PODCAST: Konečně mi došlo, že jsou písně pomíjivé, a jako bych našel lehkost, říká zpěvák skupiny Zrní

„Dlouhodobě si uvědomuju pomíjivost lidského života,“ říká v podcastu, „jsem s tím srovnaný a skoro na ničem už nelpím, ale ohledně písniček jsem jakési zvláštní ego donedávna měl. Chtěl jsem, aby se hrály, aby je poslouchalo co nejvíc fanoušků, aby je sdíleli dál a dál… Nakonec mi pomohl covid, kdy chvílemi visela ve vzduchu i možnost, že třeba pro lidi už nikdy hrát nebudeme. Tehdy jsem začal tvořit jenom pro radost, pro sebe, respektive pro nás s klukama ze Zrní. Přestal jsem se limitovat nějakými myšlenkami na to, co řeknou lidi a jak to mezi nimi uspěje.“

Ačkoli je srozuměný s pomíjivostí všeho, v jednu chvíli mu při práci na desce zatrnulo. Honza Unger má se svou ženou Bárou (zpěvačkou dua DVA, mimochodem) dva malé syny, a následující děsná historka se šťastným koncem je o jednom z nich. „Natáčel jsem v našem vesnickém domě základ písně Zatopím v kamnech. Do mikrofonu jsem zkoušel zpívat slova typu ‚Kdyby zhasla hvězda nad tebou, musel bych se smířit i s tím, že tvé žíly vedou, kam samy chtějí‘, ale pak si všimnu, jak Bára stojí za oknem a s hrůzou křičí, abych ho otevřel. Skočím k oknu a ona mi podává našeho tehdy tříletého Kumíka celého bledého, v promočené bundě, s krví u nosu.“

Honza Unger tehdy nedovřel víko u zahradní nádrže na vodu a syn do ní spadl při jakési dětské hře. „Zachytil se naštěstí rukama o trubku a hlava zůstala nad vodou, ale já volání o pomoc neslyšel kvůli natáčení demáče… Díky bohu Agátka od kamaráda a muzikanta Kuby Čermáka, která si zrovna s našima klukama hrála, doběhla za Bárou a ta Kumíka vytáhla. Malej hrdina to zmáknul. Měl radost, že je silák, my dospělí to obrečeli radostí, a já mám jasno, na co u téhle písničky budu vždycky myslet.“

Rozhovor s Honzou Ungerem si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.