Tramping: Sto roků Ztracené naděje

Obrazem

Když vzplál třiadvacátého června chvíli před soumrakem na osadním fleku oheň, okem zamlženým do něj hleděly stovky trampů: „Osada stará neumře s náma,“ začali zpívat, a ano, osada Ztracená naděje neboli Ztracenka zatím neumřela. Dnes je ale jiná než dřív, no jen se nadechněte – necítíte vůni trávy?Fotoreportáž z nejstarší trampské osady

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Městys Štěchovice ještě pořád vypadá jako okraj Prahy. Je tady spousta aut, frmol, ale kdo se pak vydá pěšinou proti proudu Vltavy (přesněji Štěchovické přehrady), po čtvrt hodině zažije kulturní šok: ani se moc nezadýchal, a najednou je v naprostém klidu, v hustém a zdravém lese, v krásných skalkách, skoro v divočině. Ten vzduch, všimněte si! Jak někde v plicním sanatoriu!

Je třeba dávat pozor, aby se chodec nezřítil do některé z roklí; ale až tak nebezpečné, aby si nemohl zazpívat do kroku, to tady zase není. Většinu poutníků hned napadne píseň o babičce Mary: „Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordylér, pirát zkrvavenou šerpu ždímá, šerif si láduje revolver...“ 

Prvorepublikový šlágr o bezzubé babce, která „zkrotí křepce hřebce, ať chce či nechce“, prolétne hlavou snad každému, kdo tuší, kam za zhruba půl hodiny povltavskou stezkou dojde.

K úchvatné vltavské zátočině. 

Na místo, které je ze tří stran obklopené vodou. Nad protějším břehem budou skaliska a ještě nad nimi Smetanova vyhlídka – tady se Bedřich kochával, až jeho srdce někdy před sto čtyřiceti lety poprvé rozezněla symfonická báseň Vltava...

Náš poutník dojde pod Mravenčí skálu, kde roku 1918 vznikla nejstarší z českých trampských osad: dostala jméno Ztracená naděje a hned po pár letech tu přehlušila Smetanovu Vltavu úplně jiná hudba, třeba právě Babička Mary; vždyť její skladatel Jaroslav Ježek mezi trampy na Ztracenku často a rád jezdíval.

Ze všech nejsilněji ovšem zněla a zní píseň od skladatele, kterého tu Ježek navštěvoval – kamaráda a ze všech nejtrampovatějšího trampa Jarky Mottla. 

„Osada stará je naše máma,“ veršoval Mottl ještě za prezidenta Masaryka v textu o Ztracence, a pokračoval:

„Osada stará neumře s náma,

ta bude za sto let vyprávět, 

až my budem spát,

kterak ji měl každý rád...“

Sto let uteče mnohem rychleji, než si v mládí myslíme. Rodičům se narodí děti, ale stačí jen na chvíli odvrátit zrak, a děti najednou mají své vlastní děti, tohle se stane čtyřikrát, a lusk, najednou je léto roku 2018 a důvod k velké oslavě.

Osada Ztracená naděje i po sto letech žije, což je základ.

Stojí trochu jinde, než když ji pražští chlapci narození na počátku dvacátého věku zakládali, o pár desítek metrů výš – základy původních chat jsou kdesi hluboko na dně přehrady.

Trampů sem jezdí méně než za první republiky nebo za socialismu. 

Ale pořád ještě jezdí a zjevně s tím v dohledné době neskončí. 

Jen už si možná nebudou říkat trampové...

 

Pohled dozadu 

Vrrrrrrrrr...  „S těma dronama mi pijou krev,“ konstatuje šerifova žena Vladěna hlasem celkem smířeným: „Lidi to pouštějí nad řeku každou chvíli támhle odnaproti ze Smetanovy vyhlídky.“

Vrrrrrrrrr...

Pouštěči dronů si možná neuvědomují, že v tom nádherném vltavském meandru hluboko pod nimi žijí už sto let trampové – většina osady je schovaná na zalesněné stráni.

Kolik že tu je dnes, roku 2018, vlastně chat? 

A kolik že do nich jezdí trampů?    

„Chat je něco přes šedesát,“ říká šerif Vašek, duševně i fyzicky velmi zachovalý sedmdesátník s přezdívkou Soptík, „no a lidí, co se hlásí k trampingu na Ztracence, těch je spousta – o dost víc, než kolik jich sem doopravdy pravidelně jezdí. Na větších akcích, jako je velikonoční začátek nebo říjnový konec sezony, na ty se v klubovně obvykle sejde do padesáti lidí. Jak ale vidíš,“ tyká šerif, protože na území osady si tykají všichni, „dnes je obyčejná sobota a sjelo se nás sem patnáct nebo dvacet...“

Možná je tu ještě o pár lidí víc – ale o těch nemůžeme vědět, ti se neukázali. „Dnes jsou lidi uzavřenější než dřív,“ vece šerif, „pár cizích, co si tu poslední dobou koupili chaty, ani neznáme. Kdysi za našeho mládí, když se někdo zbavoval chaty, nabídl ji v první řadě osadníkům, což dnes už neplatí. Nevadí, my to přežijeme. Když sem někdo jezdí proto, aby měl soukromí, budiž. Jenom se tím možná ochuzuje o to, co vždycky bývalo největším kouzlem Ztracenky...“

Zdejší trampové (alespoň těch pár, kteří tu dnes opravují chatky – připravují ohniště – obnovují malby na totemu – pijí lahváče a kouří – opalují se na břehu přehrady) jsou lidé velmi mírní, přátelští a komunikativní, pokud se k nim tedy přespolní chovají alespoň trochu přátelsky. Těch přespolních je dost, protože o slunných víkendech bývá Ztracenka průchoďákem – ze Štěchovic na Slapy anebo naopak tudy kráčí desítky lidí za hodinu, a mnozí z nich ani nepozdraví.

Možná jim nedojde, že jsou v osadě, těžko říct. Často například ignorují prosbu „Nešlapte nám po předcích“ a hned se hrnou na Mravenčí skálu, kde je pamětní sloup a na něm štítky se jmény Ztracenkářů, kteří už zemřeli – za sto let jich jsou stovky.

Měl by tady být posvátný klid, ale o víkendech není.

„Taková spousta lidí chodí na procházky kolem téhle řeky až v posledních letech,“ říká Vladěna, „všichni teď žijou nějak zdravěji. Což je dobře, fandíme jim, a klidně ať si u nás sednou a zapálí oheň, ať tady u řeky přenocují, ale pozdravit, pozdravit by mohli. A když už s něčím přijeli, tak ať s tím taky odjedou, nemusí nám tady nechávat odpadky,“ vzpomene si ještě Vladěna, která je vnučkou jednoho ze zakladatelů Ztracenky, osadního klauna jménem Čenda Kopáček zvaného Páček. 

Od roku 1918 sem jezdil děda, od roku 1928 i právě narozená maminka, od roku 1953 potom ona, a teď někde po okolí běhá osmiletá vnučka Amálka, jen teda těžko říct, kde přesně: „Už je to samostatná jednotka. Zná to tady a miluje, neztratí se. I díky tomu je celkem jisté, že ani tahle pátá generace Ztracenku jenom tak neopustí; nejmíň několik dekád by osada ještě přežít mohla.“

Šerifova žena samozřejmě netuší, jak bude život příštích osadních pokolení vypadat: „Zatím mám pocit,“ říká a pohledem šlehne po dalším vrčícím dronu nad řekou, „že se tady všechno mění k horšímu. Což je vlastně pochopitelné – do osmdesátých let byla jiná doba, nedalo se skoro nikam jezdit, lidi neměli tolik jiných lákadel ani tolik práce, ale stejně, na staré osadní časy si občas vzpomenu s nostalgií.“  

Jenom ať vzpomíná, my jsme rádi! 

Jak tedy vypadala, milá Vladěnko, obyčejná červnová sobota tady na Ztracence třeba v půlce šedesátých let?

„Tehdy se ještě v sobotu pracovalo, takže jsme se začínali sjíždět až odpoledne. Mnozí připluli z Prahy do Štěchovic za pár korun na parníku, už tam se pilo a hrálo na kytary. Ve Štěchovicích se zapadlo do trampského saloonu U Richtrů, tátové uhasili žízeň, v řeznictví jsme nakoupili buřty a šlo se pěšky sem, s nejmenším dětmi v ruksacích. Teď jsem si vzpomněla, že naši sušili ty výborné buřty přímo nad mojí postýlkou, na které jsem pak měla mastný fleky, ale jinak to byla jedna velká krása – než se setmělo, řádily jsme s naší partou pěti podobně starých holek po okolí, a když jsme třeba chtěly pít, zašly jsme do jakékoli chaty, řekly, ,teto, my máme žížeň!‘, a dostaly jsme napít. Víš ty, co se stane dneska? Půjdeš od chaty k chatě a brzy budeš mít bouli na hlavě, protože skoro všude narazíš na zamčené dveře...“ 

V časech jejího dětství a mládí bylo pro osadu charakteristických několik zvuků – kromě kytary, která se v sobotu večer pravidelně rozezněla přinejmenším z některé chaty, to bylo taky bouchnutí míče o zem dole na hřišti. Nějací spoluhráči na volejbal se našli vždycky, což dnes už neplatí. 

Ale turnaje se pořád konají.

Párkrát do roka.

Jen na ně musí přijít i soupeři z okolních osad, aby to byl skutečný turnaj...

„Obzvlášť tehdy, dokud žila první generace zakladatelů Ztracenky,“ pokračuje Vladěna, „tu žili všichni nesmírně společensky. Starší ženský, jako byla třeba moje babička, bývaly kartářky, hrávaly spolu kanastu. Mladší se zase přes týden rozhodli, že třeba na osadě udělají živáňskou pečeni, složili se na maso, dali ho do alobalu, po čase odlejvali šťávičku, a já to vnímala jako nějaký krásný obřad... My jsme se jako děti takhle přes léto chodívali často koupat pět nebo šest kilometrů na Slapy, kde měla voda přes dvacet stupňů, protože v naší Štěchovické přehradě je to spíš pro otužilce. Tady mívá kolem dvanácti, jde vlastně o spodní vodu z těch Slap...“

Žádná z dochovaných kronik ani žádný z pamětníků nezmiňuje jakoukoli hlasitější hádku, rvačku nebo tichou nenávist na území Ztracenky. „Za starých časů si to ani nedovedu přestavit,“ tvrdí Vladěna, „tehdy sem lidi utíkali před prací, starostmi, a například i před politikou – o té se podle mě nikdy nikdo nebavil. Jak říkám, pro mě byl každý starší osadník zásadně tetou nebo strejdou, no a po revoluci se pak lidi hádat nezačali, protože se částečně rozprchli, a dnes sem mladí přijedou na víkend jednou za tři týdny, zatímco my jsme tady, dokud a pokud to jen trochu šlo, trávili celé léto...“

Mimochodem, šerif Vašek se svojí ženou Vladěnou dnes žijí v osadě téměř celoročně, což zní dramaticky, dokud jejich krásnou chatu vysoko na stráni nenavštívíte a nepochopíte, že mají nejenom infrasaunu, ale díky solárnímu panelu na střeše taky dost světla na čtení knih, a pro případ nouze dokonce televizi – čas petrolejových lamp už na Ztracence pominul. „Kdybys viděl,“ říkají, „jakej je tu třeba v prosinci nádhernej klid; kor tehdy, když napadne sníh! Vůbec nikdo cizí na Ztracenku nepáchne...“ 

 

Pohled dopředu

Na Ztracence není hospoda s čepovaným pivem, a protože se tady už jen málokdy sejdou kytaristi, v pátek nebo sobotu večer se za těmito zážitky pravidelně chodívá dva kilometry přes les do třebenického hostince U Taterů, což je živoucí pomník českého trampingu, ve kterém si pod nápisy HUBTE TRAMPY, SEROU V LESE a HUBTE HAJNÝ, SEROU TRAMPY nějakého Frankieho Dlouhána nebo Niagaru zazpíváte určitě.

Smíchovskou desítku pijí všichni.

Nadšeně zpívají především trampové nad čtyřicet.

Štamgasti pod třicet si občas zazpívají taky, ale zároveň balí trávu a při  songu„Rovnou, jo tady rovnou“ nechají kolovat jointa. 

Stará paní hospodská jménem Bedřiška je pošle „do prdele“, už už se zdá, že mladé huliče profackuje, ale oni jí dají pusu na čelo a přidají se zpěvem k nekuřákům: „Prostě tě pic, a nehledej mě víc, to ti říkám rovnou...“

Po návratu do osady sedíme ještě dlouho u ohně, a zatímco staří Ztracenkáři šerifova typu si vystačí s pivem a špekáčkem, mladí opět balí jointa.

Dívám se na šerifa, jestli mu to nevadí. „Vůbec,“ směje se ten tolerantní muž, který by měl právo nosit hvězdu na hrudi, ale necítí jaksi potřebu: „Ono je přece jasné, že se každá generace baví trochu jinak. Důležité je, že mají Ztracenku rádi, protože po mým odchodu už se stane šerifem někdo z téhle generace třicátníků...“

Je nádherná noc plná hvězd – jako bychom byli spíš v Kanadě než třicet kilometrů na jih od Prahy.

Mladí se rozpovídají. „Je pravda, že my už si ani neříkáme trampové,“ shodují se, „vždyť si vezmi jenom muziku. Ještě generace tady šerifa Vaška byla spojená s country, ale naši tátové už měli bigbít a my se občas úplně mimo osadu potkáváme na technu. Vlastně všichni jsme někdy v pubertě skoro úplně přestali na Ztracenku jezdit, protože co tady, že jo?, ale o deset let později jsme se vrátili. Jednou, dvakrát, pořád častěji. Jako by nás osada z nějakého důvodu nechala vyblbnout, ale potom si nás zase přitáhla nazpět. Je sice velmi nepravděpodobný, že bychom se jednou stali pravými trampy typu našich dědů,“ típnou potenciální příští šerifové jointa a za chvíli ubalí dalšího, „pořád asi dáváme přednost tomu technu, ale zajímavý je, že ani to country už není tak příšerný. Dokonce se nám, ty bláho, poslední dobou začíná líbit...“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama