Konopnice

Seděla na lavičce před chalupou a vychutnávala si klidný podvečer. Bylo jí líto, že léto už za pár týdnů skončí a oni se budou muset vrátit do uspěchaného města plného lidí, kteří se lhostejně míjejí a dívají se na sebe nevidoucíma očima. Kdyby záleželo na ní, zůstala by na chalupě celý rok.  Ale Honza měl pravdu, když říkal, že přestěhováním na chalupu by se kouzlo svobody a nekonečného prostoru vytratilo. Během jediného roku by přestali vnímat krásy přírody a začali by si stěžovat na zdlouhavé dojíždění do práce a do školy i na zvědavé sousedy. 

Slunce se schovalo za vysoký ořešák a Evě začalo být ve stínu chladno. Pohledem přeletěla zahradu, pak se podívala k bezmračnému nebi, s povzdechem se zvedla, popadla konev s odstátou vodou a vydala se zachraňovat květiny před smrtí žízní.

•••

Chalupu si pořídili před osmi lety. Připadalo jim to jako dobrý nápad a časem se ukázalo, že to opravdu dobrý nápad byl. Jen co se po zimě trochu oteplilo, trávili na venkově každý víkend a na začátku prázdnin se na chalupu přestěhovali docela. Honza s nimi zůstal dva tři týdny – podle toho, kolik měla firma zakázek, a potom odjel do města a vracel se na soboty a neděle. Děti si našly kamarády a Eva se naučila příliš se o ně nebát, když je neměla na očích. Chtěla jim dopřát pocit volnosti, který si pamatovala ze svého vlastního dětství. 

Vesnice nebyla velká, měla všehovšudy čtyři ulice potkávající se na návsi, která byla spíš křižovatkou s obchodem a autobusovou zastávkou než skutečnou návsí. Autobus jezdil do vsi ráno a večer a obchod otevíral jen dopoledne, a to čtyři dny v týdnu, a tak nebylo divu, že se vesnice vylidňovala. Na úbytě umřela i hospoda, jen v létě místní podnikavec otevíral u rybníku na konci vsi stánek s pivem, točenou limonádou a něčím ostřejším, takže se tam během parných odpolední stahovala mládež z okolních vesnic. Občas u rybníku uspořádali oslavu narozenin či čehokoli, co se zrovna namanulo, a k velké nelibosti místních opilecky vyřvávali do noci.

Domy, které nekoupili měšťáci bažící vyměnit pach výfukových plynů za smrad z kompostů a nedalekého kravína, zůstaly prázdné. Tmavými okny bez záclon se dívaly do zarůstajících zahrádek a pomalu chátraly.

Dva roky poté, co Eva s Honzou koupili chalupu na kraji vesnice, se do jednoho z opuštěných domů na návsi nastěhovala rodina s několika dětmi. Kolika přesně, nikdo nevěděl. Někdo tvrdil, že jich je šest, ale starosta, který by to měl vědět nejlíp, trval na počtu dvou dospělých a čtyř dětí. Nicméně časem se ukázalo, že každým rokem se mění nejen počet dětí, ale i dospělých. Víc ale vadilo, že dům přímo uprostřed vesnice chátral dál. Přední zahrádka zarostla vysokou trávou, na dvoře se hromadily odpadky a pozemek vzadu za domem zůstal neobdělaný. Zvědavci, kteří nebyli líní obejít ulici, aby nakoukli přes chatrný laťkový plot, tvrdili, že tam mezi kopřivami roste konopí. 

Rodina, které se ve vsi začalo přezdívat Konopníci, se s nikým příliš nedružila. Asi i proto se stala předmětem neutuchajícího zájmu všech vesničanů a – jak Eva musela upřímně přiznat – nejen jich. Přestože se chalupáři tvářili, že vesnické řeči jsou pod jejich úroveň, bažili po novinkách stejně jako starousedlíci.

