Aleš Opata: Nikdo se nenarodí jako generál

Známe se už dlouho, dlouho si tykáme, ale nikdy jsem se tě nezeptal na jednu věc: Proč ses vlastně stal vojákem?

Upřímně řečeno nevím. Neměl jsem v patnácti osmnácti úplně jasnou představu o tom, co chci dělat, a armáda byla dobrodružství, sport. Ale že bych od dětství chtěl být vojákem, to určitě ne.

Měl jsi v rodině nějaké vojáky?

Jako ve většině českých rodin. Můj děda bojoval za první světové války, mimo jiné na Piavě: před koncem války dezertoval a odsoudili ho k trestu smrti. Naštěstí vznikla republika, což ho zachránilo. Když jsem byl děcko, tak mi o válce vyprávěl. Strýc byl za druhé světové války totálně nasazený a táta byl voják. Nebyl jsem ale veden k tomu, že mám být vojákem, naopak babička i máma – učitelka – mě vedly ke klasickému vzdělání.

Vždy mě fascinovalo, že i když máš generálské hvězdy, nejšťastněji vypadáš při debatě u cigarety se „stříbrnými“, jak se říká poddůstojníkům a praporčíkům. To u vysokých důstojníků není moc obvyklý jev.

Je to atmosférou a systémem, který vládne u výsadkářů. Nikdo se nenarodí v hodnosti generála. V době, kdy se začala profesionalizovat armáda, jsem byl nadporučík, kapitán. Procházel jsem standardním kariérním systémem a u výsadkového praporu, který patřil k prvním profesionálním jednotkám v armádě, je styk s vojáky bezprostřední. Výsadkáři cvičí, bojují spolu. Padák nedělá rozdíl, jestli jsi desátník, nebo generál. Jeden na druhém je zcela závislý, tým je pevnější než jinde a vztahy neformálnější. Na druhou stranu tam samozřejmě funguje velmi silný řád, kázeň a respekt – ovšem i respekt k vojákům na základních funkcích, k těm bojovníkům, je zásadní, bez něj to nejde. 

Neformální debaty jsou pro mě taky zpětná vazba. Vždy si říkám, že dokud jsou schopni a ochotni si se mnou sednout a dát si pivo, tak je to dobrý. Až to přestanou dělat, bude to signál, že dělám něco špatně. Tohle je důležité i pro generální štáb, pro velení armády. Velice rychle si totiž nahoře můžeme myslet, že jsme neomylní, že děláme všechno správně, ale ti bojovníci pod námi jsou tu od toho, aby nám připomínali, že ne vždy všechno děláme správně.

Jsme teď v kryptě kostela v pražské Resslově ulici, kde zemřeli českoslovenští parašutisté, kteří zabili Reinharda Heydricha – pro výsadkáře je to posvátné místo…

… určitě.

Můžeš o té velké operaci výsadkářů, k nimž také patříš, říct víc?

V České republice to vnímám ve dvou úrovních. První je memento tragédie a hrůz druhé světové války, což jsou pro mě Lidice, Terezín, Ležáky. A druhá úroveň je tady ta krypta – je pro mě mementem výsadkářů, připomínkou toho, že se našla hrstka lidí, kteří byli ochotni uprchnout, nechat se vycvičit a vysadit na okupovaném území a odprásknout dvojku nebo trojku v hierarchii nacistického Německa. Nedělali si s tím velký výčitky, úkol splnili, i když tlak na ně byl vysoký. Když se díváme na historický kontext, tak i náš odboj je odrazoval od spáchání atentátu kvůli obavám, že to bude mít ohromné dopady na civilní obyvatelstvo. Byl to ohromný signál malého státu, malé skupiny vojáků pro celý svět. Ukázali, že to jde.

Říká se, že dnes už by tohle mladí nezvládli, že jsou na tom špatně, že zlenivěli. Myslíš si to taky?

Byl jsem velký kamarád s Jardou Klemešem, jedním z parašutistů, kteří byli na konci války vysazeni v okupovaném Československu – a často jsme se o tom bavili. Jarda Klemeš se někdy kolem osmnácti, po vystudování střední školy, rozhodl, že odejde od rodiny – uprchl poměrně krkolomným způsobem přes Maďarsko do Anglie, aby mohl bojovat proti nacistickému Německu. Říkal jsem si mnohokrát, jestli bych byl něčeho podobného schopen, a upřímně, odpověď jsem nenašel. Byl jsem v osmnácti tak vyspělý, abych takové rozhodnutí udělal? Na druhou stranu jsem přesvědčenej o tom, že vnitřní ozbrojený konflikt, světová válka, která se dotýká tebe, rodiny, svobody či tvého státu, je natolik silný impulz, že přesvědčí i ty největší pacifisty, aby něco dělali.

Takže bys nad mladými nelámal hůl?

Nelámal.

Jsi jeden z lidí, který stál za udělováním odznaků za bojový kontakt a za náročným kurzem komando – za jehož absolvování dostávají vojáci odznak právě zde, v kryptě. 

To, že se odznaky za kurz komando budou předávat tady v kryptě, vymyslel Karel Klinovský (legendární důstojník speciálních sil – pozn. red.), který má schopnost povýšit PR a strategickou komunikaci na takovou úroveň, o níž se nám nesní. Byl to super nápad a vojáci zde dostanou obrovskou dávku emoce, když stojí vedle bust zabitých výsadkářů, kteří tu bojovali do posledního náboje a nevzdali se. Ještě to umocňovalo, když se obřadu účastnili výsadkáři z druhé světové války, třeba zmiňovaný Jarda Klemeš.

… taková další přísaha…

Ano, taková další přísaha. Je to i dokázání si, že jsem zašel dál, než jsem musel.

Když se musíš rozhodnout

Začínal jsi v zahraničních operacích na Balkáně. Za jednu akci jsi dostal Francouzský válečný kříž s bronzovou hvězdou, spolu s dnešním generálem Petrem Pavlem či zmiňovaným plukovníkem ve výslužbě Karlem Klinovským. Jak se to tehdy seběhlo?

Je to tak dávno, že si to už nepamatuju. Ale jsou tady určitě lidi, kteří se toho také zúčastnili a mají o tom větší přehled než já. V té době jsem byl, jak my vojáci říkáme, na základní taktické funkci, takže celý svět pro mě byl můj obrněný transportér a čtyři další lidi v něm. Primární úkol byl přesunout se do jiného sektoru, který měl pod kontrolou, pokud se dobře pamatuji, keňský prapor. Jedna z francouzských jednotek cizinecké legie se tam dostala do složité situace, protože byla na úseku, kde probíhaly boje. Měla ztráty, byla obklíčena, my jsme dostali úkol tam vyrazit, zjistit, jaká je situace, co se tam děje. Mezinárodní sbor UNPROFOR byl v roce 1992 v plenkách, o nějakých dronech se nemluvilo ani nevědělo, takže informace se zjišťovaly tak jako za druhé světové války – pozorováním a dotazy u místního obyvatelstva. Vyrazili jsme tam, zjistili informaci a potom dostali nový úkol, abychom jeli pomoci francouzské jednotce, která byla v poměrně komplikovaném, zalesněném a členitém terénu. Francouzům jsme pomohli, naložili je a vrátili se zpátky.

Co ti ta zkušenost dala?

Voják se na výkon svého povolání připravuje cílevědomě tím, že cvičí, studuje, absolvuje řadu kurzů – ovšem osvědčit své schopnosti si může jen v reálné válce. Když tím projde – a ne každý se setká s tím, že po něm někdo střílí nebo ho chce zabít –, tak si dokáže, že na to má, že je schopen psychicky i fyzicky takové situace vydržet. A za druhé, pro velitele na taktickém stupni je to uvědomění si odpovědnosti. Zjistíš, že rozhoduješ o životech svých lidí. Špatné rozhodnutí může znamenat smrt někoho z nich. Začínáš vnímat odpovědnost a integritu týmu, uvědomíš si, že ne vždy to musí skončit nástupem na Vítkově a rozdáváním medailí.

