Tramping: Sto roků Ztracené naděje
28. června 2018
Reportér 07/2018 · Číslo 47
foto Tomáš Binter
Když vzplál třiadvacátého června chvíli před soumrakem na osadním fleku oheň, okem zamlženým do něj hleděly stovky trampů: „Osada stará neumře s náma,“ začali zpívat, a ano, osada Ztracená naděje neboli Ztracenka zatím neumřela. Dnes je ale jiná než dřív, no jen se nadechněte – necítíte vůni trávy?Fotoreportáž z nejstarší trampské osady
Městys Štěchovice ještě pořád vypadá jako okraj Prahy. Je tady spousta aut, frmol, ale kdo se pak vydá pěšinou proti proudu Vltavy (přesněji Štěchovické přehrady), po čtvrt hodině zažije kulturní šok: ani se moc nezadýchal, a najednou je v naprostém klidu, v hustém a zdravém lese, v krásných skalkách, skoro v divočině. Ten vzduch, všimněte si! Jak někde v plicním sanatoriu!
Je třeba dávat pozor, aby se chodec nezřítil do některé z roklí; ale až tak nebezpečné, aby si nemohl zazpívat do kroku, to tady zase není. Většinu poutníků hned napadne píseň o babičce Mary: „Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordylér, pirát zkrvavenou šerpu ždímá, šerif si láduje revolver…“
Prvorepublikový šlágr o bezzubé babce, která „zkrotí křepce hřebce, ať chce či nechce“, prolétne hlavou snad každému, kdo tuší, kam za zhruba půl hodiny povltavskou stezkou dojde.
K úchvatné vltavské zátočině.
Na místo, které je ze tří stran obklopené vodou. Nad protějším břehem budou skaliska a ještě nad nimi Smetanova vyhlídka – tady se Bedřich kochával, až jeho srdce někdy před sto čtyřiceti lety poprvé rozezněla symfonická báseň Vltava…
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
