Jak naučit neslyšící vnímat tikot hodin

Report

Se slovy „těžce postižený člověk“ si podvědomě spojujeme obraz nějakého na první pohled patrného handicapu. Jsou ale i těžká postižení, která jsou neviditelná, a přesto mají devastující dopad na kvalitu lidského života. Například hluchota. Obecně platí, že neslyšící často ani nemluví, anebo jen špatně; hluchota izoluje, komplikuje přístup ke vzdělání, následně k práci... Mnohým ale radikálně mění život jeden ze zázraků moderní medicíny: kochleární implantát.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Co přesně znamená kochleární? – ptám se docenta MUDr. Jana Boučka.

„Kochlea je část vnitřního ucha, česky jí říkáme hlemýžď, protože má tvar šroubovice obdobného tvaru jako ulita hlemýždě. Je v ní schované ústrojí, které mění mechanickou energii zvuku – vlnění vzduchu – na elektrickou energii v podobě akčního potenciálu. Sluchový nerv ji přenáší do dalších částí sluchové dráhy a příslušného mozkového centra – sluchové kůry.“

Jen jsem pokýval hlavou: „Tomu popisu se nedá vyhnout, ale obávám se, že na místě, kde je třeba vysvětlit ten geniální trik přírody, že ucho mění energii zvuku na elektrické impulzy, se mohou čtenáři trochu ztrácet...“

Hlemýžď neboli kochlea je velký přibližně jako hrášek, ale kdybychom jej rozmotali a natáhli, byl by asi tři centimetry dlouhý. 

Hluchota může mít mnoho příčin. Některé děti se narodí už jako neslyšící, protože zdědily genetický defekt anebo je v průběhu těhotenství postihla například nějaká infekce. Ztratit sluch pak lze v jakémkoli věku následkem různých nemocí a pochopitelně i úrazem – ucho je nesmírně složitý a citlivý orgán. Pokud však člověku zůstal neporušený sluchový nerv, má naději, že mu pomůže kochleární implantát neboli kochleární neuroprotéza, což je zařízení, které se skládá ze dvou částí:

 

Vnější, kterou si člověk zavěsí za ušní boltec podobně jako brýle, přijímá zvuk mikrofonem a zpracuje jej na zakódované signály.

Vnitřní část, implantovaná na povrch kosti lebky, ten zvuk proměněný v elektrické impulzy vede svazkem tenoučkých elektrod (bývá jich dvanáct až dvacet dva, podle typu implantátu) až hluboko dovnitř onoho zmíněného hlemýždě velkého jako hrášek. Na konci mají platinovou destičku, celé to je pokryto silikonem a svazek elektrod je umístěn co nejblíže sluchovému nervu, který pak přenáší impulzy do centra sluchu v mozku.

Celé to zařízení je pochopitelně mnohem složitější, jen jsem se pokusil co nejjednodušeji popsat jeho princip.

 

Náhoda na začátku

V roce 1957 se francouzští vědci Djourno, Eyriès a Vallancien pokusili neslyšícímu pacientovi, který měl ochrnutou tvář, pomoci elektrickou stimulací lícního nervu. Nechtěně přitom zasáhli i sluchový nerv a pacient k všeobecnému překvapení zaslechl něco jako zvuk.

Už předtím proběhly nějaké experimenty s elektrickou stimulací sluchu, ale tato náhoda se dnes označuje za první krok v procesu, který vedl v příštích desetiletích k vývoji kochleární neuroprotézy, jež se stala běžně používanou metodou. Mimochodem, oživit lícní nerv se dodnes nepodařilo.

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se kochleární implantáty dostaly z kategorie na koleně vyráběných experimentů až k dnešní průmyslové produkci. Do vývoje se zapojili i Češi: v době, kdy neuroprotézy ze „Západu“ u nás nebyly dostupné, elektroinženýr Jaroslav Hrubý, jehož dcera ohluchla po prodělané meningitidě, inicioval na půdě akademie věd založení Laboratoře elektronických smyslových náhrad a společně s lékaři z ORL kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze začali pracovat na české variantě. První českou neuroprotézu (sice funkční, ale jednoduchou, poznamenanou omezeným přístupem k zahraničním zkušenostem i materiálům) implantovali v roce 1987. Postupně ji dostalo dalších devět pacientů, všem ji pak v devadesátých letech vyměnili za osvědčené australské výrobky. (Své dceři Jaroslav Hrubý už bohužel pomoci nedokázal, bylo to pro ni příliš pozdě.)

Z hlediska použitelnosti kochleárních implantátů lékaři dělí své pacienty do dvou skupin – ti, kteří přišli o sluch předtím, než se naučili mluvit (narodili se neslyšící nebo ohluchli dříve než ve zhruba dvou letech), a ti, kteří mluví nebo mluvili (po ztrátě sluchu se řeč postupně zhoršuje).

„Člověk, který v minulosti slyšel a mluvil nebo pořád ještě mluví, už má v mozku rozvinuté centrum sluchu a řeči,“ říká docent MUDr. Jan Bouček. „Lze je aktivovat zhruba před šestým rokem věku, později už ne. Takže když někdo například vyroste v komunitě neslyšících, jeho rodiče kochleární implantát odmítnou a on na to později změní názor, už mu nemůžeme pomoci. Proto my otolaryngologové tolik usilujeme, aby se všem novorozencům předtím, než opustí porodnici, povinně kontroloval sluch.“ 

„Novorozenecký screening sluchu je v porodnicích proveden už přibližně u osmdesáti až devadesáti procent miminek a snažíme se, aby to bylo ještě více. Pokud se dítě narodí neslyšící a ze všech možností, které má medicína k dispozici, je pro něj nejvhodnější právě kochleární neuroprotéza, implantujeme ji v ideálním případě v jednom roce věku. I v České republice již naštěstí mohou děti získat kochleární implantáty oboustranně, na obě uši v rámci jedné operace. Dítě si na ně zvyká, je umožněn vývoj sluchu a v porovnání se slyšícími vrstevníky nijak nezaostává ve vývoji, naučí se mluvit, v šesti letech nastoupí do normální školy...“

 

Dlouhý proces

Kochleární implantát totiž nefunguje tak, že by člověku lékaři vložili do vnitřního ucha nějakou elektroniku, na boltec si zavěsil tu vnější část, které se říká „řečový procesor“, a neslyšící by okamžitě slyšel.

Pacient se po implantaci vnitřní části implantátu včetně magnetu (vysvětlím později) nejdříve musí vzpamatovat z operace; všechno se řádně zahojí, což většinou trvá čtyři až šest týdnů. Až potom s ním začne pracovat klinický inženýr, který postupně nastaví – elektrodu po elektrodě – maximální a minimální hlasitost celého zařízení. (Mikrofon ve vnější části, v řečovém procesoru, zachycuje zvuk, jenž je pak zpracován do zakódovaných signálů; vysílací cívka, držená na správném místě druhým magnetem, je přes kůži a kost vysílá do přijímače uloženého ve spánkové kosti a od něj vede svazek elektrod do hlemýždě, ke sluchovému nervu...)

Potom začne dlouhý proces rehabilitace a učení. Člověk sice vnímá zvuk, ale je to zvuk jiný, než kdyby měl normálně fungující ucho. Až časem začne rozeznávat jednotlivá slova a „software“, který máme v mozku, dokáže oddělit to, co chce slyšet, od rušivého hluku. Je to podobný proces, jako když se nemluvně učí mluvit, ale tady musejí člověku pomáhat foniatři a logopedové. A každý pacient reaguje jinak, takže na otázku, jak dlouho trvá taková rehabilitace, neexistuje univerzální, všeobjímající odpověď.

„Nedávno jsem byl na kongresu v Antverpách a tam v jednom panelu vystoupilo postupně pět ORL lékařů, kteří byli sami příjemci kochleárního implantátu,“ říká MUDr. Jan Bouček. „A ti vyprávěli, že objevovali nové, předtím nepoznané zvuky až pět let po implantaci. Například si všimli, že doma tikají hodiny.“

„Na jakou úroveň slyšení se lidé s kochleárním implantátem mohou dostat?“

„Přibližně čtyřicet procent nakonec dokáže telefonovat s neznámými lidmi. Když si představíte, že k vám před implantací přijde člověk, který vám nerozumí, jakmile se k němu otočíte zády a on nemůže odezírat, ale teď si dokáže po telefonu objednat pizzu nebo domluvit si termín v autoservisu... To je schopnost, která mu zásadně změní kvalitu života. Pro dalších čtyřicet procent je telefonický rozhovor problém, ale jsou schopni komunikovat i ve sluchově složitějším prostředí; kombinují využití kochleárního implantátu se schopností odezírat a také pro ně to je dramatická změna. Pro něco mezi deseti a dvaceti procenty lidí je hlavní přínos implantátu v tom, že jim přináší informace o okolním prostředí – odněkud přichází nějaký zvuk, nějaké nebezpečí, rozeznají melodii řeči... A pak jsou jednotlivci, jejichž schopnost rehabilitace je silně limitovaná, například geneticky nebo velmi dlouhým obdobím hluchoty, ale i oni vnímají aspoň něco, co předtím vnímat nemohli.“

„Jak dlouho může ta vnitřní část fungovat?“ ptám se pana docenta.

„Celý život. Ucho od narození do dospělosti významně neroste, takže tohle vliv nemá. To, co implantujeme, se v principu nemění už po desetiletí, a jsou to nesmírně kvalitní výrobky. Z těch, které se implantovaly před dvaatřiceti lety, jich dodnes stále funguje devadesát tři procent. A v těch sedmi procentech jsou i ty, k jejichž poškození došlo třeba v důsledku nějakého úrazu.

To, co se ovšem mění velmi dramaticky, je ta vnější část zavěšená za boltcem ucha, řečový procesor – vzpomeňte si, jak vypadal a co uměl váš mobilní telefon před pěti nebo deseti lety, a co používáte dnes. Kdysi měl řečový procesor podobu kabelky a nosil se přes rameno, o výdrži baterií ani nemá smysl mluvit – a kvalita signálu, který šel do přijímače ve spánkové kosti, byla také úplně jiná než dnes. Pacienti mají nárok na výměnu řečového procesoru po sedmi letech a je to pro ně vždy posun o generaci; minimálně o jednu. My se snažíme přesvědčit zdravotní pojišťovny, abychom mohli řečové procesory měnit po pěti letech, což je v současnosti standard na západ od našich hranic. Mimochodem, výměna není plně hrazená, pacient zatím musí doplácet poměrně značnou částku.“

Asi ještě významnější omezení ze strany zdravotních pojišťoven je, že sice proplácejí oboustranné implantace, to znamená do obou uší, ale jen dětem (od roku 2014). Dospělí mají smůlu, pojišťovny uhradí náhradu jen na jedno ucho. Pro pacienta to představuje naprosto zásadní rozdíl v kvalitě sluchu. 

Jeden kochleární implantát stojí přibližně 600 tisíc korun – to není málo, ale i když odsunu stranou pojmy jako „lidskost“ a „účast“ a přistoupím na hokynářské počty, připadá mi to jako dobrá investice: slyšící člověk si s větší pravděpodobností najde práci a nebude pobírat sociální dávky, ale naopak, bude platit zdravotní pojištění a daně...

„Co myslíte, jak budou kochleární implantáty vypadat a fungovat třeba za deset let?“ ptám se MUDr. Jana Boučka. „K čemu spěje vývoj?“

„Části pacientů, pro které je dnes kochleární neuroprotéza jediným dostupným řešením, budeme schopni pomoci jinak. Nechci vzbuzovat nereálná očekávání, ale řada defektů je způsobena nějakou definovanou genovou poruchou, a když vidím, co se děje v jiných oblastech – imunologii, onkologii a dalších –, tak věřím, že jednou dokážeme řadu takových poruch opravit. Provádí se hodně experimentů, jsou v počátcích, ale ještě před dvěma třemi lety by mě nenapadlo, že budeme číst o prvních studiích u lidí,“ říká. „Pokud jde o kochleární neuroprotézy, tak lze předpokládat, že se budou zmenšovat a budou výkonnější – zase si pomohu přirovnáním k mobilním telefonům: když si uvědomíme, jak pokročily s nimi spjaté technologie za posledních deset let, tak můžeme velmi bezpečně předpokládat, že jejich vývoj neustrne. Specifickou linií vývoje je, že se zkoumají možnosti, jak stimulovat růst nervových zakončení sluchového nervu směrem k elektrodám, k těm platinovým destičkám – čím blíž k nervovým zakončením se nám ji podaří umístit, tím účinnější a přesnější je přenos impulzů.“ •

 

 

Specialista
Doc. MUDr. Jan Bouček, Ph.D., 42 let
 
Zástupce přednosty pro vědu a výzkum na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Praze--Motole. Na tuto elitní kliniku byl přijat hned po promoci v roce 2003 a dosud ji opouští jen krátkodobě, kvůli stážím a studijním pobytům na špičkových pracovištích v západní Evropě a v USA.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama