Madam Trafačka

Lidé

Do uměleckého provozu se dostala už ve třinácti letech. Coby brigádnice třídila archiv v muzeu a sledovala, jak vznikají výstavy. Dnes je Blanka Čermáková ředitelkou respektované pražské galerie současného umění Trafo Gallery: zakládala ji s výtvarníky Janem Kalábem, Jakubem Neprašem a Michalem Cimalou. Letos oslavují patnácté výročí existence. Půvabná galeristka klame tělem, za křehkou vizáží se skrývá buldočí vytrvalost – a schopnost realizovat i velmi troufalé nápady.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Psal se rok 2006, v Česku hráli Lou Reed s Johnem Calem nebo Nick Cave, Národní knihovna vyhlásila soutěž na budovu, která nikdy nevznikla, policie rozprášila CzechTek a Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí vyšla poprvé oficiálně česky. A v zaprášené fabrice ve Vysočanech začala vznikat jedna z dnes nejvýznamnějších tuzemských galerií současného umění.

U zrodu Trafo Gallery, která letos slaví patnáct let své existence, stáli respektovaní čeští výtvarníci, známá postava české graffiti scény Jan Kaláb a multižánrový umělec Jakub Nepraš. K uskutečnění svých vizí potřebovali někoho praktického, kdo dokáže sehnat povolení, razítka a hlavně peníze. A právě tak se spoluzakladatelkou a organizátorkou stala Blanka Čermáková. „Nezalekla se a nezištně do toho s námi šla. Asi nemusím zmiňovat, že jsme nedisponovali ani korunou,“ vzpomíná Jan Kaláb.

Brzy se ke skupině připojil ještě malíř, sochař a performer Michal Cimala. A Blanka Čermáková je dnes ředitelkou Trafo Gallery.

 

Dětství s Rusy

V občance má uvedeno jako místo narození Boskovice, ale v tomto moravském městě byla ve skutečnosti jen jedinkrát – když přišla koncem září 1979 na svět. „Maminka pocházela z Blanska, kde nebyla porodnice, tak mě odjela porodit do Boskovic. Na Moravě jsem ale nevyrůstala, s rodiči a starším bráchou jsme se přesunuli do Turnova, tam se odehrálo celé moje dětství a dospívání,“ vypráví Blanka Čermáková. Ve městě u Českého ráje díky rodičům odmala poznávala umělecké prostředí: Blančin otec je šperkař a umělecký kovář, maminka byla učitelka češtiny a oba učili na místní střední uměleckoprůmyslové škole, která na menším městě fungovala jako přirozené umělecké centrum.

„Zatímco máma opravovala písemky, prolézala jsem školu a prohlížela si studentské práce. Táta s přáteli pořádal výstavy šperků, jezdili jsme na vernisáže do Mladé Boleslavi, Liberce i do Prahy,“ vzpomíná. U Čermáků doma visely originály a rodinný přítel udělal sedmileté Blance bustu. „Stále existuje, ale já se na tu sedmiletou, trochu oplácanou holčičku s dlouhými vlasy nějak nedokážu dívat,“ usmívá se Čermáková.

Na Turnov svého dětství, kde se nalézala sovětská okupační posádka, vzpomíná se směsicí nostalgie a údivu, jak absurdně mohly věci za socialismu fungovat. „Bydleli jsme kousek od ,ruského města‘, to byla část Turnova, kde sídlili Rusové, uzavřená zóna. Měli tam svoje kino, park i obchody. Pod okny nám jezdily obrněné vozy, až se třásl barák. A když jsem si chtěla pouštět desky Kubišové nebo Armstronga, naši radši zavírali okno... Z téhle doby pochází moje averze vůči všemu ruskému, s tím, přiznávám, bojuju dodnes,“ říká.

Do Blančina dětství zasáhla tragická událost, v jedenácti letech jí zemřela maminka. Na otázku, jak se s tím v tak útlém věku vyrovnala, jen pokrčí rameny. „S tím se asi úplně vyrovnat nelze. Obdivuju tátu, jak to tehdy zvládl a dopřál nám s bráchou úplně normální hezké dětství. Nicméně určitě jsem kvůli tomu předčasně dospěla,“ říká.

 

 

Ve světě organizování uměleckých akcí se vlastně začala pohybovat už ve třinácti letech: tehdy totiž začala chodit na brigády do Muzea Českého ráje. V muzeu, kde každý den procházela kolem monumentálního Alšova obrazu Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, ak­­­tualizovala seznamy děl ve sbírkách nebo inventarizovala skleněné negativy z 19. století. „Byly v obálkách popsaných archaickým krasopisem a já to datlovala v programu T602 do systému. Viděla jsem, jak funguje muzejní provoz, jak vznikají výstavy. To byl asi můj první skutečný kontakt se světem současného umění,“ říká Čermáková.

 

Skutečný svět

Přišla revoluce a Turnov se dramaticky měnil. Sovětští vojáci z Československa odešli, řízeným výbuchem šel k zemi tamní symbol okupace – takzvaný ruský panelák. „Z té doby mám paradoxně hezké vzpomínky na bývalá kasárna. Vznikl tam rockový klub, kde hrály lokální kapely a kámoši z gymplu. Prolézat ten industriální areál byla navíc docela romantika,“ vzpomíná.

Tehdy si na gymnáziu vybrala jako volitelný předmět dějiny umění. „Měli jsme fantastického pedagoga, který mi otevřel dveře do nového světa. Byla jsem nadšená čtenářka, která prolézá antikvariáty a o umění leccos ví, ale tenhle učitel na to šel přes zednářství, rosekruciánství a hermeneutiku. Společně jsme pátrali po tajných významech skrytých v obrazech.“

Uvažovala, že bude ve studiích pokračovat na filmové vědě nebo medicíně, ale nakonec v osmnácti letech zamířila do Prahy na Vyšší odbornou školu informačních služeb, která vzdělává budoucí kunsthistoriky, kurátory a pracovníky galerií. „Turnov je sice pohodlné město k žití, ale na jednom konci něco uděláte, a než dojdete domů, už se to ví. Potřebovala jsem anonymitu velkoměsta a Praha pro mě byla něco jako New York,“ říká Čermáková.

Při škole absolvovala stáž na ministerstvu kultury. Pracovala v odboru muzeí a galerií, a když v roce 2001 dostudovala, v instituci zůstala a ve dvaadvaceti se stala ředitelkou odboru umění a knihoven. Nicméně zanedlouho nastoupil do úřadu ministra Vítězslav Jandák – a celé ministerstvo se v podstatě poroučelo. „Vyhodil patnáct ze šestnácti ředitelů včetně mě a dosadil tam kamarády,“ vzpomíná.

V té chvíli přišla nabídka z pražské Akademie výtvarných umění. Teoretik architektury Jiří Ševčík jí řekl o konkurzu na pozici ředitele PR a vedoucí galerie AVU. A Blanka Čermáková v roce 2006 výběrové řízení vyhrála. „Tím pro mě začalo čtrnáct krásných a intenzivních let,“ vzpomíná. Připravovala diplomantské výstavy, vyřizovala granty, vedla galerii, zprostředkovávala soutěže pro studenty, měla na starost komunikaci s médii.

 

Zrod fenoménu

Ve stejné době se blíže seznámila s již zmíněnými známými českými výtvarníky Janem Kalábem a Jakubem Neprašem. Kaláb sháněl prostor pro ateliér a podařilo se mu získat přístup do areálu bývalé trafostanice ČKD Vysočany – právě sem vedou kořeny názvu Trafo Gallery, respektive Spolku Trafačka, jak zněl původní název.

Fabrika určená k demolici nabízela fantastické možnosti: prostory se daly proměnit na ateliéry, výstavní část, ubytování pro zahraniční umělce, hala se hodila pro performance, koncerty a divadlo… Jenže, jak už bylo řečeno, potřebovali někoho, kdo se vyzná v organizaci a získávání peněz. „Blanka bydlela kousek odtamtud a trochu jsme se znali z AVU. Kubu Nepraše napadlo ji oslovit,“ vzpomíná Jan Kaláb.

Nejdřív musela Čermáková založit občanské sdružení. „Dostali jsme první grant patnáct tisíc a šli oslavit, že jsme skutečná kulturní instituce. Mohli jsme začít vymýšlet program a shánět peníze – to jsem uměla.“ Přes rozdílnost povah i uměleckých stylů si skupina, k níž se přidal Michal Cimala, dokonale sedla a – co je vzácnější – funguje ve stejném složení dodnes.

Jak se Kaláb, Nepraš a Cimala shodují, v Čermákové našli schopnou profesionálku, s níž se dobře komunikuje a která jejich mužskou partu přirozeně kultivuje. „Blanka má v sobě čestnost spojenou se zatvrzelostí a schopností dosáhnout cíle. Umí naslouchat a nelpí na své první představě, takže se dokážeme vždycky dohodnout. Velmi si cením toho, že je s námi, protože žena takových kvalit a schopností má bezbřehý horizont možností uplatnění,“ říká Kaláb.

„Blanka je skvělá,“ doplňuje jeho slova Jakub Nepraš. „Je krásná, milá, šikovná, kliďas, má přirozenou autoritu, je profesionální, dotahuje věci do detailu, až puntičkářsky. Je dochvilná, společenská, má kolem sebe pozitivní auru hned na první dojem. Je taky skvělý ženský element a důležitý transformátor energií mezi námi.“

Své kolegy si ovšem pochvaluje i Blanka Čermáková. Jan Kaláb je pro ni „největší oporou v galerijním provozu“ a „profesionál každým coulem“. Michal Cimala je „chodící encyklopedie“ s všestranným širokým záběrem. „No a Kuba Nepraš je pro mě se svou fantazií, virtuální vynalézavostí, zájmem o teorii evoluce, filozofii úkaz už od školy,“ říká s tím, že je to „nesmírně hodný, empatický a radostný člověk“.

 

Zázrak ve Vysočanech

Vysočanský objekt určený ke zboření fungoval ve zvláštní atmosféře blížícího se zániku – jako by tudíž bylo všechno možné. Ve vysočanské Trafačce proběhlo víc než dvě stě akcí, výstav, koncertů, festivalů a přes sto zahraničních umělců přijelo na rezidenční pobyt. V roce 2008 zorganizovali festival Names, na který do Prahy dorazily osobnosti graffiti a street artu od Tokia přes Moskvu, Paříž, Kodaň, Berlín, São Paulo až po New York. Z akce vznikla rozsáhlá publikace a spousta nastříkaných fasád ve městě.

„Jeden ruský výtvarník se tak těšil, že si zapomněl povolení od majitele fasády, takže jsem pro něj šla do cely předběžného zadržení,“ vypráví Čermáková. Slavný Ital Blu vytvořil na Národní třídě memoriál sovětské okupace – ležatou osmičku jedoucích tanků: fasáda ale později ustoupila výstavbě hotelu.

V roce 2009 byli čeští streetartoví umělci pozvaní, aby reprezentovali Česko na výstavě Expo v Šanghaji. „Dostali jsme velkorysý rozpočet, připravili instalace, poslali je na místo lodí a pak už nás čekal výlet do Šanghaje,“ říká Čermáková.

Vysočanská Trafačka šla nakonec k zemi po devíti letech působení, v roce 2015. „Kromě toho, že ten dům něco znamenal pro pražskou kulturní scénu, mnoha lidem zasáhl do života, proběhlo tam několik svateb, bylo tam počato několik dětí,“ říká galeristka, která si na památku nechala na předloktí vytetovat mini logo galerie – červený blesk.

 

Na nové adrese

V komplexu holešovické tržnice, v hale 14, získala galerie roku 2016 velký prosvětlený prostor, ideální pro výstavní síň. Fungování na nové adrese a s pozměněným názvem Trafo Gallery zahájila skupinová výstava s názvem Zmrtvýchvstání.

Od té doby připravuje galerie šest výstav ročně. Vystřídaly se tu desítky českých i zahraničních umělců. Nejnavštěvovanější byla výstava Jana Kalába Point of Space v roce 2018, na kterou se přišlo podívat více než 2 000 lidí. Úspěšná byla i loňská výstava malíře Martina Salajky nazvaná Neurosis. „Celý tým galerie má silnou a příjemnou energii a s Blankou se spolupracuje výborně. Je profesionální, přirozeně inteligentní a šarmantní. A co je v uměleckém provozu vzácné – v jejím chování není nic strojeného ani snobsky povýšeného,“ říká Salajka.

 

Malířka Ira Svobodová měla v galerii výstavu na přelomu let 2019 a 2020 a podobně jako Salajka nešetří na adresu galeristky chválou: „U Blanky vnímám všechny důležité faktory vztahu mezi umělcem a galerií – profesionalitu, důvěru, zvládnutý timing a perfektní komunikaci s médii a sběrateli,“ říká abstraktní malířka, která spolupracuje i s galeristy v Los Angeles nebo Vídni.

Podle jakého klíče vlastně Trafo Gallery vybírá vystavující umělce? „Nemáme žádné dogma či ohraničené preference, baví nás pestrost i zážitky při intenzivní přípravě výstav a také knížek, které jsou pro nás důležité, vydáváme je ke každé výstavě. Máme skvělé grafiky, jako je Jana Vahalíková, František Šorm, Jan Matoušek a další, kteří vždy dílo citlivě podpoří.“ To potvrzuje i kurátor Otto M. Urban: „Trafo Gallery je jedna z nemnoha institucí, které ke všem výstavám vydávají katalogy. Nutno dodat, že krásně graficky vypravené. V naší pragmatické době je tato činnost jistě ztrátová, ale o to je důležitější.“

 

Sběratelský příběh

Loni opustila Blanka Čermáková po čtrnácti letech AVU a stala se „na plný úvazek“ ředitelkou Trafo Gallery. „Po ukončení oslav 220. výročí školy jsem sepsala něco jako poděkování, co mi AVU dala, a šla podat rektorovi se slzami v očích výpověď. Byla to krásná, ale uzavřená kapitola,“ říká.

V tu chvíli ovšem přišla covidová krize. „Řešit problémy jsem zvyklá, ale nebyla jsem zvyklá zavřít ročně několik výstav… I s tím jsme si v Trafo poradili individuálními prohlídkami i virtuálním programem streamovaných vernisáží. Ale popravdě, umění nejlíp funguje naživo,“ říká Čermáková. Letos v létě se galerie vrátila k živým vernisážím – zahájení výstavy Anny Neborové spojené s koncertem Lenky Dusilové mělo skvělou návštěvnost.

Galerie ovšem žije z prodeje uměleckých děl. Na otázku, zda je v Česku dost lidí ochotných utrácet za umění, Čermáková přikyvuje: „Určitě je. Dorostla naše generace čtyřicátníků, kteří mají vkus i prostředky. Nemusí hned zakládat sbírky, stačí si jen pracovní či domácí prostředí vyzdobit něčím, co pro ně má smysl a dělá jim radost. Když se jim pak výtvarné umění stane koníčkem, dají důvěru nám či jiným galeriím, může být z koníčku i dobrá investice,“ popisuje.

Čermáková i v nejistých covidových časech hledí do budoucnosti optimisticky. „Moje plány souvisí s rozrůstající se galerií. Chci do Česka vozit víc zahraničního umění a naopak Čechy do ciziny, pomáhat umělcům posouvat se dál a těšit se z toho, co děláme. Soukromě sním o co nejdéle zdravé rodině a hlavně neustrnout a vyvíjet se dál. Pak je pořád co objevovat,“ říká jedenačtyřicetiletá galeristka.

 

Autorka pracovala v časopisech Instinkt a Týden a ve zpravodajství České televize. Nyní je vedoucí magazínu Pátek LN.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama