Hledači pokladů

Ke Ghaně jsem neměl žádné pouto, ale protože mě láká všechno nové, všechno neznámé a všechno zvláštní, nadchlo mě, když jsem na internetu přes společnou kamarádku narazil na Josefa, který se loni usadil v ghanském hlavním městě Akkře.

Jakmile Josef pochopil, že cestuju po světě s foťákem, nabídl mi, ať na měsíc přijedu a že prý u něj můžu bydlet: „Proč ne,“ řekl jsem si, aniž bych tedy tušil, co tam budu fotit. „Uvidím přímo na místě.“

Po deseti letech cestování už skoro nezažívám kulturní šoky – na to, že je v Ghaně po celý únor teplota kolem třiceti stupňů, jsem si zvykl hned, na to, že mi skoro celá Akkra připomíná více nebo méně bídné ghetto, jsem byl připravený, a tak pro mě paradoxně největším překvapením byl právě hostitel Josef, respektive jeho osud. Před pár lety to byl regulérní rasista, občas prý dokonce vyvolal rvačku s Romy, odsuzoval bílé chlapy, kteří chodí s černoškou, ale všechno se úplně převrátilo právě loni, když Josefa kamarád přemluvil, ať zkusí vyrazit do Ghany a pracovat tam pro sázkovou společnost: „Teď už jsem s druhou černoškou v řadě a skvělý!“

Povídání s fotografem Davidem Těšínským si můžete poslechnout v podcastu:

Čechů nebo Slováků jsem v Akkře potkal víc, jedna Češka například provozuje na pláži bar jménem Czech Queen. Pivo je zhruba stejně drahé jako u nás, bary bývají celkem čisté, ale jinak nic moc romantického, spíš naopak.

Ghaňané jako by ani moc nestáli o turisty, a tak jsou ty pláže vyloženě špinavé, plné odpadků; ke koupání ani opalování to prostředí nevybízí. Na venkově to je možná lepší, což ale nevím, protože já jsem na cestování po přírodě nikdy moc nebyl a opravdu se raději toulám po městských barech, kde nacházím krásu i příběhy.

Na svůj fotogenický příběh jsem si v Akkře musel chvíli počkat. Celý první týden pobytu jsme prozevlovali s novými kamarády v ulicích ghetta, a i když jsem fotil, bylo mi jasné, že to je stereotyp. Že už jsem to viděl – dejme tomu na Jamajce. Ono je to pořád dokola: kecáš, posloucháš muziku z chrčícího repráku a hulíš trávu nebo hašiš. Nuda.

Nemohl jsem si nevšimnout, že je v Akkře plno obrovských smetišť, a do těch jsem se vypravil, když už mě po týdnu to pouliční zevlování vážně nebavilo.

Opravdu jsou nekonečná – v odpadcích šlapeš dvacet minut a pořád nevidíš konec! Ačkoli je můj žaludek na ledacos zvyklý, tady jsem byl vděčný za roušku a stejně se mi z toho smradu obracel.

Mimochodem, Ghaňané roušky obvykle nosí, protože vědí, že kdyby s covidem skončili v tamní nemocnici, nejspíš to bude konečná. Ale zrovna smetiště jsou místa, kde roušku nenosí nikdo. Děti se nemoci zjevně nebojí a právě tvrdě pracující děti byly tím, co mě jako fotografa nejvíc zaujalo.

Ty děti, hlavně tedy kluci, o sobě mluví jako o sběračích pokladů.

Na okraj smetiště každou chvíli přijede nový náklaďák s odpadem, přisype do bordelu bordel a v tu chvíli se kluci rozběhnou – nikdy nezapomenu na jednoho, který našel docela obstojnou dámskou kabelku a radostí se začal v tom smetišti válet jak toulavej pes.

Když nenajdou poklad, sbírají a třídí alespoň kovy, které večer prodají a domů díky tomu donesou někdy i krásných pět dolarů.

Já zašel jednoho večera ze smeťáku přímo do nedalekého baru, kde ležel na zemi dvouletý kluk, o kterém jsem myslel, že je mrtvý, ale on jenom tvrdě spal na kusu kartonu. Byl synem barmana a ten povídá: „Kluk má jenom mě, tak ho chci mít pořád na očích. Až odejde ve dvě ráno poslední host, vzbudím ho a půjdeme domů. A za pár let ho taky pošlu na smetiště, protože těch pár dolarů denně se prostě hodí...“

Kluci na smetišti jsou jako snad všude jinde v chudých zemích – před fotografem se předvádí, vlastně mají radost, že vidí bělocha, ale zároveň často žebrají peníze a představují si, že dostanou sto dolarů, protože člověk bílý rovná se člověk bohatý. Vůbec nevidí rozdíl mezi úspěšným podnikatelem odněkud ze Skandinávie a mnou, vandrákem, co je rád za fazole a pět piv k večeři v tom nejobyčejnějším baru.

Ale to je jedno, na to si časem zvykneš. Občas dáš dolar, ale spíš žebrání ignoruješ, protože co ti taky zbývá jiného, že jo?

Ghany i smeťáku jsem si užil ažaž, vůbec neříkám, že to bylo špatný, ale příště bych to viděl třeba na nějaký sjezd neonacistů v Ulánbátaru. Protože oni v Mongolsku náckové opravdu žijí, nekecám – a já tyhle bizáry fotím strašně rád.