Příběhy

Rodinné firmy: vidíme to dobře

08 / 04 / 2018

K úspěchu si pomohli vlastní pílí a nasazením. Drží při sobě a často ani nepovažují za tak důležité, kdo co vlastní, ale aby společná firma fungovala. Peníze, které vydělají, investují do dalšího rozvoje firem a zaměstnanci pro ně nebývají jen kolonkou v tabulce. Rodinné firmy zažívají v Česku dobré časy.

K úspěchu si pomohli vlastní pílí a nasazením. Drží při sobě a často ani nepovažují za tak důležité, kdo co vlastní, ale aby společná firma fungovala. Peníze, které vydělají, investují do dalšího rozvoje firem a zaměstnanci pro ně nebývají jen kolonkou v tabulce. Rodinné firmy zažívají v Česku dobré časy.

České rodinné firmy jsou v převážné většině spokojené a do budoucna hledí s velkým optimismem. Plných osmdesát tři procent z nich odpovědělo v pravidelném Evropském barometru rodinných firem, že v loňském roce zvýšily obrat; ještě o tři procenta více je těch, které zkrátka „vidí budoucnost dobře“.

„Pozitivní výhled je u rodinných firem vidět dlouhodobě, teď je to jen ještě lepší,“ říká Martin Hrdlík, který se ve firmě KPMG Legal rodinnými firmami zabývá. „Ekonomika je na tom dobře, firmám se také daří, v řadě případů se podařilo podnik úspěšně předat. Buď už ji řídí potomci, kterým původní majitel firmu předal, nebo je alespoň nastartovaný proces, který k tomu směřuje,“ doplňuje Martin Hrdlík.

Právě vztahy uvnitř rodiny, komunikaci mezi generacemi či přípravu následníka na převzetí firmy považují české rodinné firmy v průzkumu za mimořádně důležité. Přikládají jim mnohem větší váhu, než jak je to v evropském průměru. Vysvětlení bude nejspíše docela prosté, zatímco v západní části Evropy má za sebou řada rodin opakované předání podniku z jedné generace na druhou, u nás je to většinou premiéra; proto jí generace rodičů i následníků věnuje mimořádnou pozornost.

 

Co vydělají, investují

„Majitelé rodinných firem jsou obecně velmi zodpovědní. Mívají lepší vztah k majetku, často převážnou část zisku reinvestují zpátky do podnikání,“ říká Martin Hrdlík.

To je třeba příklad firmy Kovolis Hedvikov, která se ve východočeské Třemošnici zabývá odlíváním hliníkových součástek pro automobilový průmysl. „Celkem jsme nainvestovali zpět do firmy kolem čtyř miliard korun,“ říká ředitel Miloslav Pavlas, který od loňska firmu vlastní napůl se synem.

Obdobnou zkušenost ve zcela jiném oboru má za sebou i rozvětvená rodina Milana Starého, která provozuje horské boudy Dvoračky a Štumpovka. „Co jsme vydělali na jedné chatě, to šlo do budování druhé. A když peníze došly, muselo se počkat se stavbou, až se zase nějaké vydělají,“ popisoval postupné budování novější ze dvou chat Milan Starý.

 

Dilema zakladatelů

Stejně pečlivě jako majitelé rodinných firem přistupují k majetku, postupují i při uvažování nad tím, kdo by měl jejich podniky v budoucnu vést.

„Generační obměna stále probíhá, a ještě několik let probíhat bude. Spousta vlastníků své rozhodnutí o tom, jak s firmou naložit, odkládá, ale to nejde dělat donekonečna. Řada z nich také čeká, jestli děti, které v podniku pracují, ukážou schopnost firmu kompletně převzít,“ říká Martin Viliš, manažer akvizičního financování České spořitelny.

„Často si na začátku dlouze povídáme. O přáních majitelů i jejich potomků, o vztazích v rodině i o schopnostech potenciálních následníků,“ popisuje Martin Hrdlík z KPMG Legal své zkušenosti z toho, jak se uspořádávají budoucí vztahy v rodinných firmách. Podle jeho zkušenosti se generace zakladatelů často ocitá před rodičovsko-podnikatelským dilematem: „Vědí, že pro firmu je lepší, když ji bude řídit jeden, ale zároveň nechtějí žádné ze svých dětí znevýhodnit.“ Samotné technické provedení transakcí bývá podle Hrdlíka docela snadné, těžší bývá pomoci rodinám k tomu, aby si vzájemně vyjasnily svá přání a motivace.

Podle něj neexistuje univerzální recept ani na to, zda je lepší, aby „junioři“ procházeli firmou od píky, sbírali zkušenosti jinde, či rovnou přišli do vedení firmy. Robert Kudela, který po otci přebíral vedení Chropyňské strojírny, prošel v podniku takřka všemi pozicemi. Obdobně starý Miloslav Pavlas jr. naopak po vysoké škole rovnou přebral obchod v Kovolisu Hedvikov. Soudě podle výsledků jejich firem, jsou úspěšné oba koncepty.

Pokud se vlastníci nakonec rozhodnou firmu prodat, je podle Martina Viliše z České spořitelny právě teď ten správný čas. Upozorňuje, že na trhu jsou investoři, kteří mají hlad po tom, aby své prostředky vložili do nákupu výrobních firem, a banky jsou zároveň stále ještě poměrně štědré nákupy společností financovat. „Toto okénko vhodné příležitosti se bude postupně uzavírat a další vhodná doba může přijít až po letech, jako tomu bylo po roce 2008, kdy to trvalo téměř deset let,“ říká Martin Viliš.

 

Nová možnost: hledači

Majitelé rodinných firem mívají tři tradiční varianty, co s firmou dělat. Buď ji převést na děti, prodat konkurenci, nebo nabídnout odkup managementu. V poslední době se i u nás pomalu objevuje čtvrtá možnost, tak zvané search fondy.

Princip spočívá v tom, že se mladý člověk, zpravidla brzy po škole a po několika letech praxe, spojí s investory a hledá (anglicky „search“) firmu, kterou by mohl převzít a provozovat jako svůj osobní či rodinný byznys. Zásadní přitom je, že nový majitel takto získá pouze jednu firmu a jejímu chodu se věnuje na každodenní bázi. Investory může časem vyplatit anebo spolu s nimi podnik po deseti či dvaceti letech zvelebování prodá zase dál.

I v Česku už tímto způsobem našlo několik rodinných firem svého pokračovatele. Ve fázi hledání je teď například Ivona Hrušová Butcher, nyní dvaatřicetiletá Češka, která vystudovala Kellogg School of Management na Northwestern University v americkém státě Illinois, kde je podle ní tradice search fondů velmi silně zakořeněná. „Několik spolužáků se do tohoto typu podnikání pustilo hned po škole,“ vypráví.

Ivona i její americký manžel Corbin po studiích nejprve sbírali zkušenosti ve velkých investičních firmách. Loni si pak v Česku založili Continuum Search Fund, přes který chtějí najít svůj budoucí rodinný podnik. „Pokud koupíme českou exportně zaměřenou firmu, můžeme jí být užiteční při posilování pozic na západních trzích,“ popisuje Ivona, kam při svém hledání směřují. Takové spojení by pak dávalo smysl na obě strany, firmě by se otevřely nové možnosti růstu a noví majitelé by měli prostor pro to, aby realizovali svůj zisk.

 

Převody a prodeje

Podnikatelé, kteří se rozhodnou pro některý z klasických postupů předání firmy, pak mohou volit z celé škály postupů a služeb, které se jim nabízejí. V případě předání firmy v rámci rodiny přicházejí na řadu spíše právníci. „Pokud to tak ještě není, nejprve vyřešíme situaci pro případ náhlého odchodu zakladatele, což je preventivní krok, aby se firma neocitla bez vedení, dokumentů a podobně,“ říká Martin Hrdlík. Pak přicházejí na řadu právní schémata pro řešení nástupnictví. 

V případě prodeje jsou zase připraveny banky. „Můžeme vlastníka provést celým procesem prodeje, od identifikace zájemců přes přípravu dokumentů a vyjednání smluv až po vypořádání transakce,“ říká Martin Viliš s tím, že banka může i nabídnout kupujícímu financování transakce,. Pak jsou ovšem role poradce prodávajícího a poskytovatele financí kupujícímu striktně odděleny, aby nedocházelo ke střetům zájmů.

 

Důvody k optimismu trvají

Ať už české rodinné podniky vede stále zakladatelská generace, nebo je převzali následníci, důvody k optimistickému výhledu do budoucna přetrvávají.

Největší problém mají rodinné firmy, když potřebují sehnat nové zaměstnance. Nedostatek kvalifikovaných lidí na trhu práce pociťuje podle průzkumu 66 procent českých rodinných firem. V celoevropském průměru je to přitom jen třiačtyřicet procent.

Všechny ostatní aspekty ale hrají rodinným firmám do karet. „Nevidím v dohledné době nic vážného, co by jejich perspektivu ohrožovalo,“ uzavírá Martin Hrdlík.

 

Jednotlivé příběhy speciálu o rodinných firmách:

Dvoračky a Štumpovka: Čtvrt století v oblacích

Úspěšný rozvod v hliníkovém údolí

Klikaři z Dobrušky

 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat