Reportáž

100 let Československa. Nebyl to jen sen?

14 / 10 / 2018

Jak se v době stého výročí vzniku republiky žije na územích, která jsou se založením samostatného státu v roce 1918 osudově spojena? Starší lidé na Podkarpatské Rusi dodnes sní o tom, že se mohli mít jako ve Švýcarsku. Mladší studují češtinu proto, že se za ni na rozdíl od jiných oborů neplatí. Zatímco lidé z Užhorodu a okolí chtěli ve společném státě zůstat a po roce 1939 už nemohli, prajzské Hlučínsko naopak připadlo Československu v roce 1920 a jeho součástí už zůstalo, což někteří pamětníci stále vnímají rozporuplně.

Jak se v době stého výročí vzniku republiky žije na územích, která jsou se založením samostatného státu v roce 1918 osudově spojena? Starší lidé na Podkarpatské Rusi dodnes sní o tom, že se mohli mít jako ve Švýcarsku. Mladší studují češtinu proto, že se za ni na rozdíl od jiných oborů neplatí. Zatímco lidé z Užhorodu a okolí chtěli ve společném státě zůstat a po roce 1939 už nemohli, prajzské Hlučínsko naopak připadlo Československu v roce 1920 a jeho součástí už zůstalo, což někteří pamětníci stále vnímají rozporuplně.

Potřebuju znát příjmení vaší matky, říká Ivan Latko rozechvělé pětatřicátnici. S dítětem v náručí a s manželem po boku přišla požádat o ověření slovenského původu. Když uspěje, může v sousední zemi získat přechodný nebo i trvalý pobyt. Mohla by se usadit za hranicemi a pracovat tam – bez povinnosti se každé tři měsíce vracet na Ukrajinu a znova si vyřizovat povolení.

V temné chodbě se řadí další lidé, všechny přivedla snaha zjistit, zda mají šanci získat potvrzení českých nebo slovenských kořenů. Pomáhá jim v tom Klub T. G. Masaryka – krajanský spolek, který si pronajímá kancelář v centru Užhorodu a za odeslání formuláře do Národního archivu v Praze na Chodovci vybírá padesát hřiven (něco přes 40 korun). Scény, které tu jsou k vidění, tak mohou evokovat úvodní pasáž z filmové novinky Toman. Odehrává se ve stejném městě a hlavní hrdina zde v roce 1945 vydává československé dokumenty těm, kteří se chtějí zachránit ze sovětských spárů, neboť území patřící před válkou k Československu zabral Stalin.

„A slovensky nebo česky umíte?“ ptá se pan Latko. „Můžu číst, ale mluvit je pro mě těžké, protože nemám jak procvičovat,“ vysvětluje žadatelka. „Dobře, napíšu, že umíte pasivně. Slovensko-ukrajinskou konverzaci od nás máte? Ne? Tak vám ji dám. A až přijdete příště, budeme spolu mluvit slovensky, hej?“

 

Nasťa chce do Prahy

Kosmopolitní středoevropská atmosféra, která přečkala velké množství dějinných otřesů. Hranice se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a Rumunskem, na které mnoho lidí vydělalo a dodnes vydělává obrovské peníze. Široko daleko nevídaná míchanice národů a obdivné vzpomínky na „čechoslovackij period“. Přehlídka okázalého bohatství a hned vedle chudoba na hranici přežití. A především touha uniknout z neutěšených podmínek v zemi, sužované korupcí a válkou na východě. To jsou poznávací znamení někdejší Podkarpatské Rusi, dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny.

Návštěvník z Česka se může vzteknout hned při vstupu do země. Slovenská celní a pasová kontrola rozhodně nikam nespěchá, i bezproblémové odbavení se může protáhnout na tři hodiny. Autobus je plný Ukrajinců, drobná žena s českým pasem se rozčiluje: „Je to pokaždé stejné, nechápu to!“ Absolventka oboru ruština – čeština působí druhý rok na užhorodské univerzitě, ve čtyřech ročnících vede osmnáct studentů bohemistiky. Zítra v osm ráno jí začíná vyučovací hodina. Z protahovaného návratu je zoufalá. Do Česka cestuje jednou za měsíc… a právě odbila půlnoc.

O dva dny později stoupám do kopce, kterému obyvatelé Užhorodu přezdívají BAM – podle budovatelského počinu, transkontinentální železnice jménem Bajkalsko-amurská magistrála. Na jižním svahu s výhledem na řeku panuje překotný stavební ruch, domy obehnané ozdobnými ploty, z nichž oči přecházejí, si podle místní šeptandy pořizují hlavně celníci, policisté, soudci, prokurátoři, politici… Část luxusní čtvrti už je dokončená. Podle místního folkloru: vjezdy do garáže jsou pečlivě vydlážděné, zatímco zbytek příjezdových cest připomíná tankodrom, takže auta kodrcají mezi výmoly v oblacích prachu.

Na obzoru ční rozlehlý panelový kvádr – budova Užhorodské státní univerzity. V jedné z mála učeben, které za poslední dekády prošly modernizací (zaplatil ji český Kraj Vysočina), čekají na zahájení hodiny tři studenti. „Dnes uslyšíte jinou češtinu, než je ta moje,“ představuje Petra Zlámaná novinářskou návštěvu. Nasťa vysvětluje, proč si vybrala bohemistiku: „Váš jazyk, kultura, města, to všechno je pro mě magické. Chtěla bych, aby to na Ukrajině vypadalo stejně. Když jsem byla v Praze, bylo to pro mě...“ obrátí se váhavě na učitelku. „… štěstí?“ Ta přikývne. Dívka už jistěji dodává: „Cítila jsem se tam šťastná.“

Nasťa pochází z Luhansku na východě země a už se tam nechce vrátit. „Situace tam je trošku… strašná. Vlastně trošku hodně strašná,“ říká česky. Vypráví, jak ji při minulé návštěvě zastavili na ulici muži v uniformách a vyžádali si ke kontrole doklad o studiu. „Ptali se, kde je Užhorod, přitom tvrdili, že žijí celý život na Ukrajině. Každý Ukrajinec přece ví, kde je Užhorod. Myslím, že byli z Ruska. Pak se mě ptali, proč nestuduji třeba v Doněcku. Ale tam učitelé nemají kvalifikaci a vyučují nepravdivě dějiny,“ říká Nasťa, která by jednou chtěla studovat v Praze ekonomiku a politiku – a pokud možno v Česku i zůstat.

V roce 2014 musely kvůli ozbrojenému konfliktu opustit univerzity na východě tisícovky zahraničních studentů. Pětistovka z nich byla přemístěna právě do Užhorodu. „V Luhansku byli lidé agresivní už při zaslechnutí angličtiny,“ popsal indický student medicíny Hari Krishnan v článku, který nedávno publikoval server Ukrainer. „V Užhorodě je život víc evropský. Lidé se procházejí po nábřeží, posedávají v kavárnách. A hlavně se nediví barvě naší kůže, dokonce i starší lidé se k nám chovají hezky.“

 

Bradatyj Rusín Valerij

Největším pokladem Užhorodu, který tady zůstal po Čechoslovácích, je kilometrová lipová alej na břehu řeky Už. Promenádu lemovanou lampami a lavičkami využívají přes den maminky s kočárky, večer pak zamilované dvojice a hloučky všeho věku. Na kamenech u vody postávají rybáři. Kouzlo města, které je ze severu sevřené karpatskými poloninami a jižním směrem přechází do maďarské puszty, nevyprchalo ani po půl století sovětského řádění. Některé panelákové čtvrti sice vypadají neutěšeně, ale jinde romantičtěji založené srdce zaplesá. Stačí, aby se otevřela vrata některého z přízemních domků, kterými je lemovaná většina užhorodských ulic – a spatříte pergoly obalené naducanými hrozny, záhonky se zeleninou a květinami a útulná posezení.

Podobně to vypadá i na dvorku rusínského buditele Valerije Padiaka, energií sršícího akademika a vydavatele, který má za sebou kariéru úspěšného podnikatele. Když chrlí historky o tom, jak vozil desítky tun karpatských hřibů do obchodů ve Vídni, Štýrském Hradci či Benátkách, je těžké jej přerušit. „Neexistuje dědinka v horách, kde bych neměl přátele. Dával jsem práci stovkám sběračů, říkali mi Bradatyj Valerij,“ směje se nakažlivě muž, který dnes přednáší na Ústavu rusínského jazyka a kultury Prešovské univerzity, publikuje a píše knihy.

„V devadesátých letech se tu rozpadlo skoro všechno, co do té doby jakž takž fungovalo. A člověk se o sebe musel postarat sám,“ říká vystudovaný filolog Valerij Padiak. On sám je zářný příklad svých slov: kromě vývozu hub se jeden čas živil také dovozem italského nádobí, s manželkou k tomu napsali knihu Zdraví na stole. „Jako pedagog nemám problémy mluvit na veřejnosti, to nám hodně pomohlo. Naučil jsem se vařit, měli jsme předváděcí show, každý snob chtěl mít naše nádobí doma.“ 

Podnikavý pedagog tak nemusel počítat každou hřivnu, a mohl se proto naplno věnovat své velké vášni. Začal dokazovat, že Rusíni jsou svébytný národ. Od té doby objíždí archivy, vydává reprinty rusínských svazků. Naposledy objevil zapomenutou divadelní hru Spekulanti, jejímž autorem je Andrej Bródy – předseda vlády Podkarpatské Rusi v roce 1938, kterého po válce sovětští komunisté v Moskvě popravili.

5bbf226f9c4050e9734c036d MEDIA_ITEM image
Valerij Padiak usiluje o uznání rusínského národa a Oleksandr Gavroš (na následující fotografii) s ním o tom ostře polemizuje.

Domácí pracovna Valerije Padiaka je zavalená knihami. Na stole leží román Thomase Bella – amerického spisovatele rusínského původu, který se narodil jako Adalbert Thomas Belejčák. Na polici stojí plechovka od polévky Campbell’s – proslavil ji nejslavnější Rusín všech dob Andy Warhol. Jeho otec se jmenoval Andrej Varhola a před první světovou válkou odešel ze Slovenska za prací do uhelných dolů v Pensylvánii. „Rusíni nejsou žádní hlupáci. Jen tady v Zakarpatsku měli šest set divadel, v každé druhé vesnici byl ochotnický soubor. A vůbec první kniha, která vyšla za oceánem ve slovanském jazyce, byla v rusínštině!“ horlí Valerij Padiak, který to ovšem v politickém klimatu současné Ukrajiny nemá vůbec lehké…

 

Vzorný občan Československa

„Rusíni a Ukrajinci nejsou dva národy, ale dvě orientace jednoho národa – ukrajinského,“ říká u kavárenského stolku na jediné pěší zóně zakarpatského hlavního města Oleksandr Gavroš. Novinář, básník a divadelní dramaturg, který snahy kolegy Padiaka vnímá jako nostalgii za časy, které už se nikdy nevrátí. A nejen to: byť to neřekne naplno, není mu cizí ani vcelku rozšířený názor, že rusínská emancipace je nástrojem Moskvy, jak rozbít Ukrajinu.

„Takový nesmysl!“ zlobí se Valerij Padiak. „Největší zkázu pro Rusíny představovala ruská hegemonie. Ten jejich debilní totalitární systém uměl dokonale jedinou věc: zničit člověka. A najednou slyším, že Padiak je špion Moskvy, Putinův agent!“ Vydavatel rusínské literatury má podle svých slov jediné přání: pomáhat budovat svobodný a nezávislý ukrajinský stát. „Ukrajina má jedinečnou šanci ukázat světu, že bere demokracii vážně. Ale bez uznání rusínského národa to nepůjde.“ Opravdu Valerij věří, že se to může podařit? „Ano! Ukrajina není zlá. Jen nám nepomáhá a čeká, až poslední Rusín zemře. Zato v Rusku by mě možná jako rusínského aktivistu zavřeli. Nebo bych prostě zmizel.“

Oleksandr Gavroš, který s lidmi, jako je Valerij Padiak, vede polemiku, k tomu říká: „Ze strany mnoha rusínských aktivistů to rozhodně není jen kulturní osvěta. Oni hlásají politické, separatistické ideje.“ A jak tedy vidí Oleksandr, hájící jednotnou, ukrajinskou tvář Zakarpatska, československou éru své vlasti? „Jistě, těch dvacet let bylo určitým krokem vpřed. Češi představovali jiný typ kolonistů než Maďaři, kteří se tady po staletí chovali tvrdě a netolerantně, s vámi přišla rozvinutější civilizace – technicky i lidsky. Udělali jste ale zásadní chybu: nesplnili jste ústavou daný slib, že Podkarpatská Rus získá autonomii. Proto tohle soužití muselo dřív nebo později skončit.“

5bbf226f9c4050e9734c0371 MEDIA_ITEM image
Oleksandr Gavroš.

Že je rusínské téma v současné Ukrajině spíše okrajové a jeho zdůrazňování „ničemu nepomáhá“, tvrdí i mnozí další lidé, s nimiž se v Užhorodě setkávám. Pro pochopení Valerije Padiaka nicméně stojí za to přiblížit jeho rodinnou historii: „Můj pradědo odešel do Ameriky, pracoval v pittsburských ocelárnách. Když se po deseti letech vrátil do rodné vsi, koupil šedesát hektarů polí, postavil dům podle amerického projektu, zvolili ho starostou.“ Tím byl do roku 1945, po připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se začalo „kolektivizovat“. „Vzdoroval pět let. Vzdal to, když začali vyhrožovat, že odtáhnou jeho jediného, tehdy dvanáctiletého syna, mého dědečka, do gulagu.“

Předchozí, masarykovskou éru označuje Valerij Padiak za „najlepší period“ v dějinách Rusínů. „Najednou byly nemocnice, každá bába v dědinke poznávala matematiku a písmo. Budovaly se silnice, hydroelektrárny… A ta architektura! Samozřejmě přišli i takoví, kteří chtěli lidi oklamat, ale objevila se tu spousta inteligentních lidí, kteří nám předávali svoje dovednosti, svou energii, svůj um!“ říká muž, který před třemi lety vystoupil na konferenci ve sněmovně v Praze s příspěvkem nazvaným „Odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu v roce 1945 jako tragédie národnostní menšiny podkarpatských Rusínů, která tvrdá dodnes“.

Než se rozloučíme, vede mě Valerij, který hostovi z Česka od první chvíle tyká, do podkroví. Vedle dveří do ložnice vidím litinový reliéf polonahé dámy. „Poznáš, co to je? Česká secese! Objevil jsem ji na smetišti rozbitou na kusy, museli jsme ji restaurovat. Není to krása?“ ukazuje Valerij nadšeně a říká: „A ještě tam napiš, že pradědo byl vzorný občan Československa a státní příslušnost si vyřídil hned v roce 1919 na konzulátě v New Yorku.“

 

Snění o novém Švýcarsku

Vzpomínky na „čechoslovackij period“ jsou pochopitelně mnohem silnější u starší generace. Tito lidé v mládí doma vyslechli nemálo vzpomínek od rodičů a prarodičů, navíc na vlastní oči viděli, jak za sovětské éry rychle mizí hospodářský potenciál, který v Podkarpatské Rusi spatřovali právě Čechoslováci. Večery a víkendy pak mnozí trávili sledováním Československé televize – díky tomu je možné se téměř s každým člověkem nad čtyřicet let domluvit jakousi lámanou česko-slovenštinou s prvky ruštiny. „Dokážete si představit, jak to tady mohlo vypadat?“ zasní se dvaašedesátiletý Ivan Latko, předseda krajanského Klubu T. G. Masaryka. „Zaprvé bychom neměli, jak my říkáme, japonské cesty: sama jama. Zadruhé bychom nemuseli odjíždět za prací pryč. Zatřetí: lidi by naopak jezdili sem, chodit po horách a lyžovat, užívat si čistý vzduch a zdravé potraviny. Jako ve Švýcarsku.“

Nastupující generace už to vidí jinak. „Promiňte, jestli něco řeknu nekorektně, ale pro mě osobně tato historie není nic významného,“ reaguje student třetího ročníku bohemistiky Vasja. „Vím, že v Užhorodě máme český kvartál (českou čtvrť – pozn. red.) a že tady Češi a Slováci udělali hodně věcí, které by jinak možná nebyly dodnes. Ale jinak o tom mladší lidé nijak nepřemýšlejí, k ničemu to nepotřebují. Potřebujeme vědět, co můžeme dělat teď.“ Vasja ve volném čase pracuje v baru jednoho z užhorodských pubů, živí se rovněž jako trenér squashe. Bohemistiku si vybral i kvůli tomu, že je na rozdíl od většiny ostatních oborů v bezplatné nabídce dotované ukrajinským státem – jinak musejí studenti platit zhruba tisíc dolarů za jeden vysokoškolský rok. A k čemu mu bude čeština dobrá? „Chtěl bych si otevřít vlastní kavárnu a český jazyk se mi pak může hodit,“ říká neurčitě. 

Něco na jeho záměru ovšem může být, protože Češi na jedinou „kolonii“ ve svých dějinách nezapomínají. Mají slabost pro zdejší hory, po roce 1990 (znovu)vyznačili v Karpatech stovky kilometrů pěšin. České charity finančně pomáhají zdejším dětským domovům, školám, pečovatelským zařízením. A poslední dobou sílí i pověst Užhorodu jako jakéhosi středoevropského New Yorku, a tedy výletního místa. „Líbí se mi, že tenhle kulturní mix není módní výstřelek – po staletí se tady míchají různé národy, takže lidi jsou přirozeně tolerantní. Díky historickým vlivům je Užhorod kulturně i názorově blíž střední Evropě než Kyjevu. A pro mě osobně hraje důležitou roli i to, že se tady dá fantasticky jíst,“ říká Petr, který žije v Užhorodě čtvrtý rok a řídí odtud svůj český on-line byznys. Příjmení si nepřeje zveřejňovat, ale ochotně se ujímá role mého průvodce zakarpatskými reáliemi.

Nazítří rád využívám Petrovu nabídku na projížďku městem. Nejdříve se zastavujeme na snídani v sovětském hotelu Intourist-Zakarpatye, ze kterého by „pražští hipsteři učurávali“, jak utrousí Petr při objednávce skvělých lívanců s tvarohem. Potom míříme na „pijanyj rynok“ – venkovní tržiště mezi paneláky ve čtvrti Nový rajon, kde se v osmdesátých letech prodával pančovaný alkohol. Nakupujeme špek, houby a koření. Cestou do podnikové prodejny Tisa pro prémiový koňak si dáváme preso v bistru, které byste čekali spíš v Berlíně než v Užhorodě. Odtud pokračujeme do areálu továrny, kde se v dobách Rakousko-Uherska vyráběly židle Thonet. Dnes zeje prázdnotou, až na budovu, v jejíchž útrobách se skrývá vývařovna na způsob závodní jídelny – včetně fronty na tácy. Dnešním hitem jsou plíčky na smetaně s bramborovou kaší. „Nevím, jestli je dobré zmiňovat ceny, nerad bych, aby tady přibývalo Čechů,“ říká Petr.

 

Strmý pád hřivny

Lidé v obchodech a ve službách jsou dobrosrdeční, a i když si koupíte třeba jen půllitrovku balené vody, dostane se vám líbezného „požehnání“ v ukrajinštině: Buď láska vam! (jinak je ovšem zakarpatský dialekt unikátní směsí ukrajinštiny, rusínštiny, slovenštiny, maďarštiny, češtiny a jidiš, takže lidé z jiných částí Ukrajiny mají problém mu porozumět). Bylo by ale naivní si život v Zakarpatí idealizovat, ekonomická situace místních lidí je tristní. „Když se Ukrajina osamostatnila, dolar byl za tři hřivny. Pak za pět, osm, patnáct – a dnes? Skoro třicet!“ říká předseda krajanského spolku Ivan Latko, který pobírá důchod ve výši 1 500 hřiven, což je asi padesát eur, zhruba třináct set korun. Začínající učitelka bere tři tisíce hřiven měsíčně, což se blíží sto eurům. Aby dostala víc, musela by pracovat ve školství dvacet třicet let.

Ukrajinci nevěří své národní měně ani bankám. Pokud se jim podaří něco naspořit, běží hřivny směnit za dolary a ty si nechávají doma. Zásadní pád nastal po vypuknutí konfliktu na Krymu a Donbasu v roce 2014, kdy hřivna spadla na třetinu své hodnoty. „Dám vám příklad: do té doby pracovala mladá žena v užhorodské fabrice za 3 500 hřiven měsíčně, což bylo 450 dolarů. Z toho si mohla celkem komfortně žít, ušetřit na nábytek, zajet v létě k moři do Oděsy,“ říká Petr, užhorodský Čech, a pokračuje: „Dnes bere 6 000 hřiven, což je zhruba 210 dolarů. Zaplatí poplatky, koupí si potraviny, žrádlo pro kočku, jednou dvakrát měsíčně může zajít s kamarádkami do sauny. O nábytku nebo Oděse si může nechat zdát.“ Nepočítáme-li vrstvu, která vyrostla díky korupci a obchodování, je těžké dnes narazit v Zakarpatí na domácnost, která by byla takříkajíc dobře zabezpečená. Je to dané i tím, že na Ukrajině neproběhlo nic na způsob restitucí – majetky zabavené sovětskou mocí se nevracely a zůstaly státu.

Venkov přežívá díky samozásobitelství, ale hlavně díky tomu, že muži pracují v zahraničí, takže v některých poloprázdných vesnicích zůstává už jen nejstarší generace. „Divíte se?“ říká Ivan Latko, jehož tatínek byl Slovák a babička Češka. Pan Latko má hlavní zásluhu na tom, že na území někdejší Podkarpatské Rusi přibývají připomínky československé historie: dosáhl opětného umístění pomníku T. G. Masaryka a M. R. Štefánika v Užhorodě, přejmenování několika ulic a osazení pamětních desek se jmény významných Čechů nebo Slováků. „Je škoda, že jsme nezůstali jedna země, jsem přesvědčen, že život tady by dnes vypadal úplně jinak,“ říká a na zpáteční cestu mi věnuje sbírku erotické poezie „verchovinského lidu“, která poprvé vyšla v roce 1933 v Mukačevě. •

 

Sedm střípků z Užhorodu
 
V Zakarpatí zatím nepůsobí žádné nadnárodní řetězce. Díky tomu přežívá ve městech spousta menších obchůdků, chodníky jsou lemované prodejci tvarohu, zeleniny, uzenin. Téměř v každé knajpě dostanete fantastické kafe. Neočekávejte příliš divoké noci: pije se tu spíš střídmě, podniky v centru zavírají v jedenáct. Mimochodem, zákaz kouření tu začal platit o několik let dříve než u nás.
 
Dvě části města, které tady vybudovali Češi ve třicátých letech – vilová čtvrť a úřednické Malé Galago – aspirují na ochranu UNESCO, byť řada domů zvenčí chátrá a společné prostory jsou zanedbané. Modernistické budovy, promyšlený urbanismus, vzrostlá zeleň – to všechno z nich dělá dobré adresy, jak nasvědčují drahá auta zaparkovaná ve velkoryse koncipovaných vnitroblocích.
 
Masovou turistickou atrakcí jsou sakury, které tu mezi válkami vysázeli Češi. Říká se, že sázka na exotickou dřevinu byla výsledkem dendrologických průzkumů, z nichž sakura vyšla vzhledem ke klimatu a složení půdy jako nejvhodnější. Jisté je, že se každé jaro přijíždějí fotografovat pod růžovými květy desítky tisíc návštěvníků z celé Ukrajiny, byť datum bývá do poslední chvíle nejisté.
 
Na konci září se městem line exotická vůně, jejíž tajemství není snadné rozluštit. Záhadu jejího původu mi objasnil český průvodce Petr: „Miluju, když na konci léta ulicemi voní réva!“ Zakarpatské vinařství se ovšem vzpamatovává z důsledků „suchého zákona“, kterým chtěl Michail Gorbačov odnaučit lidi pít alkohol, a jehož součástí byla i likvidace většiny historických vinohradů.
 
Cestovatelskou překážku představuje státní hranice, byť železniční fanoušky může potěšit výměna podvozku na nádraží v Čopu a zastávka na obrovském překladišti v Čierne nad Tisou. Jediné mezinárodní letiště zůstává takřka mimo provoz, neboť je umístěné u hranic se Slovenskem tak nešťastně, že piloti nemohou přistát ani odstartovat, aniž by letadlo nenarušilo Schengenský prostor.
 
Leteckou linku Praha – Užhodorod proslavili „Létající učitelé“, jak se říkalo fotbalovému týmu SK Rusj Užhorod, složenému hlavně z mužů učitelské profese. V roce 1936 postoupili do první celostátní ligy, takže létali k zápasům do Prahy, Bratislavy, Plzně či Brna. Užhorodského brankáře Alexu Bokšaye dokonce zlanařila pražská Slavia, kde vystřídal legendárního Františka Pláničku.
 
Budujme stát pro 40.000.000 lidí. Tak nazval Jan Antonín Baťa knihu, ve které v roce 1938 popsal svou hospodářskou vizi prosperujícího Československa. Důležitou roli v ní hrálo silniční, letecké i vodní spojení s Podkarpatskou Rusí. Muže, který se po smrti svého bratra Tomáše stal jediným vlastníkem firmy Baťa, lákaly ve východním cípu republiky strategické suroviny, zejména dříví.

 

Rozsáhlou fotogalerii z Užhorodu si můžete prohlédnout zde.

 

 

 

Když přijel Hitler, to bylo slávy!

 

Přenesme se nyní z někdejší Podkarpatské Rusi o stovky kilometrů západněji, na Hlučínsko. Tato svérázná oblast obývaná pořádkumilovným, dělným a spořivým živlem hovořícím „po našimu“ se nachází mezi Ostravou a Opavou. Území bývalo součástí Pruska a později německého císařství, v roce 1920 však bylo připojeno k Československu podle versailleské smlouvy uzavírající první světovou válku. I zde, na Hlučínsku, panuje jistá nostalgie, zaměřená ovšem poněkud jiným směrem.

 

 

„Lidi to brali jako okupaci, nikdo se jich na nic neptal. A staří lidé dodnes tak hovoří: To bylo předtím, než nás v roce 1920 Češi obsadili.“

„Naši dědové a báby sice mluvili česky, ale cítili se Němcama. Tím pádem, když sem po roce 1920 přišli čeští učitelé, nikdo je nechtěl vzít na byt.“

Podkrovním sálem Muzea Hlučínska znějí vzpomínky pamětníků, které v uplynulých letech zachytili tvůrci padesátiminutového dokumentárního filmu. „Hnali nás až k Baltu, že tu se bude válčit. A to se těm lidem, kteří v takové bídě žili, nemělo líbit?“ říká mimo jiné žena narozená v roce 1921.

Protože teď už se začínám ve spletitých hlučínských dějinách ztrácet, poprosím o vysvětlení muzejního pedagoga a jednoho z autorů dokumentu Jiřího Nemináře. „Představte si tu situaci,“ vtahuje mě do děje v září 1938. „Vypukne sudetoněmecké povstání. Prapory Freikorps napadají české území a odřezávají některé jeho výběžky. Česká finanční stráž, četníci a jednotky Stráže obrany státu se stahují do výhodnějších pozic, vybudují si obranné postavení. A začíná se střílet, bojuje se týden v kuse, jsou tam mrtví.“

„Jsou to dramatické chvíle, které obyvatelé zcela legitimně vyhodnotí tak, že se blíží válka. Nastává exodus, lidé prchají ke svým příbuzným na sever do německého vnitrozemí. Hitlerovský stát začíná okamžitě organizovat pomocnou akci a vypravuje speciální vlaky, aby Hlučíňany dopravily takzvaně do bezpečí – na Rujánu, Usedom, také na Sylt a další Fríské ostrovy. Šlo o dokonale promyšlený propagandistický tah, kterým si nacistický stát v očích obyvatel zajistil legitimitu a vděčnost. Lidé, z nichž mnozí nemají doma ani splachovací záchod, najednou poprvé vidí moře, jsou ubytováni v rekreačním rezortu. Vůbec se nedivím, že to pro ně musel být kulturní šok. Utekli před válkou a díky tomu zažili nejlepší dovolenou svého života, prázdniny snů.“

„Když Hitler přijel, to bylo slávy a vzrušení! Jedni se radovali, jedni brečeli. A nám děckám to bylo fuk – všecko se nám tehdy zdálo dobré.“

„V roce 1938 jsme okamžitě byli Altreich, součást Německa. A proto naši lidé byli povoláni do wehrmachtu. A nám se to vyčítá. Co měli dělat?“

„Tohle je poslední dopis, který psal můj otec někde cestou do Ruska. Než to psaní ale přišlo k nám domů, stačil otec na frontě padnout.“

 

Jsme zvyklí zametat

Poněmčení Slované – i tak by šlo označit Hlučíňany, kteří bývali v dějinách označováni rovněž jako Moravci. Od roku 1742 náleželo jejich území k Prusku, s nímž se kulturně i občansky identifikovali, udrželi si přitom svoji řeč – češtinu s mnoha německými (a také polskými) výrazy. Lišili se od sudetských Němců, kteří obývali území patřící k habsburské monarchii, jež československá armáda obsadila už krátce po vyhlášení republiky v roce 1918.

Hlučínsko bylo připojeno k Československu až v roce 1920 a jeho obyvatelům zůstalo mnoho „prušáckých“ vlastností: pořádkumilovnost, pracovitost, spořivost. „Kdybych chtěl stavět nebo koupit barák, tak jedině tam,“ můžete dnes zaslechnout v ostravsko-karvinském regionu, který je v mnohém pravým opakem Hlučínska.

„Tady nefrčí nonstopy ani žádné jiné nálevny, v neděli skoro všichni uhánějí do kostela a hlavně – koukněte na ta velká stavení, opečované zahrady, posekané trávníky. A na konci léta se téměř v každé obci koná strassenfest (sousedská uliční slavnost – pozn. red.). Vesnice se předhánějí, která to udělá hezčí, nic takového na Ostravsku nenajdete,“ říká Hynek Sotornik před květinářstvím na okraji Kravař. Majitelka obchodu Drahomíra Kurková dodává: „Je to tu opravdu jiné než tam,“ ukáže směrem na jih k řece Opavě, která tvoří historickou hranici. „Dodnes nám říkají Prajzáci a my jim zase císaráci,“ směje se přezdívkám, které vycházejí z toho, že Hlučíňané patřili k pruskému království a „ti za řekou“ k rakouskému císařství.

Silnice na Prajzské, jak se říká zdejšímu území, lemují aleje, přibývá i nových stromořadí ve volné krajině. Každou chvíli zahlédnete opravenou kapličku nebo boží muka, opravují se chodníky a další veřejná prostranství, ploty kolem domů jsou ozdobené svazky kukuřičných klasů a jinými kyticemi z letošní úrody. Jiří Nikel se na Hlučínsku narodil a vyrůstal: „Každou sobotu se vyběhlo ven a pozametalo. Teď bydlím v činžáku v Opavě a lidi se diví, proč to dělám. No protože jsem zvyklý,“ říká muž, který pracuje v Ostravě jako validátor čili kontrolor procesů v průmyslu.

 

Vzpomínky Bruna Krautwursta

„Ještě v sedmdesátých letech, když se starší chlapi sešli, začali po pár pivech řešit, kdo bojoval u Stalingradu, kdo u Moskvy, někdy si něco německy zazpívali. Ti už jsou ale po smrti,“ říká devětadvacetiletý historik Jiří Neminář, který doporučuje navštívit žijícího pamětníka, jehož jméno zní snad až nepravděpodobně „prajzácky“. Bruno Krautwurst se narodil v roce 1933 v Kobeřicích, kde bydlí dodnes. Čeká nás ve vzorně uklizeném obýváku, jeho žena právě dopekla sypané koláče s mákem, povidly a tvarohem.

„Můj táta byl ročník nul nul čili 1900. A ten vždycky pravil: Češi tu přišli v roce 1920 s puškou na rameně jako okupační vojsko,“ začíná své vyprávění. „Najednou tu mašírovali vojáci v divné uniformě, kterou nikdy nikdo neviděl. Žádnou radost z toho lidi neměli, devadesát procent bylo pro Prusko. A hlavně se tady dopředu nic nevědělo, informace měli jen faráři, a ti to neřekli.“ Dodejme, že připojení oblasti se zhruba padesáti tisíci obyvateli k Československu bylo z velké části dílem katolických církevních elit: slezské Ratibořsko, jehož součástí je i Hlučínsko, totiž patřilo pod olomouckou arcidiecézi. A rozšíření Československa se odehrávalo pod hesly o „ochraně českého obyvatelstva před poněmečtěním“, čímž se mělo na mysli i pruské protestantství.

Žádná idyla ovšem „Moravce“ v novém státě nečekala. „Všude bylo tehdy málo práce, takže nám ostravští havíři říkali: ‚Sami nemáme robotu a ještě vy sem přijdete?! Běžte tam, kde jste byli zvyklí robiť!‘“ objasňuje pan Krautwurst a pokračuje: „Tady v Kobeřicích půl dědiny byli řemeslníci – zedníci a tesaři. Tak jezdili do Německa, kde se zrovna stavěly velké přístavy: Brémy, Hamburk, Wilhelmshaven. Na Josefa odjeli a na Mikuláše se vrátili, proto všecka děcka se tu rodila na podzim!“ usmívá se pětaosmdesátiletý muž. Za peníze vydělané v Německu si Hlučíňané stavěli domy, o nichž si lidé z širšího okolí, které živily šachty, doly a hutě, mohli nechat jenom zdát.

5bbf22709c4050e9734c03de MEDIA_ITEM image
Bruno Krautwurst patří k nejstarším žijícím pamětníkům, kteří dokážou odvyprávět ne až tak dávnou historii.

Koncem třicátých let začalo na Hlučínsku vznikat opevnění, stavba bunkrů přinesla místním lidem o něco lepší obživu. Pak ale vypukla válka. „Ze vsi zmizeli chlapi. Zůstali jenom ženské, děti a staří chlapi, občas se nějaký invalida vrátil bez ruky nebo bez nohy,“ vzpomíná Bruno Krautwurst. Jeho otec vzhledem k pokročilejšímu věku narukoval až v roce 1944 k jednotkám Volkssturm, domobrany zorganizované hroutícím se Hitlerovým Německem. „Dostal pušku a pět patron a šel kousek za vesnici kopat zákopy proti Rusům. Když pak fronta přešla a naši museli prchat, říkal chlapům: Neblbněte, čím víc budeme utíkat, tím dál to budeme mít pak zpátky domů,“ říká pan Krautwurst.

Z konce války má nezapomenutelné klukovské zážitky. „V sousední dědině byli Rusi, z druhé strany za kopcem Němci. Hráli jsme fotbal, tráva ještě nebyla zelená. A najednou letadlo a jeden z nás vykřikl: Das ist ein unser! To je náš! Ale byl to Rus a začal klesat. Tak my synci zalezli pod olše a on pustil bombu! Spadlo to padesát metrů od nás, letěli jsme tam, zem byla ještě teplá, cítili jsme dynamit. To bylo něco pro synky!“ Jindy se ruský bombardér zřítil na pole půl kilometru od Kobeřic. „A my všichni: Hurá, Rus spadnul! A taky jsme tam hned letěli, letadlo ještě hořelo, dva piloti mrtví, další vyskočil, ale pozdě, padák se mu neotevřel a ležel na louce taky mrtvý. Za chvíli jsme byli zpátky s majzlíkem a kladívkem, z leteckého duralu pak soused zrobil pračku, někde bych ji ještě našel.“

V letech 1945–46 hrozilo Hlučíňanům, z nichž mnozí prožili válku v německých uniformách, vysídlení. „Z každé dědiny někdo musel pryč, hlavně ti, co byli aktivní v NSDAP – i když ti největší náckové se většinou ani nevrátili. Ale v Kobeřicích bylo dobré vedení, a když měl náš starosta napsat, kdo půjde na odsun, prohlásil: ‚Jestli jeden musí, tak já půjdu první!‘ A byl pokoj, nemusel odejít ani jeden člověk.“

Zatímco v sudetském pohraničí, kde domy a hospodářství po Němcích zabrali prokádrovaní dosídlenci, ve volbách v roce 1946 triumfovali komunisté – na Hlučínsku vyhrála lidová strana. „Táta říkal: Nás všeci chtěli osvobodit: Češi od císaře Viléma, Hitler od Čechů, Rusi od Hitlera… A komunisti nás osvobodili od všeho, protože nám všechno pobrali,“ chechtá se Bruno Krautwurst.

Velkou zásluhu na tom, že Hlučíňané mohli po válce zůstat ve svých domovech, má právník Jan Homola, tehdejší předseda okresního národního výboru Opava-venkov za lidovou stranu. „Několikrát byl za Benešem a hodně tomu pomohl. Po únoru 1948 byl okamžitě zbaven funkce, jeho čtyři děcka vyhodili ze škol, ani za vrátného ho nevzali, nakonec vyráběl kartáče a za Dubčeka mohl dělat alespoň účetního v melioračním družstvu,“ přibližuje pan Krautwurst osobnost muže, kterého staří Hlučíňané vedou ve velké úctě.

 

Nebyli jsme jen oběti

„Spousta zdejších lidí má v rodině máslo na hlavě. Jejich příbuzní se jako vojáci účastnili hrozných zvěrstev, potýkali se s tím celý život. I já si říkám, co tam ten můj pradědeček za války asi dělal,“ říká Jiří Neminář z Muzea Hlučínska, který by uvítal, kdyby se o těchto věcech víc mluvilo. „Nedá se to donekonečna vykládat tak, že ti lidé byli pouze oběti. Ano, byli stavěni před nejednoduchá rozhodnutí, z nichž vyplývaly fatální následky – k jaké národnosti se přihlásíte, do které strany vstoupíte, komu vyjádříte loajalitu. Ale nemůžeme to zamést pod koberec, že nic nemohli ovlivnit.“

5bbf226f9c4050e9734c03a2 MEDIA_ITEM image
Jiří Neminář z Muzea Hlučínska rád připomíná svým sousedům i méně příjemné okamžiky z dějin jejich kraje.

Mladý historik doporučuje na každou generaci Hlučíňanů nahlížet jinak: „Nejstarší pruská generace etnicky definovanou národnost nechápala, válečná generace ji v důsledku vlastních zkušeností často odmítala, současná generace mladých se považuje za Čechy.“ Přitom kdyby Hlučínsko po první světové válce nebylo připojeno k Československu, nejspíše by podle Nemináře dnes jeho obyvatele za Čechy nikdo nepovažoval.

Hlučíňané narození za komunismu a později už každopádně svou identitu příliš neřeší a spíše od podobných debat chtějí mít pokoj. Například syn Bruno Krautwursta si nechal úředně zkrátit jméno na Petr Kraut. „Hrál ligový fotbal ve Vítkovicích a za pražskou Bohemku. A asi kolem jeho příjmení byly nějaké řeči,“ vysvětluje jeho otec.

Odstřihnout Prajzskou od minulosti nicméně tak snadno nejde. „Každá vesnice má svá specifika. Děláme si třeba legraci z Kravař, dodnes se jim říká předměstí Berlína,“ zmiňuje Jiří Neminář sedmitisícové město, z něhož pochází například hokejový trenér a podnikatel Alois Hadamczik. „Kravaráci byli vždycky echtovnější Němci, měli tam víc vazeb. Věnovali se víc obchodu, hodně cestovali, nejvíc lidí bylo odsunuto právě odtud – několik stovek. Zásadně tam zdravím německy, ale z mladších na tuhle hru přistoupí už jen někteří.“ Zosobněním hlučínské přičinlivosti může být právě Alois Hadamczik, který v rodných Kravařích vybudoval (s pomocí mnoha dotací) sportovní, rekreační a konferenční komplex s názvem Buly Aréna.

„Bylo to ale patrné i v dobách socialismu, ve zdejších obcích například najdete až bizarní množství koupališť nebo tenisových kurtů vybudovaných v rámci Akce Z,“ říká Jiří Neminář, který by ovšem jako muzejník rád vyzdvihl ještě jiný důkaz přetrvávající regionální identity až „hrdosti“, jak sám říká: „Každý rok vzniknou průměrně čtyři knížky o dějinách, památkách či zvycích Hlučínska, tiskne se i poezie a próza. A lidi to nejen kupují, ale dokonce i čtou – soudě podle toho, jak mi o tom pak vyprávějí. Vydáváme rovněž šest set kusů vlastivědného časopisu a některá čísla jsou beznadějně vyprodaná.“

 

Otevřená zadní vrátka

Téměř každá rodina na Hlučínsku má příbuzné v Německu – ať už jako poválečné vysídlence, nebo jako emigranty z dob komunistické totality. A pro většinu zdejších lidí není problém získat německé občanství. „Využívalo se to hlavně začátkem devadesátých let, člověk pak mohl snadno vycestovat za prací do Německa. Nahlíželi tam na něj díky tomu lépe než na Jugoslávce nebo na Poláky, mohl získat i vyšší hodinovou mzdu,“ říká před kravařským květinářstvím Hynek Sotornik. On sám tuhle možnost nevyužil, odjel za prací do Ameriky.

A co historik Jiří Neminář, který od narození žije ve dvoutisícové vsi Píšť, jejíž východní okraj se dotýká polských hranic? „Dřív jsem o tom neuvažoval, byl jsem lenivý. Ale když teď podruhé vyhrál Miloš Zeman prezidentskou volbu a když vidím nástup Tomia Okamury, říkám si, že je užitečné mít nějaká zadní vrátka. Říkám si, že až ohlásí Jaromír Soukup útok na Hrad, končím tady – s takovým kultem osobnosti na Hlučínsku máme své zkušenosti.“•

 

Další materiály ve speciálu ke sto letům republiky:

 

Ernie Simon a hrdinové, na něž se zapomnělo

Obrazem: Léta Páně ΄38, ΄48… Příběh očitého svědka 

 

Galerie (72) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat