově extremistické formace, které aktuálně hrozí zastavení činnosti kvůli podezření z jejího protiústavního zaměření.

Říci, co se jiní stydí říci

Převrat v Alternativě pro Německo nepřišel z čistého nebe. Národovecké křídlo AfD se o slovo významně přihlásilo už v březnu 2015. V takzvané Erfurtské rezoluci, při vědomí klesajících preferencí, žádali stoupenci tohoto křídla restart strany, a to v duchu německého vlastenectví coby opozici vůči etablovaným stranám. Požadovali vydat se na cestu „národního hnutí“ (Volksbewegung) stojícího proti „společenským experimentům posledních desítek let“: někteří představitelé tohoto křídla tehdy odmítali například „mediální propagaci kontroly porodnosti, potratů a homosexuality, které jdou proti německým životním zájmům“ – a vystupovali samozřejmě proti multikulturalismu.

V čele tohoto proudu se začal objevovat vedoucí durynské pobočky strany Björn Höcke. Během vrcholící uprchlické krize dokázal dostat v Erfurtu do ulic tisíce lidí, kterým z pódia vykládal o „černých násilnících“, tisícileté historii německého národa v ohrožení, migrantech zavlékajících do Německa ošklivé nemoci. Höcke zastává teorii vycházející z biologického rasismu, podle níž mají Afričané reprodukční strategie geneticky odlišné od Evropanů. Zmíněné letní slavnosti AfD u císaře Barbarossy ostatně začal organizovat právě Björn Höcke.

Od stranického převratu v červenci 2015 se stali terčem rétoriky AfD uprchlíci a migranti, etablované strany, mainstreamová média a pochopitelně islám (jiné ataky, třeba ty vůči gayům, naopak postupně ustaly). Nová strategie fungovala, preference AfD zamířily vzhůru, na konci roku měla strana v průzkumech více než 10 procent. 

Šéf braniborské AfD Alexander Gauland v té době v rozhovoru pro týdeník Spiegel otevřeně přiznal, že uprchlická krize byla pro stranu dárkem. Bez migrantů přicházejících v tak vysokých počtech by se AfD comeback na politickou scénu nepodařil. Strana našla téma, které jí otevřelo dveře do zemských parlamentů, a to s dobrými, či dokonce vynikajícími volebními výsledky. V březnu 2016 se stala parlamentním uskupením v Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a Sasku-Anhaltsku, v září v Meklenbursku-Předním Pomořansku a v Berlíně. Dnes už je zastoupena celkem v deseti spolkových zemích. 

Sebevědomí strany logicky roste. Není to jen tím, že nacionalisté uvnitř AfD získávají stále větší prostor, jde také o to, že se tam posouvají i sympatizanti AfD – jak dokládá aktuální studie k pravicovému extremismu (tzv. Mitte-Studie nadace Friedricha Eberta). Když přední politici AfD veřejně říkali, že by málokdo chtěl bydlet vedle obránce německého národního fotbalového týmu Jerome Boatenga, který je tmavé pleti, nebo že by na hranicích měli policisté v krajním případě na uprchlíky střílet, vzbudilo to u většiny Němců pohoršení. Ovšem AfD ráda provokuje, čímž si získává titulky v hlavních médiích, kterými sice opovrhuje, ale zároveň je potřebuje, aby byla ve veřejném prostoru přítomná. Současně také legitimizuje u některých lidí postoje, které skrytě sdíleli, ale až donedávna se je styděli říkat. 

Pesimismus a frustrace

Byla by ovšem chyba vnímat AfD jako ryze protiimigrační stranu, byť se rétoricky i programově profiluje právě tímto směrem. Její pozice je pouze aktuálním povrchovým projevem hlubších společenských otřesů – a právě ty hnaly AfD v preferencích vzhůru. 

Úspěch strany je skutečně třeba hledat v dobách, kdy ještě neexistovala. Proč se však část německé společnosti otřásá? Na první pohled to zní nepochopitelně, Německo má fungující hospodářství vytvářející pracovní místa a blahobyt. Nezaměstnanost se dostala na historické minimum, v listopadu byla na 5,8 procenta, tedy na nejnižší úrovni za posledních 25 let. Pokles počtu lidí hledajících práci je ovšem dán zejména tím, že se rozšiřuje nabídka práce v hůře placeném segmentu. Přestože Němci více pracují, reálný plat neroste. Životní úroveň je v Německu ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi vysoká, ale navzdory tomu se německou společností začíná šířit pocit, že dobře bylo a možná sice stále je, ale lépe už rozhodně nebude. Úzkost z budoucnosti umocňují debaty o akutní nutnosti rychle reformovat důchodový systém, protože podle odhadů v tom stávajícím hrozí chudoba milionům těch, kteří vydělávají málo.

Frustrace a obavy z budoucnosti zesilují averzi vůči establishmentu, která se dá nejlépe shrnout do věty, jež bývá často slyšet mezi účastníky demonstrací AfD: Ti nahoře pro nás nic nedělají. V živé paměti mají ještě poslední finanční krizi z let 2008 a 2009 – tehdy se spolková vláda v obavě před řetězovými krachy rozhodla zachránit německé banky v potížích, a to ze státní kasy, tedy z peněz daňových poplatníků, kteří finanční krizi nezpůsobili. Pocit, že se stát více než o své občany stará o banky, případně velké koncerny, nezmizel. Během krize eurozóny ještě posiloval. Velká část německé společnosti se ptala, proč by ze svých daní měla financovat řecký stát, který se neukázněně zadlužuje. Právě během této krize vycítili zakládající členové AfD politický potenciál frustrace, který je nakonec – jak už bylo řečeno – v roce 2013 málem vymrštil do Bundestagu. 

AfD dokáže velmi dobře využívat obav a nespokojenosti, což se projevuje zvláště v tom, že se jí daří mobilizovat nevoliče, kteří se o politiku dlouhá léta vůbec nezajímali. Zajímavé a současně příznačné v této souvislosti je, že AfD, která se sama vidí na pravém okraji politického spektra, přetahuje paradoxně voliče levicovým stranám: jak sociálnědemokratické SPD, tak zejména straně Die Linke, která dosud tradičně zachytávala rozzlobené a nespokojené občany.

Sociologické studie agentury Forsa ukazují, že většinovým voličem AfD je muž starší čtyřiceti let, který má poměrně dobrou životní úroveň, přesto je pesimistický, co se vývoje ekonomiky týče, nedůvěřuje etablovaným stranám a politikům, nemyslí si, že by Evropská unie měla budoucnost. AfD je tedy ve své podstatě protestní strana. Hlasy dostává také od těch, kteří ji možná nepovažují za kompetentní, ale kteří chtějí hlavně potrestat současné parlamentní strany, protože mají pocit, že se o ně nestarají. Podobnost s voliči, kteří v listopadových amerických volbách hlasovali pro Donalda Trumpa, se vysloveně nabízí.

Probuďte se

Etablované strany jsou z AfD nešťastné: dosud totiž nenašly způsob, jak s ní bojovat. Zástupci tradičních stran se nejprve pokoušeli Alternativu ignorovat, odmítali chodit s jejími členy do televizních diskusí. Dnes už vědí, že to byla špatná strategie, protože tím část veřejnosti pouze utvrdili v názoru, že politické strany v Bundestagu neberou vážně problémy lidí, kvůli nimž AfD posiluje. 

Jak zjistila kancléřka Angela Merkelová během uprchlické krize, přesvědčovat občany, že vláda pracuje pro jejich blaho, je dnes nesmírně složité. Spolková vláda zpřísnila v průběhu uplynulého roku několikrát azylové zákony, dojednala dohodu s Tureckem, která uprchlické proudy přes Egejské moře do Evropy zásadně zbrzdila, učinila z integrace běženců vládní prioritu a přijala sérii opatření usnadňujících zapojení uprchlíků do pracovního života. V červenci otřásly Německem teroristické útoky páchané žadateli o azyl, kteří se přinejmenším inspirovali Islámským státem, pravidelně se objevují zprávy o zásazích policie proti podezřelým teroristům či islamistům – přesto se rok od napjatého léta 2015 Německo rozhodně nenacházelo v chaosu, jejž představitelé AfD prorokovali. Avšak i tak  vládní strany v zemských volbách ztrácely, AfD naopak získávala. Kancléřka Angela Merkelová není sama, kdo mluví o „postfaktické době“, v níž pociťovaná pravda má větší váhu než skutečná, nebo, jinými slovy, kde nesmysl má větší váhu než ověřená informace.

Z tohoto hlediska je příznačné, že AfD má silný vliv na sociálních sítích, které šíření neověřeného a emocionálně silně zabarveného obsahu velmi dobře umožňují. CDU Angely Merkelové má na Facebooku 120 tisíc fanoušků, zatímco AfD jich má přes 300 tisíc. Členka předsednictva AfD Alice Weidelová sdělila týdeníku Der Spiegel, že strana zvažuje agresivní kampaň na sociálních sítích. Plánem Weidelové – od něhož se posléze zbytek vedení AfD distancoval – bylo nasazení social bots, tedy počítačem generovaných komentářů a zpráv šířených a sdílených různými fiktivními profily s cílem ovlivnit diskusi na sociálních sítích, a tím i veřejné mínění. Ve velkém se social bots používaly třeba během amerických prezidentských voleb – a nepřekvapivě to byl právě tým Donalda Trumpa, kdo v nich vedl; naopak žádné jiné německé strany tuto metodu nepoužívají.

AfD nastavila v politickém provozu témata, která ostatní strany musejí nějak uchopit, chtějí-li Alternativě čelit. Alespoň to radí zkušený volební stratég Peter Radunski, který připravoval Helmutu Kohlovi všechny volební kampaně. Bezpečnost, sociální jistoty, německá identita nebo vlast nyní rezonují v myslích voličů AfD. Aby mohly demokratické strany opět získat jejich hlasy, musejí s těmito tématy pracovat a řešit jejich obavy a úzkosti. Pokud budou mít lidé pocit, že se o ně politici starají a pomáhají jim, ztrácí populismus, který řešení nenabízí, své kouzlo.

Když Angela Merkelová v polovině listopadu oznamovala, že chce v úřadu kancléřky pokračovat a že chce vést svou CDU příští rok do volebního boje, nepřeslechnutelně mnohokrát zdůrazňovala, jak velké starosti si dělá o budoucnost země, které nyní vládne, a zvlášť se strachuje o to, zda se občanům bude i za deset let dařit tak dobře  jako nyní. Garantovat dobrý život považuje Merkelová za svůj největší úkol. Dikce se tedy evidentně mění a je předzvěstí toho, že volební kampaň v příštím roce bude dost odlišná od té z roku 2013. Tehdy extrémně populární Angela Merkelová vyhrála volby s lapidárním sloganem „Vždyť mě přece znáte“.

 Teď se bude muset nepochybně snažit mnohem více a nebude stačit jen rétorika typu – dělala jsem to až dosud dobře.

Jak přesně volby dopadnou a zda se AfD v perspektivě několika následujících let udrží na politické scéně, lze nyní předvídat jen těžko. Kdyby měla do pár let zmizet, její společenský přínos by mohl spočívat třeba v tom, že svou existencí probudila demokratické strany z jakési technokratické letargie. Politika je zajisté také rutina, ale demokracie nemůže existovat bez toho, aby si občané mysleli, že je politici skutečně zastupují, pracují pro ně a vědí, co je trápí. •

Autor je zpravodaj Českého rozhlasu v Německu.