Porod bez porušení našeho těla

V pražské porodnici „U Apolináře“ je horko, venku teplý srpnový den. Na promítací stěně běží detailní záběr, jak nůž vniká do ženského břicha. Prořezává kůži, pak podkožní tuk, pobřišnici a nakonec i stěnu dělohy. Kamera snímá ruce operatérů z několika desítek centimetrů, místo řezu se rychle zalévá krví. Navzdory horkému počasí začínám cítit v zádech lehké mrazení. Z dvacetiminutového videa uběhla sotva čtvrtina. 

„Děkuji, myslím, že už to stačilo. Představu už asi mám celkem dobrou,“ říkám lehce přiškrceným hlasem směrem k hostiteli, porodníkovi Antonínu Pařízkovi. Právě on je jedním z trojice autorů, kteří se zabývali zkoumáním, zda před téměř 680 lety mohlo dojít na dvoře Jana Lucemburského k úspěšnému císařskému řezu. Na puštění instruktážního videa trval proto, abych si prý dokázal zasadit do souvislostí téma, které probíráme.

Jejich zkoumání začalo před více než deseti lety. Profesorka historie Milada Říhová se tehdy vyptávala různých porodníků, zda je teoreticky možné, že by se v první polovině 14. století mohl uskutečnit porod císařským řezem. Podobně se ptala i porodníka Pařízka. Ten dnes vzpomíná, jak mu to nejdříve připadalo poněkud bláznivé, ale pak se zarazil a chtěl vědět, proč to paní profesorku zajímá. „Narazila jsem na takovou zajímavou větu,“ odpověděla. Pařízek zareagoval i proto, že je původem ane­steziolog. Koncem 80. let pak již coby porodník  zaváděl do českého porodnictví „epidurál“, tedy tlumení porodních bolestí. A věnuje se i historii medicíny.

Císařský řez je dnes samozřejmě velmi častou operací, v některých zemích přichází tímto způsobem na svět více než čtvrtina všech dětí. Je to však, z historického hlediska, operace velice mladá. Stejně jako všechny zákroky v dutině břišní se začal císařský řez prosazovat až ve druhé polovině devatenáctého století. Do té doby totiž medicína neměla dostatečné povědomí o antisepsi, tedy prostředcích zabraňujících proniknutí infekce do rány. Nebyly ani dostatečně vyvinuté techniky na ošetření rány, zejména k zabránění krvácení. A co je možná vůbec nejpodstatnější, neexistovala znalost hluboké anestezie, která by umožňovala bezbolestnou chirurgii břicha. Autoři článku uvádějí, že ještě na konci  19. století umíralo po císařském řezu až devadesát procent matek – nejčastěji na traumatický šok (tedy vinou bolesti při otevření dutiny břišní), či na vykrvácení nebo následně na sepsi neboli otravu krve. Přesto však nepovažují za vyloučené, že by se úspěšný císařský řez mohl odehrát i ve století čtrnáctém.

Porod císařským řezem je spojen s antickým Římem, ale nikoliv jako součást péče o těhotné ženy. Zákon Lex regia de inferendo mortuo – připisovaný legendárnímu římskému králi Numu Pompiliemu ze sedmého a osmého století před naším letopočtem – zakazoval pohřbít mrtvou ženu, která byla těhotná. Před uložením takové ženy do hrobu musel být napřed plod z jejího těla vyříznut. U živých žen se císařské řezy neprováděly. Od antického Říma až do 13. století pak záznamy o císařských řezech chybějí a teprve v tomto století je zachována zpráva o císařském řezu na mrtvé. Od nich se až později přešlo k řezům na umírajících a pak na ženách živých. 

 

Praha, porod a dopisy 

Příběh porodu královny Beatrix Bourbonské, druhé ženy Jana Lucemburského, popisují Pařízek, Říhová a Drška ve svém textu následovně:

„Beatrix přijela poprvé a současně naposledy do Prahy 2. ledna 1336, neboť se zde měla uskutečnit její korunovace. Vzhledem k tomu, že nemluvila česky, zřejmě ani německy, nastaly u budoucí královny v české metropoli problémy v komunikaci. Proto Jan Lucemburský svěřil Beatrix – především z důvodů jazykové bariéry – do péče první manželky svého syna Karla, což byla Blanka z Valois. Král zůstal s Beatrix v Praze asi dva měsíce, protože se věnoval organizování protihabsburského vojska na Moravě. V Praze se objevil až v květnu 1336. Královna porodila své jediné dítě, syna Václava, 25. února 1337. Za předpokladu fyziologické délky těhotenství tak početí nastalo v této době, tzn. během Janova pobytu v Praze.“ 

Informaci o tom, jak Václav přišel na svět, poskytují dva dochované latinsky psané dopisy. První dopis byl určen představitelům českého města Kolína. Druhý dopis nemá konkrétního adresáta, je možné, že se jedná o formulář, který sloužil jako předloha k listům informujícím o porodu, rozesílaným po celém království a na významné dvory. 

V obou případech si zasluhuje pozornost slovní obrat salva incolumitate nostri corporis, tedy „bez porušení našeho těla“. Tento slovní obrat je velmi neobvyklý. Nabízí se otázka, proč v době, kdy neexistoval jiný způsob porodu než vaginální neboli per vias naturales, zdůrazňovat, že nenastalo porušení těla…“

Proč odešel dopis o porodu Beatrix zrovna do českého Kolína? Historik Drška upozorňuje, že dopisů mohlo samozřejmě existovat více a je klidně možné, že odešly do každého královského města, mezi něž Kolín patřil. Kolín hrál také důležitou roli v době, kdy Lucemburkové bojovali o získání vlády nad Čechami s Jindřichem Korutanským.

O neobvyklosti porodu Beatrix Bourbonské však nesvědčí jen tyto dopisy, ale také další zmínky, které autoři našli v historických pramenech. Všechny tyto zmínky jsou až pozdějšího data.

„První přináší vlámská rýmovaná kronika Brabantsche Yeesten. Jedná se o dílo neznámého pisatele, který tvořil v první polovině 15. století. Podle J. F. Willemse je známo, že se tento neznámý autor pohyboval v nejbližším prostředí brabantského vévody Jana IV., mohlo jít o jeho rádce nebo diplomata. Autor Brabantsche Yeesten neskrývá svůj údiv nad zákrokem, o kterém nikdy neslyšel, že by byl proveden – s výjimkou Julia Caesara, podle něhož dostal i své jméno – nicméně tvrdí, že budoucí vévoda byl vyňat z matčina těla a rána se zhojila,“ uvádějí autoři v textu. Skutečnost, že se porodem vévody Václava zabývali zrovna v Brabantsku (které dnes leží na územích Belgie a Nizozemska – pozn. red.), není překvapivá. Václav totiž po svém otci Janu Lucemburském zdědil právě vládu nad Lucemburskem a Brabantskem, zatímco staršímu Karlovi IV. zůstalo v té době mnohem významnější panství nad zeměmi českými.

Autoři pak zmiňují další zprávy, třeba v díle arcijáhna verdunské katedrály Richarda de Wassebourga Antiquitez de la Gaule Belgique. Zde se poměrně stroze píše, že při narození Václava „byla Beatrix otevřena, aniž by zemřela“.

Konečně poslední zmínka pochází od Tomáše Pešiny z Čechorodu. Ten ve svém Mars Moravicus, vydaném v druhé polovině 17. století, tvrdí, že „se Janovi narodil syn jménem Václav, vyňat z královny Beatrix Bourbonské, či spíše z mateřského lůna, bez ohrožení matky, zřídkavý to příklad štěstí uzdravení (nebo zdravé plodnosti)“.

 

Bylo by to možné?

Jak by mohly žena i dítě v první polovině čtrnáctého století přežít císařský řez? „Byl by to vlastně zázrak,“ vysvětluje z lékařského hlediska porodník Antonín Pařízek. Ovšem upozorňuje na to, že stejným zázrakem byly i první už prokazatelně doložené úspěšné císařské řezy.

Za takto prokázaný císařský řez, při kterém přežilo dítě, se bere zákrok, který provedl německý chirurg Jeremias Trautmann 21. dubna 1610. Tehdy však matka přežila zákrok jen o necelý měsíc. V Anglii přežila první žena císařský řez v roce 1793 při operaci, kterou vedl lékař James Barlow. V Čechách se za první zdokumentovaný případ bere císařský řez na živé ženě, do kterého se pustil vojenský chirurg Josef Straub. Dítě však tehdy bylo mrtvé a zcela vyčerpaná žena zemřela následujícího dne. Ani v těchto dobách se císařský řez nijak nerozšířil, protože bylo téměř jisté, že přinejmenším pro matku – ale častěji pro ni a dítě současně – znamená takový zákrok téměř jistou smrt.

Navíc mezi těmito historicky zdokumentovanými případy a porodem královny Beatrix Bourbonské uplynuly stovky let.

„Byly to ovšem stovky let, ve kterých se medicína v oblasti břicha a vůbec invazivních (do těla řezajících – pozn. red.) operací, prakticky nijak neposouvala kupředu,“ říká docent Pařízek. „Pokud se podařil císařský řez v sedmnáctém či osmnáctém století, mohl se stejně, tedy také jakýmsi medicínským zázrakem podařit i ve století čtrnáctém,“ vysvětluje. Teoreticky by k úspěchu podobného zákroku mohlo nahrát i to, že se na dvoře Jana Lucemburského tehdy shromažďovali nejlepší ranhojiči své doby.

 

Nešlo o porod, ale o křest

Vztah Jana Lucemburského k medicíně potvrzuje i profesorka Milada Říhová. „Jan Lucemburský měl vážné problémy s očima a postupně přicházel o zrak. Proto cíleně vyhledával špičkové lékaře a ranhojiče té doby,“ říká mi historička Říhová a pokračuje s tím, že za nimi byl ochoten jezdit i na území Polska či do tehdy neuvěřitelně vzdáleného Montpellier na jihu Francie.

Jestli někde byli soustředěni nejlepší znalci medicíny té doby, bylo to právě u Janova dvora, shodují se všichni tři autoři.

Proč by se ale tito „medicinmani“ pouštěli do císařského řezu na královně? Nejspíše vůbec nešlo o samotný porod, ale o křest králova potomka, následníka lucemburského a brabantského trůnu. Výzkumníci se domnívají, že „pokud k pokusu o vynětí dítěte z královnina těla došlo, bylo to nejspíše ve chvíli, kdy ji dvorní lékaři považovali za mrtvou či jednoznačně umírající“. Podle tehdejších zvyklostí a procedur bylo důležité, aby dítě, u kterého asi také nikdo nevěřil, že by mohlo přežít, alespoň podstoupilo křest.

„Hlavní role královny tehdy byla v tom, aby přivedla na svět následníka trůnu,“ shodují se historikové Říhová a Drška. „Jakkoli to zní krutě, osud matky tehdy nikoho moc nezajímal,“ doplňuje profesorka Říhová.

„Závěry synod a koncilů doporučovaly provést vybavení plodu přes stěnu břicha (sectio caesarea), pokud byla rodička v ohrožení života, nebo dokonce při porodu zemře, a to pro naději, že novorozeně může žít. Důvody byly zcela zřejmé. Šlo o to, aby i třeba jen krátce žijící dítě nebylo připraveno o svátost křtu (ten se v té době považoval za velmi zásadní úkon – pozn. red.). Zároveň by to však znamenalo, že ti, kteří k takovému zákroku možná v případě královny Beatrix přistoupili, museli být přesvědčeni o tom, že matka umírá nebo už nežije,“ píší autoři článku.

 

Nepřímé důkazy

Při zkoumání událostí starých téměř sedm set let neexistují pochopitelně jasné důkazy a dokumenty. Proto musí badatelé pracovat s tezemi a nepřímými důkazy. Za nejsilnější z nich považují právě ony zmiňované dopisy, kde se píše o porodu „bez porušení našeho těla“.

Historici je porovnávali s ostatními prameny srovnatelné povahy. Do dnešní doby se dochovalo jen velmi málo podobných dopisů, které by popisovaly narození následníka trůnu. Takto je popisuje vědecký článek českých badatelů: 

„K dispozici jsou celkem tři dopisy zhruba ze stejné doby a shodného obsahu. Dva se týkají lucemburské dynastie. V prvním Karel IV. oznamuje narození své dcery Alžběty v roce 1358 a je určen všem jeho poddaným. Ve druhém informuje královna Anna papeže Inocence VI. v roce 1361 o narození syna Václava IV. Poslední se týká francouzského dvora a dynastie Valois. Jeho autorkou je královna Jana Bourbonská a adresátem jsou měšťané z Toulouse, jimž se dává na vědomost narození budoucího krále Karla VI. v roce 1368,“ píší výzkumníci a odkazují přitom na skutečnost, že v žádném z dopisů není věnována prakticky žádná pozornost okolnostem porodu a stavu matky-rodičky. 

Ze srovnání s těmito dopisy o dalších porodech by bylo možné nepřímo soudit, že porod královny Beatrix Bourbonské musely provázet skutečně neobvyklé okolnosti, jinak by věta o neporušeném těle nedávala příliš velký smysl.

Mezi další nepřímé důkazy lze podle českých badatelů zařadit fakt, že se Beatrix dožila na svou dobu vysokého věku pětašedesáti let, z čehož plyne, že její zdravotní kondice rozhodně nebyla špatná, a zároveň neměla nikdy už další děti. A to vévodu Václava porodila ještě před dvacátým rokem svého života.

Vedle těchto nepřímých důkazů stojí dvě jediná zcela nezpochybnitelná fakta – a sice, že Beatrix i její syn prokazatelně porod přežili. A oba nakonec zemřeli téhož roku 1383, Václav jako šestačtyřicetiletý. 

 

Co se (ne)můžeme dozvědět

Pařízek, Říhová a Drška se ve svém odborném textu, který byl právě publikován v časopisu Česká gynekologie (2016, č. 4, 81, str. 304–313 – pozn. red.) zabývají ještě řadou dalších dílčích důkazů, které by mohly tezi o prvním úspěšném císařském řezu, kdy současně přežila matka a dítě v Praze roku 1337, podporovat, či naopak vyvracet. Výzkum v této oblasti komplikuje skutečnost, že porody u královského dvora byly v té době poměrně intimní záležitostí, a také to, že o případných komplikacích nebylo – vzhledem k tomu, že panovníci patřili mezi „pomazané“ – záhodno se nijak veřejně šířit.

Přes více než desetileté zkoumání pramenů nemohli tedy porodník a dva historikové přinést jednoznačnější odpověď na to, zda byl skutečně syn Václav vyňat z těla Beatrix Bourbonské zákrokem, který by bylo možné označit za historicky nejstarší úspěšný císařský řez. Ovšem právě publikace této teorie v mezinárodním měřítku by teoreticky mohla vést k tomu, že by se objevila další fakta či zmínky o porodu Beatrix Bourbonské.

Jako laikovi se mi pořád před oči vracejí záběry na dlouhé řezy skalpelem v břiše oné maminky z úvodního videa, krvácení a následná řada operatérských úkonů. Jak by tohle mohlo vyjít před téměř sedmi sty lety? „Je potřeba si uvědomit, že dokonce i dnes výjimečně matka zemře,“ vysvětluje porodník Pařízek. „Ale stejně tak se stane, že se v téměř bezvýchodné situaci jako zázrakem narodí zdravé dítě a matka přežije a zotaví se,“ dodává. 

Třeba se nějaký podobný medicínský „zázrak“ odehrál i v únoru roku tisícího třístého třicátého sedmého v královském městě Praze.