Otcův příklad, záchrana před rudou knížkou

Jeho maminka od čtrnácti sloužila v domácnostech, otec se vyučil ševcem. Měli pět dětí, dvě zemřely v raném věku. Zůstali tři synové: Jaromír, Ladislav a hlavní postava tohoto příběhu, Jiří.

Procházkovi žili mnoho let na zámku v Horních Počernicích, který v roce 1921 zakoupil Spolek péče o sirotky při Evangelické církvi metodistické. Rozlehlý areál sloužil jako sirotčinec a starobinec.

Právě sounáležitost s odnoží protestantské církve, která se zaměřuje na sociální pomoc, zásadně ovlivnila život a postoje Jiřího Procházky. Jeho otec na zámku pracoval jako údržbář a správce.

V prvním sledu

„Při mobilizaci v roce 1938 tatínek litoval, že se na jeho ročník již nevztahuje mobilizační povinnost. Chtěl bojovat za vlast,“ zavzpomínal syn Jiří pro školáky v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Během protektorátu se jeho otec Karel Procházka zapojil do ilegální činnosti. Nejdříve spolupracoval se skupinou kolem časopisu V boj – z ústředí dostával rozmnožovací blány a pomáhal kopírovat jednotlivé listy, skládat je a sešívat.

Po zatčení jednoho ze spolupracovníků soustředěných kolem vydavatelství Družstvo v prvním sledu a odbojové skupiny Obrana národa stihl v dílně zamést stopy po riskantním počínání, za které hrozil trest smrti. Poslední číslo časopisu V boj se podařilo dostat mezi čtenáře na jaře 1941.

Sháněl rovněž peníze pro československé dobrovolníky i profesionální vojáky (zejména letce) odhodlané bojovat proti Němcům a pro jejich přesun balkánskou cestou na západ. Obrátil se proto s žádostí o finanční pomoc na bohatého hornopočernického agrárníka Slavoje Nolče. „Sousedi jej považovali za kolaboranta, neboť se stýkal s německými důstojníky. Málokdo tušil, že spolupracoval s odbojem a pomohl mnoha lidem,“ zavzpomínal Jiří Procházka.

Slavoj Nolč bez váhání předal Karlu Procházkovi kýžený obnos. „Otec řekl, že mu nemůže dát stvrzenku, ale že mu to dosvědčí po válce,“ vypráví Jiří Procházka. Odbojářského mecenáše Nolče nakonec Němci transportovali do koncentračního tábora v Dachau, kde zahynul.

V létě 1941 se na zámku, kde bydlela rodina Procházkových, objevili němečtí vojáci. „Byli velmi mladí a někteří uměli česky, protože pocházeli z pohraničí. Začali chodit na naše církevní sdružení mládeže,“ vybavuje si Jiří Procházka.

Mladíkovi, kterému v té době bylo sedmnáct, utkvěla v hlavě i následující věc: „Řezali a štípali na zahradě prkna, která potom svazovali. Prý se jim budou hodit, až pojedou na frontu do Sovětského svazu, aby se auta nebořila v bahně.“

Od komunistů nic

V roce 1943 zahájilo Německo registraci mužů i žen mladších ročníků k totálnímu nasazení. Jiří Procházka dostal umístěnku do továrny Junkers v Modřanech v budově bývalé čokoládovny RUPA (firma Rudolf Pachl). „Připravovaly se tady součástky pro turbínová (proudová – pozn. red.) letadla, na jejichž způsob opracování přišel jeden český mistr – po válce ho před jeho vlastním domem Češi zlynčovali a oběsili,“ líčí pamětník.

Jeho otce Karla Procházku nakonec zatkli a poslali do koncentráku nikoli za aktivní odbojovou činnost, ale za poslech zahraničního rozhlasu – poté, co jej udal jeden ze sousedů. „O životě v Mauthausenu mluvil po válce nerad, ale občas přece jen vyprávěl. Třeba o tom, jak si vězni pomáhali. Ale také o dozorcích, kteří shazovali do kamenolomu zesláblé vězně, kteří již neunesli těžké balvany.“

Krutě paradoxní situace nastala v některých lágrech při osvobozování spojeneckými vojsky. „Američané dávali vězňům jídlo, ale někteří z vyhladovělých nebožáků zemřeli, protože jejich organismus nezvládl tolik potravy najednou.“ Spojenci v těchto dnech také vozili do koncentráků obyvatele okolních měst, aby se na vlastní oči přesvědčili, jaká zvěrstva Hitlerův režim páchal.

Zážitky Karla Procházky z koncentráku spoluurčily rodinný postoj ke komunismu: „Členové komunistické strany měli v Mauthausenu vlastní lágr se zvláštním režimem. Táta třeba potkal komunistu, který proti němu vezl brambory, a když prý viděl, jak po nich hladově kouká, jen se mu vysmál.“ V roce 1950 odmítl Karel Procházka státní vyznamenání za svou odbojovou činnost. „Od komunistů nic nechtěl,“ říká jeho syn.

Zlatá nit života

Jiří Procházka se vyučil uměleckým kovářem, po absolvování vojny pracoval jako mechanik a nástrojař. Působil zároveň jako laický kazatel v metodistické církvi.

S první ženou se seznámil ještě před vojnou, měli spolu tři děti. Po deseti letech manželství zemřela na rakovinu – ve dvaatřiceti letech.

Jiřího rodiče žili od konce války v šumavské Lenoře. Když jejich snacha Růžena onemocněla, vrátili se do Počernic a pomáhali synovi s domácností a třemi malými dětmi.

V roce 1965 se Jiří Procházka znovu oženil, z druhého manželství se narodil jeden syn. Jeho druhá žena Štefanie vystudovala teologii, ale celý život pracovala v bance – farářkou být nemohla, nedostala státní souhlas.

Pražské jaro pan Procházka ze srdce přivítal, o to hůře nesl následnou okupaci. Jakmile v roce 1969 začaly kádrové prověrky, složil funkci předsedy dílenských odborů.

S nástupem normalizace mu v zaměstnání navrhli, aby vstoupil do komunistické strany. „Řekl jsem, že nic takového nepřipadá v úvahu,“ zní na nahrávce pro Paměť národa.

Jiřímu Procházkovi bude na konci března devadesát devět let. Křesťanská víra jej provází do dnešních dnů. „Je to zlatá nit mého života,“ říká doslova.

Příběh Jiřího Procházky zpracovali Daniela Holtman, Viktorie Kepáková, Karolína Nedbalová, Matyáš Vaněk a Daisy Bostocková ze ZŠ Fryčovická v Praze-Letňanech pod vedením Michaely Šípové.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.