Nekamenujte průzkumníky

Report

Na agentury zkoumající veřejné mínění se snáší kritika. Selhaly v cizině, selhávají u nás, říká se. Ve skutečnosti je takový odsudek zjednodušující, i když se průzkumníci potýkají s dříve nepoznanými potížemi – nízkou ochotou lidí odpovídat či velmi proměnlivými politickými postoji. Na počátku českého volebního roku lze říci: průzkumy nezaniknou, ale v oboru lze čekat velké změny.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

První věc, kterou musíme mít při hodnocení spolehlivosti průzkumů na paměti, je, že věda, z níž se vychází, tedy sociologie, neumí měřit stejně přesně jako fyzika nebo chemie. Současně má jednu nepříjemnou vlastnost společnou s výzkumem kvantových jevů – výsledek měření není nezávislý na měření samotném. Jinými slovy: agentury veřejné mínění nejen popisují, ale i spoluvytvářejí. 

Průzkumů se zúčastňují spíše lidé, kteří agenturám důvěřují. Ti, kdo je považují za prodloužené ruce politických stran, se jim naopak spíše vyhnou. A skalní příznivci některých stran rádi odpovídají na otázky v těch průzkumech, které jsou známé tím, že signalizují lepší výsledek právě pro jejich favority. 

Je zde ovšem další, nový trend. Obecně platí, že velkou překážkou v práci výzkumných agentur je v současnosti klesající ochota lidí zúčastnit se průzkumů. Krátce po listopadu 1989 jsme u nás dosahovali response rate (tedy podílu osob, od nichž se podařilo získat aspoň nějakou odpověď) kolem 90 procent. Dnes se musí agentury spokojit s mnohem menší ochotou ke spolupráci, někdy odpoví dokonce jen 30 procent oslovených. Agentury se snaží vyvážit tento problém používáním takzvaných smíšených modelů, kdy část dotazování proběhne osobně v domácnostech, část se uskuteční – pro respondenta komfortněji – telefonicky a část ještě komfortněji přes internet, ale skupina důsledných odmítačů zůstane tak jako tak neprozkoumaná. Snaha obejít tento problém analýzou sociálních sítí se zdá být správná a nadějná, zatím ale nikdo nepřišel s návrhem, jak poznatky z průzkumů a analýz na sítích spojit do jednoho volebního modelu.

Druhým významným faktorem je mělkost a proměnlivost politických postojů. Když jsem se v devadesátých letech minulého století učil dělat volební výzkumy, platila za jednu z klíčových publikací v oboru kniha Richarda Rose The Loyalties of Voters (Voličská loajalita). Spis (především na britském základě) vysvětloval procesy mezigeneračního „dědění“ voličského chování a analyzoval příčiny jeho pozvolných změn. Předpoklad pozvolnosti však už neplatí; společnost se změnila, lidé často do poslední chvíle nevědí, zda budou volit a komu by vlastně chtěli dát hlas. 

Určitě k tomu přispěly sociální sítě, které silně podporují názorovou nestabilitu a ze změn postojů dělají společenskou normu. Hlavní příčinou rychlého kolísání voličských nálad je však propad politiky. Slabé strany a slabé politické osobnosti, úředníci na postech lídrů a na druhé straně populisté bez výrazného politického programu vytvářejí prostor, ve kterém je pro běžné občany obtížné najít dlouhodobé postojové ukotvení. I proto se v českých poměrech pětina až čtvrtina voličů rozhodne, zda a koho bude volit, až těsně před hlasováním. Ještě o den dva dříve to nevědí a pro výzkumníky je téměř nemožné odhadnout, jak se rozhodnou.  

Příkladem rychlé změny nálad může být první kolo první přímé volby českého prezidenta v lednu 2013. Průzkumy před prvním kolem ukazovaly, že podpora Jana Fischera klesá a příznivců Karla Schwarzenberga naopak přibývá. Nebylo však jasné, zda se křivky jejich podpory do okamžiku konání prvního kola stačí protnout, a který z nich tedy spolu s Milošem Zemanem postoupí do druhého kola. Mezi posledním průzkumem a dnem voleb však došlo k něčemu nečekanému: přírůstek podporovatelů Karla Schwarzenberga se extrémně urychlil, trend se „zlomil“. Z žádných průzkumů nešlo takovou změnu vyčíst, všechny pokusy o prognózu byly odsouzeny k nezdaru.  Byl jsem tehdy u toho a mohu dosvědčit, že naše překvapení bylo naprosto upřímné. 

 

České přiblížení

Dalším relativně známým problémem může být neochota respondentů přihlásit se v průzkumech k něčemu, co je vysmívané nebo určitým způsobem nepopulární. Ve Spojených státech se nyní hovoří o tom, že někteří příznivci Donalda Trumpa se styděli preferenci přiznat, protože se o něm v médiích mluvilo kriticky. U nás kdysi takový stud prokazovali voliči KSČM, v posledních sněmovních volbách v říjnu 2013 pak zřejmě přívrženci Úsvitu. V nadcházejícím roce může něco podobného potkat hnutí ANO, protože ostatní strany a část médií budou otevřeně protibabišovské, a voliči se nebudou chtít k preferenci Andreje Babiše přiznat. 

Zajímavý je v této souvislosti zpětný pohled, jak se volební modely z roku 2013 shodovaly či rozcházely s výsledkem voleb. Mezi jednotlivými agenturami tehdy byly značné rozdíly: hodně vágní obrázek o poměrech na politické scéně nabízel týden před volbami SANEP, jen o málo lépe na tom byly Focus, ppm factum, CVVM a Median. Snesitelnou, i když nijak slavnou míru nepřesnosti měly modely STEM a Ipsos, podobné rysy ovšem vykazoval také můj vlastní model sestavený na základě sekundární analýzy práce všech možných agentur. Stojí za zmínku, že do pětice agentur s menší chybou se zařadily tři, které volební modely nepublikují pravidelně: Médea Research, Data Collect a SC&C.

Pokud se poznatky agentur výrazně lišily od skutečného výsledku, bylo to zpravidla především kvůli nadhodnocení ČSSD (aspoň trochu ji přecenily všechny agentury) a podcenění hnutí ANO. Přesto se – navzdory představám o mýlících se průzkumech – klasické volební modely ke skutečnému výsledku českých sněmovních voleb v říjnu 2013 přibližovaly. Že se nepřiblížily zcela, souvisí s již naznačenou věcí, kterou stále mnozí neberou v úvahu. Agentury obvykle nepředpovídají, jak volby dopadnou, ale jen lépe či hůře mapují, jak by volby bývaly dopadly o den či týden dříve (záleží na tom, zda vzorky pocházejí z předchozího dne, nebo týdne). 

Troufám si říci, že preference a volební modely se budou navzdory své diskutabilnosti objevovat dále – mimo jiné i proto, že je rádi sledují novináři, respektive čtenáři, diváci a posluchači. Letos, kdy se konají volby do Sněmovny (na které v lednu 2018 navážou volby prezidentské), k nim zřejmě nově přibudou analýzy sociálních sítí.  Bude to však jen zábava, hra, kterou nelze brát vážně? Nemyslím, i když sestavit relativně funkční a spolehlivý volební model je stále těžší. A v nejbližších letech nejspíše přijde nějaká velká změna metodiky, protože ta současná, založená na přístupech George Gallupa z třicátých let minulého století, už stavu a dynamice současné společnosti neodpovídá.

Infografika v galerii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama