Moravské léto viru navzdory

Obrazem

Svět se na jaře uzavřel a já se po třiceti letech ocitl zase v pasti. Nemožnost uspokojit svou touhu po dálkách a objevování jsem tišil sklenicemi vína a vodky. Pak jsem ale ve vlastní zemi nalezl svět, který nepodlehl pandemickému šílenství. Během léta jsem utíkal na Moravu a fotografoval na tucet hodů, a dokonce jednu jízdu králů. Byly to dny plné pestrých barev, výtečných chutí, krásných dívek, divokých tanců, milostných písní i přisprostlých odrhovaček – a hlavně radosti. Virům navzdory.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Mám krásné barevné sny lemované krajkami a přes den mi v hlavě zní brumlání tuby a trylkování klarinetů. Ty sny pocházejí ze světa, kde kromě šití roušek stále vyspravují kroje po předcích a dezinfekce se podává především ve formě domácí kořalky. Největší nebezpečí tam představuje nadváha z chlebíčků, řízků, jednohubek a koláčků…

Letos umlčel neviditelný virus po celém světě s děsivou lehkostí prastaré tradice a rituály, což často nedokázaly ani světové války či totalitní režimy. Miliony muslimů si musely odříct pouť do Mekky. Lužičtí Srbové v Německu zrušili dožínkové slavnosti „lapanje kokota“, kdy se jezdci na koních snaží utrhnout hlavu mrtvému kohoutovi zavěšenému na zdobené bráně. Zbožní chasidé nemohli cestovat do polských městeček, aby slavili yahrzeit (výročí smrti) u hrobů dávných zázračných rabínů. Kajícníci ve španělských městech nevyrazili do velikonočních procesí během Svatého týdne a nechali možná poprvé za staletí své kápě uzamčené ve skříních. 

Přece se v létě na Moravě za parného počasí, někdy jen na dohled od brněnských paneláků, jindy mezi pálavskými vinohrady, stále neslo juchání a pokřik „Čí sú hody? Naše!“.

 

 

Nesmíte odpadnout

„Tluču, tluču, otevřete, nechal jsem klobouček u děvčete,“ dobývá se Martin Žluva s písní na dveře. Letos byl v Bavorech nedaleko Mikulova zvolen prvním stárkem, tedy vedoucím chasy (mládeže). Za dveřmi už čeká Lenka Nečasová – první stárka, která je s Martinem zodpovědná za hladký průběh hodů a jejich přípravu. Posadí mu na hlavu klobouček s dlouhým pérem, vycházejí spolu na ulici a tančí sólo obklopeni ostatními stárky.

Rituál se bude opakovat ještě desetkrát, protože bavorská chasa má jedenáct párů. U každé stárky nabízejí rodiče všem něco dobrého k zakousnutí, vzduchem létají panáky. Víno, pivo i domácí limonády tečou proudem. Je potřeba doplnit tekutiny a trochu zahnat kocovinu z včerejší předhodové zábavy, na které vyhrávala skupina Denwer.

Musíme si ujasnit jednu věc. Folklor není pro městské floutky, kteří se v pátek zboří v nočním klubu mojitem či jahodovým daiquiri a pak se značkovým ručníkem na hlavě prohekají celý víkend. Hody jsou ultramaraton v tancování, pití, zpívání a jedení, který trvá několik dní téměř bez přestávky. Spí se jen málo, a kdo odpadne, je vystaven opovržení celé chasy.

 

V kroji na záchod

Pozoroval jsem drobné rozdíly v pojetí hodů v různých obcích s nadšením amatérského etnografa. „Tak nějak to muselo vypadat i za Marie Terezie,“ říkal jsem si, když jsem v prudkém slunci přimhouřil oči a představil si uličky bez aut a domy bez plastových oken. „Bavory bývala před válkou německá vesnice, naši předkové sem přišli z Valašska z okolí Halenkova,“ vyvedl mě z omylu Martin. „Takže máte valašské kroje,“ ptám se zmateně. „To je kyjovský kroj z půjčovny. Vlastní kroje nemáme, ručně vyšívaný pro stárku by stál desítky tisíc.“

„Naše původní kroje máme zachované jen na černobílých fotografiích, už nikdy nezjistíme, jak byly barevné,“ vypráví mi trochu smutně Blanka Nováková na Ženáčských hodech v Rajhradicích, kde si jako v mnoha jiných vesnicích půjčují kyjovské kroje. V Kyjově prý zuří, co si to dovolují, neumí je nosit, špatně zapínají dlouhatánské pásky, dělají nemožný uzel na šátku, stárky si ani neumí upravit vlasy a kdesi cosi.

V Morkůvkách mají kroje vlastní a jsou na ně patřičně pyšní. Součástí dívčího je krézl – vysoký krajkový límec, který stárkám zakrývá polovinu obličeje. „Je to místo roušky,“ žertují mezi sebou. „Do slavnostního kroje mě oblékají dvě kamarádky nejméně hodinu a půl,“ vypráví mi Anna Svojanovská, třetí stárka, jinak studentka chemické průmyslovky. Její předkové byli v obci od nepaměti kováři. Pod sukní má sedm škrobených spodniček, které vytvoří krunýř, ve kterém si nelze ani sednout. „Horší je, že si nemůžeme ani zajít na záchod,“ děsí mě Anna, když si spočítám, že bude v kroji nejmíň devět hodin. „Navíc kroj škrtí, takže se stává, že se holkám udělá špatně. Čeká se, jestli neomdlí, a teprve pak se z kroje svléká.“

Mdloby na dívky přicházejí nejčastěji během bohoslužeb, když stojí hodinu téměř bez hnutí v uličce mezi kostelními lavicemi. Hody byly původně především výroční slavností posvěcení kostela. Dnes záleží na zbožnosti obce a tradicích. Někde znuděný farář odslouží v kostele mši, při které si chasa přihýbá vína z opentlených juchaček, zvláštních skleněných lahví, jinde se spokojí s krátkým požehnáním v kapli, o pár vinohradů dál se farář modlí za křesťanskou Evropu ohroženou cizáky. V Troubsku je vidět, že svého faráře lidé milují: „Sloužil u papeže ve Vatikánu, nevíme, proč ho poslali k nám, ale jsme moc rádi. Třeba včera lilo, stavěli jsme máju, on přišel, pozval všechny na kořalku a dal si s náma,“ vypráví Martin Křivánek ze spolku Podskalák, který pořádá Staré hody. 

 

Poháry dezinfikujeme

Ale zpátky do Bavor. Stárci už vyzvedli všechny stárky a po krátkém požehnání v kostele a společném fotografování vyrážejí v průvodu se sklepníky a dechovou hudbou Sobuláci ze Sobůlky u Kyjova mezi stavení. Budou zvát sousedy na hodovou zábavu. Ne že by všichni už předem nevěděli, kdy a kde se hody budou konat, ale tradice velí jasně – zazvonit či zaklepat u každého domu a pozvat všechny osobně. Leckde je připraveno pohoštění – chlebíčky, chleba s uzeným, jednohubky, koláčky, řízky, špek a samozřejmě pivo, víno, slivovice, domácí likéry. Mezi chasou je kupodivu nejoblíbenější krabí pomazánka, kolem které krabi ani neprošli. Ale já nemůžu odolat malým koláčkům plněným tvarohem. 

Do kasiček dostává chasa od vesničanů příspěvek na hody a sklepníci jsou obdarováni lahvemi vína, které táhnou ve vozíku. Za odměnu vyzvou domácí k tanci. „Nepijte z jednoho pohára od sklepníků kvůli koroně,“ nabádá starostlivě čísi máma. „My pohárky dezinfikujeme,“ hájí se sklepníci. V jiných vesnicích vsadili na plastové kelímky a změnu berou s humorem. „Já vím, že je to jednorázový pohárek, ale nemohl bych do něj dostat ještě jednu slivovicu,“ dožaduje se hudebník v Moravské Nové Vsi. Opatření berou za své s přibývajícím počtem pohárků. Přesto mi nebylo známo, že by se na jediné ze slavností, které jsem navštívil, virus rozšířil.

Divil jsem se, jak bohaté pohoštění při zvaní v moravských vesnicích připravují. „To víte, to je sedlácká nátura. Soused dal prase, tak já dám dvě. To v lidech zůstalo,“ říká mi s řízkem v ruce Přemysl Blažík na hodech v Troubsku. Myslím, že roli hraje vrozená moravská pohostinnost. Když paní v Morkůvkách pochválím jednohubky s česnekovou pomazánkou, říká mi s rozzářenou tváří: „Jen si berte, já bych vám je dala i s tácem.“ A myslí to vážně.

 

Strýcu!

Je večer a bavorská chasa chodí už devět hodin po vsi, tancuje, zpívá a hoduje. Je čas na krátký odpočinek. S několika muzikanty jdu na večeři k Žluvovým. „Na hodech nám všude dávají k večeři buď řízek, nebo guláš,“ zlobí se naoko muzikanti, „jako bychom vůbec nic jiného nejedli.“

Po jídle je čas jen na pár více či méně uvěřitelných loveckých historek a kávu. Poté muzikanti rozvážně zamíří na plac za obecním úřadem, kde budou vyhrávat až do tří hodin ráno. Sobuláci budou hrát s malými přestávkami osmnáct hodin! To je výkon, který se vymyká chápání člověka, který zažil nanejvýš několikahodinové koncerty v rockových klubech nebo koncertních síních.

Při západu slunce nastupuje chasa na taneční parket. Postávám na okraji, jsem utahaný, ale stárci vytáčejí stárky, jako by se nadnášeli. Přitom někteří musí cítit velkou bolest. Když jsme večeřeli, měla první stárka nohy ve škopku s ledovou vodou, aby jí trochu splaskly. „Mně nohy moc neotékají, jiné holky si vypůjčené čižmy raději vůbec nezouvají, protože by je znovu neobuly.“ Ušetřeni nejsou ani stárci, které jsem viděl přes den lepit náplasti přes krvácející puchýře. Folklor bolí. Jdu se na chvíli natáhnout, sotva se držím na nohou, a to jsem za celý den tančil jen jednou. Na zábavu se vracím po půlnoci. Očekával jsem už jen pár vytrvalců, ale to jsem se spletl. Je tu snad ještě víc lidí než na začátku, parket je plný tančících párů. Již nemám sílu fotit, tak mířím zpátky do postele a u opentlené brány mě zastavuje jeden rozevlátý stárek. „Strýcu, doufám, že si přijdete odpoledne zatančit na cimbálovku!“ 

Nezdolný lid. Tradice a dobré víno jim pomůžou překonat pandemii s lehkostí – brumlám si sám pro sebe, když mizím do tmy.

 

Autor je fotoreportér, držitel mnoha ocenění – včetně soutěže World Press Photo a Best of Photojournalism.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama