Past

Kultura

Muž, který si velmi nerad cokoli půjčuje, jde vrátit střešní box na lyže – tak začíná povídka psaná pro dubnového Reportéra.

Audio
verze

Miloš tiše zuřil. Neměli jsme si nic půjčovat. Od souseda. Od někoho, komu se normálně vyhýbám! Navenek dělal, že ho zajímá, co se kolem něj v přeplněné garáži povaluje, ale rezavé bomby pro potápěče ho ve skutečnosti nezajímaly ani trochu. Zablácená horská kola také ne. Za celý týden se tu nic nehnulo z místa.

Teprve on pozměnil kulisy, když vnesl dovnitř na rameni šedý box na lyže, připomínající plastovou rakev. Neobratně se s ním vytočil a složil ho na zem. Na místo, odkud ho před týdnem vzal. Vedle kánoe ležící dnem vzhůru. Za ní se tísnily dva bílé plováky jako malé ponorky a pak už byla zeď. Nevěděl, k čemu plováky jsou, a ani to vědět nechtěl.

Richard s Madlou totiž žijou ve skladišti, vysvětloval jednou Kristýně. Ve skladišti na opotřebovaný potřeby. Brusle, přilby, pádla, lyže, hokejky nebo tenisový rakety, a všechno z druhý ruky.

Miloš si nerad něco půjčoval. Rád vlastnil. Jistě, než začal vydělávat, tak si nějakou dobu půjčovat musel. Ne kvůli sobě, ale kvůli rodině, kvůli manželce a dětem – a nakonec i kvůli přátelům, kteří, jak se mu zdálo, kolem něj kroužili jako supi. A když postřehli, že kořist slábne, hned jí spěchali na pomoc – a on je, ke svému nemilému překvapení, neuměl odmítnout…

Za mlada žil skromně, živořil, aby po nikom nemusel nic chtít a ponižovat se prosbami. Ale když si bral Kristýnu, musel si na svatbu vypůjčit oblek – a tím to vlastně začalo. Pak o něco prosil každou chvíli. Zkoušel se tomu vyhnout, jak se dalo. Zatrhával si inzeráty se značkou „daruji za odvoz“. Ale nebylo to celkem k ničemu. Jednou byl nutně potřeba kočárek, pak židle pro Matěje, potom zase zrcadlo do koupelny…

 

 

Když zemřela jeho matka, starostlivá a milá paní Hegenbartová, nezbylo mu než si jít zase půjčit oblek. (Pochopitelně ten, ve kterém se ženil.) Stáli s Kristýnou v krematoriu a on polykal slzy. Neplakal lítostí, ale vzteky. Nemohla jsi vydržet, mami, dokud se tvůj syn nezmůže na oblek?

V garáži nebylo k hnutí. Balancoval nazpátek mezi sportovním nářadím a byl si jist, že zakopne. Už aby byl zase mezi lidmi, kteří si doma uklízejí, pečují o zahradu a v garáži udržují pořádek, aby se tam dalo pěkně zacouvat autem.

„Vy se holt máte,“ povzdechla Madla, na kterou kvůli vzteku úplně zapomněl.

Myslela tím jejich rodinu, Kristýnu, Miloše a děti. A jejich dovolenou. No ano, opravdu si těch pár dní na horách užili, to rád přiznal. Začalo to tím, že Kristýna pila mátový čaj. Pojeďme někam, řekla zničehonic. Pojeďme lyžovat. Všichni. No prima, odpověděl Miloš.

A pak šli všichni do obchodu, který Kristýna našla na Googlu, a vyšli z něj v barevných bundách a oteplovačkách. Lyže a hole naskládali pěkně na chodník.

„A kam to dáme?“ povykoval Matěj a ukazoval na hromadu na chodníku.

„Do toho na střechu,“ řekla Laura, která znala odpověď na všechno, především na otázky svého bratra. „Do takový tý rakve,“ dodala.

„Žádnou nemáme.“

„Střešní box,“ napomenul je Miloš.

„Řekneme Richardovi,“ umlčela je Kristýna, „určitě ho bude mít.“ Měla pravdu.

Touha někam jet se Kristýně vyplnila. Všem se zvedla nálada. Matěj učil Lauru lyžovat, Laura dělala pokroky a Miloš zažíval střízlivé, ale solidní štěstí.

 

„Richard tě tu sháněl,“ hlásila mu Kristýna, když se druhý den po dovolené vrátil z firmy. „Nemůže najít klíček od toho boxu, co nám půjčoval. Vracel jsi mu ho?“

„Vracel.“

„Tak to nevím. Zajdeš tam?“

„Zajdu,“ slíbil, i když se mu nechtělo. Vrátil přece ten krám i s klíčkem.

 

„Musíš ho někde mít,“ opakoval zatvrzele Richard.

„Ne, ty ho tu musíš mít,“ opáčil Miloš. „Nechával jsem ho tu, zastrčenej v zámku,“ dodal a ukázal bradou k ležícímu boxu.

Richard vrazil ruce do kapes. „Do háje.“

„A náhradní nemáš?“

„Měl jsem,“ ušklíbl se. „Kdysi.“

„Smůla.“

„Bylo by to jedno,“ rozkládal Richard, „ale kámoš chce ten box do Francie. Bez klíče je mu na nic.“

 

Klíček opravdu nebyl v garáži. Byl v oteplovačkách. Když je Kristýna nesla do pračky, nahmátla v kapse tvrdý, nepoddajný kousek kovu. Kalhoty patřily Milošovi a Kristýna klíček odnesla do kuchyně a položila ho na stůl, aby byl na očích, až se její muž vrátí.

Miloš si mlčky vyslechl, kde se klíček našel, a polkl naprázdno.

„Zaběhneš tam?“ zeptala se Kristýna, „Richard ho hledá.“

„Já vím, že ho hledá,“ odsekl.

Pokrčila rameny, jako by říkala: pro mě za mě, ale nechápu, proč už nejdeš...

„Zajdu tam,“ zahuhlal „ale až ráno.“

 

Za svítání stál u branky. Stiskl zvonek. Nic. Za plotem se kácela ke straně žlutá dětská skluzavka, o kterou se opíral napůl vypuštěný gumový člun. Jako by to hnusné splasklé monstrum znásilňovalo malou holčičku. Pocítil touhu přeskočit plot a čistou žlutou skluzavku osvobodit.

Otevřelo se okno. „Co sháníš?“ zavolala Madla.

„Richarda.“

Pozvala ho dovnitř a posadila ho za stůl s nedojedenou snídaní.

„Richard je tu hned. Kafe?“

Přikývl.

„Petře!“ křikla Madla přísně. „Petře?“

Miloš pochopil, že volání patřilo synovi. Úplně zapomněl, že Madla s Richardem mají dítě, natož že se jmenuje Petr.

„Celou noc je na počítači,“ informovala ho Madla.

„A chodí pak do školy?“

„Jo,“ odfrkla. „Chodí se tam vyspat. Jinak nic nedělá. Jenom ty pasti.“

„Pasti?“ podivil se. „A už něco chytil?“

Její velké hnědé oči si ho překvapeně změřily. Pak se rozesmála. „Ne,“ řekla. „To by nám tak ještě chybělo.“

„Ne? Na co je teda má?“

„Myslím, že pro zábavu,“ řekla. „Dělá takový nástrahy kolem baráku. Kamery, alarmy a tak. Ještě kafe?“

Zavrtěl hlavou.

„Má to jednu slabinu,“ připustila. „Cítím se tu jak v pevnosti. Všechno to zabezpečení kolem a já sedím vevnitř sama jako pavouk. A nemám si s kým promluvit,“ vysvětlovala. „Richard se pořád v něčem vrtá, Petr sedí u počítače... S kým já si tu popovídám?“

Zničehonic z jejího výrazu zmizela všechna laskavost a přívětivost. Svaly ve tváři jí zkameněly. Miloš znejistěl.

„Neumíš mluvit?“ vybuchla.

„Ale umím,“ pronesl mužský hlas Milošovi za zády. Pak se do kuchyně přiloudal sotva patnáctiletý výrostek s rašícími vousy a ospalým výrazem. „Proč se ptáš, mami?“

„Pozdrav,“ přikázala mu.

„Dobrý den,“ pronesl výrostek s přehnanou pečlivostí.

„Ahoj,“ řekl Miloš. Určitě už chlapce viděl. Nejspíš víckrát. Ale vůbec si na něj nevzpomínal.

Chlapcovy oči, velké a hnědé po matce, si návštěvníka změřily. „Čaj už nezbyl?“ obrátil se na Madlu.

Zavrtěla hlavou. „Vidíš ho tu někde?“

„Nebudu rušit,“ řekl Miloš a vstal. „Stavím se večer. “

 

Když večer zvonil u branky, padal šedivý únorový soumrak. Světlo rychle mizelo z ulic. Bude sněžit, mumlal si pro sebe. Nebo spíš pršet… V domě se nic nehýbalo, v oknech tma. Zazvonil podruhé. Garáž, jak se zdálo, zavřená. Nejsou doma, kruci. Zazvonil ještě jednou. Nic. Vyškrábal se na plot. Šlo to zle, ale dokázal to. Vydal se ke garáži. Obešel žlutou klouzačku. Ten člun, co se o ni opírá, se jmenuje raft, vzpomněl si. Nikdo není doma a raft jim tu šuká skluzavku.

Došel před garáž a zkoumal roletu. Nevypadala moc pevně. Zatlačil na ni dlaní směrem nahoru. Plech zaprotestoval, ale pak se zkorodovaná masa pomalu a neochotně nadzdvihla. Vida, s tím krámem se dá hýbat. Nechtěl se znovu dívat na tu sbírku sportovního šrotu, ale nedbalost, s jakou si Richard chránil majetek, mu nějak nedala pokoj. Shýbl se a zahákl prsty za chladný okraj. Povytáhl roletu o pár centimetrů, ale pak se něco zaseklo a výš to nešlo.

Zabral. Nic. Posunul se víc ke středu a zabral znovu, vší silou… a vtom mu podklouzly podrážky. Padal dopředu a pořádně si odřel čelo. Postavil se a ohmatával si ránu. Krev, do háje. Kopl do plechu před sebou. Jako by kopl do betonu, a ne do té rezavé hrbatiny! Bolest mu vystřelila až do třísel. Poskakoval na jedné noze a sprostě nadával. Trvalo pěknou chvíli, než si všiml, že není u garáže sám.

„Dobrý den,“ pozdravil s pečlivou výslovností známý hlas.

Miloš spustil nohu na zem. Přinutil se k úsměvu a pajdavě vykročil. „My se známe, co?“

Petr mlčel.

„Nevíš, kde jsou vaši?“ zeptal se ho Miloš s úsměvem.

 

Seděli spolu v kuchyni. U stolu, kde ráno pil kávu. Petr se skláněl nad notebookem. Podle hodin na zdi už tak spolu seděli dvacet minut.

„Já v tvým věku,“ zkusil Miloš prolomit ticho, „jsem koukal nanejvejš tak na televizi.“

Výrostek neodpověděl, ale natočil k němu monitor. Miloš rozeznal mužskou postavu ve voskované bundě námořnického střihu. „Sakra,“ vydechl překvapeně.

Petr se zašklebil. Muž ve voskované bundě (dárek od Kristýny) stál u branky a tiskl zvonek. Nic se nedělo. Muž váhal. Pak se chytil plotu a ztěžka na něj vyšplhal. Petr uznale zamručel a Miloš se kousl do rtu. Muž zdolal plot a kráčel dál. Zvedal nohy, aby si ve sněhové břečce nezmáčel polobotky. Připomínal zvědavou slepici. I hlavu natáčel pyšně sem a tam, jak to má ve zvyku různá drůbež.

„Smaž to,“ zavrčel Miloš. „Slyšíš?“

Mladík nehnul brvou.

„Poslyš,“ řekl Miloš, co nejklidněji dokázal. „Petře…“

Za dveřmi někdo promluvil. Otevřely se dveře. Stála v nich Madla a za ní vykukoval Richard.

„Měla jsem pravdu,“ volala. „Je to Miloš!“

„Kopal do naší garáže,“ ohlásil Petr. Nikdo si ho nevšímal.

„Nazdárek,“ hlaholil Richard a usmíval se, jako by Miloš byl vánoční stromeček. „Tak to si dáme pivo. Co to máš na čele?“

„Nic,“ řekl Miloš. „A pivo nechci, díky.“

Hnědým ženským očím neušel notebook na stole. „Na co se to koukáte?“

Než stačil Miloš otevřít pusu, rozjel se záznam jeho vpádu. Hezky od začátku. „To seš ty!“ zbystřila Madla. „To je Miloš a leze k nám přes plot, hehe…“ Schovala pusu do dlaně.

Miloš se natáhl a prudce zaklapl Petrův notebook. „Myslel jsem, že neslyšíte zvonek,“ vysvětlil. „Tak jsem přelez plot.“

„A co jsi vlastně chtěl?“ zajímal se Richard s otevřenou lahví piva v ruce.

„Šmíroval tu,“ ozval se Petr.

„Přišel jsem za tebou,“ řekl Miloš. „Kvůli tomu klíčku.“

„Tos nemusel,“ usmál se Richard. „Našel jsem ten náhradní. Věřil bys tomu? Ještě včera v noci. Ráno jsem to předal. Ten krám už je na cestě.“

Tak vida, řekl si Miloš. Je to k vzteku, ale snažil jsem se zbytečně. Nemám tu co pohledávat… Natáhl se po své námořnické bundě.

„Počkej přece,“ vyzvala ho Madla, „sedni si.“ Na stole se blýskaly tři skleničky. „Kam tak spěcháš? Je tam hnusně. A tohle se ti hodí k bundě.“ V ruce držela lahev skotské.

„Až zase někam pojedete, tak řekni,“ vybídl ho Richard a dopil jedním douškem pivo. „Nachystám ti všechno.“

Ze spárů vlídnosti není úniku, pomyslel si Miloš. Sedl si a nesouhlasně vraštil čelo.

Madla mu podala skleničku.

„Nechci,“ řekl. Ale jako by ho ani nevnímali, stejně jako předtím Petra.

„Nachystám všechno, co budeš potřebovat,“ vrkal Richard.

Skotskou měli dobrou, to musel uznat. Ale jeho vztek ukolébat nemohla. Proč mě nevykopnete, říkal si. Vlezu vám do zahrady. Čmuchám vám kolem garáže. (Ten fracek mluvil čistou pravdu.) A vy? Posadíte mě ke stolu, lijete do mě whisky a konejšíte mě, jako bych byl ňáká socka. Ale to já od vás nepotřebuju. Vy trapný chudáčci, to já nepotřebuju!

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Madla. „Jsi pořád tak špatně naloženej?“

Musel se v duchu zasmát. „Nejsem.“

„Napadlo mě,“ pokračovala, „že tě něčím otravujeme. Že tě štveme. Já nebo Richard… Ale to bys tu nebyl, že jo,“ uzavřela. „Takže v nás to nebude.“

„Když pojedete na kolo,“ napadlo Richarda, „nebo na vodu, mám tu všechno.“

„Je únor,“ připomněla Madla.

„Ne teď,“ hájil se Richard. „Na jaře.“

„Kdybys chtěl někdy přijít jen tak na kafe, tak se stav,“ nabízela Milošovi Madla. Ucítil na rameni její měkkou dlaň. „Kdykoli.“ Skleničku měl už zase dolitou. Odsunul ji stranou.

„Tohle je omyl,“ řekl pevně a vzhlédl k jejich laskavým tvářím. „Nebýt toho klíčku, tak sem nepřijdu,“ dodal. Usmívali se, jako by řekl něco obzvlášť milého. „Zatraceně,“ zahučel, „co se furt tak usmíváte?“

 

„Co jste pili?“ zeptala se Kristýna hned potom, co mu starostlivě ošetřila čelo. Stáli v kuchyni, on v námořnické voskované bundě pokryté tajícími vločkami, ona v hedvábném županu.

„Skotskou.“

„Ale, ale,“ usmála se Kristýna. „Tak jsem si říkala… Budeš tu stát v bundě?“

„Co sis říkala?“

„Říkala jsem si, že už je musíme pozvat k nám. Na večeři. Půjčujem si jejich věci, ty u nich piješ whisky… Ráda něco uvařím,“ informovala Miloše. „Stavíš se tam a řekneš jim. Ano?“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement