Vítejte v blázinci

Report

Na severním konci Prahy se už sto deset let rozkládá obrovský areál psychiatrické nemocnice. Kdekdo ho zná zevnitř, a to i lidé duševně zdraví – na festival Mezi ploty jich sem chodívají tisíce. My se ale pokusíme dostat o kus dál: navštívit centrální příjem, pár pavilonů, nemocničního kaplana v místním kostele anebo koňskou farmu. Blížíme se k bohnické léčebně, klid se zvláštně mísí s neklidem.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kdo kráčí k hlavní budově psychiatrické nemocnice směrem od sídliště, na štítu zří nápis AEDIFICATUM A. D. MCMIX, z čehož vydedukuje, že si připomínáme sto deset let od chvíle jejího otevření.

Po levé ruce máme centrální příjem pacientů, před nímž stojí psychiatr Aleš Kulhánek (34 let) – míjí ho primář Nešpor, odborník na závislosti, slunce svítí, ti dva se dají do řeči.

„Co tady děláš?“ ptá se Nešpor.

„Chytám antidepresiva,“ ukáže Kulhánek k obloze.

„A víš, že nejlepším antidepresivem je pohyb?“

„Přece nebudu běhat kolem centrálního příjmu, když jsem v práci.“

„Skákat přes švihadlo bys mohl.“

„Jasně – to by mě rovnou odvezli!“

 

Nech se vyšetřit

„Do Bohnic jsem nastoupil hned po škole,“ zve mě doktor Kulhánek dovnitř, „a poslední tři roky pracuju tady na centrálním příjmu.“

Často tak bývá prvním doktorem, kterého pacienti potkají. „Mám tu práci rád,“ říká, „protože netušíte, co nastane za pět minut. Když jste na oddělení, kde máte svých deset pacientů, každý den jednoho propustíte a jednoho přijmete, zhruba víte, co vás čeká. Tady ne. Hodinu může být klid, nebo hned ráno přijede pět lidí najednou ze záchytky, z toho tři jsou na tom špatně… Je to adrenalin.“

Tak schválně, co se odehrálo tento týden?

 

Jeden příběh je vcelku úsměvný. V noci přišel na centrální příjem muž po hádce s manželkou, která měla podezření na nevěru. Když vyzvídala, kde večer byl, odpovídal vyhýbavě, ona se ptala, jestli má problém s pamětí, což připustil. Žena odtušila, ať se nechá vyšetřit v Bohnicích, tak ji poslechl – byl ale docela v pořádku.

 

Nepustíme vás

Duševně nemocní lidé mívají mnohdy bludná přesvědčení, že jim chce někdo ublížit, že jsou v ohrožení. „Každému novému pacientovi se představím,“ vysvětluje Kulhánek, „podám ruku, řeknu, jaká je moje role. A zeptám se, jestli vědí, kde a proč jsou.“

Často odpovídají, že v Bohnicích být nemají, nepatří sem. Třeba včera to byl s jednou pacientkou boj. „Spolykala dvě stě tablet ibalginu, skončila na interní péči, po stabilizaci ji poslali k nám. Nechtěla tady být, nicméně pokud se někdo pokusí takhle vážně o sebevraždu, neexistuje jiná možnost než ho přijmout. Čili pacientka trvala na tom, že ji nemám právo hospitalizovat, prý je svéprávná a může podepsat revers. Já vysvětloval, že mám jako lékař svou povinnost, je tu riziko, že by sebevraždu mohla zopakovat, a pokud by se něco stalo, právě já si to budu zodpovídat u soudu – nikoli její partner, který se za ni snažil zaručovat. Nakonec jsme se nějak domluvili, ale příjemný rozhovor to nebyl.“

 

Škodí mi otec

Na každé vyšetřovně je tlačítko, kterým se dá přivolat okamžitá pomoc v případě násilí ze strany pacienta, ale Aleš Kulhánek nepamatuje, že by ho na centrálním příjmu použili.

Nezmáčkl ho ani dnes ráno. „Policisté přivezli pacienta s psychózou, před čtyřmi dny napadl otce. Přítelkyně s dítětem se odstěhovala, protože se muže báli, a když jeho ambulantní psychiatr zjistil, co se děje, vyslal na místo policii se záchrankou.“

Urostlý pacient byl přesvědčen, že mu škodí ostatní lidé, hlavně otec – proto ho prý napadl. Místo pozdravu pronesl na centrálním příjmu větu „Koupit se dá všechno“, jelikož byl přesvědčený, že právě otec zaplatil psychiatrovi, aby ho nechat zavřít do léčebny.

Doktorovi buď odpovídal velmi úsečně a všechno popíral, anebo mlčel. „S hospitalizací nesouhlasil, ale riziko rozvoje agrese bylo jasné a my ho museli přijmout na oddělení akutní péče,“ vysvětluje Kulhánek.

Teď, kolem poledne, nemá v čekárně centrálního příjmu žádného pacienta, a nabídne mi půlku svého lahůdkového salátu s rohlíkem. Zeptám se: „Nejčastěji tady řešíte případy sebevražedných pokusů, drogy a alkohol?“ Kývne. „Tohle skoro denně; snad půlka lidí tady má problém s návykovými látkami.“

Než přijde další pacient, stihne mi popsat ještě jeden spíše bizarní případ: „Jednou na nás zvonil pán, že má manželku v kufru dodávky, a nemůže ji vyndat. A opravdu. V ruce měla lahev becherovky, odmítala vystoupit, tak jsem udělal výjimku a vyšetřil ji v tom autě. Měla tři promile, tak jsem jí sdělil, že musí na záchytnou stanici a víc si s ní popovídám, až vystřízliví.“

 

V kostele

Přemístím se o dvě stě metrů dál k dominantě léčebny – secesnímu kostelu sv. Václava, který byl prvně vysvěcen 1. listopadu 1919, čili před sto lety.

Vysvěcen pak musel být ještě jednou, po převratu. V padesátých letech si totiž většinu bohnického areálu zabrala armáda – byla tu kasárna protivzdušné obrany, v kostele tělocvična. I když vojáci po pár letech odešli, situace v chrámu se nezlepšila. Nejprve tu byl sklad zeleniny, později depozitář soch – jak těch z Karlova mostu, tak sádrových Stalinů.

Po kostelních schodech mě do své pracovny vede nemocniční kaplan a od letošního roku taky kněz Jaromír Odrobiňák (52). „Tohle je svatá Anežka,“ ukazuje do jednoho výklenku. „Přivezl ji sem bývalý bohnický pacient s tím, že sochu jeho známý někde ukradl. On ji zase ukradl jemu, a přivezl sem. Zatím se o ni nikdo nepřihlásil.“

 

Vybuchla sopka

V léčebnách se pravidelně objevují pacienti se zvláštními představami: mají třeba pocit, že se setkávají s duchovními postavami, nebo že jsou sami Bohem.

Pokud popisují tyto zážitky lékařům na příjmovém oddělení, ti mají tendenci diagnostikovat je jako psychózu a religiózní blud. „Vážím si toho,“ říká kaplan, „že mě lékaři obvykle kontaktují, a já s tím pacientem můžu promluvit. Mám na duchovní zážitky sluch, takže mi i slova, která na začátku vypadala nesmyslně, dávají v kontextu životního příběhu nějaký smysl.“

Takto se Jaromír Odrobiňák setkává například s lidmi, kteří vyházeli všechny věci z bytu, protože chtějí začít nový duchovní život a mají pocit, že by je hmotné věci svazovaly.

„Pacienti svůj zážitek cítí, jako by v nich vybuchla sopka a zalila je láva. Někdy se k němu pak nechtějí vracet, bojí se o tom mluvit, takže pro nás je důležité, když to hned na akutních příjmech zachytíme. Díky tomu, že jsem jim aspoň chvíli naslouchal a netvrdil, že je to blábol, se k tomu pak v následné péči můžeme vracet.“

 

Satan

Dotlačím kaplana Odrobiňáka k historce, která jeho vyprávění ilustruje. „Vzpomínám na pacienta,“ začne, „který se tady ocitl s tím, že je posedlý ďáblem. Předesílám, že my duchovní v Bohnicích jsme nikdy žádný případ neuzavřeli s tím, že může jít o posedlost, vždycky jsme našli přirozený výklad. Nicméně nad tímto mužem se jeho společenství věřících modlilo jako nad posedlým, a pak ho odvezli sem.“

Kaplanovi volali kolegové z „neklidového“ oddělení, že pacient mluví dvěma různými hlasy, mění se mu pravidelně mimika, fyzicky je nezvladatelný, takže ho musejí poutat. „Když jsem pacienta navštívil, popisoval, že je satan, snažil se mluvit tím druhým, nepřirozeným hlasem, urážet mě, vypadalo to jak z béčkového filmu. Když pak byl přeložen na mírnější oddělení, útoky odezněly, najednou měl zájem o četbu z Bible, o modlitbu. Ale jednoho dne mě požádal, jestli by se v našem kostele mohl setkat s tím svým duchovním, který se nad ním modlil jako nad posedlým. Když kněz přicházel, pacient k němu seděl zády a normálně si se mnou povídal. Teprve když duchovního konečně spatřil, začal zase s tím měněním výrazů a hlasu, což mě přesvědčilo o tom, že to nejspíš bude histriónská porucha osobnosti.“

Kaplan přemýšlel, co mohlo být spouštěčem. „Ten člověk měl za sebou nehezké životní období. Skončil na ulici, v drogách a alkoholu, přišel o rodinu. Po deseti letech konvertoval k víře, podařilo se mu dostat ze závislostí, ale zároveň si uvědomil tu spoušť, která za ním zbyla. Jeden z možných mechanismů, jak se s tím vyrovnat, je externalizace: To jsem nebyl já, ale ten zlý, který mě posedl!“

Bohnický kaplan cítil svoji funkci v tom, že muže jakýmsi způsobem kotvil. „Na jednu stranu jsem ho bral vážně, neříkal jsem, že jde o religiózní bludy, mluvil jsem s ním, sytil jeho duchovní potřeby, ale zároveň jsem korigoval řeku, která tekla příliš prudce.“

Pacienta se povedlo zařadit do jiného duchovního společenství, a co je známo, hlasem ďáblovým už nemluví.

 

Poustevník

Takovou lékařku by chtěl mít každý: ve vile napravo od kostela, kde sídlí například Linka bezpečí, potkávám Michaelu Štochlovou (66) – veselou, zářící bytost, které právě jakási pacientka říká: „Já se těším, až se spolu potkáme příště!“

Paní doktorka se stručně představí: „V Bohnicích pracuju od roku 1982. Posledních sedmadvacet let jsem byla primářkou na následné péči, ale teď od prosince mám už jenom půl úvazku v ambulanci.“

Chvíli si povídáme o tom, jak je bohnický park krásně upravený, ona zavzpomíná na to, že ještě v devadesátých letech býval zarostlejší. A zmíní jednoho ze svých pacientů: „Říkávali jsme mu Poslední poustevník. Každé léto chtěl přespávat venku, měl v areálu svá křovíčka, která tu dnes už nejsou.“

Doktorka Štochlová přiznává, že svému pacientovi útěky tolerovala, nikam je nehlásila, nemělo to prý cenu. „Jen jsem poprosila jeho sestru, ať mu koupí aspoň spacák. A s Poustevníkem jsme se dohodli, že se občas večer přijde vykoupat – sestřičky mu dají nějaké jídlo, a on zase odejde do svého tábořiště. Až když se blížil listopad, začala jsem ho nahánět, že by se měl vrátit na oddělení.“

 

Následná péče

Doktorka Štochlová vystudovala pediatrii, ale v rámci diplomové práce vedla vzorový chorobopis dvou dětí, které brzy zemřely. „Nějak jsem se nad to nedokázala povznést,“ vzpomíná, „tak jsem si řekla, že pediatrie asi nebyla dobrá volba, že mě vlastně psychiatrie bavila už na fakultě. A roku 1982 jsem nastoupila sem.“

Její specialitou se stávali pacienti takzvané následné péče, tedy ti, kteří nebyli schopní žít mimo léčebnu, ale zároveň už nepotřebovali tolik pozornosti, takže byli v osmdesátých letech po areálu různě roztroušení, jakoby odložení.

Po převratu tehdejší ředitel Zdeněk Bašný inicioval vznik primariátu následné péče, kde už byli dlouhodobě hospitalizovaní jenom tito pacienti, a oblíbenou primářkou se stala právě Michaela Štochlová.

V devadesátých letech vedla šest pavilonů, a tehdy jí jednoho dne volal ředitel Bašný, že dostal od Václava Havla z Hradu páva. „Podle mě by se hodil k tobě na následnou péči, tam je klid.“ Ona řekla, že s chovem páva nemá zkušenosti, Bašný ji uklidňoval, prý to bude snadné.

„Dohodli jsme se, že páv půjde na pavilon 16, který měl drátěný plot a velkou zahradu, tak jsem svolala pacienty i personál, aby se šli podívat. Pán, který přijel z Hradu, vyndal páva z pytle, ten se rozhlédl, naklepal, rozběhl, a vzlétl směrem ke statku. Vyrazili jsme ho hledat, šli kolem pavilonu patnáct, u něj seděl pacient, kterého jsem znala: Pane Nováku, neviděl jste tady letět páva? A on: A vy už toho máte při pátku taky dost! Nakonec jsme páva našli opravdu na statku, pan vedoucí mu přistřihl letky, vrátili jsme ho zpátky na šestnáctku, ale ještě než jsem odešla domů, volá mi staniční sestra, že se páv podhrabal. To jsem se naštvala a zavolala panu řediteli: Zdeňku, nic proti pávovi, ale nejdřív uletěl, teď se podhrabal, tak mi řekni, co mám dělat? A on: Zavolej na vrátnici, ať ho nepouštěj!“

 

Neklid

Od páva se dostávám k panu Marku Pávovi, což je v Bohnicích vrchní lékař. Chci se ho zeptat na pavilon číslo 27 zvaný Neklid, kam patří pacienti v extrémně akutním stadiu, a o kterém se v posledních týdnech mluví – vznikla iniciativa Neklid.net, která shromažďuje svědectví pacientů, kteří mají pocit, že zde byli týráni.

Právě Marek Páv (45) má Neklid čerstvě na starosti, protože dosavadní paní primářka podala výpověď. A rovnou varuje, že nemůže mluvit naplno. „Potíž je v tom,“ vysvětluje, „že nelze poskytnout upřímný pohled zevnitř – máme povinnost mlčenlivosti, platí zákon na ochranu osobních údajů. Čili někdo nás fackuje, ale my se musíme usmívat.“

I doktor Páv pracoval po většinu kariéry na akutní psychiatrii a svůj postoj vysvětluje následovně: „Určitá část nemocných se dostane do stavu velmi snížené sebekontroly - ze svého pohledu se například oprávněně brání pronásledovatelům, cítí intenzivní obavy o život, což vyvolává velké utrpení. Jde o to, dostat tento stav pod kontrolu. Pakliže se takový člověk dostane do naší péče, přijede kupříkladu s policií a ohrožuje sebe nebo někoho jiného, máme povinnost ho léčit – kdyby si sáhl na život nebo kdyby se něco stalo, právem by se poukazovalo, že jsme něco zanedbali. Z toho plyne, že část těchto osob se cítí být ukrácena na své osobní svobodě, protože my jsme opravdu nucení zamknout za nimi dveře a zklidnit je, čímž se dostáváme do určitého střetu.“

Na druhou stranu Marek Páv uznává, že situace není ideální. Zmiňuje například věc, které si všimne každý, kdo se bohnickým areálem courá: velká část budov je zastaralá, neřkuli chátrající.

„Samozřejmě,“ souhlasí Páv, „tahle nevlídnost spolu se stresovou situací se může přenášet na všechny včetně personálu. Jsou tu prostě nevyhovující poměry, na Neklidu to příjemné není. Toužebně očekáváme novou budovu.“

Do roku 2021 by měl vyrůst nový příjmový pavilon číslo 36 právě pro tento typ pacientů - bude tam i zabezpečené atrium, které umožní pohyb na vzduchu, maximálně dvoulůžkové ložnice s vlastním sociálním příslušenstvím, spousta přirozeného světla...

„Zajímá nás zpětná vazba, chceme vést diskusi,“ dodává Marek Páv. „Některá svědectví na stránkách té iniciativy jsou podle mě ale nepravdivá až urážlivá, ačkoli rozumím i tomu, že si někdo z Pavilonu 27 stísňující pocit odnese.“

 

Sudoku

Do Pavilonu 27 se nedostaneme, ale můžeme jít o kus dál do třiatřicítky, kde žijí muži jak s mentálním postižením, tak s psychiatrickým onemocněním, čili velmi těžké případy.

„Staniční sestru“ tady dělá Jan Uhlíř (54), v jehož kanceláří teď sedí a luští sudoku jeden z jeho pacientů. „Nevadí vám tady H.?“ zeptá se mě staniční Uhlíř, a než stačím odpovědět, H. prohodí směrem ke mně: „Nevadíš mi.“

H. je na pavilonu patnáct let a není pochyb, že se tihle dva mají rádi. „Zrovna jsme si tady vysvětlovali, že je celkem normální se rozčílit,“ uvádí mě do děje Uhlíř, „jenomže H. když se rozčílí, tak svůj afekt někdy nezvládne a ubližuje sám sobě.“

H. má na čele jizvy. „Měl jsem svý představy,“ říká. Někdy mívá vidiny, že se řítící peklo za chvíli setká se zemí a on tomu může zabránit tím, že si rozbije hlavu o topení. „Naposledy to bylo před čtyři sta třiceti dny,“ má přesně spočítáno, „a za číslo dělitelné padesáti dostávám od pana staničního pivo.“

Schizofrenie se u H. projevila ve třetím ročníku střední školy – není mu sice moc dobře rozumět, ale evidentně je inteligentní. „Měl smůlu,“ pokrčí rameny Uhlíř. „U drtivé většiny schizofreniků se podaří najít lék, který stav stabilizuje, zabrání návratům nejtěžší ataky, ale jemu se nemoc pořád vrací.“

„Mám v sobě dvě síly,“ zkouší H. svůj stav dokreslit, „řeku a oheň. Řeka říká, abych byl hodnej, a oheň, abych byl zlej. Nechci být zlej, chci řeku!“ Načež oznámí, že doluštil šesté sudoku, všechno má správně, Uhlíř mu vydá cigaretu: „To je snad rekord,“ chválí. „A teď si chceš zakouřit, viď?“ H. souhlasí a dodává: „Ale dejte z mojí krabičky klidně i někomu dalšímu, jestli požádá.“

 

Chlapi ušatí

Jan Uhlíř, který se stal „sestrou“ v Bohnicích roku 1986, mi dovolí, ať se jdu podívat přímo na oddělení. Uvnitř je klid: „V tuhle chvíli nejsme ani tak nemocnice,“ vysvětluje Uhlíř, „jako spíš ústav sociální péče. Což se ale změní ve chvíli, kdy někdo z pacientů začne být neklidný a agresivní.“

Jeden chlapec nosí helmu jako Petr Čech, protože často pobíhá po oddělení a vráží do zdí i do lidí.

Jiný mladík se za námi přišourá a několikrát zopakuje slovo Koko. „Svačinka bude za chvíli,“ řekne mu Uhlíř, a pak se otočí ke mně: „Vypadá jako dospělý, ale vyvinul se jenom do dvou let věku.“

Pak k nám s vypětím všech sil přijede obr na invalidním křesle a ukazuje staničnímu nohy. „Nazdar, ty chlape ušatej,“ zvolá Uhlíř, „tys byl na pedikúře? Krásný nehty máš, jako miminko!“

Obr ztěžka vyslovuje: „Dáte mi čokoládu, prosím?“ Dočká se odpovědi, že po obědě - jako vždycky.

Až když se vracíme zpátky do kanceláře, všimnu si, že staniční Uhlíř špatně chodí. „Ále,“ nechce o tom mluvit, „ochrnuly mi nějaké svaly na nohách i na rukách, což není nic strašnýho – vždyť jste viděl ty chudáky tady.“

 

Všímavost

„Pane staniční,“ přidá se k nám opět schizofrenik H., „jak jsem v Terezíně rozbil okno, musím to zaplatit?“

Uhlíř ho uklidní, a mně vysvětlí, že H. vnímá čas jinak než my; na události staré patnáct let si pamatuje stejně jako na včerejšek.

Chválím staničního Uhlíře za to, jak kamarádsky se k pacientům chová, a on odvětí: „Až se H. zase ocitne v těžkém afektu, budeme ho držet ve čtyřech lidech a podávat mu lék injekcí. Ale když je v klidu? Jistě, mohli bychom ho nechat jen tak sedět, ale proč si s ním nepopovídat? Když si ho nebudeme všímat, klidně proleží celý den, jednou za čas dostane záchvat, začne do něčeho mlátit hlavou, a tak to bude pořád dokola. Ani já občas nemám moc času, musím pro tenhle barák objednat například každou roli toaletního papíru. Ale pokud to jenom malinko jde, ať tu klidně je, a stejně tak za mnou může přijít i kdokoli jiný – když nám přivezou ten toaleťák, kluci mi ho rádi pomůžou odnést do skladu.“

 

Na farmě

Ze třiatřicítky to je pět minut pěšky na severozápadní konec areálu, k cihlovému statku, kde se pasou ovce, lamy, ale hlavně koně – Hana Hermannová (64) tu od roku 1992 vede hipoterapii, tedy léčbu s využitím koní.

Přímo v areálu léčebny tato dáma taky bydlí. „Mě tady fascinuje příroda,“ rozplývá se, „ten klid, ptáci, vysoké stromy a sto let staré domy. Když v létě přijedete z centra Prahy, cítíte, jak je tady chladněji a dýchatelněji; Bohnice jsou takové malé pražské Krkonoše. Přímo v areálu si navíc zajdete do zahradnictví, mají tam výbornou zeleninu...“

V mládí byla Hana Hermannová jezdkyní z povolání. Narodily se jí tři děti, dcera s dětskou mozkovou obrnou. „Kvůli ní jsem si pořídila vlastního koně a začala zkoušet hipoterapii, o které se v Československu tehdy moc nevědělo – a dceři zjevně pomáhala. Jednou jsem kobylku ustájila právě na téhle farmě, která se po revoluci vrátila léčebně, tehdejší ředitel Bašný byl mladý, odvážný, a brzy mi nabídl, jestli už nechci zůstat a hipoterapii tady vyzkoušet.“

Od té doby koně v léčebně pomáhají – jak dětem ze světa za plotem, tak místním pacientům.

Ke koňům chodívají například lidé z pavilonu závislostí. Často bývají dlouhodobě nervózní, zaťatí, ale po dvou hodinách ve stáji a v sedle říkají: „Jeden pobyt tady mě uklidnil víc než několik lekcí jógy.“

Hana Hermannová vzpomíná: „Měli jsme i případy, kdy pacienti plánovali podepsat revers a odejít, ale díky koním léčbu dokončili – byl to pro ně světlý bod v kalendáři, kvůli kterému stálo za to vyčkat.“

Do penze se paní farmářka nechystá. „Mám se procházet po parku sama?“ pokládá řečnickou otázku. „To se radši projdu s koněm, a přitom někomu pomůžeme.“

 

Sexuologická tečka

Už už opouštíme areál, ale u hlavní budovy narazíme na muže, kterého by byla škoda nepozdravit: na Slavoje Brichcína (84), vynikajícího sexuologa.

„Věkově tady rozhodně patřím k nejstarším,“ usměje se, „vždyť já procházel touhle budovou poprvé už roku 1961, kdy jsem tu byl šest týdnů na předatestačním školení – to ještě bývala bohnická léčebna opravdu za městem, sídliště je až ze sedmdesátých let.“

Jako velmi mladý pracoval v Dobřanech, potom čtvrt století v Českých Budějovicích, žádný kariérní postup už neočekával, ale v půlce osmdesátých let dostal z Bohnic nabídku na místo primáře.

„Bylo to překvapení, protože jsme byli křesťanská rodina, a já měl kádrový strop: těšilo mě, že můžu dělat alespoň sexuologickou ambulanci v Budějovicích. Jednoho dne se ale tady, v Bohnicích, stal malér. Sexuální delikventi, odsouzení k ochrannému léčení, tehdy nebyli na specializovaném oddělení, ale zůstávali mezi duševně nemocnými, i když byli po mnoha stránkách duševně fit. Samozřejmě mezi těmi pacienty trpěli, neměli si s kým popovídat, a jeden z nich v průběhu víkendové propustky zabil dva lidi.“

Bylo třeba rychle zkvalitnit podmínky pro sexuální delikventy, aby se podobná situace neopakovala, hledal se sexuolog – a Brichcín měl dobrou pověst. „I tak mě kádrovali tři čtvrtě roku. Pamatuju, jak se za mě jeden kolega psychiatr zaručoval slovy, nebojte se, on tady ten Brichcín ministranta dělat nebude...“

Nakonec se primářem stal a roku 1987 v Bohnicích založil specializované sexuologické oddělení. „Naši pacienti byli vděční za to, že jsme jim umožnili, aby se realizovali na Pavilonu 7, který dostali k dispozici. Sami si udělali volejbalové hřiště, makali, byla to spokojená parta, se kterou se konečně zacházelo psychoterapeuticky.“

Brichcín léčil sadisty, pedofily, vrahy, ale tvrdí, že se žádného z nich nikdy nebál. Zmiňuje takzvaného spartakiádního vraha Jiřího Straku, který roku 1985 zabil tři ženy: „Z něho mám například radost – je společensky nenápadný, žije klidně, funguje. Občas se na něj pozeptám já, občas mi od něj přijde pohled.“

Někteří z delikventů, které léčil na sexuologickém oddělení, za ním dodnes docházejí do ambulance, kterou si v Bohnicích drží. „To víte, že mezi námi postupně vztah vznikl, a to třeba i v případě, že se ti lidé dopustili zneužití dětí. Občas jim i půjčím prachy, ačkoli vím, že to je půjčka navěky.“

Slavoj Brichcín míval zásadní přání, aby nikdo z jeho pacientů nespáchal další velký průšvih, například vraždu, a tohle přání se mu splnilo.

Tuší, co dělal dobře?

Možná... „Když si s lidmi povídáte,“ vyráží směrem ke své ambulanci, „tak je to určitě lepší, než když se na ně mračíte.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama