Zase tu budou lázně

Report

Bývalo to dlouho zapomenuté místo. Coby součást Sudet ho zabral Hitler, přestože Praha je nedaleko a Mělník za rohem. Městečko Liběchov dnes oživuje parta lidí, místní i náplavy. Opravují starý mlýn, chtějí v něm zřídit sál a muzeum. A mají i další velké plány.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdo tudy jezdí často, ví, že v Liběchově se bere volant do obou rukou. Ta zatáčka na silnici od Mělníka je prudká a člověk v ní rozhodně nemá čas rozhlížet se kolem, spíš kouká, jestli se v protisměru nevyřítí nějaký kamion. Škoda. V té zatáčce je totiž budova, která má potenciál oživit donedávna zapadlé městečko Liběchov. Místo, které – ač je součástí severního kusu Středočeského kraje – patřilo za války k sudetské části třetí říše a podle toho taky dlouho vypadalo.

„Jednou z toho tady bude takový malý Český Krumlov,“ říká Dušan Thurzo. Celkem nevlídný pohled z okna na domky v oparu z kouře a mlhy mi říká, že sebevědomí mu nechybí. Místnost, kde sedíme, je ale důkazem, že Dušan umí věci dotahovat do konce.

Útulný a opravený byt, z trouby voní kuře. Těžko věřit, že ještě před třemi lety by na stůl, kam Dušanova partnerka Abigail zrovna servíruje oběd, nejspíše kapalo děravou střechou. Ze staré evangelické fary udělali perfektní bydlení. „Zhruba po třech letech oprav jsme viděli, že už na tomhle domě brzo nebude do čeho píchnout, a tak jsme se poohlíželi po nějaké zajímavé ruině,“ nadechuje se k dalšímu vyprávění Dušan, zatímco k němu zezadu přistupuje jeho přítelkyně a snaží se ho za tyhle řeči s úsměvem přiškrtit.

Starý mlýn v zatáčce pořídil za necelý půlmilion. „Za to bych si v Praze nekoupil ani garáž,“ říká. Mlýnice nemá okna, stodola u ní má propadlou střechu, náhon je zanesený. No nekupte to.

 

Vystudovaný archeolog a zoolog odešel před lety z Bratislavy, prý i kvůli tomu, jak necitlivě metropole zachází s historickými budovami. Svůj despekt ke slovenskému městu, v němž kdysi vyrostl, jako by dával najevo i tím, že důsledně – a dobře – mluví česky. V Liběchově našel hodně dalších staveb, které se ještě zachránit dají. Zámek, Židovský dům, spoustu chalup.

Dušan Thurzo ovšem v zachraňování a snech není sám. V městečku se zhruba tisíci obyvateli se kolem Dušana nakupilo hned několik podobných nadšenců včetně starousedlíků: je mezi nimi novinář i starostka. Založili občanské sdružení a pomáhají mlýn svépomocí opravit. A ačkoli na začátku naráželi a dodnes občas narazí na lhostejnost nebo nepochopení místních, čím dál víc lidí – říkají – začíná projektu oživení Liběchova fandit.

 

Jemen ve mlýně

„To je takovej páternoster na obilí.“ Stojíme v mlýnici a jeden z Dušanových kamarádů ukazuje na pás s připevněnými kapsičkami, který vynášel zrna do vyšších pater, aby pak při cestě dolů mohla projít složitým procesem mletí.

Vnímavější návštěvník si možná všimne, že hlas průvodce už někde slyšel. A že to rozhodně nebylo v souvislosti s moukou. Břetislav Tureček je zkušený novinář, blízkovýchodní expert, komentátor a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu.

„Tahle mouka pamatuje Gottwalda,“ říkám při pohledu na sklenice s rozemletou obilnou hmotou. „A Stalina,“ odtuší Břetislav, který si během posledního roku pečlivě nastudoval starou technologii mletí a s termíny jako „míchačka na mouku“, „elevátor“ nebo „válcová stolice“ zachází stejně sebejistě jako kdysi s intifádou, Hamásem nebo Fatahem. Není výjimkou, že jeho hlas slyšíte večer z pražského studia Českého rozhlasu, kde zasvěceně rozebírá konflikt v Jemenu, a druhý den ráno ho potkáte v montérkách tady na rozbláceném dvoře v liběchovském mlýně.

Po roce vyvážení odpadu a nejnutnějších úprav je budova ve stavu, kdy už dovnitř občas můžou nakouknout návštěvníci. Do mlýnice fouká chybějícími okny, Břetislav však celkem přesně vidí, kde už letos vznikne přednáškový sál se starými sklápěcími lavicemi z kina a dataprojektorem – jeho plány mi ztichlý mlýn oživují před očima.

Nejde však jen o samotný mlýn, ale i o město, kde stojí.

 

MHD do Sudet

„Měli jsme jenom pocit, že chceme, aby se to tady trochu změnilo,“ krčí rameny Vladimíra Zralíková po otázce, proč se před pár lety rozhodla kandidovat na starostku Liběchova. Hned po nástupu do úřadu začala městečko oživovat – poprvé v historii se tak v centru slavnostně rozsvěcel vánoční strom a na podzim se obnovila tradice havelského posvícení. Jsou to akce, které do uliček přitáhnou stovky, někdy i tisíce lidí a z pípy teče místní pivo z Kokořínska.

Patří vůbec Liběchov do Sudet? Vždyť je to pořád Středočeský kraj a za půl hodiny se odsud dá dojet na kraj Prahy. „Rozhodně,“ neváhá starostka. Právě na svou polohu blízko Prahy, respektive daleko od hranic ale Liběchov doplácí. Má všechny problémy typické pro pohraničí, sociální i ekonomické. Jenže na jejich řešení například nemůže čerpat přeshraniční dotace jako obce u Polska nebo Německa. „Je to tady strašně moc vidět. Spousta staveb je tu v havarijním stavu, přestože to dřív byly krásné výletní domy. Z bývalých zájezdních hostinců jsou ruiny, protože ti lidé je dostali zadarmo a neváží si toho. V jedné z částí Liběchova donedávna žila rodina v domě s hliněnou podlahou a vodovodem na dvoře.“

Oficiálně má Liběchov asi devítiprocentní nezaměstnanost, ve skutečnosti to ale podle starostky bude víc než dvojnásobek. Hlavně kvůli mladým, kteří pracují načerno a nejsou registrovaní na úřadu práce. „Kdo chce pracovat, práci tu najde, ale oni nechtějí,“ říká. Lidé z Liběchova jezdí nejčastěji do továren v Mělníku, do papírny ve Štětí, do nedaleké elektrárny anebo do Prahy. Do Liběchova zajíždí pražská integrovaná doprava. Do „pražské kavárny“ je to tak ze Sudet jenom skok, mentálně ale pár světelných let.

„Jezdíme po školách, děláme přednášky, já jsem třeba dvakrát mluvil o Vánocích ve Svaté zemi. Jsme v relativně chudém kraji, ty děti se do takové exotiky nejspíš nikdy nepodívají,“ vykládá Břetislav Tureček. Se stejnou pečlivostí, s jakou dřív jako zpravodaj hledal detaily zapomenuté blízkovýchodní historie, prolézá půdy liběchovských domů. Staré sklenice od mléka, smaltované tabulky, pohlednice Liběchova ještě z doby monarchie, oblečení, formuláře zdejší pobočky nacistické NSDAP, cokoli. Do vlastivědného muzea v mlýně se jednou bude hodit všechno. „Jeden pán mě do stodoly nepustil. Říkal, že už dřív v domě našli fotky hajlujících Němců i vlajky s hákovým křížem a že už to všechno s otcem spálili. Když jsem se přesto chtěl podívat, jestli by tam ještě něco nebylo, odmítl.“

 

Byl tu i Henlein

Protože v muzeu ve mlýně jednou chtějí připomínat místní dějiny, německým kapitolám se vyhnout nemůžou. A historie se navíc občas připomíná sama.

Ještě nedávno žila v městečku Bohunka Buřičová, která se zhruba po osmdesáti letech setkala se svou někdejší kamarádkou z dětství, Němkou. Česká rodina Buřičových přišla do města začátkem třicátých let. „Byli k nám hodní a bavili se s námi česky,“ vzpomíná dnes na sousedy z ulice, která byla za první republiky obývaná skoro výhradně Němci.

Když se schylovalo k válce, přijel do Liběchova rozdmýchávat protičeské nálady sám šéf Sudetoněmecké strany Konrad Henlein. Za války pak procházela Liběchovem hranice mezi Říší a protektorátem a na kraji městečka byla celnice. S jednou německou dívkou se paní Buřičová ještě před válkou skamarádila. Potom přišel odsun a od té doby se neviděly, až před několika lety přijela Němka, stará paní, do Liběchova. Prý se rozloučit, protože byla vážně nemocná.

Jaké to bylo, když byl za války celý Liběchov součástí Německa, zná z mnoha vyprávění i čerstvý sedmdesátník Karel Pförtner. „Pamatuji dva sousedy, Gustu Jandu, co bydlel hned tadyhle za plotem, a Josefa Langra z Malého Liběchova, kteří si sekerou usekli palec, aby nemuseli s wehrmachtem na frontu. Můj táta se válce také snažil vyhnout, ale nakonec ho Němci vyhmátli a dělal posunovače pro říšské železnice v okupované Francii.“

Karlův nejstarší bratr Alois v té době chodil v Liběchově do německé školy, Karel jako poválečné dítě už takovou možnost samozřejmě neměl. Přesto i jeho německá identita dostihla. „Ředitel školy Berkovský se v mém částečně německém původu dost vyžíval. Když mě chtěl za něco potrestat, s obrovským gustem mě vždycky chytil za kotlety, kroutil mi vlasy a škodolibě se šklebil: Pférrrtnerrrrrr!“

Když ale přijde řeč na to, jak dávný odsun dopadá na současný život městečka, jsou Karel Pförtner i jeho žena Oldřiška až nápadně struční. „Jsme jen trochu větší vesnice,“ říká šestašedesátiletá paní Pförtnerová, která se do Liběchova přistěhovala před třemi desetiletími. „Vesnický život, jaký jsem poznala leckde jinde, tu ale vlastně vůbec není. Každý si hrabe na svém písečku, pro většinu Liběchováků končí svět u jejich plotu.“

 

Hledá se mecenáš

O svém dalším životě má bývalý zpravodaj, dnes vysokoškolský učitel Břetislav Tureček jasno. Nezůstávat hlavou v pražských kavárnách a hospodách, nejezdit do Liběchova jenom nocovat. „V rádiu jsem musel být drsný a jít přímo k věci. Uzávěrky tlačily, ale věděl jsem, že když to náhodou nevyjde, jsem tam (na Blízkém východě) za firmu, za rozhlas. Tady v Liběchově jsem sám za sebe. Chci tady dál žít. Takže tu s lidmi nemluvím jako s politiky nebo aktivisty při interview, ale jako se sousedy. A v tom je to mnohem těžší.“

Jednou by mlýn měl mít okrovou fasádu, zelená okna a červené střechy. Zatím si Břetislav a ostatní musejí na opravy kromě vlastních peněz vystačit se stopadesátitisícovou dotací. Co bude, až peníze dojdou? „Požádáme o další. Bylo by fajn, kdyby se objevil mecenáš a řekl by: Tady je půl milionu, věřím vám, stavějte.“ Břetislav už se dvěma takovými zájemci jednal, zatím z toho ale nic nebylo. Aby se jednou celý areál aspoň skromně uživil, mohli by časem kus budovy dostat do pronájmu řemeslníci pro svoje dílny. Ve mlýně by mohl být obchůdek a lákadla pro co nejvíc lidí, třeba trhy nebo volně se pasoucí zvířata. Už letos, až se oteplí, by měl být mlýn otevřený aspoň dvakrát měsíčně.

A pohled ještě o desetiletí dál? Nebezpečnou a nechtěnou hlavní silnici centrem Liběchova chce starostka nechat zavést do tunelu, zatím aspoň na papíře, v příštím územním plánu. Liběchov se zase stane výletním místem a už to nebude jen „ta zatáčka při cestě na sever“. Opraví tu zámek, obnoví se lázně a možná i nádražní restaurace. Prostě jako tenkrát, když se město ještě jmenovalo Liboch an der Elbe.

 

Autor je novinář, působil v Českém rozhlase, nyní pracuje pro server Hlídací pes.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama