Nový hit, nebo vykopávka?

Byl to přelomový verdikt. V roce 2013 zažalovali pozůstalí Marvina Gaye, legendárního „prince soulu“, za plagiátorství tři muzikanty. Konkrétně šlo o amerického zpěváka Robina Thicke, rapera a producenta Pharrella Williamse a rapera T.I.

Porota složená víceméně z hudebních laiků dala za pravdu žalující straně. A v roce 2018 pak pozůstalí po Marvinu Gayeovi definitivně vyhráli, když dva ze tří soudců panelu federálního odvolacího soudu potvrdili původní rozsudek.

O co šlo? Podle právníků žalující strany okopírovala zmíněná trojice Gayeovu skladbu Got to Give It Up z roku 1977.

Když si obě skladby pustíte po sobě, rychle pochopíte, odkud žaloba vychází. Na první poslech jedna skladba skutečně připomíná druhou – minimálně v intencích nálady a vágních podobnostech jednotlivých hudebních prvků. Jakmile se však do poslechu ponoříte hlouběji, začíná být vše problematičtější. Když se pustíte do rozboru jednotlivých harmonií a melodických linek, zjistíte, že obě skladby v tomto ohledu mnoho nespojuje.

 

„Stanovisko většiny (soudců) umožňuje žalující straně dokázat to, co se nikomu předtím nepodařilo. Skladby ‚Blurred Lines‘ a ‚Got to Give It Up‘ nejsou objektivně podobné. Liší se melodií, harmonií i rytmem. Ale tím, že je odmítá porovnat, stanovisko většiny ustanovuje nebezpečný precedent, který uštědřil drtivou ránu budoucím hudebníkům a skladatelům,“ varovala soudkyně Jacqueline Nguyenová: ta na rozdíl od zbylých dvou soudců s rozsudkem nesouhlasila a své pochybnosti sepsala v disentním stanovisku.

A dnes se její obavy ukazují být jako oprávněné...

 

Nemuzikální porotci

Nutno říci, že soudní tahanice o to, jestli si kus té či oné písně nějaký slavný interpret nevypůjčil od jiného, historii populární hudby v určité míře provázejí. Starší slavné žaloby se nejčastěji týkaly bělošských rockerů, kteří si podle soudů přespříliš vypůjčovali u svých méně slavných černošských inspiračních zdrojů. Skupina Led Zeppelin se tak musela mimosoudně vyrovnávat s bluesmanem Williem Dixonem (a to hned dvakrát), bývalý člen slavných Beatles George Harrison musel totéž učinit kvůli své skladbě My Sweet Lord. Podle soudu se dopustil „podvědomého plagiátorství“ na starším hitu He’s So Fine od soulové skupiny The Chiffons.

Stavidla současné vlny žalob spustil ale až právě zmíněný přelomový soudní spor z minulé dekády.

Píseň Blurred Lines přitom vzbudila kontroverze ještě dříve: podle mnohých totiž text zlehčuje sexuální násilí. Toho se však soudní spor netýkal.

Richard Busch, právník zastupující pozůstalost Marvina Gaye, si verdikt pochvaloval s tím, že je prý podložen předchozím rozhodnutím z roku 1994. V jeho rámci tehdy soud uznal, že se americký zpěvák Michael Bolton se svou písní Love Is a Wonderful Thing dopustil plagiátorství na stejnojmenném hitu od The Isley Brothers. V tomto případě porota seznala podobnost mezi skladbami v pěti bodech, a jakkoli jsou mezi nimi jednoznačnější styčné body než mezi Blurred Lines a Gayeovou skladbou, ani tento rozsudek nezůstal bez kritiky. „Tento verdikt je naprostým výsměchem, který vynesli nemuzikální porotci. Kromě toho, že mají stejný název a že melodie začíná na třetím stupni škály, se tyto skladby zásadním způsobem hudebně nepodobají,“ psal v té době hudební kritik časopisu Time, Michael Walsh.

Nicméně spor o Love Is a Wonderful k vlně dalších žalob nevedl. Do minulé dekády se většina soudních sporů o hudební autorská práva točila okolo podobných (a nejčastěji totožných) sousledů akordů a textových obratů. Kauza Blurred Lines to změnila. „Ta skladba je vzhledem k problémům, které způsobila, perfektně pojmenovaná,“ řekl pro časopis Rolling Stone v roce 2018 právník Niall Fordyce. „Blurred lines“ lze volně přeložit jako „nejasná hranice“. V kontextu to znamená, že žalující strana může napadnout z údajného plagiátorství jiné interprety na základě velmi neurčitých kritérií.

Statistiky nyní zřetelně potvrzují nárůst sporů o autorská práva. Ty společně monitorují George Washington University a Columbia Law School. A v letech 2012 a 2021 evidovaly přes 120 takových sporů – což je více než třetina všech 312 zde zaznamenaných od začátku 19. století. A markantní nárůst přišel právě po roce 2014, v době kolem žaloby proti tvůrcům Blurred Lines.

 

I Sheeran a Kate Perry

Nárůst lze dokumentovat i konkrétními příklady. Jakmile se prolomil dříve relativně vysoký důkazní standard, nenechaly na sebe další žaloby čekat dlouho. Taktéž kvůli hudbě Marvina Gaye se v roce 2015 soudil Ed Sheeran: šlo o jeho skladbu Thinking Out Loud. Podle žaloby podané u amerického soudu rodinou Gayeova spoluautora Eda Towsenda používá Sheeranova skladba podobný – byť nikoli stejný – akordický postup jako Gayeův vůbec největší hit Let’s Get It On; navíc ve stejném tempu. Soud v roce 2017 nejprve žalobu zamítl, nicméně o rok později se přidala firma Structured Asset Sales, která vlastní část práv Let’s Get It On, a soud se táhne dodnes.

Asi nejabsurdnější žalobě tohoto typu pak čelila americká zpěvačka Katy Perry. Její skladba Dark Horse z roku 2014 obsahuje jednoduchou melodii zahranou na syntezátor. A raper Flames v žalobě tvrdil, že motiv je ukradený z jeho o šest let starší skladby Joyful Noise. V obou případech se jedná o sestupné motivy o pár tónech, zvuk syntezátorů není ani příliš podobný a v dřívější době by za takto triviální motiv nikoho nenapadlo obracet se na soud. Přesto soud v roce 2019 rozhodl, že si Flames zaslouží kompenzaci ve výši téměř 2,8 milionu dolarů.

Absurditu současného nastavení hudebních autorských práv pak skvěle ilustruje i incident související právě s tímto případem. Kauzou Dark Horse se totiž zabýval youtuber Adam Neely, který plní svůj kanál vzdělávacími videi o hudbě. Ve svém videu se postavil na stranu Katy Perry s tím, že podobné motivy jde najít v bezpočtu skladeb, od lidových písní, jako je Mary Had a Little Lamb, až po kompozice Johanna Sebastiana Bacha. Jeho příspěvek, který neobsahuje přímo ani skladbu od Perry ani od Flamese, ani neprošel sítem YouTube, které rozpoznává, jestli se ve videích na síti nenachází autorskými právy chráněné skladby.

Neely přitom ve videu pouze sám hraje motivy z obou skladeb na klávesy. Držitelé autorských práv ovšem na YouTube u videí, která obsahují jejich skladby, obdrží příjmy z reklamy, které dané video vygeneruje. V tomto případě tak nakonec nepochopitelně vydavatelství Warner Music dostávalo příjmy z reklamy z videa, ve kterém je youtuber Neely hájí; a ovšem získávalo je díky skladbě Dark Horse, se kterou právě prohráli soudní spor.

 

 

Kolegové by tě rozcupovali

Youtuber Adam Neely upozorňuje, že není náhoda, že podobné žaloby se často spoléhají na to, že se jim podaří zmást porotu. „Chtějí zmást porotu nehudební, neexpertní porotce načechraným muzikologickým žargonem,“ říká v jednom z videí o sporu o Dark Horse. Kritizuje tu pak muzikologa Todda Deckera, který v tomto sporu poskytl své služby žalující straně. „Přesvědčil jsi porotu, že koncept čtvrťových not sestupujících po mollové škále od třetího stupně byl vymyšlen v roce 2008 křesťanským raperem Flamesem. Prostě jsi pod přísahou vypověděl, že on tento koncept vymyslel,“ spílá Deckerovi Neely. A tvrdí, že by se tento muzikolog styděl něco podobného tvrdit v akademické sféře, protože by ho za takovou hloupost jeho kolegové rozcupovali.

Samozřejmě, ne všechny soudní spory dopadnou pro žalované špatně. Například právě Katy Perry se proti rozsudku ohledně své písně Dark Horse odvolala a soud vyšší instance jí dal za pravdu. To ale neznamená, že by vlna podobných sporů klesala. Spíše se největší hvězdy populární hudby začaly krkolomně přizpůsobovat.

Například Ed Sheeran čelil několika dalším žalobám a tu nejaktuálnější, o svůj hit Shape of You, sice letos na jaře vyhrál, v rozhovorech ale mluví o tom, jak ho soudní pře poznamenaly – pro jistotu si odteď nahrává na video všechny své skladatelské seance, aby případně mohl u soudu doložit, že své písně opravdu složil sám.

Sheeran mluví také o tom, že chápe pocity George Harrisona, který v sedmdesátých letech říkal, že – kvůli již zmíněnému soudnímu sporu o svou skladbu My Sweet Lord – čelil tvůrčímu bloku. „Říkal, že se bojí dotknout piana, protože by se mohlo stát, že hraje tóny někoho jiného. Takové pocity ve studiu rozhodně mám,“ řekl Sheeran pro Daily Mail. Ve stejném rozhovoru mluví o tom, jak jednu píseň, která byla předmětem sporu o autorská práva, raději přestal úplně hrát, protože si při ní „připadal špinavý“. Může se to zdát jako trochu přecitlivělá reakce, ale intimní vztah hudebníků se svou tvorbou nelze tak úplně podceňovat.

Poněkud jinak se s hrozbou žalob vypořádává americká zpěvačka Olivia Rodrigo. Poté, co vydala svoje loňské album Sour, začala preventivně uvádět jména starších hudebníků jako „spoluautorů“ u některých svých skladeb (z čehož jim plyne část tantiém) – u skladeb Déjà vu a 1 Step Forward, 3 Steps Back uvedla jako spoluautorku zpěvačku Taylor Swift, u Good 4 U pro změnu poppunkovou kapelu Paramore.

„Soudní spory jsou drahé. Mohou vám také zničit reputaci – je lepší všechno vyřešit předem a vzdát se pár procent zisku. Řeknete ‚Hele, tahle skladba mě inspirovala‘ a prostě to vyřešíte tímto způsobem místo toho, abyste čelili potenciální žalobě, což by mohlo vést k novému soudnímu precedentu, který by mohl poškodit další umělce v budoucích sporech,“ vysvětloval loni tento přístup Charlie Harding v podcastu Decoder.

Pozoruhodný postoj má pak k soudním sporům britský zpěvák Elvis Costello. Když ho na Twitteru upozornil jeden jeho známý, že první skladba od Rodrigo, Brutal, je zjevně silně inspirovaná jeho písní Pump It Up, nelámal si s tím příliš hlavu. „Já jsem s tím v pohodě. Takhle rock and roll funguje. Vezmeš útržky nějakého požitku a vytvoříš z nich zbrusu novou hračku. Sám jsem dělal to samé,“ reagoval Costello. Nejde jen o názor tohoto anglického muzikanta – za pravdu mu dává celá hudební historie, ať ji začnete, kde chcete: od grego-riánského chorálu až po celý žánr hip hopu… nebo Boba Dylana.

„Folková zpěvačka Odetta odmítla odsoudit Boba Dylana za to, že ji kopíroval, a místo toho prohlásila, že takovéto kopírování je součástí tradice,“ říká kanadský filmař Kirby Ferguson ve své videoeseji Everything is a Remix, tedy „Všechno je remix“.

 

Smršť žalob

Osvícený přístup hrstky hudebních legend a filmařů však sám o sobě nic nezmění. „Dokud soudci nerozpoznají a neomezí toto věrolomné – či možná jenom nedůvtipné – mazání rozdílu mezi zvukem a hudbou /.../, můžeme očekávat pokračující smršť neopodstatněných žalob, jako je tato, a také zhoubná omezení a nejednoznačnosti, kterými svazují populární hudebníky,“ komentoval soudní spor o skladbu od Katy Perry profesor Charles Cronin z George Washington University Law School.

Autorské zákony jsou v tomto jednoduše dvousečné: Zájem chránit hudebníky a jejich duševní vlastnictví tak, aby mohli svým uměním vydělávat, je zřejmý. V ideálním případě dobře nastavená copyrightová pravidla kreativitu podněcují. Jejich přehnaný, extenzivní výklad ale může vést ke strachu a přílišné opatrnosti. A dokud se přístup soudů nezmění, bude dost možná kreativita nejslavnějších hudebníků přidušená strachem z dlouhých a vyčerpávajících sporů. A tratit na tom nemusí jen oni, ale také posluchači.

 

Autor je publicista, spolupracuje s různými médii, zabývá se i hudbou.