Mrtví a lednice Islámského státu

Homepage

Mrtvé děvčátko zabalené v blýskavé fólii a podzemní tunel bojovníků Islámského státu s plnou ledničkou. Dva z mnoha krutých i bizarních obrazů, které mi zůstaly v hlavě z návštěv fronty u iráckého Mosulu. Boje byly tvrdé; současně se ukazovalo, že porážkou IS potíže Iráku neskončí. Stále v něm žijí různé skupiny obyvatel –  Arabové hlásící se k různým větvím islámu, Kurdové či křesťané.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Měli plnou lednici a v ložnici nápis „Udržuj čistotu,“ lemovaný stylizovanými růžemi. Na podlaze podzemních prostor zůstaly pestrobarevné přikrývky. Neustlané. Na stojanu mezitím klíčí zelenina a ve výklencích se povalují kusy kovu, které přidány do výbušniny způsobují tolik smrti – po explozi se rozlétnou na všechny strany.

Sestupujeme do tunelu, který ještě zkraje listopadu sloužil Islámskému státu. Jsme v Bašice, iráckém městě, jehož centrum leží od Mosulu zhruba dvanáct kilometrů. „Systém tunelů měří přes tisíc metrů. Už jsme jej zbavili nastražených bomb,“ vysvětluje Sirwán, náš průvodce podzemím. „Tunely sloužily daišům hlavně k tomu, aby se schovali před nálety. Také se tudy přemisťovali,“ dodává bojovník, který pro extremisty používá v kraji obvyklou arabskou zkratku Islámského státu, tedy DAIŠ.

Město bránilo až pět set radikálů, mezi nimi hodně cizinců. Mnozí utekli. Žádného se nepodařilo zajmout: když situaci vyhodnotili jako beznadějnou, odpálili nálož, kterou si připevnili na tělo. Viděl jste v Bašice takovou sebevraždu? ptám se Sirwána. „Mockrát.“

„Chodby kopali zajatci, které pak daišové popravili. Často na tuhle práci přiváželi lidi zdaleka, aby netušili, kde jsou. A ztížili jim útěk. Některé sem dopravili až ze syrské Rakky, jiné ale jen z nedalekého Mosulu,“ konstatuje náš kurdský průvodce.

Sirwán pracuje pro kurdskou bezpečnost. Bašiku osvobodili pešmergové, kurdští vojáci, i když město dosud spadalo pod správu Bagdádu, pod arabskou část země. Což je v Iráku problém: autonomní Kurdistán je na zbytku země takřka nezávislý, podle čehož se bagdádské úřady také chovají. „Jsme ve svízelné situaci. Úředně patříme pod Bagdád, ale chceme pod kurdskou vládu. Jenže v Kurdistánu teď nejsou na obnovu peníze. A když jsou v Bašice pešmergové, Bagdád nám odmítá finance poskytnout. Naše možnosti jsou proto velice omezené,“ stěžuje si Kála Muhammad, člen bašické městské rady.

On a jeho kolegové dorazili spočítat škody. Našli pusté město připomínající nejhorší bojiště druhé světové války. V Bašice stále číhají miny, a to nejen u silnice, která ji spojuje s kurdskou metropolí Irbílem. V centru snad není jeden příbytek celý. Skřípající plechy rozlomených střech se ve větru překřikují s vyvrácenými dveřmi, skrze zdevastované domy lze hravě prohlédnout až na konec ulice. Nikdo tu nebydlí, jen občas se lidé vracejí, aby spatřili vlastní dům. Podle odhadu radních je zničeno 40 procent města, ve kterém do války žilo asi 30 tisíc lidí, v širší oblasti pak pětinásobek.

Bašika má během probíhající sektářské války tu smůlu, že v ní kromě sunnitských Arabů žili i jezídi (specifická nábožensko-etnická skupina), křesťané a šabakové, příslušníci náboženské skupiny čerpající z muslimských i jezídských tradic, stejně jako z křesťanství. Islámský stát přitom vyznává extrémní, nesnášenlivou verzi sunnitského islámu. Což plnilo bašické arabské obchodníky nadějí, že o zboží nepřijdou: před útěkem na stažené rolety obchodů servilně (i pragmaticky) psali „jsem sunnitský Arab“ a dodali jméno plus telefon. Nutno dodat, že daišové spravedlivě, nediskriminačně vyrabovali i podniky sunnitských prodejců…

Má-li Bašika naději, ztělesňuje ji Jahjá, sympaticky hlučný prodejce oliv, který rozbil improvizovaný stánek na hlavní křižovatce zdemolovaného města. Společnost mu dělají jen hlídkující vojáci a auta, která sem občas zabloudí. S daiši, kteří stále operují jen několik kilometrů odsud, má špatné zkušenosti. Bičovali ho, protože kouřil tabák, což Islámský stát zakazuje. Jeho bratr během bojů navíc zmizel a on o něm nemá žádné zprávy. Jahjá tu přesto stojí a s gustem prodává, pokud má komu.

 

 

•••

Mé srdce se vydalo prudce vzhůru, když se drobné dívčino tělo prohnulo stejně jako Ježíš při pietě. Do náruče ji vzal zoufalý, plačící otec, aby ji odnesl pryč z ošetřovny. Předtím ležela na lůžku zabalená do fólie, na prsou a pod koleny omotaná umělohmotnou páskou. Vypadala jako malá, opuštěná mumie. Na tomto světě strávila pět roků a toho slunečného dne ji zabil ostřelovač Islámského státu ve městě Mosulu. Stejně jako jejího sedmnáctiletého sourozence, který spočinul venku, na prašné irácké zemi, zabalený v dece.

Dorazili jsme na první ošetřovnu za frontou. Do města, kde Islámský stát bojuje o přežití. V polní nemocnici se střídají mrtví a ranění, kteří putují buď na věčnost, nebo do nemocnic. Během několika hodin sem dopravili i dva dospělé bratry, které zranil granát. Přežili. Jejich krev se na zemi mísí s dezinfekcí, zdravotník rychle noří ruku do těla jednoho z mužů, který je naštěstí v narkóze. Třetí sourozenec – v plastikových pantoflích a šatech od krve – je v šoku. Když mu blízké odváží sanitka, klade ruku na okénko a v tiché prosbě sklání hlavu. Nechte mě teď být, prosím, naznačuje posunkem novinářům.

Potkáváme dva Američany, zdravotníky, kteří tu pracují jako dobrovolníci. Sedmadvacetiletý Peter Reed z New Jersey je vyšší, hřmotnější a vůbec nápadnější. Na otázku, jak léčí stres z fronty, odpovídá zřejmě jen napůl vážně, že „excesivním pitím alkoholu“. Jeho stejně starý kolega Derek Coleman pochází z kalifornského San Diega. Odpovídá klidně, věcně, jako bývalý voják. „Jsme vždy co nejblíže linii, protože rychlost naší pomoci je pro pacienty klíčová. Stabilizujeme raněné před cestou do nemocnice,“ vysvětluje mladý Kaliforňan. A kolik mají práce? „Jsme tu od srpna a jako skupina jsme ošetřili celkově asi pět stovek raněných,“ konstatuje Derek.

Oba ošetřovatelé působí ve slovenské neziskové organizaci Academy of Emergency Medicine. Tvoří ji tři Slováci a dva Američané. Pojí je minulost i zkušenost. Jeden z Američanů byl u námořní pěchoty. Další sloužili v evropských armádách a u policie. Nemají lékařské tituly, praxi z fronty ovšem ano. Do srpna cvičili kurdské vojáky, teď se vydali blíže k frontě.

„Jsme vždy čtyři dny v Mosulu a tři v Irbílu, v zázemí. Když víme, že armáda postupuje, snažíme se být na ošetřovně, protože čekáme práci. Když Iráčané takzvaně jen drží pozice, bereme si volno a jedeme si odpočinout do Irbílu,“ vysvětluje slovenský zakladatel organizace, který si přál být uváděn jen pod zkratkou M.

Příběhy, které na ošetřovně prožívají, k nemírné konzumaci alkoholu opravdu svádějí.

„Ošetřovali jsme malého chlapce, který se zdál  nemocný. Retardovaný. Zjistili jsme, že mu v Mosulu jakýsi člověk, který se označil za zdravotníka, vstříkl do žil petrolej. Dítě osleplo, ale přežilo,“ vypráví M. o pacientovi, který k němu doputoval z Islámského státu. S chlapcovými příbuznými došli k závěru, že tragédii zavinilo jedno z chlapcových jmen – Husajn. Je totiž z historických důvodů populární mezi šíity, které fanatičtí daišové považují za odpadlíky hodné smrti; s chlapcem tudíž na základě jeho jména zacházeli jako s šíitou… Jde přitom o stěží pochopitelnou úvahu: třeba irácký diktátor Saddám měl ve jméně také Husajn, přitom byl původem sunnita a šíity nenáviděl.

Na psychické pohodě zdravotníkům nepřidá ani soustavné ohrožení, byť jim podobné situace nejsou cizí. „I včera blízko ošetřovny dopadlo několik projektilů. Některé asi tři metry ode mě. Byly dny, kdy stříleli přímo na nás, jindy náboje dolétnou vlastně náhodou. Což je v důsledku jedno,“ dodává dobrovolník M. 

I náš novinářský konvoj se v Mosulu dostal pod palbu, daišové ale protentokrát úspěšní nebyli.

Jako v každé (moderní) válce i v této nejvíce trpí běžní Iráčané. „To je bohužel logické: Mosul je lidnaté město, kde je prostě více civilistů než bojovníků,“ konstatuje americký zdravotník Derek. Když na stejném místě zpovídáme iráckého seržanta Kásima ze speciálních jednotek irácké armády, které dobývají Mosul, uklouzne mu věta: „Od rána 25 zraněných a 3 zesnulí, mezi vojáky je mrtvých, díky bohu, málo.“ Tato slova, snad podvědomá, o vztahu iráckých vojáků a Mosulu přesto leccos vypovídají.

•••

Známý příměr o tvorovi, který vypadá jako kachna, kváká jako kachna a chová se jako kachna, tudíž kachnou je, staví irácká realita na hlavu, respektive na zobák. Nedaleko Bašiky je linie, která vypadá jako hranice, jsou na ní střílny jako na hranici, lemují ji příkopy jako u hranice, přesto se za hranici oficiálně neoznačuje. Hlídají ji Kurdové a na druhé straně není Islámský stát, proti kterému všichni kolem společně bojují, nýbrž irácká armáda. Vojáci (stále ještě) jednoho státu.

Nyní, během mosulské ofenzivy, tudy do Kurdistánu proudí arabští uprchlíci z území Islámského státu, kteří ještě procházejí pásem kontrolovaným iráckou armádou. Pastevci, jejichž děti se z nudy prohánějí prašnou planinou za příkopem, dorazili se stany i stády. Teď čekají, až je kurdští pešmergové pustí na své území. Ženy se pustily do práce, kterou v kraji zastávají patrně od počátku věků: sesedly se do kruhu, vaří a občas usměrní potomstvo rázným slovem.

„Když uprchlíci přijdou, dáme jim najíst. Poté je rozvezeme do táborů,“ vysvětluje Muzafar, který velí jednomu z úseků linie. „Snažíme se ale také předejít teroristickým útokům. Už u nás projdou osobní kontrolou, odsud pokračují k bezpečnostním expertům v táborech, kteří je registrují a snaží se ověřit data, která jim utečenci poskytnou,“ říká tiše muž s brýlemi.

Zažil útok? „Ne, já ne, ale jinde se staly,“ dušuje se Muzafar a na důkaz vytahuje mobilní telefon s drastickými záběry.

Nedůvěra mezi Kurdy a arabským zbytkem země je hmatatelná i historicky opodstatněná. Kurdové nezapomínají na 16. březen 1988, kdy irácká letadla shodila chemické zbraně na městečko Halabdža. Bagdád jen tehdy zabil pět tisíc Kurdů a dvakrát tolik jich zmrzačil. Kurdistán přesto hostí arabské uprchlíky, nejčastěji ale křesťany. A především média ze Zálivu tvrdí, že pešmergové při svém postupu vytlačili arabské civilisty z těch území, která si nárokují.

„Příkopy jsme vykopali proto, aby se extremisté nikdy nevrátili,“ proklamuje kurdský major Muhammad, který velí (ne)hranici u města Bašika. Sedíme u ohně a pijeme čaj. Otázka je, jak široce Muhammad chápe pojem extremista. Kurdské úřady na severu Iráku v současnosti zadržují devět tisíc Arabů, které obviňují z kolaborace s Islámským státem. Sami Kurdové přiznávají, že proto pociťují nedostatek vězeňských cel i soudců.

 

•••

Vesele se směje, když z kabiny vytahuje plyšovou hračku. Do jeho nákladního vozu protahuje několika otvory po kulkách v čelním skle. „To je táta medvěd!“ mává zvířetem v klobouku mladý řidič a mezinárodně známým gestem naznačuje vítězství. Stojím na dvoře jedné ze základen irácké armády a nad vojákovou cisternou vlaje prapor s jasným, jen chatrně maskovaným vzkazem – patřím k šíitům a jsem na to náležitě hrdý!

Irák sestává ze tří velkých (a řady menších) etno-náboženských skupin. Jih a vládu v Bagdádu kontrolují arabští šíité, kteří se opírají o Írán, ale dobré vztahy udržují také se Spojenými státy. Na severu si sami vládnou Kurdové, miláčci Západu, kteří jsou většinově sunnitští muslimové, byť nábožensky poněkud vlažní. Mezi nimi žijí sunnitští Arabové, na jejichž území se usídlil – podle některých i díky podpoře místních – Islámský stát.

V první půli roku 2014 každopádně neměli sunnitští Arabové dvakrát na výběr: buď Bagdád s tehdejším šíitským premiérem Núrím Málikím, který sunnity vysloveně nemusel, nebo Islámský stát, který běžné obyvatele odpuzoval zákazy a terorem.

Tři velké skupiny se navzájem nemilují. Nový, o poznání mírnější (šíitský) premiér země Hajdar Abádí nechal vycvičit speciální jednotky, které mají reprezentovat Irák jako celek. Výhradně speciálové teď dobývají sunnitský Mosul, do kterého podle dohody nesmějí vstoupit ani Kurdové, ani šíitské milice. Jenže vojáci bagdádské armády, byť jistě ne všichni, označili svá auta šíitskými vlajkami. Navzdory zákazu. Sotva proto vyčítat Mosulským, že je ne vždy vítají jako osvoboditele.

Traduje se, že někteří z uprchlíků, kteří procházejí armádními pozicemi, zpětně informují islamisty v Mosulu. Údajně i z donucení, fanatici by se jinak vyřádili na jejich rodinách. Koluje ale zvěst, podle které Islámský stát vypsal horentní odměnu za hlavu kohokoli ze Západu, ať už vojáka, novináře, nebo dobrovolníka. Sotva lze uvěřit sumě 250 tisíc dolarů za hlavu, ale i taková částka prý padla, jakkoli není jasné, kdo a kde by ji vrahovi vyplatil.

Jiní daišové se snaží z Mosulu prostě jen ztratit. Stejně jako po každé válce. „O jednom raněném jsme věděli jistě, že byl z Islámského státu. I když nám to sám neřekl, samozřejmě. Šlo o padesátníka s typicky zastřiženým vousem. Měl brýle. Byl klidný a zdvořilý,“ vzpomínají američtí dobrovolníci z obvaziště. „Později jsme se dozvěděli, že byl u Islámského státu dokonce velitelem. Přesto jsme v něm neviděli nepřítele, ale lidskou bytost, která potřebuje pomoc,“ dodávají.

Méně shovívavá byla postarší Iráčanka, která na údajného daiše upozornila irácké vojáky. Stalo se na okraji Mosulu. Dav se výhružně rozezvučel, když skrze něj ozbrojenci odváděli civilně oděného muže s charakteristickým účesem a měkkýma očima. Zatčený se téměř nebránil, vypadal ustrašeně, pokoušel se jen vojáky obměkčit. Marně. Vojáci s ním nejprve poodešli daleko od davu, na protější stranu ulice, aby později zmizel za zdí.

Těžko říci, zda šlo opravdu o prchajícího radikála. A není jasné, jak skončil: média už přinesla snímky popravených daišů v ponižujících pozicích, jakkoli se velení irácké armády snad upřímně snaží podobným excesům zamezit. Pomsta je průvodním jevem každého vítězství.

 

•••

Plamen se prošel po zdech i dveřích kostela, který je teď vlhký, tmavý a studený. Žár si vzal několik lavic. Na podlaze se povalují střepy a sutiny, které praskají pod nohama. Oltář zůstal stát, byť značně poškozený. Kdosi o něj opřel obrazy Ježíše a jeho matky Marie. A na stojan symbolicky položil trnovou korunu.

Chrám sv. Jiří v irácké Bartelle nikdo nezamyká. Do města se totiž žádný z jeho obyvatel zatím natrvalo nevrátil. Alespoň to tvrdí starosta Muhammad Fathije: „Nejprve musíme lidem pro návrat připravit podmínky. Proto jsme hned po osvobození, tedy před měsícem, začali s čištěním ulic od min i nepořádku.“

Město je opravdu prázdné. Na prašných ulicích chybějí lidé, okupují je proto cáry papíru a vystřílené nábojnice. Kromě mužů, kteří natahují elektrické dráty a čistí vozovku, jsou slyšet jen poryvy větru a helikoptéry, které se nad Bartellou otáčejí, aby se vrátily k Mosulu.

Křesťané žili v Bartelle téměř dvě tisíciletí. V noci ze šestého na sedmého srpna 2014 se ale téměř všichni zbylí obyvatelé města vydali na cestu – buď do kurdského Irbílu, nebo směrem na hlavní město Bagdád. Museli, pešmergové je už nebyli schopni ochránit. Bartellu, která leží dvě desítky kilometrů od Mosulu, kolem půl páté ráno bez jediného výstřelu obsadili daišové. Zapálili obchody s alkoholem, vydrancovali prodejny i domy a z kostelů sundali kříže. A hrstce křesťanů, kteří zůstali, dali na výběr – buď konvertovat k islámu, nebo odvádět roční daň z hlavy ve výši dvou set dolarů. Třetí možnost lákala málokoho – smrt stětím.

Vrátí se do Bartelly její měšťané, kteří teď žijí u příbuzných a v uprchlických táborech? Uvěří starostovi, vládě a pešmergům, že je napříště ubrání? A že nebudou nuceni znovu utíkat? „Musejí cítit, mít tři jistoty: bezpečnost, alespoň základní služby a pomoc ze zahraničí,“ vypočítává starosta Muhammad Fathije.

Jenže bezpečnost je v současném Iráku vzácné zboží a sotvakdo ji může garantovat. Základní služby snad zajistit lze, fungují ale přesně jen do okamžiku, kdy selžou vratké bezpečnostní záruky a s nimi i systém. A pomoc ze zahraničí? Ta je stejně vrtkavá jako štěstěna ve volbách těch zemí, které se ještě nedávno dušovaly, že Irák nikdy neopustí. Spoléhat se na západní křesťanské organizace je sice možné, ty ale bojují Biblí a Ježíšovým slovem, nikoli bazukami a tanky.

Bitva o Mosul je v druhé půli listopadu v plném proudu. Někdo tvrdí, že skončí za pár týdnů. Jiní, že na jaře. Pesimisté tvrdí, že v létě. Možná ještě později. Konflikt mezi komunitami ale skončí jen tehdy, až se Irák vyrovná s vlastními vnitřními rozpory. Ty se však zatím nikdo řešit nechystá. A je otázka, zda je vůbec urovnat lze. Investovat do vlastních milic se proto v Iráku jeví jako prozíravé rozhodnutí. •

 

Zamotaná bitva o Mosul

Bitva o Mosul je největší vojenskou operací v Iráku od americké invaze v roce 2003. Islámský stát kladl tuhý odpor, trpěli zejména civilisté, jichž ve městě zůstalo zhruba půldruhého milionu. Přesto se zdálo, že pokud vydrží vůle dobyvatelů, Mosul padne. Otázka byla jen, kdy se to stane.

Když severoirácký Mosul skončil v červnu 2014 v rukou Islámského státu, šlo do značné míry o důsledek boje mezi šíitskými a sunnitskými Araby. Šíité jsou globálně menšinová větev islámu, v Iráku však představují většinu – a tudíž mají v rukou centrální vládu v Bagdádu. Extremistický Islámský stát je naopak sunnitský; část sunnitů v Iráku jej tak považovala za menší zlo než útlak šíitské centrální vlády.

Soupeření mezi šíity a sunnity se samozřejmě nevytratilo – spolu se snahami Kurdů o co největší kontrolu svých území v Iráku ovlivňovalo i bitvu o vyhnání Islámského státu z Mosulu, která začala v půli října 2016.

Islámský stát bojoval v Mosulu fanaticky a bylo zjevné, že se bitva povleče. Americké ministerstvo obrany odhadlo, že město brání pět tisíc bojovníků Islámského státu. Jiné zdroje ovšem uváděly téměř dvojnásobný počet. 

Proti islamistům stojí desítky tisíc iráckých vojáků, přičemž osmnáct tisíc mužů patří ke speciálním elitním jednotkám irácké armády: téměř patnáct tisíc speciálů prošlo jordánským a americkým výcvikem. Na ofenzivě v Mosulu se podílejí také Kurdové (respektive pešmergové, jak se říká kurdským bojovníkům) a šíitští Arabové sdružení v Lidových mobilizačních silách (Hašd Šaabí): Kurdové a šíitské milice s Islámským státem válčili vně Mosulu a spolu s iráckou armádou město obklíčili, čímž extremisty zbavili únikových i zásobovacích tras. Celkově má volná koalice proti Islámskému státu přes 100 tisíc bojovníků – podporují ji letadla Spojených států. Blízko města se navíc pohybují i zahraniční poradci, a to jak z USA, tak z (šíitského) Íránu. 

Do samotného Mosulu se podle dohody vydali pouze příslušníci iráckých speciálních jednotek. Jde sice převážně o šíity, armáda se však oficiálně odpovídá centrální vládě v Bagdádu. Čistě šíitské milice, kurdské oddíly ani cizinci do Mosulu vstoupit nesměli. Irácká vláda se tak snažila zabránit konfliktu mezi třemi hlavními komunitami – Kurdy a Araby sunnitskými, respektive šíitskými.  •

Autor je zahraniční reportér, který informoval z  míst mnoha válečných konfliktů; pracuje v ČRo Plus a píše pro různá média.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama