Škrtiči bohyně Kálí

Představit hlavní postavu je vždycky obtížné, takže jen krátce. Zvolil jsem to nejobyčejnější jméno, Zdeněk Navrátil. Navrátilů je jak osin ve větru, a my mu navíc budem říkat jen Zdeněk.

Směl bych vědět, proč se někdo s vysokoškolským vzděláním uchází o místo jeřábníka? vyzvídá úředník z personálního oddělení.

Je snad nezbytné, abych to vysvětloval? ptá se Zdeněk.

Není, připouští úředník a předá ho dál. Zdeněk si pak absolvuje jeřábnický kurz a další náležitosti, které provázejí jeho přijetí do mostárny, kde se montují ocelové konstrukce a kovové skelety a válcované profily.

Ale položená otázka by neměla zůstat nezodpovězena. Zdeněk nějaký čas učil angličtinu na gymplu, ale nesedělo mu to. Jako přísný introvert se necítil dobře jsa dennodenně tváří v tvář tolika tvářím. Tak perfektní angličtina, jaká mu byla vlastní, skýtá samozřejmě více možností ve světě, v němž je dnes znalost angličtiny conditio sine qua non všeho žádoucího, tak jak to bývalo kdysi se znalostí latiny. Jenže Zdeňkovu introverzi lákala právě představa jeřábu, kde ta jeho beata solitudo, blažená samota, mohla dosáhnout jisté dokonalosti. Osm hodin denně vysoko nahoře v kabině jeřábu, ukažte mi introverta, který by po tom neprahl.

Ale pojďme dál. Tentýž úředník, co tady před necelým měsícem přijímal Zdeňka, si teď prohlíží průkazku jistého maníka, jenž by Zdeňka rád viděl na jeřábu.

Můžu vědět proč?

 

Nemůžete, odmítne maník. A to už úředník zavolá někoho z provozu, aby maníka – při dodržování všech bezpečnostních předpisů – zavedl pod Zdeňkův jeřáb. Tak tady prosím, upozorní průvodce ukazováčkem namířeným nahoru, na kabinu mostového jeřábu. Maník tam chvíli stojí s vyvrácenou hlavou, ale vidí v té výšce leda pendrek. A Zdeněk zas nevezme na vědomí maníka, protože se teď musí soustředit, aby popojel s jeřábem tam, kde má zvednout a přemístit kontejner.

Zatím však o nic nejde. Maník si na Zdeňka počká na konci směny. Je šestnáct hodin pětadvacet minut a maník sedí u vchodu do mostárny, na lavičce pod lípou. A když teď začínají vycházet dělníci, nenechá si žádného ujít. A dokonce se postaví, aby jim líp viděl do tváří, a porovnává s tváří na fotografii, na níž je Zdeněk sice o něco mladší, ale nepochybně to postačí k identifikaci. A maník jde Zdeňkovi vstříc a lehounkým pohybem hlavy se ukloní, Samuel Lipník k vašim službám.

K mým službám? To bude omyl. Já jsem jenom jeřábník. Nevím, čím bych vám mohl být užitečnej.

Lipník čeká, až zůstanou před bránou mostárny sami. Chci vás jen pozvat na trochu předčasnou, zato příjemnou večeři.

To zní moc hezky, pane Lipníku, až na to, že tady není kde. My dělňasi obědváme v docela slušné jídelně tu ve fabrice, ale jinak je tady jenom jedna zaplivaná hospoda.

Pokud teď zrovna nemáte nic důležitýho, z čeho bych vás nerad vytrhl, tak vás odvezu do města a pak zase nazpátek. A Lipník ukáže na rolls-royce čekajícího za řadou nízkých smrků. A až do této chvíle nebral Zdeněk Lipníka vážně.

Vidím, že jsem sice probudil vaši zvědavost, ale taky obavy, že si vás chci něčím zavázat. A tak spěchám zdůraznit, že je to zrovna naopak. To vy si nás zavážete.

A Lipník předjede a čeká, až Zdeněk po malém zaváhání nasedne.

Lipník je elegán (dnes v béžovém saku) a v nedalekém městě zaparkuje před restaurací U Modré štiky. Tam už má rezervovaný stolek a číšník na Lipníka reaguje něčím, co bychom snad mohli nazvat korektní servilitou. A stolek je u okna s výhledem na řeku stíněnou topolovou alejí.

Ale dříve, než pokročíme dál, je dobré vědět, že i ten nejzatvrzelejší introvert čili člověk nárokující si co největší dávku samoty občas potřebuje zavést s někým řeč, aby v té své přísné introverzi sám sebe nemumifikoval.

Pokud se nemýlím, zavede řeč Zdeněk, tak někde v Praze je taky dům U Modré štiky.

Samozřejmě se nemýlíte. V Praze na Starém Městě, na Karlově ulici. A právě na tom místě stával kdysi pověstný hostinec U Modré štiky, známý například i tím, že tam chodíval král Václav IV. s kouzelníkem Žitem. A tak není divu, že název domu s takovou minulostí je pod památkovou ochranou. A zdejší restaurace si ho jenom na dvanáct roků za určitý poplatek zapůjčila. Zkusil jste už někdy pravý anglický rostbíf? Pokud netrváte na předkrmu, tak si ho hned můžeme dopřát, protože jsem ho už zavčas objednal. A řekl bych, že za zdejší rostbíf mohu ručit hlavou, anebo přinejmenším aspoň svou pravou rukou, a to od zápěstí až po loket. A Lipník natáhl pravou ruku a dvakrát švihnuv hřbetem levé ruky označil tak část od zápěstí po loket. Ale když nebudete souhlasit, hned objednávku zruším.

Zdeněk sice souhlasil, ale místo aby pokračoval v nezávazné konverzaci (a zeptal se například, proč si zdejší restaurace pronajala název U Modré štiky zrovna na dvanáct roků), se teď ale ukvapí, lačný už zvědět, proč si ho sem Lipník pozval a proč mu dopřává okusit anglickou kuchyni.

Nu, myslím si, že jsem už naznačil, že vám chci něco nezávazně nabídnout, a buď projevíte zájem, anebo z toho vycouváte. Ale prosím, nespěchejme s tím. Vždyť se jistě shodneme na tom, že rychlost je žádoucí u dopravních prostředků, ale v procesu rozhodování bychom raději přibrzdili, souhlasíte? A tak schovejme si to až do salonku, ke kávě a dezertu. Anebo budete-li chtít, tak raději k whisky se sodou anebo k džinu s tonikem.

A tak jak Lipník nemíní Zdeňka ihned zavázat k něčemu z toho, co mu už za chvíli přihraje, tak my vás teď zas nezavážeme k povinnosti detailně sledovat průběh večeře U Modré štiky. To si odpustíme a spočineme až u toho podstatného, v salonku.

Takže salonek. Je jedinečný například i tím, že jedna z jeho stěn je kouzelně přizdobena secesní freskou. A na tu ještě přijde řeč, to slibuji. Teď ale ke Zdeňkovi. Na jeho přání zůstali jenom při kávě a dezertu, protože chce zůstat střízlivý v obezřetném očekávání, co mu Lipník nabídne. A Lipník, dříve, než se zakousne do dezertu, nakousne už téma, kvůli němuž se to všechno tady odehraje: Napřed tedy k tomu, co po vás budu chtít, přistoupíte-li na naši nabídku. A hned poté vám představím odměnu. A sám seznáte, že odměna je silně nadhodnocena službičce, již si po vás vyžádáme.

Povím vám to takhle, pokračuje Lipník, už dlouhá léta se totiž zaměstnáváme myšlenkou, že když z lidské identity, tak jak je její genetická informace uložena v DNA, vyloupneme třeba jen velice nepatrný kousek, odštípneme řekněme třísku, třísečku, tak nám ta osamocená třísečka možná něco vypoví o tajemství lidské identity, o tom, co je vlastně člověk a jakou váhu má lidské vědomí v nekonečnosti Vesmíru. (A Zdeněk teď vidí, jak Lipník už zhltne dezert, rybízový koláč a jak se drobty přichytí na jeho béžovém obleku.)

Aha, ale proč třísečka zrovna z mé identity, smím-li se ptát?

O nikom vhodnějším totiž nevíme. A nebyla to žádná sranda, najít a vybrat si právě vás z miliardy možných, ale neužitečných kandidátů. A trvalo to léta, než jsme vás našli, vás, který máte identitu použitelnou v našem náročném experimentu. Ale nemusíte se bát, vyjmutí třísečky z vaší identity vás prakticky nijak nepoškodí.

A tuším, že za to můžete ručit hlavou, anebo aspoň svou pravou rukou, od zápěstí po loket?

Možná že byste o tom měl vědět víc, abych vás přesvědčil. No zkusím to teď důkladněji představit. I když, připouští Lipník, bude to chtít trochu času. A tak doobjednám ještě další kávu a taky ještě mnohem víc těch báječných dezertů, rybízových koláčků.

A Lipník zvedá ruku a devótní číšník hned přiskočí.

Ale ta navýsost podrobná informace o tom, proč tam potřebují právě Zdeňkovu třísečku a co se z ní dá vytěžit, by nám teď povídku změnila na dlouhý esej a to nemáme zapotřebí. A proto se nyní odvrátíme od Lipníka a jeho obšírného výkladu a přemístíme se až ke zmíněné (a slíbené!) secesní fresce na jedné ze stěn salonku. A tady se stačí jen dívat. Ale přitom se občas ohlédneme ke stolku, aby nám neuniklo, až ten Lipníkův výklad skončí.

A teď, kdy už víte vše, míní Lipník, je na vás se rozhodnout.

Musím vás zklamat, nevzdám se ani třísky, ani třísečky ze své identity.

A já se vám taky nedivím. Zadarmo ani kuře nehrabe. Je čas na odměnu.

A Lipník položí na stolek složený lísteček a rozkládaje ho zároveň jej kryje dlaní.

Pojďte se podívat, co na vás čeká, jakmile nám poskytnete svou třísečku.

A proč to kryjete dlaní?

To hned pochopíte.

Zdeněk jde blíž a hodně se skloní, aby viděl na lísteček krytý dlaní. Potom se narovná, poodejde a okamžik tápe, jak by byl něčím oslepen, až najde křeslo, posadí se, přivře oči a chvíli tam mlčky sedí.

Takže?

Nezlobte se, prosím. Zas vás musím zklamat. Ani za tuhle odměnu to neberu. Nedám vám nic ze své identity.

Lipník pokrčí rameny. Tak vás, jak jsme se dohodli, odvezu zpátky k mostárně.

A odveze a Zdeněk vystoupí. Ale ve chvíli, kdy Lipník chce přirazit dvířka, běžím k autu.

Já bych to bral, pane Lipníku. Chci říct, že bych si klidně nechal odebrat třísečku ze své identity a přijal odměnu, již nabízíte.

Přestože nevíte, o jakou odměnu jde?

Dovolte, abych se představil. Jsem spisovatel, co už překročil osmdesátku a své už má za sebou, takže mně už na nějaké třísečce z identity nesejde. Třísečka sem, třísečka tam…

Jenže, milý pane, my o vás nemáme zájem. Vaše třísečka je nám k ničemu, řečeno slušně.

Děláte chybu. Slyšel jste někdy o fanaticích mezi hinduisty, co se s požehnáním své krvavé čtyřruké bohyně Kálí rozhodli poslat do Londýna zabijáky, aby tak pomstili kolonizaci Indie?

Neslyšel, přizná Lipník a čeká s pootevřenými dvířky.

Říkalo se jim škrtiči bohyně Kálí. Vybrali si v Londýně významné osobnosti a v noci se jim vplížili do ložnic a tam vykonali své dílo. Je to samozřejmě jen legenda. Ne, něco horšího, je to jenom bulvární bublina, výmysl, historka z té nejpokleslejší literatury. Ale já jsem autor téhle povídky a můžu ji teď pokazit, znehodnotit, můžu jí totiž nasadit tenhle nesmyslný bulvární název. Teda, když mě nebudete chtít.

To prosím udělejte. Vás neberem, ale škrtiče klidně. Pěknej název. Ten nám bude slušet.

A Lipník přirazil dvířka a odjel. Dlouho tam stojím znechucen, ale pak, co mi zbývá? Vylezu na střechu povídky a opatrně tam rozprostřu ten bulvární název.