Porod bez porušení našeho těla

V pražské porodnici „U Apolináře“ je horko, venku teplý srpnový den. Na promítací stěně běží detailní záběr, jak nůž vniká do ženského břicha. Prořezává kůži, pak podkožní tuk, pobřišnici a nakonec i stěnu dělohy. Kamera snímá ruce operatérů z několika desítek centimetrů, místo řezu se rychle zalévá krví. Navzdory horkému počasí začínám cítit v zádech lehké mrazení. Z dvacetiminutového videa uběhla sotva čtvrtina.

„Děkuji, myslím, že už to stačilo. Představu už asi mám celkem dobrou,“ říkám lehce přiškrceným hlasem směrem k hostiteli, porodníkovi Antonínu Pařízkovi. Právě on je jedním z trojice autorů, kteří se zabývali zkoumáním, zda před téměř 680 lety mohlo dojít na dvoře Jana Lucemburského k úspěšnému císařskému řezu. Na puštění instruktážního videa trval proto, abych si prý dokázal zasadit do souvislostí téma, které probíráme.

Jejich zkoumání začalo před více než deseti lety. Profesorka historie Milada Říhová se tehdy vyptávala různých porodníků, zda je teoreticky možné, že by se v první polovině 14. století mohl uskutečnit porod císařským řezem. Podobně se ptala i porodníka Pařízka. Ten dnes vzpomíná, jak mu to nejdříve připadalo poněkud bláznivé, ale pak se zarazil a chtěl vědět, proč to paní profesorku zajímá. „Narazila jsem na takovou zajímavou větu,“ odpověděla. Pařízek zareagoval i proto, že je původem ane­steziolog. Koncem 80. let pak již coby porodník zaváděl do českého porodnictví „epidurál“, tedy tlumení porodních bolestí. A věnuje se i historii medicíny.

Císařský řez je dnes samozřejmě velmi častou operací, v některých zemích přichází tímto způsobem na svět více než čtvrtina všech dětí. Je to však, z historického hlediska, operace velice mladá. Stejně jako všechny zákroky v dutině břišní se začal císařský řez prosazovat až ve druhé polovině devatenáctého století. Do té doby totiž medicína neměla dostatečné povědomí o antisepsi, tedy prostředcích zabraňujících proniknutí infekce do rány. Nebyly ani dostatečně vyvinuté techniky na ošetření rány, zejména k zabránění krvácení. A co je možná vůbec nejpodstatnější, neexistovala znalost hluboké anestezie, která by umožňovala bezbolestnou chirurgii břicha. Autoři článku uvádějí, že ještě na konci 19. století umíralo po císařském řezu až devadesát procent matek – nejčastěji na traumatický šok (tedy vinou bolesti při otevření dutiny břišní), či na vykrvácení nebo následně na sepsi neboli otravu krve. Přesto však nepovažují za vyloučené, že by se úspěšný císařský řez mohl odehrát i ve století čtrnáctém.

Porod císařským řezem je spojen s antickým Římem, ale nikoliv jako součást péče o těhotné ženy. Zákon Lex regia de inferendo mortuo – připisovaný legendárnímu římskému králi Numu Pompiliemu ze sedmého a osmého století před naším letopočtem – zakazoval pohřbít mrtvou ženu, která byla těhotná. Před uložením takové ženy do hrobu musel být napřed plod z jejího těla vyříznut. U živých žen se císařské řezy neprováděly. Od antického Říma až do 13. století pak záznamy o císařských řezech chybějí a teprve v tomto století je zachována zpráva o císařském řezu na mrtvé. Od nich se až později přešlo k řezům na umírajících a pak na ženách živých.

Praha, porod a dopisy