Prošel jsi Afghánistánem a zažil jsi tam první ztrátu muže z jednotky. Jak tahle zkušenost vojáka poznamená?

O Kolju Martynova jsme nepřišli v bojové situaci, ale při živelní katastrofě. Nepřipouštěli jsme si, že by nás mohly porazit klimatické podmínky, i když jsme se na ně připravovali. Neříkám, že jsme se cítili jako robocopové, ale nečekali jsme, že na moji jednotku, která prováděla patrolovací činnost, spadne kus kopce a smete ji voda. Jak já, tak moji vojáci jsme byli připraveni na to, že mohou být ztráty, že si někdo z nás ten lístek může vylosovat, ale ne takhle. 

Jednou v noci jsme dostali informaci, že jsme ztratili vojáky. My ani štáb mnohonárodní jednotky, který tam byl, jsme tehdy ještě nevěděli, že Kolja Martynov je mrtev. Od průzkumné jednotky jsme jen dostali informaci, že dva vojáky smetla lavina kamení. Ostatní byli v pořádku a zahájili záchrannou akci. O tu jsme se začali snažit i my. Vrtulníky jsme kvůli povětrnostní situaci nemohli použít, tak jsem rozhodl vyslat pozemní záchranné týmy. Byly dva – český šel po jedné straně řeky a německý po druhé.

Co se dělo dál?

Když sedíš na velitelském stanovišti, máš vše jen zprostředkované z telefonu, z rádia. V jednu chvíli Němci – což byla také výsadková jednotka, mimochodem naši s nimi byli velmi dobří kamarádi – už nemohli postupovat dál, protože řeka Kokča byla v tom místě hodně rozbouřená. Nařídil jsem jim, ať se tedy vrátí. Češi postupovali po druhé straně a dostali se na rádiový kontakt s onou jednotkou v problémech, došli až k tomu kopci, který se sesunul. Kluci byli motivovaní, byli tam jejich kamarádi. Velitel skupiny mi řekl: My ten kopec přelezeme a dostaneme se tam.

Byl jsem v situaci, kdy jsem se musel rozhodnout, jestli jim řeknu: Přelezte ten kopec, nebo vraťte se zpátky, jak jsem to řekl těm Němcům. Máš strašně málo času, abys se štábem vyhodnotil všechna rizika. Vydal jsem rozkaz: Vraťte se zpátky. Vyhodnotili jsme to totiž tak, že bychom riskovali životy dalších lidí, protože situace byla nepřehledná. Pochopitelně se vrátili zpátky, velitel skupiny se mnou nějakou dobu nemluvil, protože byl přesvědčen, že by ten kopec přelezl. Později zjistil, že by jej nepřelezl, a kdyby náhodou, že by jim tam moc nepomohl.

Zasažená průzkumná jednotka tak zůstala svým způsobem sama v prostoru, ale díky tomu, že byli tvrdě cvičení a připravovaní, tak to tam přežili a celou dobu hledali Kolju. Když ho našli, zjistili, že Kolja je mrtev. Zemřel pár metrů od místa, kde ho zasáhla lavina. Byl to přesně ten moment, kdy jsi v situaci, kdy musíš rozhodnout a nést všechny důsledky – ten důležitý moment zahraničních operací, reality války či jakékoli krizové situace.

Uvědomil sis totéž už na Balkáně během zachraňování Francouzů?

Těžko říct, jestli se to člověk naučí během konkrétní operace. Je takové klišé, že se dostanu do přestřelky a je ze mě národní hrdina. Ve skutečnosti se dostaneš poprvé do přestřelky, děláš věci podvědomě, nakonec si toho moc nepamatuješ, a když to zpětně hodnotíš, tak ani moc nevíš, co jsi přesně dělal. To je stejný jako s padákem – znám spoustu lidí, kteří mi vykládají zážitky z prvního seskoku s padákem, ale já jich mám docela dost a prvních pět si v podstatě nepamatuju. Ale taková operace, jako byla ta na Balkáně, je impuls, aby člověk začal o věcech přemýšlet trochu jinak, a hlavně začal zvládat strach.

V roce 2014 přišel černý den 43. výsadkového praporu, kterému jsi velel, a černý den celé armády, kdy během jednoho dne v Afghánistánu zemřeli čtyři výsadkáři a později pátý. Tehdy už jsi pracoval na generálním štábu. Co si o tom po čtyřech letech myslíš?

Je složité říkat, jestli se důsledkům sebevražedného útoku dalo předejít, nebo nedalo, jestli by se to dalo udělat jinak. Bývalý velitel operace ISAF v Afghánistánu Stanley McChrystal řekl, že pokud chceme v protipovstaleckém boji uspět, musíme být v kontaktu s místními lidmi. Musejí vědět, že jsme tady kvůli nim. Vztahy neposílíme tím, že někam přijede bojové vozidlo, z něj vystoupí marťani ozbrojení až po krk, pobudou tam dvě hodiny a vrátí se zpátky na základnu. Ta naše patrola dělala věci přesně v duchu pravidel protipovstaleckého boje. Osudem bylo to, že se mezi ně vmísil sebevražedný atentátník v policejní uniformě.

Stojí to za to?

Žádná smrt vojáka za to nestojí. Nikdo nejde do operace, že by si představoval, že se nevrátí zpátky. Ale každej počítá s tím, že se něco takového může stát. Mnohem horší, složitější a dramatičtější než pro vojáky je to pro jejich rodiny. Pro ně to není nadrotmistr voják, střelec z kulometu, pro ně je to táta, člen rodiny. Myslím si, že v rodinném kruhu se na to ani nedá zvyknout, na rozdíl od vojáka, který je k tomu systematicky připravován.

Řekla ti někdy žena: A dost, teď dosloužíš, zabalíš to a budeš dělat něco normálního?

Takových chvil bylo několik. Každopádně práce vojáka je řehole v tom, že buď to děláš naplno a pak tím trpí rodina, nebo to neděláš dobře. Když se vracíš po šesti měsících, tak se strašně těšíš na domov, na děti, ale najednou zjistíš, že do té rodiny nepatříš.

Klasický syndrom chybějícího otce… 

Ano. V tom prvním kole zpětná integrace probíhá složitě. Když už se to ale opakuje podruhý potřetí, tak přijdeš na to, že je zapotřebí udržovat, jak se říká, „low profile“, příliš se do toho nastaveného systému nezapojovat, stát se nenásilně součástí a dominanci zase získat až časem (smích). Pravda je ta, že ty malý děti, které tam běhaly, jsou najednou velký, že mají svoje záliby a zájmy a přátele a ty se v rodině staneš takovým dinosaurem. Život s rodinou a dětma uběhl rychleji, než jsem si myslel, že uběhne.

O hrubé neznalosti

V souvislosti s Afghánistánem se často používá ne zcela pozitivně zabarvený termín „afghanizace armády“. Nějak si s ním neumím poradit, protože nedává smysl – vše, co se tam vojáci naučí, mohou použít kdekoli, nejenom v Afghánistánu. Jak si ho vysvětluješ ty?

Pojem „afghanizace“ vnímám jako klišé, jako nedostatek úsudku a nedostatek styku s realitou u těch, kteří jej používají. To je stejné jako s tvrzením, že budovat expediční schopnosti u Armády České republiky je špatně. Armáda, která nemá expediční schopnosti, tedy nemůže bojovat v cizině, není schopna bojovat – a naše armáda měla vždy expediční schopnosti.

Afghánistán pro armádu, pro jednotlivé vojáky, pro velitelský sbor znamená získání obrovského penza zkušeností, které bychom jinak získávali velice těžko. Afghánistán má výrazný dopad na soudržnost jednotek, na posílení důvěry vojáků, kteří přestávají být ustrašenými vojáky základní služby bojícími se říct svůj názor nadřízeným.  

Asi se teď naježíš, ale co říkáš na tvrzení, že naše armáda je schopna uhájit maximálně Středočeský kraj?

Hledám slušná slova… Takové výrazy a taková terminologie vychází z hrubé neznalosti. Nedávno se mi dostala do ruky kniha Plánování nemyslitelného od Petra Luňáka. Jsou v ní popsány a rozebrány plány Československé lidové armády, o kterých jsem neměl ani tušení. Bylo to velice zajímavé čtení, jednak kvalita těch plánů, jednak rozsah plánování. A ani v té době, kdy ČSLA měla nějakých 250 tisíc vojáků, měli jsme tři a půl tisíce tanků a stovky letadel, jsme nebyli schopni se sami bránit na jednom strategickém směru. Před druhou světovou válkou jsme se připravovali sami na hájení čtyř strategických směrů, a i tehdy to bylo prakticky nemožné. Dnes žijeme v naprosto jiné situaci. Demokratický vývoj po roce 1989 rozhodl o naší orientaci na Západ a o tom, že se staneme součástí velké armády NATO. A ta armáda NATO brání celou západní Evropu a je větší než armáda ruská. Pokud někdo říká, že nejsme schopni bránit státní hranici z hlediska velikosti našeho území, má do jisté míry – pokud se na to dívá pouze nynějším počtem dvaceti tisíc vojáků – pravdu. Ale za těmi dvaceti tisíci vojáky stojí celá obrovská organizace se statisíci vojáků, která se jmenuje NATO.

Byl jsi teď posledních několik let národním vojenským představitelem České republiky při NATO v SHAPE, což je vrchní velitelství spojeneckých sil v Monsu. Co ti to dalo?

Měl jsem štěstí, že jsem byl v SHAPE v době, kdy se začalo dynamicky měnit bezpečnostní prostředí. Skončila doba, kdy se tvrdilo, že budeme mít dostatečný čas, třeba patnáct dvacet let na přípravu případného většího konvenčního konfliktu. Přišel náhlý zvrat. Po olympiádě v Soči začali na Krymu pobíhat zelení mužíci. Za pár dnů obsadili kasárna, která ovládala ukrajinská armáda, a nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Najednou Krym vyhlásil samostatnost a za čtrnáct dnů bylo hotovo. Změna bezpečnostního prostředí proběhla náhle.

Díky tomu jsme se v uplynulých třech letech vrátili k plánování obrany teritoria na konvenční úrovni. Systém vedení bojové činnosti nebo vedení války se obohatil o nové fenomény odehrávající se v kybernetickém a informačním prostoru, na které se musíme zaměřit. Krym nám zkrátka ukázal, že svět tak bezpečný není. Když sedíš v SHAPE a bavíš se s kolegy z pobaltských států, kteří tu hrozbu cítí bezprostředně, tak najednou začneš vnímat, že bezpečnost nepřijde sama a že se pro ni musí něco udělat. Jsem rád, že se to začalo měnit i v Česku.

Je tedy Rusko hrozbou?

Je to jaderná velmoc, je to stát, který investuje ohromné peníze do armády, který ji rychle modernizuje a má své strategické zájmy. Na druhou stranu nejsem přesvědčen o tom, že Rusko chce válčit s NATO, ale ani Aliance s Ruskem.

A jak je na tom česká armáda, co se týče informační války?

Prostor, ve kterém se vede informační válka, je docela složitý, a jak říkal americký generál Breedlove, co se týče informační kampaně, kterou vede Rusko proti NATO, taháme za kratší konec provazu. A totéž nyní platí i pro naši armádu. Na druhé straně ale nutno říct, že až neskutečně přeceňujeme hybridní válčení, hybridní hrozby, což je podle mě jiný název pro nekonvenční války. Čínský vojevůdce Mistr Sun už před několika tisíci let napsal, že nejlepší není ten vojevůdce, který stokrát zvítězil ve stovce bitev, ale ten, který cizí vojska pokořil bez bitvy. Diplomatické, informační a ekonomické nástroje se zkrátka při boji o území a o moc nezačaly používat včera. Používají se tisíce let. Zásadní rozdíl je dnes v informačních technologiích, rychlosti šíření informací a přístupu k nim. S tím musíme pracovat, ale řešením není vypnutí internetu.

Jaký je pohled vojáka na uprchlickou krizi?

Co se týče uprchlické krize, nejde o nic nového. Nyní to bylo možná masovější než v nedávné minulosti, ale vzpomeňme na zahájení občanské války v bývalé Jugoslávii či krize v postsovětském prostoru. V devadesátých letech jsme v Evropě čelili masovým uprchlickým vlnám. Nevnímali jsme to ovšem tak citlivě, protože šlo o lidi nám kulturně blízké. Poslední vlna z Afriky a z Blízkého a Středního východu je kulturně jiná. Češi jsou poměrně konzervativní, a tak je logické, že ji vnímají podezíravě, či dokonce jako ohrožení. 

Já ji ovšem nevnímám jako dominantní hrozbu pro Českou republiku, vzhledem k tomu, že ti lidé odcházejí do těch evropských zemí, kde mají kořeny a nějaké vazby, což u nás nemají. Podstatně větším problémem pro Českou republiku může být migrační vlna z východu. Pokud vezmu vážně konspirační úvahu, že někdo záměrně způsobí migrační vlnu, aby destabilizoval své okolí, pak si umím představit například větší krizi v bývalém postsovětském prostoru s následnou obří migrační vlnou.

A jaký je tvůj vztah k islámu?

Když jsem byl v Rijádu v Saúdské Arábii na návštěvě, nechodil jsem v plavkách po náměstí, dodržoval jsem nějaký kodex, pravidla tamní kultury a společnosti. Choval jsem se uctivě a dělal to dobrovolně. V minulosti, kdy islám pronikal do kultury, která je dominantně křesťansko-židovská, vznikaly třenice. Dnes žijeme ve 21. století a některé věci chápeme jinak, takže pokud muslimové chtějí žít v Evropě, musejí akceptovat naši křesťansko-židovskou kulturu – a pak s nimi nemám problém. Ale pokud je pro ně křesťansko-židovská kultura v Evropě hrozba, nepřítel, něco špatného, tak říkám, ať zůstanou radši doma.

Optimisticky naladěn

Poslední otázka: čeho se Aleš Opata bojí?

Těžká otázka (směje se)… 

… ničeho?

To ne. Ale upřímně řečeno… Naposledy jsem se lekl minulý týden, když jsem šel potmě domů, žena mi šla otevřít dveře, ale já je otevřel dřív a ona stála za nima… Nemám žádnou fobii.

A čeho se bojí generál Aleš Opata?

Generál Aleš Opata se vrátil po třech letech z Belgie ve světle optimistických prognóz a příslibů o zvyšování rozpočtu, investicích do armády, posilování bezpečnosti a tak. Je tedy optimisticky naladěn…  •

Autor rozhovoru je vojenský expert a publicista. Získal Cenu Ferdinanda Peroutky za reportáže z války v Iráku v roce 2003, před třemi lety dostal novinářskou cenu za reportáž o českých vojácích v Afghánistánu otištěnou v magazínu Reportér.