•••

Moniku k nim přivedly děti. Dívku asi jedenáctiletou nebylo možné přehlédnout. Byla o hlavu větší než ostatní děti a za ruku držela dvouletého chlapečka. Eva ji od vidění znala a věděla, že je to nejstarší ratolest patřící ke Konopníkům. Často ji ve vsi potkávala. Nikdy nebyla sama, buď tlačila kočárek, nebo za sebou tahala mladšího sourozence. Vypadala pořád naštvaně, málokdy pozdravila, přestože zdravení je na vesnici společenským pravidlem číslo jedna a neodvažují se je porušit ani největší gauneři. Z nedostatku znalostí vesnické etikety se dalo usoudit, že Konopníci jsou „městští“. Pokud se holčina náhodou uráčila dát najevo, že Evu zaznamenala, pozdravila přehnaně nahlas a pohrdlivým tónem, který v Evě probudil potřebu přemýšlet, čím si ho zasloužila.

A teď stála u nich ve dvoře a se skupinkou dětí čekala, až jim Eva odemkne dveře stlučené z neohoblovaných prken, aby se schovaly před nepříjemně houstnoucím deštěm a pokračovaly ve hře.

Eva nevěděla, co má dělat. Konopnici blízko svých dětí nechtěla.  Co by od ní mohly pochytit? Pomalu stoupala s klíčem v ruce po venkovních schůdcích ke dveřím půdy. Má jí říct, že pobíhat na půdě s malým dítětem je nebezpečné? Ve skutečnosti na tom nic nebezpečného nebylo. Půda byla až na pár starých židlí a dřevěnou skříň úplně prázdná. Jiná záminka ji ale nenapadla, a tak řekla: „S tím malým nahoru nemůžeš, mohlo by se mu něco stát.“

Dveře se otevřely a děti se začaly hrnout na půdu. Konopnice škubla hlavou. „A co jako?“ zeptala se a vykročila ke schodům. V tu chvíli byla Eva bezradná. Vůbec ji nenapadlo, že by se s ní ta holka začala dohadovat.

„Mohl by spadnout.“

„Proč by padal?“

Teď už šlo o víc než o rozbitá kolena malého kluka, šlo o víc než dívčin případný špatný vliv na mladší děti, teď byla v sázce Evina autorita.

„Řekla jsem ne.“ Zahradila Konopnici cestu. 

Dívka se na ni podívala. Drze, vyzývavě a zároveň vědoucně. Ten pohled Evě říkal: Nemysli si, že jsi mě nějak překvapila. Nejsi první, kdo mě posílá pryč. Jsi dospělá, a od těch se nic jiného čekat nedá.

„Dej mi ho,“ řekla Eva a vzala malého kluka za ruku. „Já ti ho chvilku pohlídám.“ 

Konopnice ani nepoděkovala a zmizela s ostatními dětmi v hlubinách půdy.

Eva tak trochu doufala, že se klučina začne vztekat, odmítne s ní zůstat a Konopnice s ním bude muset odejít. Chlapeček byl ale na cizí lidi očividně zvyklý a poslušně se nechal odvést do kuchyně. Eva nevěděla, co s ním, a tak mu strčila do ruky jahodovou bublaninu a nechala ho drobit na podlahu. Pak rozprostřela na zemi deku, snesla všechny hračky, které děti na chalupě měly, a posadila se k němu na zem. 

Přestalo pršet. Eva slyšela, jak děti lezou z půdy a utíkají někam ven, a začala sbírat hračky zpátky do krabice, ale Konopnice si pro kluka nepřišla. Evě už začaly docházet nápady i trpělivost. Byla unavená, jako kdyby celé odpoledne pracovala na zahradě, a tak jen seděla na dece a pozorovala malého Konopníka, jak ze zásuvek vyndává poklice a vařečky a mezi nohama mu visí nasáklá a nelibě zapáchající plína. 

Když se do kuchyně konečně přihrnulo pár dětí – jejích i cizích –, otráveně se zvedla, každému strčila do ruky buchtu a vystrčila je ze dveří. 

Ale Konopnice se usadila ke stolu, popadla největší kus bublaniny, a když ho dojedla, bez rozpaků si vzala další. Seděla, kousala a jen koukala před sebe. Eva měla takový vztek, že nemohla ani promluvit. Vzala malému z ruky vařechu a strčila ho k sestře. „Jděte už, potřebuje přebalit.“

Konopnice nakrčila nos. „No jo, zase se posral.“ V klidu dojedla buchtu, chytila brášku za ruku a beze slova odešla.

•••

Eva nevěděla, jak má svým dětem říct, že si nepřeje, aby se s Monikou, jak se Konopnice jmenovala, kamarádily. Je možné sedmiletému klukovi a devítileté holce vysvětlit, že Konopníci nejsou slušná rodina? Už slyšela ty miliony zvědavých otázek, na které by musela odpovědět. A docela jistě by Evino vysvětlování začaly šířit po vsi. Možná by jim kamarádství s Monikou měla rovnou zakázat. Ale to by dopadlo stejně. Nakonec by se to doneslo až ke Konopníkům a s nimi by se do sporu dostala jen nerada. I když se s nikým ze vsi moc nevybavovali, celá vesnice věděla, že pro ostřejší slovo nejdou daleko. A Eva byla celý týden s dětmi na chalupě sama…

Nakonec se rozhodla nechat to osudu. Snad Moniku přestanou mladší děti bavit a najde si lepší zábavu. Možná ji od sebe samy vyženou. Opak byl pravdou. Monika se na Eviny děti nalepila a ať už sama, nebo v doprovodu malého brášky, kterého jí zřejmě máma během prázdnin každé ráno strčila do opatrování, doprovázela skupinku dětí na každém kroku. Většiny her se nezúčastňovala, protože po první nepříjemné zkušenosti jí Eva už hlídání nikdy nenabídla, a tak alespoň radila a povzbuzovala a někdy se při vybíjené i s kočárem nebo s bráškou vlajícím za ní rozběhla podél pomyslné postranní čáry a při podezření na sebemenší nepravosti sprostě nadávala.

•••

Jediné pravidlo, na jehož dodržování Eva o prázdninách trvala, bylo společné podvečerní předčítání. Někdy se stalo, že se děti zabraly do hry a zdržely se u nich déle, a tak je Eva pozvala, aby četly s nimi. Některé odmítly a pod poměrně průhlednými záminkami se vypařily, ale občas někdo zůstal, poslouchal a třeba se do čtení i zapojil. Zpravidla zůstala i Monika s bráškou, což Evu právě netěšilo, ale bylo zřejmé, že ti dva domů nepospíchají. Když četla Eva, Konopnice pozorně poslouchala, ale když přišla řada na Míšu, druháka, který četl pomalu, přeříkával se a před těžkými slovy se zastavil, Konopnice se neudržela: „Nemůžete to raději přečíst vy? Ten kluk strašně koktá.“

„Vždyť se to teprve učí,“ zastala se syna Eva.

„Ale já chci vědět, jak to bude dál, a jemu to hrozně trvá.“

„Tak až dočte stránku, můžeš ho vystřídat,“ odsekla Eva.

Konopnice se zvedla. „Já nikomu divadýlko hrát nebudu.“ Popadla brášku a vyrazila do ulice.

Druhý den bylo pěkně. Eva věšela venku prádlo a děti si hrály někde venku, když se u vrátek objevila Konopnice. 

„Už nejsou doma,“ řekla Eva. „Nevím, co mají v plánu.“

Konopnice si otevřela vrátka, vešla dovnitř a usadila se na dřevěné lavici. Kočárek se spícím bráškou nechala stát na ulici. „Jak to dopadlo?“ zeptala se.

Evě chvíli trvalo, než pochopila, o čem mluví. „Myslíš ti Lovci mamutů?“

„Jo? Utekli té druhé tlupě?“

„Počkej.“ Eva zašla do chalupy a vrátila se s knihou. „Na, přečti si to sama.“

Konopnice knihu držela, jako kdyby to byla první kniha, kterou kdy měla v rukou. Pak se vrátila na ulici, sedla si na podezdívku plotu, přitáhla kočár a knihu otevřela. Eva pozorovala, jak nejdříve hledá místo, které včera slyšela naposledy, ale potom se vrací na první stranu a začíná číst od začátku. Skláněla se ke knize moc blízko a prstem putovala po řádku.

•••

Konopnice si knihu bez zeptání odnesla a vrátila ji až po týdnu celou špinavou a ohmatanou. Eva byla přesvědčená, že ji přinesla jenom proto, aby si řekla o jinou. „Ale aby tam byli pračlověci,“ poručila si, jako kdyby Eva provozovala veřejnou knihovnu. 

„Žádnou jinou o pračlověcích už nemám,“ řekla, „ale můžeš zkusit tuhle.“ A strčila holčině Rychlé šípy. Ty jí Monika ještě toho dne přinesla zpátky. „Takovou sračku číst nebudu.“ 

Když nebudeš, tak nebudeš, pomyslela si Eva, ale vzhledem k tomu, že když Konopnice četla, nechávala její děti na pokoji, vrazila jí do ruky Trosečníky z Vlaštovky. „Tohle se ti snad bude líbit.“ 

Líbilo. „Pučíte mi ještě nějakou?“ dožadovala se, když knihu vracela, a četla čím dál tím rychleji, tak rychle, že Eva musela požádat Honzu, aby jim dovezl další várku. Monika je sice vracela celé uválené, ale když ji Eva pozorovala, jak tlačí kočár a knihu má podepřenou o madlo a čte, začínala mít pocit, že by z té hubené holky přece jenom mohlo něco být.

Koncem prázdnin z chalupy odjeli a vraceli se jen na víkendy. Pak bylo na čase chalupu zazimovat. Už nosili věci do auta, když se před dveřmi objevila Monika s knihou v ruce. Eva velkomyslně mávla rukou. „Klidně si ji nechej.“

„Co bych s ní dělala?“ řekla Monika. „Dyť už jsem ji četla.“ Mrskla s knihou na lavičku, ale neodešla, dál postávala u dveří.

„Mohla by ses přihlásit do knihovny, když ráda čteš,“ navrhla Eva.

Monika se svalila na lavičku a pohrdlivě odfrkla. „To sotva. Tady nic takovýho není. Nic tu není.“

„Tak ve městě.“ 

„Jo, jasně,“ řekla Monika.

„Až na jaře přijedeme, zase ti nějaké knihy půjčím. Bráška už bude větší, tak budeš mít na čtení víc času.“

Monika se ušklíbla. „To sotva. Máma má zase buben.“

Eva si sedla vedle ní. „Aspoň to budeš s dětmi umět. Víš, jak se ti to bude hodit, až budeš mít vlastní?“

Monika se na ni podívala, jako kdyby nemohla uvěřit, že Eva něco takového vůbec vyslovila. „Já děcka mít nebudu. Nikdy. Žádný. Kdo se o ty parchanty má starat?“

•••

Bylo to tak, jak Monika řekla. Příští léto zase tlačila po ulici kočárek, a vlastně i ta následující. Konopníci se činili. Každé prázdniny Monika vozila a četla. Jen od dobrodružných románů přešla k fantasy a pak k detektivkám – 

a u nich skončila. 

Protože vloni v létě si pro žádnou knížku nepřišla. Neměla čas. Volné večery a dny trávila s partou vrstevníků u stánku na břehu rybníka, a když Evu potkala, podívala se na ni tím svým pohrdlivým pohledem a ani nepozdravila. 

Když přijeli na chalupu letos na jaře, Monika měla svůj vlastní buben.

Eva odložila konev, lokty se opřela o branku a trochu se předklonila. Na konci ulice ještě zahlédla Moniku s kočárkem.