Tvář už si omývám hovězí polévkou

Velký mág má zjevně pedantskou povahu: „Přijeďte ke mně do Žabovřesk přesně o půl deváté,“ píše den předem (hovor jsme vzdali, BigBoss už hůř slyší), „povídat si budeme do půl jedenácté – když se cestou zpozdíte, no problem, jen přijdete o svůj vyměřený čas. Až tu budete, prozvoňte mě mobilem. Stůjte na chodníku, dívejte se nahoru do oken, hodím klíč.“

Z Prahy do Brna jsme nabrali skoro půlhodinovou ztrátu, ale snad to pochopí a nějaký čas přidá, vždyť už zvoníme.

Ve třetím patře se objeví holá hlava a šedobílý dlouhý vous – vizáž ortodoxního kněze, ale tuto poznámku raději spolknu, protože BigBoss nesnáší náboženství, na krku nosí stříbrný pentagram a k smíchu mu jsou všichni lidé klanící se cizí bohům.

„Sám sobě buď bohem,“ říká nejspíš každému, každopádně nám to za chvíli zdůrazní určitě: „V tom podle mě spočívá satanismus – v oslavě vlastního ega. Ve zdravém egoismu, bez něhož toho v životě moc nedokážeš...“

Za prahem bytu nás čeká několik překvapení, neřkuli šoků.

 

V první řadě se teprve teď ukáže, jak velmi špatně tenhle démonicky vypadající, ale drobný a hlavně čerstvě sedmdesátiletý muž chodí – sune se kupředu drobnými krůčky, šmatlá a podle mě bojuje s bolestí, jen se to snaží nedávat najevo.

Jeho stav možná charakterizuje historka stará jen několik minut: „Dneska jsem asi třikrát prošel bytem tam a zpátky, takže jsem nakonec sáhl po ubrousku a utřel si s ním zpocený ksicht. Evidentně jsem si po něm ale něco rozšmudlal, docela povědomě to vonělo: Co to je?! Když mi to došlo, začal jsem se řezat smíchy sám sobě – včera jsem rozlil hovězí polívku a sice ji hned utřel, ale ubrousek jenom pohodil a teď jsem ho omylem upotřebil podruhé...“

Jen postupně se rozkoukáváme v hlavní místnosti s výhledem do ulice husitského jména Tábor, protože BigBoss tu má zvláštní, načervenalé šero. Tak trochu svatyně – anebo jeskyně.

„Cože, šero? Jen kvůli vám a případnému focení jsem výjimečně rozsvítil!“ (Ve skutečnosti používá sloveso „rožl“ a vůbec, mluví hantecem, nicméně pro účely článku hodlám překládat.)

„Kdykoli jindy jsou zatažené žaluzie, protože nemám rád světlo – slunce je akorát k nasrání, pálí do hlavy!“

V takových chvílích je těžké poznat, mluví-li BigBoss vážně, jen tak plácá, dělá si z nás legraci, nebo chce být zajímavý. Možná od všeho trochu, ale tváří se seriózně.

„Fakt, Jirko?“

„No jistě!“

 

Napůl máma, napůl Root

BigBoss by si v duchu možná přál, abychom více řešili jeho hvězdnou metalovou kariéru, a ano, dlouze by bylo o čem mluvit. Kapela Root je v roce svého pětatřicátého výročí (vida, přesná polovina zpěvákova života) bezpochyby legendou se zahraničním přesahem, mnohokrát prokřižovala Evropu a známá je i na severoamerickém kontinentě: „Úžasný třeba bylo, když jsme hráli na festivalu v Torontu, takže nádherná týdenní dovolená, za kterou ti ještě platijó,“ (vlastně „platí“, pardon, zapomínám překládat): „Na rameno mi zaklepal Tom Angelripper, slavný basák a zpěvák skupiny Sodom, v ruce měl moje sólové cédéčko Doomy Ballads, a chtěl ho podepsat pro syna: On tě miluje! Tak jsem tam napsal věnování, a super, danke, to je tak dvanáct let...“

Podobných historek jsou kvanta, nicméně já v duchu myslím na něco jiného.

Na to, že BigBosse částečně lituju a částečně obdivuju.

Určitě to je frajer, ale zároveň i slábnoucí člověk – právě škrtl zápalkou a přiložil si ji k ústům, do nichž ovšem zapomněl vsunout cigaretu (kouří značku Mark, zlaté a krátké; jednu za druhou). „No ty seš píča, chlapče,“ řekne sám sobě, načež se obrátí i směrem mým: „To mám z tebe, no jistě – ty mě tady znervózňuješ...“

Opět nevím, jestli to je přátelský vtip, anebo upřímná výtka. BigBosse možná skutečně znervózňují některé mé otázky, například tahle: „Nastaly v životě i situace, které tě málem zlomily?“

Prý ne, i když za socialismu strávil dohromady pět let po kriminálech: „Ze všeho něco čerpám,“ zívne si.

Opravdu ne?

A teď nastává situace, která se během našeho povídání bude několikrát opakovat, BigBoss dlouze mlčí. Mlčí, ale prohlíží si cosi na internetu.

Jirko?

Pořád mlčí a já mám pocit, že se mu lesknou oči.

Jirko?

Kuřácky se rozkašle, podle všeho ho to bolí: „Ach jo, do prdele.“

Jirko?

„Jedině smrt mamči v osmdesátém sedmém mě dostala...“

Moje vnitřní kalkulačka opět šrotuje – první půlku života tím pádem prožil s matkou, druhou půlku s Root. „Aby mě ušetřila toho, že ji uvidím umřít doma, odešla tehdy do práce. Věděla, že na ni jde infarkt, tak si počkala, až si sednu na hajzl, já volal nikam nechoď, když ti je špatně, ale vyklouzla, na vrátnici si sedla jako obvykle za Maruškou na jedno cigáro a Maruška pak říkala: Jen jsem se otočila pro kafe a najednou vidím, jak jí hlava klidně visí na prsou...“

Ptám se ho, jestli byl takový mazánek, a BigBoss překvapivě přikyvuje – po matčině smrti chtěl zemřít taky a kluci z kapely hlídali, aby si nestřelil do žíly zlatou dávku.

„Vždyť jsem nikoho jiného neměl,“ vysvětluje.

Potom připouští, že vlastně měl dvě starší „švici“, sestry, z nichž jedna pořád žije. (Druhá dlouze umírala na cirhózu, nebyla už k poznání, ale odmítala opustit svět, dokud ještě neuvidí brášku – pak ho chytila za ruku, řekla „Jirko“ a vydechla naposledy. Což je pro BigBosse typická historka, protože v náručí mu prý po nešťastném pádu ze stromu zemřel i největší kamarád z dětství a tak dále.)

„Tohle jsou mé nejhezčí vzpomínky, na mamču. A na švice, když mě koupaly ve vaně... Jako malej jsem byl andílek – modrý oči, kudrnatý blond vlásky, ony mě vodily mezi sebou po ulici a chlubily se... My jsme se milovali!“

Zkouším nadhodit – co táta?

Odfrkne si: „Ten chlastal a zahodil svou kariéru. Býval jedním z nejlepších klavíristů, a kromě toho taky odborný asistent na Janáčkově akademii, takže ho dobře znali třeba Bartoška, Zedníček, Bolek Polívka, všichni – říkali mu prófo a chodívali sem za ním, jsou to mí kamarádi.“

Zase něco dlouze hledá na internetu, načež praví: „Podívej, zrovna tady mám fotku s Bartoškou, potkali jsme se náhodou na benzince... Táta patřil mezi těch pár klavíristů, kteří si dovolí zahrát Beethovenovy Appassionatu i Patetickou během jednoho koncertu, ale všechno kvůli chlastu zahodil a bylo to s ním těžký. Dokonce jsem ho jednou jako kluk musel praštit koloběžkou do hlavy, no a nakonec jsme ho vystrčili z tohoto bytu a zamkli za ním dveře.“

Otec virtuos se ale nakonec dožil ve slušné kondici dvaadevadesáti let, zemřel teprve nedávno.

„Když jsem byl dítě, hulil devadesát denně jako Brichta a chlastal jako notorik, ale představ si, že od té doby, co jsme ho vyhodili z bytu, si už nenalil ani nezapálil, takže jsme se nakonec docela přátelili – měl rád Root, kluci z kapely zas milovali jeho, na jednu desku nám nahrál i klavírní závěr.“

BigBoss toho po otci dost zdědil, a to ve špatném i dobrém smyslu.

Určitě hudební sluch, což mimochodem dokazuje pokaždé, když si zívne – jeho zívnutí je menší barytonovou árií.

„Sluch mám absolutní,“ neskrývá se za falešnou skromnost, „což je ovšem hrůza, protože stačí jedna lehounce rozladěná struna na kytaře a já trpím; je to šílenství.“

Nebýt excentrickým rebelem, dospívajícím v dobách komunismu, možná by se profesionálně věnoval klasickému pianu, případně zpěvu umělému, ale namísto toho hrál od třinácti (tenkrát ho zasáhla první deska The Beatles) v kapelách – a profesně se později stal mimo jiné jeřábníkem nebo dlouholetým zaměstnancem brněnského krematoria.

Od revoluce byl jeho profesí metal, kterému se věnuje dodnes, ačkoli ho dávno skoro neposlouchá: „Mám pocit, že všechno znám,“ vysvětluje, „protože všechno už bylo vymyšlené, kapely hrají pořád dokola to stejné...“

Zajímá mě, co tedy vlastně poslouchá, a BigBoss se opět zlověstně zasměje, že skoro všechno – kromě metalu.

Dvě minuty něco mlčky hledá na internetu, načež mi vyrazí dech, protože pustí vyloženě popíkovou píseň jakéhosi mladého fešáka Jakuba Ondry. Klepe si prsty do rytmu, tiše zpívá vokál a pak směrem k monitoru spokojeně řekne: „Ahoj, Kubo, ty kluku, seš borec!“

Po otci ovšem BigBoss zdědil i sklony ke vzteku a k jisté rozkazovačnosti, kterou občas zaznamenám taky.

Sem si sedni.

Nedotýkej se toho.

Tím vůbec nehýbej!

A pak najednou řekne: „Jediná památeční věc, kterou si odsud posledního března odnesu, je opřená tam vzadu ve skříňce. Jinak všechno nechám přátelům, ať si to rozeberou – tím myslím jak ty modýlky historických policejních aut, tak sošky nebo stříbrné mince –, ale odnesu si potvrzení o tom, že jsem byl na konci světa, v nejzápadnějším výběžku Portugalska, na Cabo da Roca! Dones mi to, ale sám desky neotvírej, všechno ti chci ukázat sám. Vidíš? Moje jméno, Jiří BigBoss Valter. A pečeť...“

Rozplývá se jako děcko: „Nádhera, že jo?“

 

Výpověď k narozeninám

Začátkem letošního roku, měsíc před sedmdesátinami, dostal výpověď z tohoto bytu, ve kterém žije od puberty.

„Ano,“ snaží se mluvit bez hořkosti, kterou nahrazuje teatrálním patosem, „koncem března se pakuji. Ale je to má vina, smlouvu jsem porušil, kouřil jsem tady.“

Což je teda věru šokující – BigBoss kouří skoro pořád, jen během našeho rozhovoru padne třetina krabičky.

Zatím pořád přesně neví, co s ním od dubna bude, rozhodně to není žádná legrace.

Kdyby mu to ďábelská pověst dovolila, možná by se BigBoss hroutil, protože na tento byt byl nejen zvyklý, ale taky zvládal platit nájem ze svého směšného důchodu.

Do pandemie peníze moc neřešil, protože si je přivydělal na koncertech Root, ale těch v posledních dvou letech výrazně ubylo, občas se několik měsíců nekonal žádný.

V jednu chvíli koncem letošního ledna se BigBoss skutečně skoro zhroutil – na Facebooku vyhlásil, že kašle na všechno včetně muziky, ale to mu fanoušci rychle rozmluvili: „Dokonce na mě vybrali slušnou částku, takže jestli skončím na ulici, budu tím nejbohatším bezdomovcem.“

Na ubytovnu jít nechce: „To by byla katastrofa,“ říká, „pochop to. Tam bych si možná ani nemohl vzít počítač a velkou reprobednu, což jsou věci, bez kterých se neobejdu.“

Fanoušci a přátelé slíbili, že mu do konce března něco seženou; úplně stačí nudle 1+kk se sprchovým koutem „a připojením k internetu“, říká a mně to konečně dochází: pro BigBosse je od začátku pandemie a utlumení koncertů právě internet hlavní spojnicí se světem.

Ačkoli kulaté narozeniny nakonec oslavil živě, kamarádi mu večírek zorganizovali. Byl rád. Mimo jiné proto, že narozeniny se slavit mají: „Ony jsou dokonce tím vůbec nejhlavnějším svátkem, protože oslavuješ den, kdys přišel na svět – já nesnáším lidi, kteří říkají, že narozky neslaví, na takové seru.“

 

Skončím v moři

Protože BigBoss nechce naříkat, musí si návštěva lepit střípky různých postřehů a informací dohromady, přičemž výsledný dojem je depresivní.

V domě není výtah a BigBoss, který trpí například artritidou, neuropatií nebo dnou, schody nevyjde – tím pádem drtivou většinu pandemie strávil ve svém bytě jako trosečník.

„Čili pro tebe by paradoxně mohlo být stěhování někam do přízemí záchranou, ne?“

Přikývne: „V duchu si pořád povídám s mamčou a ta říká, že všechno zlé se jednou v dobré obrátí.“

Mít byt v přízemí, stálo už by za to pořídit si vozík; ale i bez něj by se ven nějak vyšoural.

K tomu se zdá, že by Root na jaře mohli rozjet turné, teď už je snad covid nezastaví. „No kéž by – vždyť jedině muzika je důvodem k životu. Dokud žiju, zpívám, dokud zpívám, žiju, bez koncertů tady jenom sedím jako dement. Těším se na lidi pod pódiem, na jejich rozzářený oči; oni vědí velmi dobře, že je miluju...“

O kapele se mu i zdá, když občas na pár hodin usne: „Jdeme ve snu s Igorem, což je basák a vedoucí Root, parkem, ale on najednou spadne vedle mě a rozloží se na sliz, ve kterém chodím a říkám: Igore, co mi to děláš, do prdele? A on: No ty ve mně zas, vole, šlapeš!“

Přesně o půl jedenácté se BigBoss pokouší rozhovor ukončit. Nám se pryč nechce, on ale vysvětluje, že si musí ohřát oběd a že mu všechno trvá strašně dlouho.

Jenom než se zvedne ze židle!

Nabízíme mu pomoc, ale odmítá: „A kdo mi bude pomáhat, až tady nebudete? Tohle musím zvládnout sám.“

Připravuje se jako vzpěrač na světový rekord, potom zařve, „Rohlík!“, skutečně se zvedne, ale ještě chvíli kleje, aby si ulevil od bolestí.

Proč křičel slovo Rohlík?

„Protože když mi přivezou nákup, tak se jednoduše zvednout musím, jinak tu chcípnu hlady.“

Dnes Rohlík přijede v 15:16.

Do té doby si BigBoss ohřeje jídlo a pak snad složí novou skladbu, v počítači už má hotové čtyři budoucí desky – tolik měl v pandemických dobách času.

Snad je s kapelou, která mu supluje rodinu, zvládne natočit.

„Ale všichni si uvědomujeme, že se můj fyzický stav bude horšit, takže je otázka, jak dlouho ještě můžu být aktivní. Hlavně neskončit v nějakém ústavu s hadičkama v hubě, to nedopustím, nou-nou-nou. Mám to vymyšlený jako Petronius, který ulehl do teplé koupele, přeřízl si hlavní tepny na rukou i nohách a pomalinku, klidně umíral.“

Případné smrti se prý nebojí: „Proč? Bude to stejné jako před narozením... Mám odložené peníze na to, aby pak kluci odjeli kamkoli k moři a vysypali do něj můj popel, abych se vrátil tam, odkud lidi kdysi na souš přišli.“

Hvízdnu. Pokusím se tím uvolnit atmosféru: „A nestačilo by do Svratky?“

„Do toho hnoja? No dovol? Urážíš můj popel, sám se rozptyl do Svratky!“

Pak se ale BigBoss nečekaně mile usměje.

„Tak jo, kluci, děkuju za návštěvu – já si jdu udělat to jídlo.