Džihád v Aši

Nepokoje v Chemnitzu, Syřan obviněn z vraždy – mohli jsme se dočíst o Německu. Jde ovšem o to jediné, co se kolem uprchlíků a migrantů u našeho západního souseda děje? Český novinář se po třech letech vrátil do města Hof u bavorsko-českých hranic. A zjistil, že něco tam skřípe, někteří azylanti se chtějí vrátit, ale třeba Syřan Džihád (který dobře ví, že jeho jméno vyvolává v Evropě údiv) studuje a pracuje v IT firmě.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Opuštěnou pěší zónou pomalu projíždí policejní auto. Katrin trochu uhne na stranu. „Jezdí jich tu teď asi víc,“ pronese nevzrušeně směrem k vozu s majáčkem. Podobně bez emocí – cestou do kavárny setmělým a klidným centrem Hofu – pokračuje ve výkladu, jak se za poslední tři roky bavorské město změnilo: „Po ulici chodí víc tmavých a vousatých typů a žen v šátku.“ O kriminalitě či o obavách z budoucnosti nehovoří.

Jeden z těch „tmavých typů“ jde právě s námi. Džihádovi je šestadvacet a před třemi lety odešel, jak říká, ze syrského Damašku, aby se vyhnul službě v armádě diktátora Asada a mohl dál studovat. Německo pro něj bylo jasným cílem, věděl, že chce právě sem a že už nechce zpět. Podobně jako statisíce dalších přijel na podzim 2015 nejdřív do Bavorska; tehdejší vnitroněmecký systém přerozdělování běženců ho nakonec přivedl do Hofu poblíž českých hranic. Katrin byla jedna z prvních, kdo mu pomohli.

Když jsem před třemi lety přijel do Hofu poprvé, byli tu žadatelé o azyl k vidění také, ale méně. Na adventním trhu postávali u stánku se svařeným vínem, povídali si a nic nekupovali. Ve městě v tu dobu ještě stále fungovalo několik provizorních ubytoven ve školních tělocvičnách, kde uprchlíci a migranti, včetně rodin s dětmi, spali v teple, ale ve skromných kójích na lehátkách. Dnes už na palubovkách znovu sportují děti – ty německé i děti z rodin migrantů – a nově příchozí se rozprostřeli v bytech všude po městě.

 

Právě dobrá dostupnost bydlení, dostatek volných a na bavorské poměry i relativně levných bytů v roce 2015 v první fázi migrační vlny Hofu pomohly – dnes ovšem situaci spíš komplikují. 

„Hof má čtyřicet šest tisíc obyvatel a za poslední roky sem přišlo něco přes dva tisíce žadatelů o azyl,“ říká Wendy Müller-Elliottová, úřednice města, koordinátorka pro uprchlíky. Zatímco na vrcholu migrační krize tvořila její náplň práce z velké části urgentní logistika, tedy jak nově příchozím obstarat jídlo a střechu nad hlavou, dnes řeší hlavně to, aby Syřané, Iráčané, Afghánci a další noví obyvatelé města snáz zapadli mezi ty staré.

O vzniku ghett úřednice z Hofu mluvit nechtějí, náznaky paralelní společnosti se však objevují, byť zatím v malém měřítku malého města. Syřané chodí do svých obchodů, zůstávají ve své komunitě, jsou „neuvěřitelně propojení“, říká Wendy. „Bylo by naivní tvrdit, že to jde úplně bez problémů, není to ale nic dramatického. Třeba když jsou lidé v létě v parku dlouho do noci a dělají hluk nebo když jejich děti nechodí spát v osm, ale třeba až v deset. Rámus a nepořádek, jiný životní rytmus,“ popisuje Wendina nadřízená Katharina Bunzmannová dvě hlavní témata soužití, která v Hofu řeší pořád dokola.

„Myslím, že ani já, ani uprchlíci si neuměli představit, jak těžké bude naučit se němčinu. Někteří ani po třech letech nemluví německy, opustí sice kurz s certifikátem na úrovni B1 a formálně můžou jít někam pracovat, tam se ale zjistí, že to bez jazyka prostě nejde,“ srovnává realitu a původní očekávání koordinátorka uprchlíků Wendy. S odstupem také vidí rozdíl mezi žadateli o azyl, kteří přijeli v roce 2015 jako první, a těmi, kdo dorazili třeba až o rok později. Na začátku přišli podle ní vzdělanější a motivovanější lidé, pak už to bylo horší.

 

Česko? Kafe, cigarety, benzin

Bavorsku se daří ekonomicky velmi dobře, nezaměstnanost je minimální. To pomáhá i méně kvalifikovaným azylantům, aby se v nějaké firmě uchytili. Džihád nicméně musel rozeslat na třicet životopisů, než se mu někdo ozval zpátky. V počítačové firmě teď má praxi během studia a chce v ní zůstat.

Připomínám Džihádovi častý argument z Česka, který používá i prezident Miloš Zeman, o tom, že mladí muži jako on by se měli vrátit domů a buď za svou vlast bojovat, nebo ji po skončení bojů pomáhat obnovit.

„Na to je těžká odpověď,“ přemýšlí. „Vlast je pro mě tam, kde můžu žít v klidu a svobodně a mám všechna práva jako ostatní. Tady je mám. Jsem muslim, chodím do mešity, nosím plnovous,“ říká. „A navíc to jméno Džihád...,“ dodávám já. Z dřívějška si pamatuju, že si ze svého jména sám dělá tak trochu legraci a chápe, že se na něj občas v Evropě někdo kvůli tomu podívá s údivem nebo s úlekem.

Když jsme se před třemi lety viděli poprvé, měl syrský mladík s nedokončeným IT diplomem z univerzity v Damašku ještě jasný sen, že si vysokou školu v Německu co nejdřív dodělá. I když se ale velmi rychle naučil nadprůměrně dobře německy a měl kolem sebe sociální síť známých a kamarádů, na přijímačky na univerzitu to nakonec nestačilo. Musel tak začít o pár schodů níž a jít nejdřív na střední školu. „Jsem v půlce,“ odpovídá na otázku, jak daleko je se studiem v oboru informatika.

Povolení k pobytu na základě uděleného azylu vyprší Džihádovi na jaře, automaticky mu ho pak ještě o další tři roky prodlouží. Jistotu, že bude v zemi smět nakonec zůstat, ale nemá. Předchozí vláda kancléřky Angely Merkelové provedla řadu opatření, která měla podobně „perspektivním“ uprchlíkům pomoci a motivovat je k dalšímu seberozvoji a vzdělávání. Integrační zákon z léta 2016 tak například garantoval příchozím, kteří nastoupí na nějaký studijní obor, že je Německo během studia nevyhostí. To je i Džihádův případ. Vlády se ale mění a zákony také. Nikdo neví, jaké budou platit, až mu povolení k pobytu skončí.

Zatím dojíždí do školy a k tomu na praxi do firmy. Měsíčně za ni dostane odměnu plus státní příspěvek dohromady ve výši 900 eur. Když zaplatí nájem, energie, internet a další výdaje, zbude mu tak dvě stě až tři sta eur na měsíc na jídlo, oblečení a prostě na život. 

Nahlas přemýšlím o tom, jak by se asi u nás chytil titulek reportáže „Syrský uprchlík dostává v Německu tak málo peněz, že musí jezdit nakupovat do levnějšího Česka“ – právě to je totiž Džihádův případ. „Občas, v neděli,“ připouští, že do Tesca v Aši někdy zajede. „Kafe, cigarety a tankování,“ přidává Katrin pár důvodů, proč se vyplatí přejet českou hranici vzdálenou asi dvacet kilometrů. Oba dobře vědí, jak odmítavě se Česko v posledních letech k uprchlíkům a migrantům staví, levné nákupy na druhé straně hranice však kvůli tomu rušit nebudou. Katrin je blondýna a vypadá zhruba tak, jak si asi Češi Němky představují. Přesto má sama zkušenost s tím, že se na její rodinu někdo křivě díval kvůli barvě pleti.

„Otec mých dětí je Afroameričan, takže moje děti jsou míšenci. A od roku 2015 mají i tady v Německu problémy. Policie je častěji zastavuje, musejí vyprázdnit tašky a ukázat, jestli nemají s sebou drogy. Jsou to teenageři, je jim 18 a 15, němečtí kluci, kteří se tu narodili, a najednou se dostali do kategorie ,migranti‘ a zažívají rasismus. To tu předtím nebylo,“ tvrdí.

 

Z nuly až na billboard

I když by se na podobná přátelství Němců či Němek se syrskými uprchlíky, jako je to Katrinino s Džihádem, určitě řada Čechů dívala přinejmenším skepticky, v Hofu nalezneme takových svazků více. A jsou jedním z důvodů, proč tu integrace první vlny příchozích z podzimu 2015 šla víceméně hladce.

Stejně jako Katrin na začátku pomohla Džihádovi a dalším Syřanům s prvními kroky ve městě, našel svou záchrannou sociální síť záhy po příchodu do Německa i další Syřan, třicátník Okba se svou ženou Sibou. To ještě netušil, že se záhy stanou jedněmi z nejznámějších uprchlíků v Německu.

Právě před čtyřmi lety byl Okba ztracený někde uprostřed Srbska v zasněženém a promrzlém lese. Dokazují to fotky z jeho mobilu, které mi už dřív ukazoval. S ostatními běženci si v nehostinném srbském vnitrozemí rozdělávali oheň, jedli poslední podzimní bobule a mířili pěšky dál na sever do Evropy. Okba hlavní proud uprchlické vlny o pár měsíců předběhl a „svezl“ se velkou část cesty tajně s pašeráky, protože pozemní balkánská cesta pro uprchlíky začátkem roku 2015 ještě nefungovala.

Okba utekl ze syrského města Salamíja poté, co vládní jednotky zatkly kolegy v počítačovém obchodě, kde tehdy pracoval. Protože se už tehdy angažoval v některých protirežimních organizacích, bál se postihu, a tak se vydal na cestu, kterou záhy po něm opakovaly statisíce dalších. Turecko, přes moře do Řecka a pak přes Balkán do Německa. Původně vystudoval anglickou literaturu, ale po čtyřech letech v Německu má práci v úplně jiném oboru. 

Při služebních cestách se dnes často vrací až na hranice rodné Sýrie. Díky jeho arabštině a díky tomu, že se rychle naučil německy, ho zaměstnala nezisková organizace, která na Blízkém východě zastřešuje řadu vzdělávacích projektů, třeba učňovské kurzy pro řemeslníky. Okba tak skoro každý měsíc létá z Německa do uprchlických táborů v Libanonu. „Kdo stráví osm let v táboře a nic se během té doby nenaučí, nenajde pak v Sýrii uplatnění,“ říká v narážce na to, že válka v Sýrii se až na určité výjimky z vojenského hlediska chýlí ke konci a syrské uprchlíky z okolních zemí čeká nelehký návrat. S tesařským nebo elektrikářským výučním listem z Libanonu to přitom půjde mnohem lépe a dnešní obyvatele táborů to nebude táhnout třeba do Evropy.

„Naše neziskovka BfZ pomáhá německému státu se vším kolem uprchlíků, děláme kurzy němčiny, integrační kurzy, zprostředkováváme práci,“ říká v Okbově kanceláři jeho šéfka Anne Oertelová. Právě ona se stala jedním z neformálních patronů pro mladé syrské manžele Okbu a Sibu. 

Hned od začátku na nich totiž bylo vidět, že to s novým začátkem v Německu myslí opravdu vážně. I když Okba tenkrát sotva uměl německy, sám se přihlásil jako dobrovolník do domova seniorů v Hofu a začal tam zadarmo pomáhat. Později přivedl i svoji ženu a přidali se další Syřané, takže nakonec o německé důchodce pečovala celá „syrská jednotka“.

Aktivních uprchlíků si brzy všimla i média, nakonec to dopadlo tak, že si německá vláda před dvěma lety Sibu vybrala jako jednu z hlavních tváří kampaně na podporu integrace. Po celém Německu tak visely tisíce billboardů s jejím obličejem: těžko věřit, že šlo o tutéž blondýnku, která se nerada fotí a mikrofon před obličejem ji viditelně znervózňuje. Také Siba už má místo, pracuje v laboratoři na výrobu plastů; zůstala tak v oboru, který studovala v Sýrii. Navíc si k tomu ještě dodělává německou chemickou školu. „Když mluvím s ostatními uprchlíky, myslím, že ve mně vidí naději, že to zvládnou taky, že dostanou práci jako já. A dává jim to vůli studovat,“ říká.

 

Konec snu o Německu

Sedíme v útulném, moderně zařízeném obýváku a jíme večeři ze syrského bistra. S vínem nemají liberální muslimští manželé problém, dárek od hosta ale Siba tentokrát uklízí na příště a na stůl nese syrskou večeři. O co tišší je ona, o to víc a déle povídá Okba.

