Pionýři, pionýři, udavačské děti

Homepage

„Rudé šátky na slunci hoří jako rozkvetlý vlčí mák...“ zpívali pionýři o cípu rudé látky, který měli uvázaný na krku jako součást stejnokroje. Pionýři, členové monopolní mládežnické organizace komunistického režimu, však v padesátých letech dělali i jiné věci, než jen zpívali. Páter Josef Němec se dostal do vězení kvůli udání pionýrů, že požádal při hodině náboženství o sundání rudého šátku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Chladné dopoledne 11. května 1956. Městečko Zahrádka na Vysočině. Na svažité a v té chvíli vylidněné náměstí s řadou lip a kašnou přijíždějí dvě auta a zastavují u budovy místního národního výboru. Sedm příslušníků tajné policie komunistického režimu, oficiálně zvané Státní bezpečnost, z Jihlavy s náčelníkem skupiny poručíkem Vetyškou nejdříve navštíví předsedu MNV Pipka a tajemníka Těšínského a s nimi – ještě za doprovodu církevního tajemníka Jiráčka a náčelníka okresní VB Hasmana – vtrhnou do blízké budovy fary. V té chvíli se tam na odpolední vyučování v místní škole připravuje jednatřicetiletý kněz Josef Němec. Úsečně mu oznámí, že je zatčen a že mají povolení k domovní prohlídce. Slídí po celé faře. Hledají zbraně, vysílačku a letáky. Kněz se jejich počínání klidně usmívá. Krámují v šuplatech i skříních. Z knihovny vytahují knížky, prolistují je a štítivě odhazují na podlahu. 

Bojácný církevní tajemník Jiráček domlouvá v kuchyni knězi: „Vidíte, měl jste se chovat loajálně k našemu lidově demokratickému zřízení a nemuselo to takhle dopadnout. Radil jsem vám, abyste se mírnil... a vy takhle, po jezuitsku!“  Němec, který už má za sebou drsnou zkušenost z komunistického vězení, si nenechá nic líbit a k Jiráčkovi pronese: „To je pěkná věc, když se mnou takhle zacházíte, na jednoho je vás jak vos. Vypadá to, že mě chcete nechat odvést do koncentráku. Takhle zatýkali za války mého otce...“ 

Estébák Vetyška v tu chvíli praští ve vedlejší kanceláři prudce knihou o stůl a křikne otevřenými dveřmi: „Sklapni, flanďáku, nebo dopadneš jak ten z Číhoště! U nás žádné koncentráky ani gestapo nemáme!“ Němec mu pohotově odvětí: „Od svého spoluvězně ve věznici na Borech, který byl zavřený i za Němců, jsem slyšel, že by se raději vrátil do nacistického koncentráku, než aby byl v naší věznici… Děláte z nevinných lidí otroky. To je špatná politika, na kterou národ doplatí...“  V té chvíli k němu Vetyška přiskočí, chytí ho pod krkem a prudce s ním smýkne: „Říkám ti, drž hubu, nikdo se tě na nic neptá.“ Zmatená farní hospodyně Emilie Beznosková se pokusí napětí zmírnit tím, že přítomným soudruhům nabízí smažená vajíčka a mešní víno. Vetyška později do hlášení napíše: „Orgánové si žádné pokrmi nevzali. Farář se choval drze.“ 

 

Copak nemáte svědomí? 

Prohlídka fary trvá několik hodin a estébáci zabaví krabici písemností (korespondenci, církevní brožurku, vojenskou knížku, církevní oběžníky, kapesní zápisník, dopis z Itálie, letáky Svobodné Evropy, pastýřský list). „Tak čest, soudruzi, čest a děkujeme za součinnost...“ loučí se s příslušníky StB v chodbě na faře trojice místních soudruhů. Sklopí oči, když kolem nich prochází zatčený kněz v poutech. Páter Němec k soudruhu Těšínskému, který se svým synem tohle zatčení způsobil, stačí pronést: „Pane tajemníku, křivě jste mě obvinili, ale vzpomeňte si na to, že jste také byl katolíkem. A vy, Pipku, copak nemáte svědomí?“

Němec je vsazen do auta a odvážen do jihlavské věznice. Jenže autu po několika stovkách metrů začne vynechávat motor a nakonec úplně zastaví v kopci, ze kterého je rozhled po celém kraji, v němž jako vykřičník ční věž zahrádeckého kostela. Řidič otevře kapotu a zaboří ruce do motoru. Ostatní estébáci kouří a hlídají zatčeného. Ten si po chvíli dodá kuráž a pronese jako biblický prorok: „Tohle je znamení, že jsem nespravedlivě nařčen a že mě nemáte odvážet. Bůh všechno vidí, i to, že jsem nevinně zadržený. Z toho se budete jednou zodpovídat...“ Jeden z estébáků se neovládne a plivne knězi do tváře. 

 

Pionýre, bonzovat připraven!

V roce 1949, kdy byl Josef Němec vysvěcen na kněze, je v Praze založen Československý svaz mládeže a společně s ním jsou budovány i první pionýrské oddíly, které v mnohém vycházejí z tradic skautingu, za války zakázaného, po válce obnoveného, ale po únoru 1948 hned zase potlačeného jako projev buržoazní dekadence. Také v Zahrádce, kde je v roce 1949 zakázáno aktivní Sdružení katolické mládeže s několika stovkami členů, vzniká na místní měšťanské škole za snaživé asistence komunistického ředitele Dvořáka pionýrský oddíl, který má svoji standartu i kroniku. Nejaktivnějšími členy jsou děti komunistických funkcionářů. 

Každoročně je u příležitosti Svátku pracujících na zahrádeckém náměstí, několik metrů od fary, postavena z lešenářských trubek tribuna pro místní i okresní papaláše, a městečkem tak může 1. května defilovat prvomájový průvod s alegorickými vozy, jehož součástí je šik místního pionýrského oddílu s vlajkonošem v čele. Náměstí vévodí obří podobenka Lenina. Ředitel místní měšťanské školy Stanislav Dvořák v koženém kabátě, připomínající tupým pohledem i postavou Nikitu Chruščova a přezdívaný „prispola“ (název společnosti pro obchod dobytkem a prasaty za protektorátu), vše bedlivě sleduje z tribuny jako z mysliveckého posedu. Každý rok může některý z vybraných a uvědomělých pionýrů vystoupit mezi božstvo soudruhů na tribunu a do mikrofonu slavnostně zazpívat „Rudé šáátky na slunci hóří jako rozkvetlý vlčí máááák...“ 

Zpěv se šíří po celé obci skrze ampliony. Chlapci pionýři stojí se standartou s nápisem Buď připraven pod tribunou jako strážní jednotka. Kolem krku mají uvázaný rudý šátek, který získali po složení slavnostního slibu. Jsou na něj náležitě pyšní. „Pionýr je hrdý na svůj národ, který pod vedením presidenta Klementa Gottwalda buduje socialismus,“ praví se ve směrnici obsažené v brožurce Zakládáme pionýrské oddíly z roku 1949. 

„Pionýři, pionýři, malované děti...“ ozývá se často z oken zahrádecké školy; jednou za rok stojí pionýři čestnou stráž u hrobu sovětského vojáka, který se v řece pod městečkem těsně po válce utopil v alkoholovém deliriu; pionýři salutují; pionýři bdí a hlídají, zda se v jejich okolí neděje něco protistátního, neboť pionýři mají své vzory v sovětských hrdinech. Třeba v Pavlíku Morozovovi, který udal svého otce kulaka. 

Pionýre, buď připraven! 

A pionýři bdí a donášejí i v Zahrádce. Jeden z nich, pionýr Těšínský, jedenáctiletý žák páté třídy, synátor tajemníka MNV, napráská faráře. A je za bdělost vyznamenán odznáčkem s malinkatou rudou hvězdičkou. Až bude velký, připíchnou mu na hruď velkou hvězdu se srpem a kladivem. 

 

Děti, pozor na krocany

Tak jako obvykle přišel ve středu 15. února 1956 Josef Němec vyučovat náboženství do zahrádecké měšťanské školy. V té době už bylo náboženství ředitelem Dvořákem „odsunuto“ do odpoledních hodin, záměrně až po vyučování, aby se tím výuka „tmářství“ postupně znemožnila. 

Farář Němec vstoupil do školní budovy a otevřel dveře 5. třídy, kde měl to odpoledne vyučovat. Jenže v místnosti se připravují děti, které mají v rámci 

Pionýra odejít s učitelkou Medovou lyžovat. Když učitelka zjistí, že omylem stanovila Pionýra na hodinu náboženství, faráři se omluví s tím, ať si tuto hodinu klidně vezme, neboť s pionýry může jít lyžovat kdykoli jindy. Ti pionýři, kteří do náboženství nechodí a o lyžování nechtějí přijít, se začnou navztekaně oblékat a mávat rudými šátky jako vrtulemi: „My máme Pionýra!!“ Josef Němec žáky požádá: „Prosím, uklidněte se. Kdo tu má zůstat, ať zůstane. Prosím pouze ty, kterým zůstaly na krku pionýrské šátky, aby si je sundali, do náboženství rozhodně nepatří.“ A po chvilce s úsměvem dodá: „Děti, kdyby vás s těmi rudými šátky viděli krocani, ti by začali hudrovat a prohnali vás. Tak rychle, šátky dolů.“ A obrátí se s dotazem na Pepíka Konšela ze Sněta:  „Josefe, kde ty máš šátek?“ Pepík vstane a hrdě prohlásí: „Pane faráři, do Pionýra nechodím a chodit nechci.“ 

Část dětí ze třídy odchází a páter Němec může modlitbou začít vyučovací hodinu. 

Večer téhož dne se doma u Těšínských v kuchyni ozve jedenáctiletý syn pionýr: „Tati, víš, jak jsi mi říkal, že ti mám když tak povědět, kdyby někdo něco říkal... Dneska jsem slyšel faráře, jak ve škole nařídil sundat pionýrské šátky, a kvůli němu jsme taky nemohli jít lyžovat.“ – „No co je tohle za farářskou kurvárnu!“ zvedne od polévky hlavu tajemník. Hned druhý den ráno vše oznámí místnímu příslušníku VB a zavolá řediteli školy Stanislavu Dvořákovi, řečenému „prispola“. Ten si jako bdělý soudruh nenechá udání pro sebe, letmo historku ověří u několika pionýrů a hned volá okresního školního inspektora Františka Uhra. Současně vše písemně oznamuje Radě ONV v Ledči, školskému odboru a církevnímu tajemníkovi. A církevní tajemník vše „pošle“ na kraj do Jihlavy. Informováno je velitelství Krajské správy Státní bezpečnosti.

Když ten samý den potká „prispola“ Dvořák na školní chodbě pátera Němce, sádelnatou pravicí mu pohrozí: „Bylo mi hlášeno vaše protipionýrské jednání. Narušil jste opětovně výchovné směrnice. Takhle se roztahovat nebudete! Už jsem to hlásil vejš.“ Němec klidně odpoví: „Pane řediteli, jen si to hlaste, ale náboženství je moje hodina a tam si snad ještě můžu říkat, co uznám za vhodné.“ Ředitel poroučivě křikne: „Tak na tohle zapomeňte! Náboženství je v socialistickém školství nepovinný předmět a vy se musíte řídit směrnicemi. A pionýrské šátky jsou těmito směrnicemi zavedeny.“

Němec zareaguje po svém. Na veřejné kostelní vývěsce s pořadem bohoslužeb napíše k úterý 21. února: „Mše se koná ráno v 8 hodin. Celá farnost se po tento den účastní smíru za nehodné předky i za současné nehodné farníky –  nepřátele církve, nábožensky zaostalé, mravně zchátralé, udavače, veřejné škůdce atd.“  Tajemníka Těšínského a „prispolu“ Dvořáka, kteří se v této mešní intenci poznávají, to znovu tak rozzuří, že na okrese a kraji urgují „vyřešení Němce jednou provždy!“.

 

Osmnáct měsíců a koksovna

V průběhu května 1956 vyslýchá v Jihlavě zatčeného Josefa Němce (vždy v noci) obávaná estébácká mlátička poručík Antonín Achylis. Ten také vyslechne v Zahrádce a okolí několik „svědků“, dospělých i dětí, které šikovně navede, aby vypovídali proti Němcovi. Když mu pak Achylis čte ve výslechové místnosti zmanipulované výpovědi žáků, Němec rázně odvětí: „Trvám na své výpovědi a tohle popírám.“ Achylis vyštěkne: „Lžete! Svědkyně Grabová uvedla, že jste před dětmi hanlivě mluvil o lidech, kteří se hlásí dobrovolně na brigády. Že ten, který se přihlásil na uhelnou brigádu, je špatný a že ten, který na ni odjede, má smrtelný hřích.“  Němec se brání: „Popírám kategoricky tvrzení Grabové, tohle jsem nikdy netvrdil!“ Achylis se pokusí zůstat věcný: „Uveďte důvody, pro které jste se výše uvedeným způsobem vyjadřoval.“ Němec s klidem odpoví: „Kdyby mi bylo předloženo třeba tisíc takovýchto výpovědí, všechno popřu, neboť je to lež. Bude pro mě ctí být souzen!“ Achylis nakonec vypění: „Dostaneš dvacet let a ani nepípneš. Už tu seděli jinčí kofři a hlava jim pěkně změkla.“  

Soudní přelíčení s páterem Josefem Němcem se koná začátkem léta 1956 v budově jihlavského krajského soudu. Tam, kde byli na dvoře před pár lety v kauze Babice popraveni na šibenici tři kněží. Němec před tribunálem prohlásí: „Necítím se vinen.“ Proti Josefu Němcovi tam vystoupí ředitel školy „prispola“ Dvořák, předseda Pipek, tajemník Těšínský – a také několik žáků pionýrů. Vyčerpaný Němec na konci přelíčení pronese: „Lituji jen, že zde nebyly i ostatní děti, které by dosvědčily moji nevinu.“ 

V 17.45 hodin vynese předseda senátu rozsudek: Za zneužití náboženské funkce se Josef Němec odsuzuje k odnětí svobody na jeden a půl roku, k propadnutí majetku ve prospěch státu, ke ztrátě práv občanských na tři roky a k nahrazení nákladů. Sál zatleská. Němec svěsí hlavu. Odvolá se. Není mu to nic platné, rozsudek je potvrzen. Je eskortován do pracovního lágru Tmavý důl ve Rtyni, k rubání uhlí. Dělá tam „henkaře“, odpínače řetězů u podzemních vozíků. V podzemí dvakrát málem přijde o život. Dočká se propuštění. Vyhublý si zajede vyřídit doklady na ONV do Ledče. Při setkání Jiráček propuštěnému knězi komisně sdělí, že nemá státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, a dodá: „Bylo by pro vás nejlepší, kdybyste se vrátil makat do dolů, tím společnosti pomůžete více než rozvracením mládeže.“ – „Pane tajemníku,“ odvětí s úsměvem Němec, „já jsem svoji občanskou povinnost rubat uhlí splnil, ale vy jste v té díře dosud nebyl, tady máte pěkné teplíčko… co kdybyste vyrazil na brigádu do dolů vy?“ Jiráček si otře čelo kapesníkem a dodá: „Tak vás ten kriminál nepřevychoval... drzost ve vás zvostala!“ Jiráček zahlásí na kraj: „Dne 11. listopadu 57 se vrátil z vězení administrátor Němec. Jeho další činnost na okrese je nežádoucí, i když se toho jmenovaný domáhal.“

Josef Němec zajede autobusem do Zahrádky pro pár osobních věcí, které zůstaly na faře, a ještě než odjede, zajde na chvíli na MNV. Zaťuká na dveře, mírně je pootevře a vykulenému předsedovi Pipkovi a tajemníkovi Těšínskému sdělí: „Buďte zdrávi. Jsem rád, že jako mukl nemusím volit. A vyřiďte pozdrav panu řediteli Dvořákovi.“  

Vrátí se ke starým rodičům do Vestecké Lhotky.  Dojíždí jako kotelník zauhlovač pracovat do Kovolisu v Hedvikově. Jeho družkou se stala lopata a hromada uhlí. Po čase je pro oblíbenost v kolektivu propuštěn. Nemůže najít nové pracovní místo, až pomůže spolužák z gymnázia. K práci v semtínské chemičce. Teprve až v průběhu šedesátých let, v čase politického uvolňování, se může vrátit do duchovní správy.

 

Epilog

Po roce 1990 je Josef Němec plně rehabilitován. Působí jako děkan a farář v Jičíně, Chrasti a nakonec v Heřmanově Městci.  Při jedné své cestě do Jihlavy v roce 1991 natrefí Josef Němec náhodně v obchodě na Antonína Achylise, který se k němu překvapivě hlásí jako ke známému, stěžuje si, že jej z StB propustili už v roce 1958, vyhodili z KSČ, že společensky trpěl a musel se protloukat životem. Achylis už nedodal, že dlouhá léta pracoval na protekčních místech – jako ředitel jihlavské pobočky Čedoku a jako kulturní referent v Domě kultury a odborů – a že se do KSČ vrátil hned v roce 1970 a dál spolupracoval se Státní bezpečností jako informátor. 

Ani ze Zahrádky se Němcovi nikdo neomluvil. Nebyl vlastně kdo. Když tam Josef Němec zajede na konci 

června 2008, místo městečka najde les. Zahrádka byla v sedmdesátých letech zbourána kvůli výstavbě přehrady. Zůstal stát jen kostel, ve kterém se jednou za rok schází rodáci.  Od nich se dozví, že předseda MNV Pipek se v roce 1958 po prokázání rozkrádání socialistického majetku oběsil ve stodole. Tajemník Těšínský, upíjející se kořalkou, náhle zemřel nedlouho po něm. A ředitele školy Dvořáka, přezdívaného „prispola“, našel jeho syn mrtvého, padlého do močůvky v prasečím chlívku, podupaného a ohryzaného od prasat. 

P. S.: Některé účastníky tohoto příběhu jsem poznal osobně, včetně samotného P. Josefa Němce, se kterým jsem se naposledy sešel právě v červnu 2008 na místě bývalého městečka Zahrádka. Josef Němec zemřel nedlouho poté, 28. července 2008. Při rekonstrukci tohoto případu jsem vycházel nejen z jeho vzpomínek, písemných i namluvených, ale především z řady dochovaných archivních materiálů, roztroušených v okresních archivech, Národním archivu i v Archivu bezpečnostních složek. Také jsem oslovil dva tehdejší pionýry, dnes sedmdesátileté důchodce, kteří v roce 1956 svědčili proti Josefu Němcovi u soudu v Jihlavě. Oba  se po udiveném úvodu „jak že jsem na ně přišel“ začali vymlouvat, že sice něco takového kdysi bylo, ale že je to už dávno a oni si detaily už nevybavují.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama