Teta Maruška je taky tvoje maminka

Štěpánka a Michal se vzali, když jim bylo sedmadvacet. Že chtějí mít brzy dítě, věděli už před svatbou. První těhotenství skončilo potratem v prvním trimestru, nebyl však důvod k obavám, dopadne tak zhruba každé desáté těhotenství.

Po druhém potratu už Štěpánka absolvovala různá vyšetření. „Do třiatřiceti jsme byli ve škatulce ‚mladí rovná se zdraví‘,“ vypráví. „Pak nám lékaři doporučili umělé oplodnění.“ Štěpánce odebrali vajíčka a v laboratoři je oplodnili Michalovými spermiemi. Embrya zamrazili, aby byla připravena pro IVF, tedy umělé oplodnění. Jenže za dva měsíce se zjistilo, že Štěpánce neroste děložní sliznice, do které se embryo zavádí. V lázních se stav trochu zlepšil, otěhotnět se ale nedařilo.

Umělé oplodnění absolvovali třikrát. „Vše nasvědčovalo tomu, že průšvih je tak velký, že se otěhotnění nepovede přirozenou ani umělou cestou,“ říká Michal. Lékař tedy manželům doporučil vyhledat náhradní matku, která by jejich embryo odnosila.

 

•••

Náhradní matky v Česku jsou, jen se o tom veřejně příliš nemluví. Zde přinášíme příběhy dvou z nich: protože jde o citlivou záležitost pohybující se v šedé zóně tuzemského práva, jména aktérů z prvních dvou citovaných rodin jsme na přání vystupujících změnili, u další náhradní matky neuvádíme její příjmení.

 

•••

Štěpánka a Michal slýchali na klinice o možnosti využít náhradní matku již několik let. Zvažovali to, na internetu se však dozvěděli, že taková „služba“ může vyjít i na milion korun. „Tolik peněz jsme neměli, a i kdybychom tu částku dali dohromady, hledat cizí ženu a platit jí tímhle způsobem nám připomínalo obchod s dětmi, tak jsme se do toho nehrnuli,“ říkají manželé.

Kliniky náhradní matku domlouvat nesmějí, ačkoli někdy dokážou nasměrovat na paní, která už náhradní matkou byla. České zákony neumožňují odnosit a porodit dítě za úplatu, jako oficiální byznys. Legální je odměna nebo kompenzace nákladů náhradní matky spojené s porodem, těhotenstvím a regenerací po porodu. To pak často funguje tak, že objednatelský pár během těhotenství posílá náhradní matce peníze na účet, čímž jí kompenzuje ušlý zisk a výživu. Neoficiálně pak dochází i k předání obálky po porodu a při soudních procesech k osvojení, kde náhradní matka figuruje. Jindy dítě odnosí někdo blízký – třeba z rodiny.

 

•••

Michal a Štěpánka ještě nějakou dobu usilovali o těhotenství přirozenou cestou. Štěpánka zkoušela hormonální jógu, a když ani ta nezabrala, začala užívat bylinné tinktury. „Naši rodiče i prarodiče se samozřejmě těšili na vnoučata a vyptávali se, jestli děti plánujeme,“ vzpomíná Michal. „Ještě víc nás to stresovalo, přece jen jsou z generace, která měla děti, aniž by se o to snažila, tak jim to vrtalo hlavou.“

Kolotoč vyšetření a pokusů o otěhotnění i opakující se sex naplánovaný podle menstruačního kalendáře dovedly Štěpánku a Michala skoro až k manželské krizi. Řekli si tedy, že budou žít život pro sebe: nakonec děti mít nemusí. Štěpánka přestala chodit na kontroly. „Brala jsem už jen bylinky, sportovali jsme a snažila jsem se uzdravit se ne pro děti, ale pro sebe, po letech na vysokých dávkách hormonů jsem tělo nechala odpočinout.“

Pak jednou Michal seděl u piva se svým nevlastním tátou, který byl partnerem Michalovy mámy zhruba od jeho puberty. Dostali se i k tomu, že vnoučata možná nebudou. „A co kdyby vám dítě odnosila Jana?“ zeptal se otčím. Měl na mysli svou dceru z předchozího manželství, Michalovu nevlastní sestru, která už tehdy měla svoje čtyři děti. „Už jsem jí to trochu nastínil a nebyla by proti,“ pokračoval. „Trochu nám vyrazil dech,“ vzpomíná Štěpánka.

O Janě sice manželé uvažovali, nechtěli ji ale takovou prosbou zatěžovat. Nyní se však tato možnost stala zcela reálnou. „Začali jsme o tom přemýšlet, občas jsme se v noci budili a ptali se sami sebe: Opravdu to chceme takhle? A co když se něco stane?“

 

•••

Jana s manželem a dětmi bydlí na druhém konci republiky než Štěpánka s Michalem. Vídají se jen párkrát za rok. Dlouho nevěděla, jaké potíže dvojice řeší. „Těhotenství i porody zvládám lehce a vždy, když jsem byla těhotná, to pro mě bylo krásné období, takové naplnění života. Moc jsem si to užívala.“

První dítě měla v šestadvaceti, čtvrté v třiatřiceti. „Tehdy jsem tušila, že to není můj poslední porod, ale nevěděla jsem, jak to bude, protože můj muž chtěl původně jen dvě děti,“ usmívá se. „Měla jsem ale pocit, že ještě něco přijde a bude to kolem čtyřicítky. Což se stalo…“

Když se dozvěděla o problémech, které její nevlastní bratr s manželkou řeší, napadlo ji, že by ráda pomohla. „První, kdo to vyslovil nahlas, spíš ve vtipu, byl můj táta. A já mu řekla, že na to myslím už dávno.“

Od prvního nápadu k jeho uskutečnění uplynuly skoro dva roky – ve dvaačtyřiceti tak byla Jana popáté těhotná. Štěpánka a Michal zařídili vše, co bylo potřeba, a uhradili výlohy. „I když pojišťovna hradí tři cykly IVF, stále to vyjde asi na 35 tisíc,“ říká Michal. A při pohledu na oprýskanou fasádu svého domu si povzdechne, že kdyby se tolikrát nesnažili o asistovanou reprodukci, měli by dům zrekonstruovaný.

Jana žádnou finanční odměnu nechtěla, manželé jí tedy pouze vyrovnali příjem, o který přišla po dobu, kdy kvůli těhotenství nechodila do práce. Také jí koupili vitaminy a zaplatili náklady na cestování: na kliniku poblíž města, kde bydlí oni, cestovala vlakem asi čtyřikrát.

Janě její gynekolog plán rozmlouval. „Upozorňoval mě i na možnost, že by vše nemuselo proběhnout hladce. Že se dítě může narodit nemocné, rodiče ho nebudou chtít a tím se můj život změní, zkomplikuje. Přemýšlela jsem o mnoha scénářích.“

Manžel naopak Janu od počátku podporoval. Dětem, včetně nejmladší, sedmileté holčičky, spolu vše vysvětlili. „Štěpánku a Michala znají, jezdili za námi, když se to domlouvalo, a máme skvělé vztahy.“ S rodinou Jana probrala i závažnější otázku. Kdyby se miminko narodilo nemocné nebo postižené a Štěpánka s Michalem by ho odmítli, ujali by se ho oni.

Jana o těhotenství řekla známým, kolegům i dětem, které učí na základní umělecké škole. „Nechtěla jsem, aby vznikaly nějaké pomluvy,“ vysvětluje. Setkala se často s údivem, obvykle vyjádřeným slovy „to bych nedokázala“. Argumentem bylo, že mateřská vazba je silná; k tomu přišly dotazy, jak to má zařízené po finanční stránce. „To zajímalo hlavně cizí lidi. Kolik se tím dá vydělat.“ Nejvíc ji ale překvapilo, když se ozvala jedna z jejích žákyň: „Maminka taky nosí děti jiným lidem, bude mít už druhé miminko.“

Právě tak se Jana seznámila s Marií. O jejím příběhu ještě bude řeč, ale vraťme se k Janě, Štěpánce a Michalovi.

 

•••

Koncem ledna se umělé oplodnění povedlo. V polovině února napsala Jana Štěpánce a Michalovi zprávu: „Budeme rodiči.“

Za další dva měsíce následovala překvapivá událost. Štěpánka zjistila, že i ona je těhotná – navzdory prognóze, že se jí to nikdy nepodaří. „Asi pomohlo, že jsme samou radostí pustili všechny starosti z hlavy, nechodila jsem už na kontroly ani sledování. A možná se zpožděním zafungovaly i ty bylinky a jóga,“ domnívá se Štěpánka.

Tři týdny před porodem prvního dítěte pobývala náhradní matka Jana u Štěpánky a Michala. Porod proběhl rychle, biologičtí rodiče vstoupili do dveří pár minut poté, co Oliver přišel na svět. „Bylo fajn, že jsem si ten porod, jako jediný ze všech, odvedla úplně sama, jen s asistentkou, byl to pro mě silný prožitek,“ vzpomíná Jana. Dítě jí zdravotníci po porodu nechtěli ukázat, protože platila pravidla, jako by šlo k adopci. Štěpánka v porodnici podepsala, že se stává jeho pečovatelkou a průvodkyní, díky tomu nakonec mohly být na pokoji spolu. Jana dostala prášky na zastavení laktace, aby se jí nezačalo tvořit mateřské mléko. Oliver byl „odkojen“ sunarem.

Ovšem k tomu, aby se Štěpánka, z jejíhož vajíčka se Oliver narodil, stala matkou také právně, vedla dlouhá cesta.

Oliver měl rodiče jen pro sebe dva a půl měsíce, pak ho přijela pohlídat babička, protože do rodiny přibyl bráška Richard. Porod, v nějž ještě rok předtím nikdo nevěřil, proběhl hladce, nevyšla ale placenta. Štěpánka ztratila dva a půl litru krve a prodělala tři operace, než se podařilo placentu odstranit úplně.

 

•••

„Poprvé jsem nemusela k plačícímu novorozenci vstávat. Mohla jsem spát, to byla výhoda oproti ostatním těhotenstvím,“ říká Jana, když mluví o své roli náhradní matky. „Vždycky jsem se probudila, na vteřinu otevřela oči a probliklo mi, jak Štěpánka chodí po pokoji s miminkem, přebaluje ho...“ Koktejl hormonů pracoval, prožívala i bolest. „Radost a pohled na šťastnou rodinu to ale dokázaly vyrovnat.“

Třetí den po porodu si pro ni manžel s dětmi přijeli a odvezli ji zpět domů. „Na sociálce jsem vysvětlila, že miminko zůstalo u svých rodičů, a úřednice mi řekla, že šest týdnů mám právo nejít do práce. Pak jsem ještě nějakou dobu zůstala na nemocenské,“ říká Jana. „Na Olivera jsme žádné finance nečerpali, mateřskou a rodičovskou mám jen na Richarda. Šest týdnů mateřské dostala Jana, ale na rodičovskou není nárok, protože kluci nejsou ani dvojčata, ani mezi nimi není potřebný časový odstup,“ připomíná Štěpánka.

Žena, která porodí dítě z cizího embrya, je právně vzato jeho matka. Z právního hlediska není soudně vymahatelná ani předem uzavřená smlouva, podle které dítě předá rodičům, od nichž pochází vajíčko a spermie, nebo dostane případnou domluvenou odměnu. Vše je tak postaveno na vzájemné dohodě a důvěře. Ta v tomhle případě fungovala, přesto trvalo tři roky, než se jména obou biologických rodičů dostala do rodného listu.

Když je náhradní matka svobodná, vše proběhne celkem jednoduše. Už v porodnici uvede jako otce muže z objednatelského páru, tedy dárce genetického materiálu. Následně se dítěte vzdá a dá ho k přímé adopci ženě, z jejíhož vajíčka se narodilo.

Jana je ale vdaná, což představuje složitější právní problém. Otcem se totiž automaticky stal i její manžel, ačkoli biologicky neměl s dítětem vůbec nic společného.

 

•••

Jak to mohlo probíhat dál? Jana porodila, otcem dítěte je právně vzato její muž. Říkejme jim třeba manželé Vackovi. Běží lhůty na vyjádření. Šest týdnů, než se matka dítěte může vzdát, plus tři měsíce, kdy si rozhodnutí může rozmyslet.

Na druhé straně stojí manželé, od nichž pochází vajíčko a spermie (tedy biologičtí rodiče), chvíli pro ně budeme používat příjmení Šebovi.

Manželé Vackovi se tedy dítěte zřeknou a dají ho k přímé adopci Šebovým. Do roka by se měli Šebovi právně stát rodiči Olivera.

Riziko, kterého se ovšem Michal a Štěpánka báli, spočívá v tom, že na období od chvíle, kdy se rozhodnutí podepíše, do chvíle, kdy se vše soudně vyřeší, se stoprocentním opatrovníkem dítěte stává OSPOD, „sociálka“ neboli Orgán sociálně-právní ochrany dětí. Instituce převezme nad dítětem kontrolu a teoreticky by mohla rozhodnout takto: „Noví“ rodiče nejsou pro adopci vhodnými. A protože Vackovi už se dítěte zřekli, umístí dítě do kojeneckého ústavu.

„Vyhledali jsme právníka a zjistili jsme, že v tuhle chvíli nikdo neví, jak správně postupovat,“ vysvětluje Michal. „Ani ten právník. A později se ukázalo, že v tom nemá jasno ani soudce a že záleží, na koho narazíte.“ Štěpánka a Michal proto zvolili jinou cestu než tu výše popsanou. Složitější, dražší, delší, ale jistější.

Ale popořadě: oba manželské páry v naprosté shodě podaly na soud tyto požadavky: Jany manžel se zříká otcovství, Michal se hlásí k otcovství, Jana se zříká mateřství a Štěpánka žádá o osvojení.

„Podali jsme to vše najednou, jenže v podatelně to vzali a roznesli na různé stoly,“ vypráví Michal. „Dostalo se to k vícero soudcům a ti se začali vyptávat. Tak jsme šli postupnou cestou.“ Rok trvalo, než první soudce řekl: „Pan Vacek není otcem.“ Předtím si u soudního znalce vyžádal test DNA pana Vacka, který byl v tu chvíli z právního hlediska otcem, jenž ovšem sám své otcovství rozporoval.

Michal vysvětloval, že biologickým otcem je on, a budou tedy potřeba i jeho stěry. „Ty ale provést nechtěli, protože si je soudce nevyžádal. Vyžádal si test Olivera a Štěpánky.“ Michalovi pak coby vyzyvateli soudního jednání přišla faktura na 25 tisíc korun za DNA testy a zpracování posudku. Sám nakonec testován nebyl.

„Celý tenhle proces skončil tím, že při posledním soudním jednání, kde jsem byl jen jako garde, soudce hodinu a půl griloval Janu a jejího manžela,“ vzpomíná Michal. „Ležela před ním chronologicky srovnaná kompletní IVF dokumentace, všechny diagnózy, a on se točil na tom, že chybí souhlas manžela náhradní matky s tím, že ona otěhotní zavedením embrya.“ Pan Vacek se tedy soudce zeptal, zda měl ten souhlas dát. Odpověď zněla: „To se rozhodnu až na konci, to se dozvíte.“

Jana už vše brala tak, že svoji roli splnila, k soudu ale chodila. „Vypovídala jsem vždycky pravdivě, vše mi připadalo jednoduché, přesto tam bylo průtahů a absurdních momentů dost. V tu chvíli jsem si uvědomila, že o dalším osudu rozhodují lidé, kteří zřejmě taky mají svoje zkušenosti, názory, trable a traumata.“

Soudce nakonec řekl, že postup, kterým obě dvojice šly, byl špatně. Když se Jana s manželem po té hodině a půl ptali, jak to teda mělo být správně, řekl, že neví. Působilo to, jako by si se situací, se kterou nemá zkušenost, nevěděl rady. Jeho přístup k celé věci se ani jednomu manželskému páru nezamlouval. „Možná by bylo jednodušší vysvětlit mu celou věc někde u piva,“ říkají.

 

•••

Po roce bylo aspoň vyřešeno, že manžel Jany není otcem. Následující fáze případu dostala na starost jiná soudkyně. „A najednou šlo všechno hladce,“ říká rodina. Janě s Michalem poradila zajít na matriku a uvést, že Michal je otcem dítěte.

Tím biologičtí rodiče zařídili, že o tom, zda jsou vhodnými rodiči k osvojení dítěte, nebude rozhodovat Orgán sociálně-právní ochrany dětí. Michal se stal otcem Olivera, se kterým měl společné i trvalé bydliště. Pro OSPOD tedy přestal být někým, kdo chce adoptovat dítě – byl otcem. Předmětem zájmu úřadu se v tu chvíli stala jeho žena, která žádala o osvojení dítěte. Ale i kdyby se Štěpánka úřadu nezamlouvala, Oliver by zůstal v rodině.

V této fázi se Jana u soudu vzdávala práv na dítě a Štěpánka současně žádala o osvojení Olivera. „Soudkyně to naštěstí spojila, ne jako pan soudce.“ V situaci se orientovala a oslovovala Štěpánku „osvojitelka, biologická matka“. A všude uváděla i Oliverova bratra Richarda.

Komický moment byl, když se soudkyně v jednu chvíli rozmýšlela, jestli Michala posadit ke Štěpánce, nebo k Janě, se kterou měl dle práva v této fázi soudního procesu dítě. „Posadila je spolu,“ směje se Štěpánka.

OSPOD dostal šest měsíců na vyhodnocení, zda se Štěpánka dokáže postarat o syna, který přitom v rodině žil už dva roky. „Na návštěvy paní většinou chodila v době, kdy byl Michal v práci, aby viděla, jak kluky zvládám,“ říká Štěpánka.

Na posledním stání soudkyně četla vyjádření úřednice z OSPOD. „Bylo tam uvedeno, že Oliver má na mě silnou citovou vazbu, to mě potěšilo.“

Kvůli zdravotním problémům soudkyně se proces protáhl, ale po třech letech bylo vše vyřešeno. Zjednodušily se tak i praktické věci. Například když začal Oliver chodit do školky, Štěpánka už byla i z právního pohledu jeho matkou.

 

•••

Začátkem června 2020 skončila všechna soudní stání a zbývalo „jen“ doladit rodný list. Ten se měnil celkem třikrát a i zde se vyskytly průtahy. V prvním rodném listu bylo příjmení náhradní matky a jejího manžela. Pak se změnilo příjmení za Michalovo. A na třetím listu už byla matkou Štěpánka, jiné byly číslice za lomítkem rodného čísla. Spolu s rodným listem se měnila i kartička zdravotní pojišťovny.

Po všech peripetiích jsou tedy Michal, Štěpánka, Oliver a Richard už více než rok rodina. Biologicky i právně. Ještě však bude potřeba vyřešit, jak s citlivou informací zacházet dál. Podle zákona je totiž adoptovaným dětem nutné do šesti let věku o této skutečnosti říct.

Na Štěpánku s Michalem se podle soudkyně podmínka nevztahuje, protože jsou biologičtí rodiče. Oliverovi ale budou muset včas vysvětlit, že ho porodila jiná žena mimo jiné proto, že věkový rozdíl mezi bratry, dva a půl měsíce, budí otázky a pochybnosti.

„Kdyby kluci byli rok od sebe, nemuseli bychom o tom tolik přemýšlet, ale u nás existuje riziko, že mu někdo něco řekne nešikovně a on s tou informací bude špatně pracovat,“ přemýšlí rodiče. „A my potřebujeme, aby věděl, že jsou pro nás s bráchou stejně důležití. Ale jak jednoduše vysvětlit něco, co občas sotva chápou i dospělí?“

Mezi odborníky panuje zcela jasný názor. Dítě musí o svém původu znát pravdu nejpozději, když jde do první třídy. „Je to těžké pro rodiče i pro dítě, ale dá se to zvládnout,“ říká profesor lékařské psychologie a klinický psycholog Radek Ptáček. O tom, jakým způsobem to podat, je možné se poradit. „Jestliže dítě nebo dospělý odhalí svoji zamlčenou nebo adaptovanou minulost, může to napáchat velké škody a nevratně narušit vztah,“ vysvětluje psychoterapeut Ptáček. „Sám jsem zažil několik klientů, kteří se až v dospělosti dozvěděli pravdu o svém původu, respektive to, že jejich nepraví rodiče je udržovali ve lži, a nikdy to nedopadlo dobře. Zvláště v daném případě, kdy chlapci jsou takto blízko od sebe, je to nezbytné, protože dříve či později se budou ptát sami.“

Postup Michala, Štěpánky, Jany a jejího manžela vycházel z toho, že náhradní matka pomáhala blízkým. Ale jak už bylo řečeno, i u nás jsou náhradní matky, které nemají k „biologickým rodičům“ žádný vztah.

 

•••

Čtyřicetiletá Marie je drobná dlouhovlasá brunetka. Působí spíš jako studentka než jako žena, která na svět přivedla pět dětí. Dvě jsou její vlastní a tři porodila coby náhradní matka, z čehož dva jsou sourozenci.

Jak se k tomu dostala?

V ordinaci gynekologa zahlédla leták s nabídkou pro dárkyně vajíček. „Přišlo mi to jako dobrá věc, že díky mně bude další život, líbilo se mi, že bych mohla pomoct, a ještě někde bude běhat dítě s mými geny,“ říká. Když si o tom s kamarádkou povídala, vznikl nápad pomoci s celým těhotenstvím. „Kamarádka říkala, že v Americe je to časté, tak jsem se o to začala zajímat.“

Přemýšlela o tom, zda chce mít další dítě... „Pak jsem si ale uvědomila, že to nebude moje dítě, že budu vlastně inkubátor, což je pecka,“ směje se.

Za finanční odměnu absolvovala původně naplánovaný odběr vajíček pro jiné páry, vše proběhlo v pořádku. Při té příležitosti se lékařky začala vyptávat na náhradní mateřství. „Nejdřív na mě koukala, jestli to myslím vážně, pak mi odpověděla, že to u nás možné je.“ Marie si tedy dala inzerát na stránku www.nahradni-materstvi.webnode.cz. „Napsala jsem, že mám dvě děti a ráda bych se stala náhradní maminkou.“

Zájem byl velký, celý další měsíc jí denně přicházely dva tři maily. „Tak jsem vzala první rodinu. Byla jsem ale mladá a pitomá a nedopadlo to podle mých představ, žádné ,wow, udělala jsem radost‘ nepřišlo.“ Nevěděla, o kolik peněz si říct, a zpětně považuje domluvenou sumu za nízkou.

„Byla jsem pro rodinu ochotná udělat první poslední.“ Na kontroly jezdila do města vzdáleného tři hodiny cesty, porodnice byla domluvena také tam, aby rodina nemusela s novorozencem cestovat takovou dálku. Měsíc a půl před porodem předala své děti bývalému manželovi a odstěhovala se k objednatelské rodině pro případ, že by se dítě narodilo předčasně.

„Bylo hrozně těžké být takovou dobu bez svých dcer,“ vzpomíná. „Dva týdny před porodem mě ta paní přesvědčovala, že kdybych rodila císařem, mohla bych jet dřív domů,“ vzpomíná. S tím Marie nesouhlasila, zdravotně byla v pořádku, za sebou měla dva spontánní porody, bylo jí pětatřicet. „Nechtěla jsem si zbytečně nechat řezat do těla.“

Jenže v nemocnici nastal chaos a porod proběhl dříve, císařským řezem. „Dělal to pan primář, neměla jsem se ke komu odvolat. Nesouhlasila jsem, ale nechtěla jsem ohrozit miminko,“ vysvětluje. Všechno si spojila až později. „Jak na mě ta paní tlačila... myslím, že se s primářem domluvila, asi si to vydupala s obálkou. Možná se bála, abych si dítě nechtěla nechat, když bych po porodu byla ještě u nich. Žádný důvod, aby mimčo muselo ven dřív, nebyl.“

Když Marii pustili z porodnice, přijel otec dítěte s jejími sbalenými věcmi a odvezl ji rovnou domů. Miminko jí rodina neukázala, až po čtyřech letech se ozval otec rodiny. Dozvěděla se od něj, že se s manželkou rozvedli. A ukázal jí fotky syna, kterého mají ve střídavé péči.

„Vzpamatovávala jsem se z toho dlouho, jeho žena mě hrozně ponížila. Tři roky jsem byla naštvaná a pak jsem si řekla – ale co, nejsou všichni stejní.“

Znovu si podala inzerát, ale tentokrát postupovala jinak. S další rodinou se domluvila, že bude chodit ke svému lékaři, s tím, že rodiče mohou kdykoli přijít na ultrazvuk. Porodí buď v místě, kde bydlí, nebo v nedalekém větším městě – rodina vybrala druhou možnost. „Jsou to úžasní a hodní lidi, žádný problém nikdy nebyl, posílají mi fotky dětí.“ Rodině odnosila dvě dcery s odstupem dvou let. Po porodu si dítě vždy vzala maminka a zůstala s ním ležet na novorozeneckém oddělení, zatímco Marie ležela na gynekologickém oddělení.

V mezičase ještě chtěla vyjít vstříc další ženě. První dítě odnosila její sestra, té již ale bylo přes padesát a ona moc chtěla druhé. „Už jí bylo jednačtyřicet, navíc měla vajíčka od dárkyně a ta dávka se asi nepovedla.“ Předtím proběhlo umělé oplodnění vždy bez problémů, tentokrát Marie během roku absolvovala několik neúspěšných pokusů. Objednatelská matka jí zaplatila jeden měsíc těhotenství.

 

•••

Marie se, stejně jako Jana, se skutečností, že nosí dítě jiným rodičům, nijak netajila. „Všichni v rodině měli radost a říkali, že jsem dobrá.“ Při prvním náhradním mateřství bylo jejím dcerám sedm a osm let. V církevní škole, kam chodily, to radši moc nevysvětlovala. „Tam by nesouhlasili. Ale bydlím vedle kostela a pan farář i všichni ostatní mi drží palce.“ Bývalý manžel byl nejdřív překvapený, ale nějak to přijal, a k minulému porodu Marii dokonce odvezl, když si přijel převzít jejich dcery. Dívkám už na začátku vše vysvětlila. „Malovala jsem jim maminku a tatínka s tím, že v mamince je postýlka, ve které miminko roste. Ale tamta maminka nemá tu postýlku. A já ji mám, tak ji půjčím.“ Díky tomu holky od začátku věděly, že dítě nepatří do jejich rodiny.

Tím, že je Marie rozvedená, je legislativně vše jednodušší, do roka od porodu bývají formality vyřešené. „Po šestinedělí se smím vzdát miminka, právní moci to nabyde za tři měsíce,“ vysvětluje. „Odsouhlasím, že on si vezme dítě do péče a jeho manželka si ho může osvojit.“ Dítě dostane nový rodný list se jmény svých rodičů.

S podporou se setkala i u paní na matrice. „To jste vy? A to jste přímo vy!“ Při prvním ze dvou porodů pro stejnou rodinu totiž rodný list vyzvedával otec dítěte. „Když jsem to tehdy četla, přemýšlela jsem, která žena se může vzdát dítěte,“ říkala úřednice. „A pak jsem to dočetla a dojalo mě to, je to hezký.“

S rodinou Marie sepsala smlouvu, kterou pro ně přichystala právnička. „Vymahatelné to není, ale jsme domluvení a důvěřujeme si. Je to spíš pro pocit, že máme všechno na papíře.“ A pokračuje: „Zdravé dítě bych si nechala, kdyby ho odmítli, o postižené bych se asi postarat nezvládla.“

U prvního porodu byli oba rodiče, u druhého kvůli pandemii jenom matka. „Se starší holčičkou už o mně její maminka mluvila: ,Teta Maruška nám nosí miminko... Teta Maruška už nám dala miminko,‘“ říká.

 

•••

Jana i Marie mají na všechna těhotenství příjemné vzpomínky. „Hormony pracují, lítala mi nálada, bolela mě záda, to ano,“ říká Marie. Že by si miminko chtěla nechat, ji nikdy nenapadlo. Ani po porodu neprožívala pocit ztráty. „Naopak se mi ulevilo, že už nemám oteklé nohy a oblíknu džíny. Když to děláte pro dobrý lidi a nemáte komplikace, je to fajn. Je mi v tom stavu dobře, je tam pocit štěstí, že nosíte život.“

A co bolest při porodu? Bolí to strašně, ale zapomenete na to – shodují se obě ženy. „Vždycky si říkám, že už je to naposledy, ale pak zase vidím to hezký a uvěřím, že to nebylo tak hrozný. Ale bylo. A císař byl nejhorší, to se mi pak hojilo celé břicho,“ říká Marie.

„Nejcitlivější na tom je, že dítě je devět měsíců vaší součástí, s vaším bříškem žije i rodina,“ doplňuje Jana.

Z příjmů z náhradního mateřství Marie několik let žije. Je vyučená lakýrnice, písmomalířka, pracovala u památkářů. „Pak mě napadlo, že to není práce pro ženskou. A udělala jsem si papíry na bagr,“ směje se. Později pracovala v cukrárně a pak se jí vlastně hodilo být se svými dětmi těhotná doma. „Nechtěla jsem sedět někde v obchodě za kasou a najít jinou práci bylo se dvěma malými dětmi složité. Takhle jsem mohla být s holkama, neřešila jsem hlídání, zároveň jsem měla zajištěný příjem. Neznamená to, že bychom žily v luxusu, ale jsme spokojené.“ Čas, kdy byla těhotná, využila také ke studiu.

Ačkoli už pětkrát řekla, že tohle bylo naposledy, tak jen co si tělo trochu odpočine a lékař dovolí, znovu do toho půjde. Chtěla by totiž pomoci k miminku té paní, co jí to několikrát nevyšlo. Tentokrát už to prý bude opravdu naposledy.

 

---

 

Náhradní mateřství jiným pohledem

 

Pohled lékaře

Gynekolog Jaroslav Hulvert, primář kliniky PFC, Prague Fertility Centre, zabývající se umělým oplodněním

Pacientkám doporučuji surogátní (náhradní) mateřství pouze v případech, kdy je u nich jednoznačná zdravotní indikace. Například nemají dělohu (narodily se bez ní nebo o ni z nějakých důvodů přišly) nebo jim děloha neumožňuje dítě donosit. Dalším důvodem může být celkový zdravotní stav neslučitelný s těhotenstvím – například závažná srdeční vada. Surogátní mateřství doporučím zhruba pětkrát ročně čili poměrně zřídka.

Výskyt potratů u surogátních matek se nijak výrazně neliší od jiných těhotenství, není k tomu důvod. Riziko potratu téměř neovlivňuje věk náhradní matky, ale stáří oplozených vajíček, tedy věk biologické matky.

 

Pohled právničky

O náhradních matkách psala loni ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková v knize Mužské právo, přinášíme několik výňatků.

Náhradní mateřství u nás funguje na základě principu „co není zakázáno, je povoleno“. Zákony nestanovují žádnou speciální úpravu či regulaci.

Česká právní úprava je „šedou zónou“. Náhradní mateřství (surogace) je zmíněno pouze v § 804 občanského zákoníku, který umožňuje v případě náhradního mateřství prolomit zákaz osvojení mezi osobami příbuznými a sourozenci. Český právní řád, obsahující jedinou zmínku o surogaci, tak jen připouští, že k tomuto způsobu asistované reprodukce bude docházet a že není v principu v rozporu s českým veřejným pořádkem.

Náhradní mateřství je (obecně z hlediska práva) definováno jako čin, kdy žena donosí dítě pro jinou ženu s úmyslem odevzdat jí jej po porodu.

V současnosti je v EU náhradní mateřství zakázáno v Německu, Francii, Itálii, Rakousku, Portugalsku, Španělsku, Švédsku. Naopak povoleno, v nekomerční formě, je ve Velké Británii, Irsku, Nizozemsku, Belgii, Řecku.

Některé státy (Izrael) odůvodňují právní regulaci ve prospěch náhradního mateřství propopulačními důvody či svobodnou a právem chráněnou možností, aby každý mohl mít děti, tedy i osoby v homoparentálním svazku (Kalifornie). V některých zemích je vše ponecháno na svobodném trhu (Rusko, Indie). V USA existují i profesionální či neziskové agentury zprostředkovávající náhradní matky.

V Izraeli na celý proces dohlíží schvalovací komise sestavená z lékařů, psychologa, sociálního pracovníka, právníka a kněze dle náboženství účastníků. V českém prostředí nenajdeme žádného zprostředkovatele nebo kontrolu, dominují soukromé reprodukční kliniky.

Velká Británie disponuje komplexní legislativou, která chrání zájmy všech aktérů. Náhradní mateřství se tu v rámci Evropy praktikuje nejdéle. V zemi proběhl výzkum, který se pokusil prokázat, že dětem původ prostřednictvím náhradního mateřství neškodí. Byly to však případy, kdy děti zůstaly v určitém kontaktu s náhradní matkou a byly citlivě včas (cca okolo šestého roku) informovány. Načas to znejistilo jejich identitu, kolem desátého roku věku už však působily vyrovnaně a bezproblémově. Z uvedeného výzkumu i dalších pro surogaci pozitivních výzkumů, prováděných zpravidla ve Velké Británii, však vyplývá naprosto jiná zkušenost oproti tomu, co je obvyklé, a dokonce doporučované v ČR: aby náhradní matka z života dítěte úplně zmizela ihned poté, co splní svou roli.