„Občas někdo zavolá a poprosí mě, abych přijel udělat seminář do školy. Že potřebují někoho, kdo má zkušenost uprchlíka. V publiku tam bývají ti, které čeká hledání práce, a mají často dojem, že jim uprchlíci tu práci berou. Když se jich ptám, jestli už nějakého azylanta osobně potkali, osmdesát procent jich odpovídá, že ne.“

Dva a půl roku už Okba od německého státu nedostává ani euro na sociálních dávkách. Obýváku dominuje obrovská, ale opravdu obrovská televize. Okba si všimne, že na ni civím trochu moc dlouho. „Takovou jsem měl doma v Sýrii taky. Kvůli tomu jsme do Německa vážně nešli,“ vysvětlí mi.

A tak se objeví otázka, k níž vlastně celý večer směřujeme – vrátíte se domů? Před třemi lety, když jsem se na to Okby ptal poprvé, byla odpověď jasné ne. Budoucnost je prý v Německu. A dnes?

„Já bych se jednou rád vrátil. Oba tam máme rodiče a sám jsem neviděl svou matku čtyři roky. Je pro mě noční můra, že se rodičům něco stane a já tam nebudu.“ Siba přikyvuje.

Pro Džiháda naopak návrat není téma. I on obětoval hodně pro to, aby v Německu správně začal. Už od prvních týdnů pomáhal jako tlumočník mezi německými dobrovolníky a uprchlíky v tělocvičnách, učil se německy, chodil na integrační kurzy. „Musterflüchtling“, vzorový uprchlík, řekli by místní. „U nás doma se nic nezmění. Na Blízkém východě vždycky budou problémy a války,“ říká nad kávou tisíce kilometrů od vlasti. „Znám hodně uprchlíků, kteří se tu dobře uchytili, otevřeli si bistro nebo malý supermarket, funguje to dobře,“ tvrdí syrský vousáč. 

Jenže takhle růžově to úřednice z města rozhodně nevidí. „Těch, co mají vlastní zaměstnání, je opravdu málo,“ tvrdí koordinátorka pro uprchlíky Wendy. „Myslím, že řada z nich se vrátí zpátky. Představovali si to prostě jinak, ať už s jazykem, nebo s prací,“ odhaduje nejbližší budoucnost na základě svých vlastních rozhovorů s uprchlíky ve městě. První tříleté období pro azyl teď uplynulo a lidé se statusem uprchlíka mohli požádat o jeho prodloužení. Někteří ho dostanou opět na tři roky, jiní na kratší dobu.

Na druhou stranu Wendy připouští, že chuť vracet se do válkou zničené země nebudou mít třeba ti Syřané, kteří do Německa přišli s dětmi, jimž to v německé škole začalo jít: „Skoro všechny syrské děti jsou pilní žáci, fungují někdy i jako tlumočníci pro rodiče,“ říká.

„Nálada v Německu je dnes jiná i kvůli Alternativě pro Německo, řada lidí je skeptičtějších a vidí věci hodně kriticky. Horší zprávy se prodávají lépe než ty dobré. Je ale důležité všem negativním článkům dávat i nějakou pozitivní protiváhu, protože pozitivní příklady tu jsou,“ říká Wendina kolegyně z městského úřadu Katharina Bunzmannová.

Jaký vliv nakonec budou mít příklady nadprůměrně úspěšných azylantů na ty ostatní, kteří život v Německu zvládají hůře anebo vůbec, zatím nelze říci. To, zda se jejich integrace do většinové společnosti daří, závisí, zdá se, například na tom, jak moc jich je v poměru ke starousedlíkům. Malé město, malá skupina běženců, to může fungovat; pro padesátitisícový Hof by to zřejmě znamenalo pár set lidí. Dnes jich je víc, a proto i zde věci občas skřípou. V jiných městech, kde skřípou ještě víc – a kde mají lidé pocit, že ekonomicky i jinak v životě prohrávají –, profituje antimigrační Alternativa pro Německo. Extrémem je pak známý případ vraždy a následných nepokojů, jaké loni zachvátily saský Chemnitz.

Příklad Hofu také ukazuje, že vtáhnout azylanty do německých zvyků a životního tempa vyžaduje aktivní účast a čas starousedlíků. Když se to povede, výsledek je jiný, než jaký obvykle znají Češi ze zpravodajství tuzemských médií. Zkrátka a dobře: jestli se něco po třech letech od migrační vlny dá o Německu s jistotou říci, pak to, že příběh nově příchozích z roku 2015 ještě není a dlouho nebude uzavřenou kapitolou s jasně dobrým, nebo špatným koncem.

 

Autor je novinář, působil v Českém rozhlase, nyní pracuje pro server HlídacíPes.org.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama