100 let Československa. Nebyl to jen sen?

14. října 2018

Reportér 10/2018 · Číslo 50

Vzpomínka na prvního československého prezidenta - v azbuce.
foto Marek Šálek

Jak se v době stého výročí vzniku republiky žije na územích, která jsou se založením samostatného státu v roce 1918 osudově spojena? Starší lidé na Podkarpatské Rusi dodnes sní o tom, že se mohli mít jako ve Švýcarsku. Mladší studují češtinu proto, že se za ni na rozdíl od jiných oborů neplatí. Zatímco lidé z Užhorodu a okolí chtěli ve společném státě zůstat a po roce 1939 už nemohli, prajzské Hlučínsko naopak připadlo Československu v roce 1920 a jeho součástí už zůstalo, což někteří pamětníci stále vnímají rozporuplně.

Potřebuju znát příjmení vaší matky, říká Ivan Latko rozechvělé pětatřicátnici. S dítětem v náručí a s manželem po boku přišla požádat o ověření slovenského původu. Když uspěje, může v sousední zemi získat přechodný nebo i trvalý pobyt. Mohla by se usadit za hranicemi a pracovat tam – bez povinnosti se každé tři měsíce vracet na Ukrajinu a znova si vyřizovat povolení.

V temné chodbě se řadí další lidé, všechny přivedla snaha zjistit, zda mají šanci získat potvrzení českých nebo slovenských kořenů. Pomáhá jim v tom Klub T. G. Masaryka – krajanský spolek, který si pronajímá kancelář v centru Užhorodu a za odeslání formuláře do Národního archivu v Praze na Chodovci vybírá padesát hřiven (něco přes 40 korun). Scény, které tu jsou k vidění, tak mohou evokovat úvodní pasáž z filmové novinky Toman. Odehrává se ve stejném městě a hlavní hrdina zde v roce 1945 vydává československé dokumenty těm, kteří se chtějí zachránit ze sovětských spárů, neboť území patřící před válkou k Československu zabral Stalin.

„A slovensky nebo česky umíte?“ ptá se pan Latko. „Můžu číst, ale mluvit je pro mě těžké, protože nemám jak procvičovat,“ vysvětluje žadatelka. „Dobře, napíšu, že umíte pasivně. Slovensko-ukrajinskou konverzaci od nás máte? Ne? Tak vám ji dám. A až přijdete příště, budeme spolu mluvit slovensky, hej?“

Nasťa chce do Prahy

Kosmopolitní středoevropská atmosféra, která přečkala velké množství dějinných otřesů. Hranice se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a Rumunskem, na které mnoho lidí vydělalo a dodnes vydělává obrovské peníze. Široko daleko nevídaná míchanice národů a obdivné vzpomínky na „čechoslovackij period“. Přehlídka okázalého bohatství a hned vedle chudoba na hranici přežití. A především touha uniknout z neutěšených podmínek v zemi, sužované korupcí a válkou na východě. To jsou poznávací znamení někdejší Podkarpatské Rusi, dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny.

Návštěvník z Česka se může vzteknout hned při vstupu do země. Slovenská celní a pasová kontrola rozhodně nikam nespěchá, i bezproblémové odbavení se může protáhnout na tři hodiny. Autobus je plný Ukrajinců, drobná žena s českým pasem se rozčiluje: „Je to pokaždé stejné, nechápu to!“ Absolventka oboru ruština – čeština působí druhý rok na užhorodské univerzitě, ve čtyřech ročnících vede osmnáct studentů bohemistiky. Zítra v osm ráno jí začíná vyučovací hodina. Z protahovaného návratu je zoufalá. Do Česka cestuje jednou za měsíc… a právě odbila půlnoc.