Děda voják v chemičce, strejda pilot v lágru. Jak komunisté zatočili s rodinou herce Macháčka

Když koukám na tu vaši loďku, vyrazil jste si na ní někdy někam za Prahu?

Nejdál do Litoměřic.

A jak to šlo?

Ráno jsem vyplul a v pět odpoledne už byl na pískovně za Litoměřicemi, na druhý den zpátky, sám na vodě, nádherný.

Nemáte za sebou i mnohem delší plavby?

Ne tak dlouhé, jak bych si přál.

Třeba v Thajsku, kde jste si kdysi s rodinou pořídili chatu?

Čtyři dny jsem tam například plul na dvacetimetrové plachetnici jménem Atlanta, kterou vlastní šestasedmdesátiletý Australan Laurie Piper. Sám si ji postavil a dvakrát pak obeplul svět – Laurie má šedesátiletou zkušenost ze života na moři, zábavně vypráví, takže to je jak pohádka. Když bylo naší Bertě dvanáct, vysvětloval jí geologické posuny, které zapříčinily vznik těch ostrovů, já seděl vedle a říkal si, jak nakonec vůbec nevadí, že ta holka chybí ve škole.

Vy na jeho lodi křižujete mezi ostrovy?

A občas se potápíme.

To jsem netušil, že jste potápěč.

Teprve čerstvej. Když bylo Bertě čtrnáct, což je tři roky nazpět, jako dárek dostala kurz s naším kamarádem Romanem Weberem, který se v Thajsku snaží zachraňovat vymírající korály, a ten mě přemluvil, ať jdu pod hladinu taky – nakonec jsme tam skončili celá rodina. Pokud správně počítám, mám za sebou jen nějakých jedenadvacet ponorů, nic moc. Ale viděl jsem třeba žraloky – v Thajsku je vždycky na co koukat.

Malé?

Docela malé, leopardí. Pak taky zhruba metr a půl dlouhé, to jsou černoploutví. Na člověka normálně nejdou, ale kdyby spadla v okruhu tří kilometrů do moře kapka krve, tak se v nich probudí instinkt a ožijou.

Byl jste nervózní?

Vzhledem k tomu, že Roman se tam potápí už asi patnáct let, jsem mohl zůstal v klidu.

Je tajemství, na kterém ostrově chatu máte?

Jmenuje se Ko Lanta.

Byla to dobrá investice?

Ani ne… Vlastně jo, byla. Co se týče návratnosti, tak ne, ale nabídlo mi to spoustu ponaučení – například o tom, jak je člověk Thajci vnímán, když tam investuje kapitál. Do té doby je turistou, takže vidí samé úsměvy, pro vás všechno, přijďte zas, ale pak se z něj stane člověk, který tam takzvaně podniká, i když nepodniká, protože místní žijou v domnění, že z toho rozhodně hodláte profitovat. A oni od té chvíle chtějí profitovat z vás.

Takže zklamání?

Opravdu bych řekl, že to je hlavně ponaučení. Udělali jsme si radost, která něco stála.

Považujete Ko Lantu za svůj druhý domov?

Žádné jiné místo mimo Českou republiku neznám tak detailně a dlouho jako tenhle třicetikilometrový ostrov, o žádném jiném nemůžu říct, že bych se na něj pravidelně vracel, a vzhledem k tomu, že domov je místo, na které se člověk vrací, tak ho do určité míry jako domov vnímám. Na druhou stranu si ale umím představit, že o něj během vteřiny přijdu – nechci na tom lpět.

Nebylo by lepší jezdit na dlouhou dovolenou každý rok někam jinam?

Pro nás je ta chata základnou, ze které můžeme podnikat výlety po moři na další ostrovy, a tak vlastně objevovat kus krajiny, která má úplně jiný charakter než evropské vnitrozemí – a díky tomu jsme na planetě pěkně rozkročení. Naše děti takhle strávily jeden nebo dva měsíce z každého roku a tuhle zkušenost jim nikdo nevezme.

Co ještě Thajsko Evropana naučí?

Zpočátku stavíte na nějakých představách a snech, jak by to mohlo vypadat, ale nakonec poznáte, že jde jako vždycky jenom o lidi; všude jsou dobří a špatní, bližší a vzdálenější, a je úplně jedno, jestli je hledáte tady, nebo tam. Znám spoustu Evropanů, u kterých mám pocit, že do Asie před něčím utekli, ale ono je tam nečeká nic jiného než poznání, že nic jiného nenajdou. Že jde vždycky jenom o ty lidi, o schopnost investovat lásku do nějakého místa, a to chce trochu práce a zodpovědnosti.

Když někdo nedokáže najít štěstí doma, jen těžko ho objeví v Asii?

Podle mě to tak je, protože od svého srdce nikdy daleko neodcestuješ. Což nakonec potvrzuje i ten Laurie Piper, který mimo jiné zachránil Steva Fossetta po jeho pádu s balonem do oceánu. Občas ležíme v sítích na té dřevěné lodi a říkáme si, tak teď a tady se cítíme být doma. Protože jedinej domov je naše vlastní srdce. Což je poznání, ke kterému ani není nutné třeba cestovat – může nám to dojít na druhém konci světa stejně jako tady.

Změnily cesty do Asie váš pohled na na Česko?

Vlastně se vždycky rád vracím. Což je dáno i tím, že i když je to tam všechno exotické a romantické, já obvykle opravuju plot nebo betonuju odpad, okolo se jdou nějací cizí Češi vykoupat, mně dochází, že jsem už tři dny nebyl v moři… Po čase snadno sklouznete k tomu, co byste nakonec dělal i tady.

Působí na vás ten ostrov jako ráj?

Těžká otázka, protože co se tam stalo za posledních třicet let, to se u nás stalo za tři sta. Starší lidé si dodnes pamatují na smečku tygrů, která z ostrova odplavala během prvních dnů, kdy se objevily motorky. Vyprávějí, jak šli do školy, a když potkali tygra, raději se otočili a vrátili domů. Taky tam prý bylo dvakrát tolik druhů ptáků než dnes, takže skutečný ráj to musel být před třiceti lety.

Nač se vždycky těšíváte?

Těším se, že navštívím místa, kde už přesně vím, jakou má který kámen barvu; jak si zase jeden z nich vyberu a přidám ho na naši pomalu vznikající skalku. Těším se na rybáře, se kterými si vyrazím zachytat; na to, že zajdu do místního baru, kde zpívá černošská Američanka, se kterou si popovídám; těším se na návštěvu botanické zahrady, kterou vede děda s babičkou, kteří se zároveň starají o zraněná zvířata, třeba o orly; na to, že mi dají nějaké rostlinky k výsadbě a babka řekne, co je na co dobrý, tohle proti uštknutí, tohle proti kocovině; a ve stejnou chvíli začne dědouš vydlabávat tykev, ze které já si pak udělám lustr… Když se tak poslouchám, asi k tomu místu vztah mám.

Sníte o veliké plavbě kolem světa?

To by bylo úžasný, ale chce to několik let volného času, což si teď, s pomalu dospívajícími dětmi, neumím představit. Ale dá se to zvládnout i v šedesáti.

Třeba se i dospělé děti rády přidají.

Já bych byl rád – ale spíš bych řekl, že si budou plánovat své vlastní plavby. Mořeplavec Laurie vzal na cestu kolem světa tehdy šestnáctiletou dceru, a byla dobrá, plula s ním dva a půl roku, školu dělala korespondenčně. Nakonec ale řekla, že se radši půjde starat o koně, protože ti jsou přece jen tak nějak na pevnině – a táta pak plul další čtyři roky sám… My teď pravděpodobně máme posledních pár let, kdy ještě můžeme někam vyrazit všichni čtyři pohromadě – takhle jsme nedávno pluli přes Irsko po řece Shannon.

Jak vás to napadlo?

Podle mě zemi poznáte nejlíp z řeky, dějiny zanechaly nejvíc stop kolem nich. Silnice se dávno staly svým vlastním světem, který si je všude podobný, ale podél řek zůstává autentická krajina.

Je to jen náhoda, že máte tak rád lodě?

V tom má prsty táta, který býval šéfem litoměřického Jacht klubu.

A bral vás na palubu?

To moc ne – v době, kdy šéfoval Jacht klubu, už byli s mámou rozvedení, ale odmalička mi pozitivní vztah k vodě vštěpoval, to cítím. Zrovna nedávno jsem ho vzal na plavbu, jenom já, on, můj brácha a můj syn, z Prahy do Ústí nad Labem a zpátky. Pomalinku, hezkým tempem, trvalo to týden.

Kolik je tátovi?

Letos mu bylo osmdesát. A když mu bylo sedmdesát, tak jsem ho vzal na krátkou plavbu kolem sochy Svobody… Řekl jsem, že pro něj mám zvláštní dárek – jen my dva vyrazíme na týden do jedné světové metropole, já platím, on vybírá město. A táta se okamžitě rozhodl pro New York, v což jsem doufal – on sice dělal kapitánské zkoušky v Polsku, takže jezdíval hodně do Štětína, ale nikde jinde na vodě moc nebyl, a v Americe už vůbec ne. Nezajímala nás jenom voda, navštívili jsme třeba Formanovy, a hlavně to měl být týden, během kterého si řekneme, co jsme si zatím říct nestačili. A jeho součástí byl výlet kolem sochy Svobody, na který nás přizvali mí tamní kamarádi a kamarádky, táta jachtu kormidloval, po boku měl dvě mladé holky, které chválily, jak je šikovnej, a on to pak okomentoval jako vůbec nejlepší narozeniny…

Jak se stalo, že vás k sobě pozvali Formanovi?

Upřímně řečeno jsem se spíš tak trochu nechal pozvat, protože jsem věděl, že mě Miloš Forman chválil po filmu Horem pádem. Na základě toho jsem se mu ozval.

V Horem pádem jste hrál vášnivého vlajkonoše fotbalové Sparty…

… a Forman v té době už znal Samotáře, takže i mě, ale stejně se ptal Honzy Hřebejka, kde vzal toho typa, fanouška Františka: „Ten byl neuvěřitelnej.“ Když Hřebejk řekl, že to je Jirka Macháček, Formana překvapilo, že mě nepoznal – což mi polichotilo.

Všechno ti řekl jen dědeček

Cestou sem do přístavu jsem si pouštěl poslední singl vaší kapely, který se jmenuje Hurá a má podle mě zvláštní atmosféru – je trošku posmutnělej.

Ale není. Je to jenom příběh chlapa, co najde fotku, na níž je s člověkem, který mu chybí.

Chybí vám někdo hodně?

A komu v mém věku na tomhle kulatým světě neschází alespoň někdy nějaký člověk?

Kdo vám?

Třeba děda mi umřel ve třinácti, a s ním jsme měli tak zvláštní napojení, že si na něj vzpomenu asi nejčastěji.

Čím byl důležitý?

Byl to můj osobní hrdina. V předpubertálním věku se rodiče rozvedli, já mezi nimi pendloval, tehdy děda na čas sehrával tu potřebnou mužskou roli. Vyrobil mi první prak, naučil mě střílet lukem, to se nezapomíná. Když jsme loni začali natáčet film Toman, tak jsem si taky vzpomněl, že začal pracoval pro vojenskou rozvědku ve stejné době (tedy po druhé světové válce, pozn. red.), kdy Toman šéfoval civilní zpravodajské službě – nikdo z rodiny ale neví, jakými úkoly byl pověřen. Volal jsem do Vojenského historického ústavu, ani tam to nevypátrali, ale poslali mi aspoň čtyři fotografie s popiskem „Neznámý velitel pancéřového vlaku“, jestli na nich někoho nepoznávám, a já poznal: Tohle je František Šrůt, můj děda, tohle babička, a to dítě, to je moje máma.

Děda velel nějakému vlaku?

Za květnové revoluce se s přibližně dvaceti dalšími chlapy zmocnili kdesi na nádraží v Roudnici pancéřového vlaku – děda byl armádní poručík, který nesmírně trpěl tím, že mobilizace v osmatřicátém roce neskončila obranou republiky; že jsme se museli stáhnout z pozic… V prvních dnech vlakem zásobovali pražské povstání zbraněmi, pak snad až do září kontrolovali tratě. Vzpomínám, že když se za mého dětství točil film Zbraně pro Prahu, tak ho chtěli jako poradce, ale děda po přečtení Dietlova scénáře řekl, že tendenčně upravenému příběhu sloužit nechce.

Jak dopadl po roce 1948?

Až do té doby byl pověřen neznámými úkoly ve vojenské rozvědce, jezdíval tehdy například do Německa, ale po únoru 1948 ho z armády vyhodili a on skončil jako pomocný dělník v lovosické chemičce.

Vštípil vám do života nějaké hodnoty?

Mám pocit, že jo.

Jaké?

Láska je základ.

Láska k čemu?

Děda se mi snažil vysvětlit, že když narazím na nějaké nedorozumění nebo se dostanu do konfliktu, tak proto, že lásku nahradil strach – a ten se dá překonat jen tím, že si řeknu: Proti mně nestojí nepřítel, ale člověk, který má strach, a když já budu mít strach taky, nemusí to dopadnout dobře. Jde o to, zbavit se strachu, a je úplně jedno, jestli se bavíme o válečném konfliktu, nebo o konfliktu s partnerem, dětmi, případně se sousedem – pořád je to totéž.

Hezky děda! Ještě někdy se vaši předkové dotkli tepu dějin?

Potom ještě prastrejda Francek, celým jménem František Altman, což byl pilot RAF, ale nikoli československé, nýbrž britské peruti. Začátkem války utekl do Anglie, kde učil lítat britské piloty, a později ho přeřadili k VIP peruti, kde měl mimo jiné dvakrát na palubě Churchilla. Po komunistickém puči byl uvězněn, padesátá léta strávil v příbramských uranových dolech, po osmi letech amnestován. Z dětství si ho pamatuju, jak se živí tím, že doma dělá dírky do pásků, které se dávají do kalhot; za každý pásek měl dva halíře.

Jak jste tyhle rodinné příběhy v dětství vstřebával?

Jednou, to mi mohlo být tak osm, jsem ve škole poprvé slyšel, že nás Sověti v osmašedesátém osvobodili, a tehdy jsem se naivně přihlásil s tím, že jde nejspíš o omyl, protože to přece bylo přepadení. Učitelku to asi překvapilo, protože byla půlka sedmdesátých let, kdy nám všichni vysvětlovali historii podle žluté brožurky Poučení z krizového vývoje – tu měl ostatně i děda. Na záchodě.

Měla ta vaše věta o přepadení nějakou dohru?

Když jsem přišel domů, máma už byla rozhozená, protože jí několik matek mých spolužáků volalo, co hrozného se ve škole stalo, a tím pádem nebylo jisté, jestli mě to například nemůže jednou stát studium na gymplu. Právě děda si mě tenkrát vzal na procházku: „Nevadí, žes to řekl, protože je to pravda, přepadli nás, ale jedna věc je důležitá. Kdykoli by se někdo zeptal, kdo ti to řekl, tak odpověz, že jen a jen dědeček.“ V tu chvíli jsem začal chápat, v jaké době žiju – že na sebe děda bere zodpovědnost za celou rodinu.

Tehdy jste začal chápat – a kdy jste definitivně pochopil?

Až když se ke mně dostal dopis Václava Havla prezidentu Husákovi; říkal jsem si, ano, tohle je jasné pojmenování a rozbor pokřiveného systému, ve kterém žijeme. V rodině to tak jasně nezaznělo – tam jsem slyšel na adresu komunistů nadávky a vtipy, ale o podstatě problému se přede mnou dospělí hlasitě raději nebavili… Jo, a ještě na jednoho zajímavého předka jsem si vzpomněl.

Vy jste pozoruhodná rodina! Na koho?

Dalším z mých prastrejdů byl Josef Novák, někdejší plukovník ženijního vojska, za mého dětství už velmi starý důchodce, ročník 1888, ale měl jsem ho moc rád. Stejně jako celá naše rodina se v Litoměřicích stravoval u prababičky, lehával tam na kanapíčku, já se často natáhl vedle něj a on vyprávěl, jak se s legionáři dostával rok a půl po konci první světové války na lodi Mount Vernon přes Vladivostok, Japonsko a Kalifornii domů. Respektive do Terstu.

Takže váš vztah k vodě může sahat až…

… až k zážitkům Josefa Nováka z roku 1920. Může.

Na které straně stojím

Zmínil jste film Toman, ve kterém hrajete hlavní roli – Zdeňka Tomana, šéfa československé rozvědky před rokem 1948. Je pro vás ta role z nějakého důvodu výjimečná?

Objemově.

Neslezete z plátna.

A žánrově.

Je to vážná role ve vážném filmu, divák se nezasměje.

Taky nepředstavuju fiktivní postavu, ale člověka, který opravdu žil, a to je zvláštní pocit, protože mi došlo, že tím, jak Tomana zahraju, mu můžu dát buď plusové, anebo minusové body. Ona je to totiž velmi rozporuplná postava – v Izraeli uctívaný hrdina, zachránce mnoha Židů, u nás spíš muž s pověstí šmelináře na nejvyšší úrovni. Člověka, který proměnil jakoukoli příležitost k vlastnímu obohacení.

Studoval jste jeho případ dopodrobna?

Po prvním přečtení scénáře jsem požádal režiséra Ondru Trojana, ať mi pošle všechny materiály, které k tomu má, a přečetl jsem stovky stránek; například estébáckých výslechů z doby, kdy Toman dokázal utéct z kriminálu a opustit Československo. Samozřejmě chápu, že se všechno odehrávalo pod taktovkou Moskvy, ty výslechy měly odhalit jen takovou pravdu, která se hodila komunistům, ale i tak to bylo zajímavý – vlastně jsem si uvědomil, že naše republika byla v rukách východní mocnosti dřív, než jsem si do té doby myslel.

Předpokládám, že se bavíme o letech 1945 až 1948.

Taky doufám, že se nebavíme o dnešku.

Jak má herec přistoupit k postavě, která je pro jedny úplným Oskarem Schindlerem, a pro druhé nechutným zlodějem, vyděračem a šíbrem?

Ta rozporuplnost a neuchopitelnost je trochu děsivá, ale zároveň ji lze u postavy vnímat jako dar. Já nakonec dospěl k tomu, že se Toman nedá zahrát jinak, než poctivě vyprávět pokaždé tu jednu konkrétní situaci. Zajímavé je, že nakonec jde výsledek do střižny, a tam je třeba obrovský cit, protože v jednom sestřihu byla z Tomana větší svině, než jsem čekal, a ve druhém zas větší hrdina, takže se dlouho hledala rovnováha. Nikdy se mi nestalo, aby vyznění postavy bylo výsledkem takhle týmové práce.

Mluvil jste o Tomanovi s pamětníky?

Já ne, ale Ondřej a Bára Trojanovi se bavili s jeho neteří, která potvrzovala, že ze strejdy mívali všichni trochu strach, že se občas choval arogantně – zároveň ale dodala, že tehdy šmelil každej, prý to bylo normální… Mimochodem, moc si to nemalujme. I po roce 1989 je u nás taky dost šmelinářů a tunelářů – až o tom začne někdo točit film za padesát let, bude v tom mít stejný hokej, jako jsem měl já při práci na Tomanovi.

Podle mě se to nedá srovnávat – od revoluce žijeme v dobré, klidné, svobodné době.

Vzpomínám, jak mi jednou kameraman Miroslav Ondříček vyprávěl o své generaci, která prožila dětství po válce, jak prý bylo plné kontrastů, a jak se to dá skvěle zhodnotit v tvorbě. Říkal, jak se každou chvíli objevil spolužák, kterému výbušnina utrhla ruku, pokud ho přímo nezabila, jak byly běžnými klukovskými hračkami právě ty výbušniny anebo zbraně, ale on na dětství přesto vzpomínal s velikou láskou, stejně jako třeba můj strejda vzpomínal v dobrém na dětství ve válečném Terezíně – nejhezčí období života!

No jo, ale bavme se objektivně – doba po roce 1989 se u nás nedá srovnávat se žádnou jinou v historii republiky.

To uznávám. Šmirgly už mají dnes přece jen jemnější povrch.

I tak jste se letos v létě hodně naštval.

Nenaštval. Spíš mi došlo, že bych se měl veřejně přihlásit k tomu, na které straně stojím.

Rozhodl jste se, že napříště nebudete pracovat v projektech, které ať už přímo, nebo nepřímo financuje premiér Babiš. Na což máte právo, ale otázka zní, jestli to není zbytečně přehnané gesto.

Takhle – chápu názor, podle kterého by umělci měli dělat umění a nevyjadřovat se k politice, ale ten by byl podle mě legitimní ve chvíli, kdy bychom žili v zemi, kde politici dělají opravdu politiku; a vedle ní neprovozují ještě podezřelej jarmark.

Nakolik se vaše rozhodnutí dotýká další existence kapely Mig 21?

Dost, protože si nově dávám do smlouvy podmínku, že nebudu hrát, vystupovat a natáčet v projektech, ve kterých jsou například zaangažovaná média s dejme tomu nevyjasněným vlastnictvím, ale zcela jistě napojená na osobu premiéra.

Premiér si jistě obhájí, že přímo jemu už ta média nepatří a že do jejich obsahu nezasahuje.

Ano, on může do konce svého života tvrdit, že média nevlastní, estébákem nebyl a s demokratickými principy má jen ty nejlepší úmysly. Já tomu do konce života svého můžu nebo nemusím věřit, ale nechci věčně řešit otázku, jestli náhodou nevystupuju v politické kampani jednoho z nejvyšších ústavních činitelů, aniž bych o tom věděl.

Chápu správně, že s kapelou například nebudete vystupovat na Colours of Ostrava, dokud bude partnerem festivalu firma Agrofert?

Třeba. Obecně je to těžko kontrolovatelné, protože premiér má firem spoustu a já nemůžu zjišťovat původ každého vídeňského párku, ale když to jde, chci se tomu vyhnout a nebrat v rámci honoráře peníze od vysoce postaveného politika, kterého bych pak nemohl kritizovat, aniž bych byl nařčen z pokrytectví.

Co se tedy například právě pro vaši kapelu mění?

Nejtěžší to má v tuhle chvíli náš management, protože uzavírá dohody na léto roku 2019, a najednou musí spolu s pořadateli kontrolovat i tenhle aspekt.

Tak to vám asi management poděkoval.

Já jsem poděkoval jim… Ale ona nakonec spousta pořadatelů napsala, že si našeho postoje váží, že to vnímají taky tak a že se podpory od vysoce postavených politiků rádi vyhnou.

Chtěl byste si s premiérem popovídat osobně?

Kolem něj je tolik nejasností, že bych nejdřív potřeboval vidět, jak se je aspoň pokouší řešit. Zatím spíš vidím snahu problémy zastřít.

Myslíte, že je Andrej Babiš velikým ohrožením demokracie?

Podle vás má jeho hnutí demokratickou strukturu? Neobjevil se spolu s ním v politice vůdčí princip, který demokratické principy neguje? Víte, já nedisponuju týmem detektivů, a tak mi nezbývá než věřit, nebo podezírat. A pokud politik vysloví například větu, „koupil jsem média, protože o mně neříkala pravdu, tak aby o mně pravdu říkala“, je to důvod k tomu, abych byl jako občan spíš ve střehu než v pohodovém klídku.

Mám štěstí. Děkuju

Přesně před dvaceti lety se Mig 21 chystal na první koncert v pražském klubu Roxy. Považujete to za přelom ve svém životě?

Kdybyste to teď neřekl, slovo přelom by mě nenapadlo.

Tehdy jste se rozkročil mezi herectví a muziku, načež se ukázalo, že je ta muzika zajímavá finančně.

Hm. Ještě po dvou letech hraní přišlo na náš koncert v Malostranské besedě asi tak šest lidí.

Kdy tedy přišel ten zlom?

Kapele pomohli Samotáři, kteří šli do kin na podzim roku 2000. Jestli je něco v mém profesním životě klíčovým okamžikem, tak tohle, i když i před Samotáři to bylo skvělý. Sice ne finančně, ale hrál jsem ve Sklepě, moderoval na Rádiu Limonádový Joe, ještě dřív prodával noviny, taky starožitnosti…

Šmelil jste jako ten Toman!

To ne, mezi starožitníky se nepočítám, vlastně jsem spíš jen jednou koupil domeček na Kladně, ve kterém bylo pár věcí, tak jsem je odnosil do starožitnictví a vydělal plus minus osm tisíc. Jinak jsem chtěl hlavně hrát a točit, živily mě honoráře z příležitostných prací, do toho přišla kapela, ale až po Samotářích se situace změnila během půl roku natolik, že jsem si mohl začít vybírat, v čem budu a nebudu hrát – to byla ta změna.

Letošní podzim je pro vás sklizní – v kinech běží Toman, s kapelou jedete velké turné. Ještě něco?

Teď píšu novou písničku.

Jinak nic?

Nestačí to? Vždyť máme před sebou do Vánoc přes třicet koncertů, to není úplná sranda.

Copak se netěšíte?

Ale jo. Není koncertu, na který bych se netěšil.

Což je štěstí.

Uvědomuju si to. A neustále za to děkuju. •