Mirai Navrátil: Člověk je jako šutr, obrousí se

Lidé

S kapelou nedávno vyhrál Českého slavíka, nová deska hned ovládla hitparády, dařilo se mu v televizní show StarDance, ale devětadvacetiletý Mirai Navrátil o sobě pořád pochybuje. Ve velmi osobním rozhovoru vypráví o tom, čím voněl byt jeho japonské babičky, o problémech s covidem, kvůli kterým nakonec taneční soutěž musel opustit, i o tom, jak hluboké dopisy mu píše táta.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vypsal jsem si z tvé poslední desky pár veršů, které působí jako vyznání...

... máš poznamenanou poslední píseň Lítej, která je pro Davida Stypku?

 

Mám, samozřejmě.

Ten text je pro mě z hlediska emocí nejsilnější, protože jsem ho věnoval konkrétnímu kamarádovi, a to čerstvě poté, co jsme o něj přišli.

 

V refrénu Davidovi zpíváš: „... A tak si lítej, jsi volnej, teď už můžeš v klidu spát / někdy se usměj, zamávej, ať pak vím, kde hledat mám.“

Chvíli po Davidově lednové smrti si situace sama řekla, co má skončit na papíře. Hned po refrénu zpívám ještě tohle: „Vidíme jenom horizont, za kterým všichni, co ti chybí, jsou / když někdo přejde přes trať, tak ho zase potkáme jednou...“ Neboli hodně jsem tehdy řešil věčnou otázku, jestli je smrt konečnou stanicí a pak už nic, nebo jestli toho našeho kámoše ještě někdy uvidíme. Což bylo umocněné Davidovým mládím, tím, že byl vlastně soused – my s kapelou z Frýdku, on hned vedle z Dobré –, vždycky nám byl nablízku, a tak snad ani do prdele není možné, aby to bylo jednou provždy pryč.

 

Tvoje maminka je Japonka, tak mi řekni: Vnímají Japonci smrt úplně jinak než třeba Středoevropané?

Převládá tam šintoismus a buddhismus, ale na mě to nemělo zásadní vliv – ze smrti jsem podělanej strachy.

 

Japonci se tolik nebojí?

Vzhledem k rekordnímu počtu sebevražd asi ne, v tomhle Japoncem opravdu nejsem. Teoreticky je mi jasné, že kdo se příliš bojí smrti, ten prožije ve strachu celý život; určitě bychom se o smrti měli víc učit, snažit se na jejím přijetí pracovat, ale pro mě je odchod blízkého člověka pořád naprostou tmou, se kterou neumím nakládat – naštěstí se mi to stalo zatím jen párkrát.

 

Druhým rokem všichni občas přemýšlíme o smrti kvůli pandemii covidu, protože jedna ze zásadních otázek zní: Je správné chránit lidské životy a zdraví za každou cenu?

Uf, covid... Máš se o něm vůbec chuť bavit?

 

 

Ale jo, chvilku jo.

Pro mě to je hrozně složité téma, kvůli kterému se navíc společnost až přehnaně rozdělila. Vznikly tu dva silné protitábory, které si na tvoji otázku odpovídají buď jednoznačné ano, nebo jednoznačné ne, a z osobní zkušenosti vím, že to i mezi inteligentními kamarády dokáže rozházet vztahy. Což mě mrzí. Vnímám, že jedni i druzí mívají relevantní zkušenosti, které stojí za pozornost.

 

Dejme tomu jaké?

Kamarád měl v rodině blízkého člověka, který se nechal naočkovat a druhý den byl mrtvý, což má podle té rodiny přímou souvislost – a já chápu, že to může být důvodem k despektu vůči očkování. Jiný kamarád měl zase blízkého člověka, který se nenaočkoval, skončil na ventilátoru, taky umřel, a tak se snažím nesoudit; jen si strašně přeju, ať už to skončí. Připadá mi pochopitelné, že světoví lídři hledají plošné řešení, tak kácí les, při čemž létají různé třísky, ale nikdo nechce být tou třískou. Celý je to blbý.

 

Ty si v nějakém ohledu jako tříska připadáš?

Když budu mluvit za naši kapelu, tak ta třeba poslední dva roky pracovala na desce, která teď vyšla, a samozřejmě bychom ji chtěli taky hrát. Lidi si ji pouštějí na přehrávačích, ale teprve živý koncert dává jedničkám a nulám opravdový rozměr. Na poslední chvíli jsme stihli aspoň jeden křest, ale kdy budeme hrát naživo příště, toť otázka.

 

Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, byste ještě tisícovce sedících a naočkovaných lidí zahrát mohli.

Na tuhle hru přistoupit nechceme, nehledě k tomu, že pro hraní není ideální atmosféra – vzápětí bychom si nejspíš od jednoho z táborů vyslechli, že jsme bezohlední sobci, kteří baví kluby a vesele si kalí, zatímco zdravotníci padají únavou.

 

Poslední dobou jsi zažil kvůli pandemii trable ve StarDance – jednoho dílu ses nezúčastnil, protože jsi musel do preventivní karantény, a koncem listopadu jsi měl pozitivní test, což tě ze soutěže definitivně vyřadilo. Měli někteří diváci potřebu reagovat na zjištění, že nejsi naočkovaný?

Zástupci radikálnějších táborů jo. Jedni tě začnou glorifikovat, pro druhé se stáváš hlupákem. Já se to snažil upřímně vysvětlit, ale s odstupem času vím, že v takových případech platí „mlčeti zlato“.

 

Ale mně to ještě jednou, prosím, vysvětli.

Před rokem v prosinci jsem prodělal hodně nepříjemný covid; měl jsem spoustu protilátek a k tomu imunologické problémy. Můj imunolog řekl, že očkování v takové situaci nedoporučuje, což ale radikální bojovníky za očkování nejspíš nezajímá – bagatelizují to ironickými poznámkami, že ti určitě naroste třetí ruka nebo že s vakcínou dostaneš do hlavy čip. Přitom kdybych neměl tolik protilátek a neřešil to s doktorem, na očkování bych šel.

 

Překvapilo tě, že ses nakazil i podruhé?

Upřímně řečeno jo, ale to už byl naštěstí mírný průběh, jenom rýma.

 

První covid byl nepříjemný a ty máš strach ze smrti. Takže tehdy ses pomalu loučil se životem?

Jojo, skoro už jsem psal závěť. Devětatřicítky horečky, lehce jsem se přidušoval, bylo to na hraně převozu do špitálu. Říkal jsem si: Ty vole, kámo, seš mlaďák, ale úplně k. o. Pak mě ještě čtvrt roku trápil postcovidový syndrom, vlastně dodnes se necítím dobře jako před covidem, ale kamarád mi řekl větu, která pomáhá: „Člověk je jako šutr, obrósí sa.“ Neboli zvykneš si na všechno – buď rád, že žiješ.

 

Gameboy v kopřivách

Po kom mrtvém se ti ještě stýská?

Třeba po japonské babičce.

 

Jak se jmenovala?

Mičiko Kóno.

 

A proč byla tak důležitá?

Paradoxně se o mě starala, jen když jsem byl mimino a v Japonsku žil – pak jsme se už vídali jen občas na pár týdnů o letních prázdninách. I tak jsem si jí strašně vážil, za což mohla kombinace té vzácnosti a skutečné i kulturní vzdálenosti, ale hlavně její laskavosti a moudrosti.

 

Kam jsi za ní jezdil?

Do městečka Tarui v prefektuře Gifu. Měla dům, vedle kterého byla skvělá pekárna, kam mě často brala.

 

Na co?

V Japonsku za mého dětství frčela pohádka Anpanman se stejnojmenným superhrdinou, který měl namísto hlavy něco jako koblížek. Ten si v případě nouze mohl vyměnit, čímž refreshnul své schopnosti – nakoplo ho to jako Pepka námořníka špenát. No a v pekárně měli tenhle koblížek s Anpanmanovou tváří, ten jsem miloval; když jsem dojedl, hned jsem si ho u babičky pustil v telce... V souvislosti s babičkou mě hned napadá i zážitek, který bude znít povrchně – ona mi jako zhruba osmiletému koupila gameboye, což byl neuvěřitelný sen; fanaticky jsem pak hrával hlavně Pokémony, byl jsem až na facku.

 

A dostal jsi ji?

Táta mi pak u nás ve Frýdku hodil gameboye z okna do takové džungle, co jsme měli za barákem. Já ho v záchvatu pláče vyběhl hledat a po dvou hodinách v kopřivách našel – dokonce funkčního, ulomený byl jenom kryt na baterky. Schoval jsem si ho do skrýše a dál tajně hrál.

 

Táta si přál, abys byl aktivnější?

Od počítačových her se mě snažil držet dál – a já byl přitom megašťastnej dokonce i tehdy, když jsem mohl hodiny a hodiny pozorovat své hrající bratrance. Proto rozumím dnešním děckám, která tráví spousty času čuměním na jiné, jak mačkaj nějakou bizarní hru. Dělával jsem totéž – bratranec hrál olympiádu, Prince of Persia nebo Bombermana, já za ním celé odpoledne seděl s otevřenou hubou, a když mě na pět minut pustil k joysticku, měl jsem z toho svátek. Proti čemuž táta dost bojoval, a to dělal dobře – nakonec jsem měl dětství primárně offlajnové, ale i tak si musím přiznat, že jsem dnes poměrně závislý na Instagramu.

 

Chtěl z tebe mít sportovce?

V první řadě vnímal hraní jako hloupou výplň času, která mi toho do života moc nedá. Takže jsem chodil do spousty kroužků, na tenis, fotbal, atletiku, plavání, taky na piano – ať si jednou můžu vybrat, co mě baví.

 

Jako kluk jsi byl vynikajícím tenistou. Mrzelo vaše, když jsi slibnou kariéru hned v počátku vzdal?

Oni ze mě asi nechtěli mít přímo šampiona, ale existoval plán, že jednou díky tenisovému stipendiu odjedu na americkou univerzitu – k čemuž nedošlo, protože jsem kolem čtrnácti objevil kouzlo kytary a začal zakládat kapely. Vlastně mi tehdy pomohl fakt, že jsem si při fotbale poranil kotník a achilovku, nemohl naplno sportovat, a takhle moje tenisová kariéra postupně vyšuměla.

 

Do čtrnácti jsi hrál na jaké úrovni?

Nakukoval jsem do nejlepší republikové desítky v ročníku. Ve třinácti jsem jednou porazil Adama Pavláska, ze kterého se pak stal profi hráč – Adam je sice o dva roky mladší, ale stejně se tím dodnes pyšním.

 

Lotosová sútra

Vrátil bych se k japonské babičce – co důležitého ti před svou smrtí stihla předat?

Nikdy nezapomenu na to, jak vůči mně byla láskyplná. Často říkala: „Už když jsi byl v kolébce, zlatíčko, tak jsem věděla, že budeš šířit radost, že budeš dobrým člověkem a vzorem pro své okolí...“ Mluvila tímhle tónem, chválila, a já nechápal, vlastně mi to bylo proti srsti: Co to povídá? Vždyť já jsem obyčejný český spratek!

 

Byl jsi její první vnouče?

Zdaleka ne, ale byl jsem od dcery, která se rozhodla žít o deset tisíc kilometrů jinde. Když jsem přijel, vždycky mě popadla a vzala na návštěvu ke všem kamarádkám: „To je ten náš vnouček z Evropy!“ Já všechny zdravil, koničiva, koničiva, tak jsem tady, ale bylo mi před těma bábama trapně a těšil jsem se za bratrancema, až zas budeme pařit.

 

Pařit ve smyslu hraní her, anebo pití?

Pití vůbec, moje japonská rodina vždycky pařila jen gameboye, segu nebo playstation. Zatímco my u nás ve Frýdku od šestnácti zkoušeli pivka, mí stejně staří japonští bratranci chodili do herních center na videohry a pít možná tak bubble tea.

 

Čím to vonělo v bytě té tvé babičky?

Jak bych to popsal – takovou ezovůní. Babička byla hodně duchovní, takže za ní chodili lidi z celé čtvrti, kteří vyznávali stejné náboženské hnutí.

 

Jaké?

Jmenuje se sókka gakkai, je to forma buddhismu. Mívali seance u takového oltáříku, kde se vždycky bouchlo do ocelové nádoby – babička mě tam ráno brala k modlitbě, vzpomínám na její slova „Namumyou horengekyou“, kterým jsem nerozuměl, protože to je stará lotosová sútra. No a zpětně předpokládám, že tam vždycky hořela nějaká vonná tyčinka.

 

Kdy jste se setkali naposledy?

Někdy před šesti lety už babička uléhala na smrtelnou postel, takže jsme přiletěli, a zajímavé bylo, jak nám pořád dodávala optimismus: „Hlavně zas přijďte na olympiádu, užijeme si ji společně...“ Přitom měla tutéž hroznou rakovinu jako David Stypka, slinivku, jen teda jí už bylo osmdesát šest let. A potom jsem letěl jenom na pohřební obřad a zahrál tam na kytaru, což byla otřesná zkušenost, protože takhle málo do zpěvu mi nikdy nebylo.

 

Co jsi hrál?

Hallelujah ve verzi do Jeffa Buckleyho, kterou jsem se naučil snad už ve třinácti – z celého setlistu, který mám v hlavě, mi to přišlo nejpřiléhavější.

 

 

Rodičovská láska

Vystudoval jsi práva, začal dělat koncipienta, ale pak se vrátil naplno k muzice. Jak na to reagovali vaši?

Máma je vůči mým rozhodnutím vždycky jen přející, takže zásadnější reakci to mohlo vyvolat jedině u táty, který celoživotně pozorně a kriticky dohlíží na mé kroky, stejně jako na kroky mých dvou mladších bráchů. Je to táta, kdo mi čas od času píše dlouhé výchovné maily...

 

... neocitoval bys kousek?

Je to hodně osobní, ale počkej, jeden ti přečtu. Je z jara roku 2019, což byla doba, kdy jsem žil poněkud divočeji a on mě na ostravském majálesu viděl hrát a zpívat po nějaké kalbě. Ráno mi pak do mailu přistálo tohle: „Mám tě rád, stejně jako tvoje bráchy. Nadevše na světě mi činí největší potěšení pozorovat vás při sportu, na předehrávkách, koncertech, ale třeba jen tehdy, když spíte a jste v bezpečí. Když nejste poblíž, většinou se o vás bojím, asi je to tak trošku eskalovaná rodičovská láska... Když ses včera objevil na pódiu, přepadla mě hrůza, strach o tvoje zdraví fyzické i psychické. Už jsem nepřemýšlel, co ti poradit, abys byl populárnější nebo zajímavější – úplně jsem zabloudil a nebyl schopný probudit fajn pocity z pozorování jednoho ze svých kluků při něčem výjimečném. Všechno přehlušil tvůj fyzický obraz umocněný detailními záběry na plátně...“

 

Tak to je silný!

Poslouchej: „Tak vypadá nemocný člověk. Vzpomněl jsem si, jak jsem na tebe čekal v nemocnici v Ógaki, když jsi byl ještě batole, a brečel strachy, že přijdeš o oko, když jsi spadl tváří na svíčku. Vzpomněl jsem si, jak jsem se vracel ze služební cesty v Praze a doktorka mi do auta volala, že jsi v nemocnici a máš poraněné zase oko ze školního výletu... Vybavil jsem si řadu dalších situací, kdy mi osud ukázal, jak jste křehcí... Asi si tak nepřipadáš, ale jsi na okraji propasti. Přibrzdi, uber. Nastav si režim pracovní, sportovní, umělecký, osobní, dietní. Jestli necítíš potřebu udělat to pro sebe, udělej to, prosím, pro mě – nejsem schopný pozorovat, jak jsi zdevastovaný bez toho, že by se mi vybavovaly obrazy tvých budoucích podob a stavů... Pádem do propasti se křehká nádoba změní ve střepy, ale i malá prasklina je u lidského těla a ducha často neopravitelná, nevrátíš nic. Můžeš jen nastavit směr a rychlost své jízdy. Jsi jediný majitel své vůle a svědomí – volnoběh nebo plavání s proudem je pro člověka bez názoru, bez vůle a hlavně bez budoucnosti. Drž se, taťka.“

 

Neuvěřitelné – pokud ovšem táta není přecitlivělý a nepřehání.

Myslím, že to pojmenoval správně: jde o eskalovanou rodičovskou lásku.

 

Ty jsi tehdy bral drogy?

Ne. Ale je pravda, že třeba po maturitě za čtyři, když jsem měl skoro půlroční prázdniny před nástupem na vytouženou vysokou školu, jsme byli dost v euforii, stopovali po Evropě, vydělávali prachy jako pouliční muzikanti, do toho poměrně intenzivně hulili trávu – a to jsem nakonec byl opravdu vyjetej a měl úzkostný stavy. Tehdy jsem si drogy preventivně zakázal, protože vím, jak k nim mám díky muzice blízko a že bych do nich klidně mohl spadnout. Sem tam na mejdanech nějaký drinky padnou, ale dobře už si vybírám.

 

Počkej – a nezpíváš v jedné písni na nové desce o tom, jak s nějakou holkou ubalíte jointa?

Marihuana je jediná klasická droga, ke které jsem se později ještě zkusmo vrátil, ale nedala mi nic dobrýho. Do textu se dostala už jenom jako vzpomínka.

 

Co sis vlastně o tátově mailu pomyslel?

Ačkoliv mi bylo šestadvacet, vnímal jsem to nejdřív jako puberťák. Nejspíš jsem si řekl, že je táta přehnanej, ale přinejmenším v podvědomí mi bylo jasné, že má pravdu. A když jsem ti to před chvílí četl nahlas, tak mi definitivně došlo, že to je projev největší možné lásky k dětem a zároveň hezky napsaný text.

 

Dnes naopak vypadáš, že jsi ve vynikající fyzické formě. Díky půlročnímu tancování?

Taky se třeba denně otužuju a dýchám podle Wima Hofa.

 

Táta konečně musí mít radost!

Z otužování asi ne, to nesnáší, ale já už jsem si jistý, že mi ledová voda pomáhá. Odmalička jsem měl všelijaké alergie nebo astmatické potíže, a to když se spojilo s nezdravým koncertním lajfstajlem a benzinkovou stravou, vznikl problém – až do toho roku 2019 jsem byl vždycky půlku sezony na samé hraně možností zpívat. Večírky, minimum spánku, cigára... Na podzim 2019 jsem si konečně řekl, že takhle to dál nejde, táta má pravdu, za pět let by ze mě byla troska, protože nejsem Keith Richards, abych tohle zvládal věčně, a naštěstí jsem tou dobou objevil Wima Hofa, který mě dal do kupy. Od té doby jsem neměl ani rýmu krom toho covidu – a to jsem dřív býval nachlazenej minimálně jednou měsíčně.

 

Zpátky k původní otázce: Nevadilo tátovi před pár lety, že nakonec nechceš dělat právníka?

Nějak jsem mu to dávkoval – že jsem se nechal vyškrtnout z advokátní komory, zjistil až s odstupem času. Táta samozřejmě pořád myslí na naše dobro a na jistoty do budoucnosti, ale teď už ví, že jsem muzikou nějaké peníze vydělal, neživořím. Takže už si spíš přeje, abych nezakrněl, což se klidně může stát – nepochybuju o tom, že někteří muzikanti po čtyřiceti letech každodenní muziky trošku zdementní, protože já už příznaky občas cítím i dnes. Všichni známe kapely, které několik posledních dekád hrají pořád dokola patnáct hitů, ale tohle bych – mám pocit – nezvládl. Hrozně rád skončím jako pětasedmdesátiletý rocker, který jede do posledního výdechu rokenrol, ale jenom za podmínky, že v tom uvidím smysl a bude mě to bavit. Kdyby ne, třeba už za pár let můžu s muzikou skončit.

 

Loser, nebo king?

Úplně jsme zapomněli na těch pár úryvků z tvé desky, které jsem si poznamenal. Třeba v písni Narozeniny zpíváš o tom, že kamarádi už mají rodiny, takže se vídáte míň a míň, ale ty potřebuješ ještě chvíli času.

To je upřímná osobní zpověď, protože mí vrstevníci už opravdu chodí ven s kočárky; stárneme. Já si pořád jezdím po koncertech a nepodléhám depresi, ale to rychlé plynutí času si uvědomuju.

 

Optimisticky tam zpíváš: „Není to závod, tak kam ten spěch, jsem jen zpomalenej / vždycky jsem dokončil každej běh, tak prosím ještě chvilku mi dej.“

Slova o tom, že vždycky dokončím každý běh, se do textu dostala proto, že jsem o dva týdny dřív přeběhl, respektive přešel celé Beskydy v rámci závodu B7. Psal jsem ho loni v září na společném songwriting campu, kde byla spousta kolegů a kamarádů muzikantů.

 

I David Stypka?

Taky.

 

Pořád jeho odchod tolik bolí?

Ten akutní panicko-hrůzostrašný pocit ztráty po pár měsících pomine, člověk se s tím nějak musí smířit. Jednou za čas se jen naštvu, že se někteří příšerní lidé dožívají stovky, zatímco ryzí člověk, který nás ostatní měl kultivovat, odešel takhle brzo, ale tyhle paradoxy jsou nejspíš docela běžný stav.

 

Kdy jsi ho viděl naposledy?

Asi deset dnů před smrtí. Vezl jsem mu do Dobré probiotika a vitaminy D, což mi pomáhalo s covidem, který on – oslabený vlastní nemocí – dostal taky. Jo, a ještě jsem mu vezl knížku.

 

Jakou?

Vlastně spíš pracovní sešit čili taková cvičení ke knize Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho, kterou mi předtím právě David doporučil. Všechno jsem mu předal a v jeho očích ještě viděl plamínek, který by se mohl rozhořet, takže jsem si nepřipouštěl, že se můžeme vidět naposledy. Tři dny před smrtí mi posílal fotky a zprávy typu „ty vole, lížu dno“ a já na to odpovídal, „jsi dobrej, dáš to v klidu...“ Jenomže David dno lízal a 10. ledna jsem se vzbudil do hrozného rána.

 

Předposlední úryvek jsem si vypsal z tvé písně Yesterday: „Pořád nahoru, dolů, každej den dostávám školu / chvíli jsem loser, potom zase king...“

Znovu se to potvrzuje. Dostali jsme s kapelou Slavíka, pokřtili novou desku, mně se dařilo ve StarDance, ale pak přišel ten pozitivní test, takže jsem zase už tak trochu loser.

 

Poslední kousek mám vypsaný z písně Openspace: „Tak zkusím žít život, nejenom abych byl, dám mu ten správnej směr, ze všech posledních sil...“ Čili ty zatím nejsi se svým životem spokojený?

Jsem pochybovačný člověk, který své případné úspěchy zkoumá ze všemožných úhlů pod mikroskopem. Když vyhrajeme nějakou cenu nebo když máme nejhranější desku, tak si vždycky říkám, že to je divná haluz. Dodnes mám potíž přijímat komplimenty, což je možná proto, že táta byl skutečně konstruktivní kritik a pochválil mě výjimečně, vždycky mě to spíš vyděsilo. A takhle pořád pochybuju nejen o hudbě, ale i o tom, jestli žiju správně.

 

Nezdá se mi, že bys poslední dobou například zpychl.

Snad ne. Zase musím vzpomenout na Davida Stypku, který mi jednou, když jsme vyhráli ceny Anděl, on za zpěváka, my za kapelu, říkal něco jako: „Kámo, ale ono se nic neděje, protože tyhle ceny i naše tvorba zajímají jen malinkou výseč lidí. Většina nás vůbec nezná a určitě to není důvod k tomu, abychom frajeřili“ – toho názoru se držím. Dokonce se přiznám, že bych občas pořádně sebevědomej a vostrej být chtěl, tak přirozeně, jak to umí dejme tomu Rytmus, jenomže já bych v klipu, kde se ležérně opírám o bentley, vypadal jako blbeček. King rozhodně pořád nejsem. Třeba ten můj táta je mnohem větší king a taky mimo jiné vydělává násobně větší peníze.

 

Četl jsem, že je od revoluce úspěšným podnikatelem...

Je, i když to nerad slyší. Poslední dobou se už věnuje jen basketbalu a výchově dětí. Ve Frýdku nedávno postavil úžasnou basketbalovou halu, podle jeho plánů se další začínají stavět i jinde. Táta dobře poznal školství v Japonsku i ve Státech, kde studovali mí bráchové, takže frýdecké děti taky trénuje, a to invenčním a lehce šokujícím stylem, který si dobře pamatuju z dětství, kdy mi třeba řekl: „Když prohráváš tenisové zápasy, míň trénuj a naopak nacvič víc etud na piano – uvidíš, že ti za chvíli půjde líp i tenisový forhend...“ Zní to divně, ale obvykle se ukázalo, že jeho myšlenky dávají smysl.

 

Až teď mi došlo, že ty vlastně nepotřebuješ jako muzikant kdovíjak myslet na peníze, protože máš u rodičů zázemí.

To mám, ale taky mám přece jen trošičku ego a nechtěl bych zůstat odvárkem starýho Zdeňka Navrátila - i tohle mě možná žene dál.

 

Máš za sebou extrémně náročný půlrok, ale deska vyšla a StarDance končí. Teď si odpočineš?

Rád bych, lákají mě třeba tři týdny na pouti do Santiaga de Compostela. Klidně bych šel sám, odpojil se od sítí a od všeho. Jenomže na druhou stranu jsme si s kapelou naplánovali na 15. září naši první O2 arenu, což strašně rychle uteče – a pořádně si nejspíš odpočinu až pak.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement