Velký návrat kardinála Berana
18. dubna 2018
Archív Arcibiskupství pražského
Když v květnu 1969 zemřel, nechala si vláda od rozvědky vypracovat analýzu, jak by vypadala tichá pieta a uložení rakve v Praze, jak si přál. A přišlo důrazné varování, že by to vyvolalo větší občanské nepokoje než pohřeb Jana Palacha. Čím dalším je kardinál Josef Beran pozoruhodný pro dnešek, přibližuje Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jste autorkou životopisu kardinála Berana. Jak jste se k této postavě dostala?
Studovala jsem novinařinu a dostala za úkol vypracovat seminární práci o arcibiskupu pražském Josefu kardinálu Beranovi. Bylo patnáct let po revoluci, tak jsem si myslela, že už nic nového nemůžu objevit, že je všechno už dávno zpracované a nečeká mě žádné dobrodružství. Načež jsem zjistila, že tohle téma není zpracované vůbec.
Jak jste si to vysvětlovala?
Řekla jsem si, že to asi čekalo na mě. A jsem za to nesmírně vděčná, protože jsem zažila nádherná setkání. Čtyři roky jsem objížděla archivy doma i v zahraničí a stihla ještě vyzpovídat pamětníky, kteří dnes už jsou taky po smrti. Seznámila jsem se s biskupem Jaroslavem Škarvadou, který byl v exilu sekretářem kardinála Berana, s řádovými sestrami, které mu byly nablízku v dobách jeho komunistické internace. A mluvila jsem také s člověkem z druhé strany – velitelem stráží StB.
Co jste se dozvěděla?
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.
