PODCAST: Narodil se v Manchesteru, žije v Praze, krev má velšskou. Doma jsem na pódiu, říká James Harries

„Vystupoval jsem jednou v londýnském klubu,“ vzpomíná v podcastu, „a pořadatel mi po koncertě řekl, ať si ještě přisednu ke stolu, kde měl společnost. Volná židle byla vedle pěkné mladé ženy, která se mi představila jako Emma a říkala, jak se jí můj koncert líbil, že to bylo super. Ze zdvořilosti jsem se zeptal, co dělá ona – prý je taky zpěvačka, ale její kapela už nehraje. Tak jsem říkal, jak je mi to líto, ale že si určitě zase něco najde, budu jí držet palce. V tu chvíli si už významně pořadatel odkašlal a zašeptal mi, že to je Baby Spice ze skupiny Spice Girls, absolutně jsem ji nepoznal.“

James Harries v rozhovoru vysvětluje, proč svou novou desku nazval velšským slovem Hiraeth. „Já se tak trochu považuju za Velšana,“ říká. „Narodil jsem se sice v Manchesteru, ale táta byl hrdý Velšan a za dědečkem jsme jezdívali na prázdniny do velšského přístavu Llanelli.“

Předci z máminy strany jsou pro změnu irští katolíci, a možná proto James Harries nikdy žádný jasně definovaný domov neměl: „Zvlášť během posledních tří let, kdy jsem nemohl moc koncertovat nejprve kvůli covidu a potom taky kvůli ošklivě zlomenému palci na ruce, mi došla zajímavá věc: nejvíc ze všeho jsem doma na jevištích. Vždyť já už po různých klubech nebo barech hraju hodně přes třicet let.“

Ačkoli má skvělou češtinu, název desky se mu vysvětluje obtížně. „Víte, v posledních letech se moje sestra i rodiče přestěhovali z Manchesteru do Newcastlu. Když jsem je jel navštívit, uvědomil jsem si, že tam se doma necítím už vůbec, vždyť to město je mi vzdálenější než například Ostrava. No a Hiraeth je poetické velšské slovo, které znamená jakýsi stesk po nedosažitelném domově. Nostalgickou vzpomínku na cosi, co cítíte jako domov, i když jste tam třeba nikdy nebydleli.“