Mirai Navrátil: Člověk je jako šutr, obrousí se

Vypsal jsem si z tvé poslední desky pár veršů, které působí jako vyznání…

… máš poznamenanou poslední píseň Lítej, která je pro Davida Stypku?

Mám, samozřejmě.

Ten text je pro mě z hlediska emocí nejsilnější, protože jsem ho věnoval konkrétnímu kamarádovi, a to čerstvě poté, co jsme o něj přišli.

V refrénu Davidovi zpíváš: „… A tak si lítej, jsi volnej, teď už můžeš v klidu spát / někdy se usměj, zamávej, ať pak vím, kde hledat mám.“

Chvíli po Davidově lednové smrti si situace sama řekla, co má skončit na papíře. Hned po refrénu zpívám ještě tohle: „Vidíme jenom horizont, za kterým všichni, co ti chybí, jsou / když někdo přejde přes trať, tak ho zase potkáme jednou…“ Neboli hodně jsem tehdy řešil věčnou otázku, jestli je smrt konečnou stanicí a pak už nic, nebo jestli toho našeho kámoše ještě někdy uvidíme. Což bylo umocněné Davidovým mládím, tím, že byl vlastně soused – my s kapelou z Frýdku, on hned vedle z Dobré –, vždycky nám byl nablízku, a tak snad ani do prdele není možné, aby to bylo jednou provždy pryč.

Tvoje maminka je Japonka, tak mi řekni: Vnímají Japonci smrt úplně jinak než třeba Středoevropané?

Převládá tam šintoismus a buddhismus, ale na mě to nemělo zásadní vliv – ze smrti jsem podělanej strachy.

Japonci se tolik nebojí?

Vzhledem k rekordnímu počtu sebevražd asi ne, v tomhle Japoncem opravdu nejsem. Teoreticky je mi jasné, že kdo se příliš bojí smrti, ten prožije ve strachu celý život; určitě bychom se o smrti měli víc učit, snažit se na jejím přijetí pracovat, ale pro mě je odchod blízkého člověka pořád naprostou tmou, se kterou neumím nakládat – naštěstí se mi to stalo zatím jen párkrát.

Druhým rokem všichni občas přemýšlíme o smrti kvůli pandemii covidu, protože jedna ze zásadních otázek zní: Je správné chránit lidské životy a zdraví za každou cenu?