Staří dobří otužilci

Americké velkoměsto San Francisco se probouzí do chladného rána. Teploměr sice ukazuje sedm stupňů Celsia, ale fouká silný vítr, takže pocitová teplota je podstatně nižší. Robustní muž v plavkách stojí na pláži klubu Delfín a nasazuje si plavecké brýle. Mne si ruce, jako by se chtěl ještě trochu zahřát. Ohlédne se za ženou stojící za ním, usměje se, dvakrát poskočí, zdvihne ruce do vzduchu – a už míří do vody, jako kdyby to byla pohodlná matrace. Udělá pár rychlých temp a pak už bez váhání v pravidelném rytmu pokračuje dál.

Žena stále stojí na břehu, vítr ji šlehá do tváře. Nepatrně zavrávorá, chvíli hledá balanc, potom konečně vykročí vpřed. Dýchá zhluboka, ramena se jí krčí, třese se zimou. Už je po pás ve vodě, ještě jeden hluboký nádech a znenadání vykřikne: „Proč tohle děláme?!“ Pak stejně odhodlaně jako její partner zmizí ve vlnách Sanfranciského zálivu.

Otázka, proč tohle dělají, napadá určitě i kolemjdoucí, zachumlané v zimních bundách. Plavce neodrazuje déšť, mlha ani riziko podchlazení. Nezaženou je ani lachtani, kteří bývají čas od času mrzutí a pár plavců už pokousali.

 

•••

Klub Delfín, celým anglickým názvem Dolphin Swimming & Boating Club, sdružuje plavce a vodáky. V roce 1877 ho založili němečtí přistěhovalci. Členové klubu celoročně pádlují nebo se koupají v chladných vodách Sanfranciského zálivu. Formálně je jich kolem 1 600, pravidelných plavců je několik set. Někteří plavou pouze rekreačně, jiní intenzivně.

 

Sanfranciská zátoka přitahuje plavce maratonů, kteří v zálivu trénují na dálkové trasy. Přes dvacet členů Delfína už přeplavalo kanál La Manche mezi Anglií a Francií, jde o trasu měřící vzdušnou čarou čtyřiatřicet kilometrů. (Mimochodem držitelkou světového rekordu v rychlosti v kategorii žen je Češka Yvetta Hlaváčová s časem 7 hodin 25 minut.)

V zátoce se také pořádají hromadné akce, jichž se účastní mnoho plavců najednou. Populární je například plavání z Alcatrazu, ostrova, na němž se nachází komplex slavné, nyní již zavřené federální věznice. Vzdálenost z ostrova do klubu je zhruba dva a půl kilometru: trasu zasahují silné proudy, které se rychle mění a mohou znepříjemnit cestu zejména pomalejším plavcům.

Tradiční trasa vede také pod legendárním mostem Golden Gate, vzdálenost, která se plave, měří kolem jednoho a půl kilometru. Je zvykem plavat kus cesty na znak, vidíte pak most zespodu – takový pohled se jen tak nenabízí.

V zimním období, kdy je voda v zálivu nejstudenější a má kolem deseti stupňů Celsia, se soutěží o Výzvu polárního medvěda. Uspějí v ní členové, kteří za tři měsíce od zimního slunovratu do začátku jara uplavou dohromady čtyřicet mil (tedy asi čtyřiašedesát kilometrů). Někteří ostřílení plavci jsou schopni uplavat za tuto dobu dokonce 160 kilometrů.

Legendou klubu je skupina starých plavců, kteří dostali přezdívku Old Goats (Staré kozy). Po mnoho let se pravidelně scházeli v klubu, šli si nejprve zaplavat a po zahřátí v sauně se sešli v pánské šatně v části, které říkali „ulička whiskey“. Klábosili, pili a jedli až do odpoledne. Říkávali, že Delfín je vlastně pijácký klub spojený s plaváním. Někteří z nich se dožili téměř 100 let. Teď už zůstali jen dva, oba ve svých 85 letech stále chodí plavat.

 

•••

O plavání a nejen o něm vypráví devětasedmdesátiletá King Sip, jež je členkou klubu Delfín šestnáct let:

„Pocházím z Číny, ale vyrůstala jsem na Tchaj-wanu. Vždycky jsem měla ráda vodu, plavání a dobrodružství. Poblíž našeho domu byla řeka, tak jsme trávili spoustu času u vody. Když mi bylo deset, bratranec mě naučil plavat.

Nemyslím si, že je možné se plně aklimatizovat na studenou vodu. Je to o mentální síle, prostě se přinutíte a jdete! Já vím, že mi bude zima, že to bude nepohodlné, ale přesto se přinutím tam vlézt. Vždycky říkám brrr, ale pak začnu rychle plavat a pozorovat okolí. Dívám se na krajinu, jak je krásná. Ale ten první zlomek vteřiny to vždycky zabolí.

Je to výzva se překonat. A když to dělám každý den, mám z toho dobrý pocit. Po plavání jdu do sauny, na to se těším.

Před lety jsem se účastnila skupinového plavání pod mostem Golden Gate. Byla jsem nejstarší a nejpomalejší plavec a můj čas byl 56 minut. Ostatní to uplavali za necelou půlhodinu a čekali na mě na lodi. Když jsem vylezla z vody, třásla jsem se, tak mi nalili horkou pálenku na zahřátí. Jsem hrdá, že jsem v osmašedesáti letech přeplavala trasu Golden Gate Bridge. Teď plavu čtvrt kilometru každý den, už nemusím dobývat svět.

Plavu za každého počasí, ani déšť mi nevadí. Je velmi příjemné a krásné vidět kapky deště, když máte oči na úrovni vody.

To, co na plavání opravdu miluji, je, jak voda nadnáší. Je to skoro, jako byste letěli, a to mě na tom nejvíce přitahuje.

Na to, že mi je sedmdesát devět let, to se mnou není tak zlé.“

 

•••

Svůj příběh popisuje třiasedmdesátiletý Duke Dahlin, jenž je členem klubu Delfín již pětadvacet let:

„Já vyrůstal na Havaji a s plaváním jsem začal ve dvou letech. Když máte starší bratry, učíte se plavat tak, že vás prostě popadnou a jednoduše hodí do vody. Plav!

Naučil jsem se tak čubičku a později jsem se připojil k místnímu plaveckému týmu. Dostalo se mi tak hodně pozornosti. Když vyrůstáte v rodině s devíti sourozenci, je to vlastně vzácnost, protože jinak jste doma prostě číslo šest.

Mám DNA tropické Havaje, ale i přesto jsem se dokázal docela dobře přizpůsobit studené vodě.

Když jsem před lety zažil podchlazení, po hypotermii bylo těžké vrátit se zpět do vody. Najednou jsem si nebyl jistý sám sebou, ztratil jsem sebevědomí.

Ten den jsem přitom nebyl ve vodě tak dlouho, ale najednou mi byla strašná zima, nějak se mi všechno začalo vytrácet před očima. Vyšel jsem z vody po schodech do sprchy, pustil jsem sprchu a pak bum! Když jsem se probudil, stáli nade mnou záchranáři a kolega plavec mě držel v náručí. Byl jsem nahý a neskutečně jsem se styděl.

Nevíte, kdo jste, dokud neuděláte něco, o čem si většina lidí myslí, že je nemožné. Všichni si musíme najít svou cestu. Já se vždycky snažím myslet pozitivně a být realista. Když plavu maratony, cítím, že se stávám součástí svého prostředí. Přestože jsem dvakrát přeplaval kanál La Manche, lidé se mě nejčastěji ptají na plavání z Alcatrazu.

Můj manžel má o mě strach, děsí ho to. Letos slavíme padesát let, co jsme spolu, a myslím, že zvláště teď v našem věku se bojí, že by mě mohl ztratit.

Plavání je ale výzva a miluji ten pocit, že jsem dostatečně silný, že to ještě zvládnu. Já nikdy nepřemýšlím o tom, kolik je mi let. Pro mě je to všechno o pohybu a snaze být součástí přírody.

Vodu jsem vždycky miloval a myslím, že vždycky budu.“

 

•••

O plavání vypráví dvaapadesátiletý Fasica Alemayehu, který je členem klubu Delfín necelý rok:

„Můj život se točí kolem vody už od dětství.

Pocházím z Etiopie. Když jsem vyrůstal, táta mě bral s sebou každý víkend na koupaliště, kde jsem se učil plavat. On vodu miloval. Nebyl nějaký extra plavec, ale naučil se vesnické plavání, aby zvládl dostat se z jedné strany řeky na druhou. Když jsem byl větší, začal jsem plavat v bazénu v Addis Abebě, kde pracoval můj bratranec. Chodil jsem pravidelně a plavání jsem si zamiloval. Nejraději jsem plaval motýlka.

Závodil jsem, nejprve ve svém rodném městě a později jsem reprezentoval Etiopii. Jeli jsme do zámoří, trénovali v Rusku a soutěžili v Uzbekistánu. Často jsem brečel, tréninky bývaly opravdu těžké. Plavání je tvrdý sport, stojí nad tebou trenér, nemůžeš se flákat, musíš makat. Někdy to bolelo, ale z nějakého důvodu jsem to prostě miloval.

Studené vody jsem se nikdy nezalekl, právě ten chlad mám rád. Ze začátku je mi vždycky zima. Když skočíte do vody, trvá pár temp, než si člověk zvykne. Je to pořád šok, zvláště za chladného počasí. Ale když začnu plavat, vím, že budu v pořádku, a hodinu tam vydržím. Sice nemám na těle moc masa, ale mám pocit, že voda je ke mně velmi laskavá. Dává mi to sebedůvěru. Nesnažím se to přehánět nebo si něco dokazovat, prostě je to skvělý pocit. Dneska už by mě do normálního bazénu nikdo nedostal. Studenou vodu mám rád.

Vyrůstal jsem v kmenové zemi, a než přišlo křesťanství, mnoho kmenů uctívalo vodu jako boha. Přináší nám život. Voda je pro naši existenci to nejmocnější. Když jdu plavat, pokaždé s sebou přináším modlitbu, ať už mám jakékoli přání. Je to dobré pro ducha, dává mi to sílu.

Přeplavat Lamanšský průliv je můj sen. Dal jsem si na ten cíl dva roky. Snad to jednou zvládnu. Byl by to úspěch, čeká mě ale dlouhá cesta.

Kdyby táta žil, řekl by jen tak dál, synu!“

 

•••

A co nakonec říká pětaosmdesátiletý plavec John Davis, jeden z posledních žijících členů oné legendární skupiny Old Goats, tedy „starých koz“? „Někteří lidé říkají, že nejsme normální. Nemůžete se s nimi hádat, protože ono to opravdu není úplně normální. Asi jsme trochu divní. Ale to je v pořádku, nám je to jedno,“ směje se.

 

Autorka je fotožurnalistka, držitelka několika ocenění. Nyní žije v San Francisku a je členkou klubu Delfín.