Hlavní Putinův problém

Horkým tématem světových novin, časopisů či elektronických médií je v poslední době Ruská federace – určitě i v Česku se o Rusku už dlouho nemluvilo tolik jako letos na jaře. Důvodem je skandál kolem výbuchů muničních skladů ve Vrběticích v České republice v roce 2014, spojených se sérií podobných explozí v Bulharsku.

Kreml a prokremelská média jakoukoli vinu na těchto vpravdě teroristických aktech odmítají. Tvrzení, že by v nich hráli roli agenti ruské rozvědky, označují za „hanebnou lež“, „provokaci“, či se dokonce uchylují k vyloženě fantastickým konstrukcím typu „vyšetřování těchto případů nevedou policisté, ale politici, přičemž je sporné, zda jsou to vůbec politici domácí…“. Připomíná to sovětské časy, kdy imperialisté kuli prakticky neustále nekalé pikle.

Aféra kolem explozí přitom není jedinou aktivitou ruské moci, která upoutává cizinu. Naopak – na seznam musíme dodat dubnové chřestění tankovými pásy na ukrajinské hranici, pokračující angažmá v Sýrii či pokusy o angažmá nové, třeba v Libyi či Středoafrické republice: v obou těchto zemích už poměrně dlouho operuje takzvaná Vagnerova soukromá armáda, založená Putinovým oligarchou.

V zahraničí tudíž může vzniknout dojem, že Putinovo vedení v současné době řeší především to, jak sobě i světu dokázat, že je Ruská federace stále ještě velmoc. Do jisté míry je to pravda. Ovšem největší bitvu nyní vede Vladimir Putin a jeho nejbližší spřeženci na domácí půdě.

Navalnyj ve vězení

Jde totiž o hlavního oponenta ruské vlády a jejích příznivců Alexeje Navalného. A přestože tento tvrdý kritik Kremlu a s ním spojené korupce putoval 17. ledna za mříže, kde by měl strávit celkem dva a půl roku, je evidentní, že právě on nadále vyrývá na čelech kremelským vládcům (a hlavně tomu nejvyššímu) opravdu hluboké vrásky. I přesto, že je ve vězení a že nedávno vyhlášenou hladovku musel po čtyřiadvaceti dnech ze zdravotních důvodů vzdát. Což by režim snad mohl chápat jako jistou kapitulaci.

Na ústupu jako by přitom byl celý Navalného tým: jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Leonid Volkov byl v posledním dubnovém týdnu nucen prohlásit, že oficiálně rozpouští síť regionálních štábů vězněného opozičního politika. Podle Volkova je zachování činnosti štábů v tuto chvíli nemožné, protože po schválení nového zákona budou podobné aktivity označeny za extremistické.

Jde o důsledek tlaku, který ruské úřady na Navalného v těchto týdnech vyvíjí; tlaku, o němž se v českém veřejném prostoru mluví relativně málo, protože jej zastiňuje právě zmíněný případ explozí muničních skladů ve Vrběticích.

16. dubna – den předtím, než český premiér a ministr vnitra zveřejnili podrobnosti o vyšetřování Vrbětic – podala moskevská prokuratura žalobu, v níž požaduje, aby Navalného Fond pro boj s korupcí a také Fond ochrany lidských práv byly označeny za extremistické spolky. Prokuratura prohlásila, že fungují jako zahraniční organizace, jejichž činnost je v Ruské federaci nežádoucí.

Už o deset dní později prokuratura pozastavila veškeré aktivity Navalného štábů, a to až do okamžiku, kdy začne platit právní norma o extremismu, která je vyloženě účelovým legislativním výtvorem státu, jehož smyslem je veškerou činnost Alexeje Navalného a jeho stoupenců zásadně paralyzovat. Jak říká Leonid Volkov, štábům Navalného organizací nezbývá nic jiného než své iniciativy alespoň prozatím dobrovolně poslat k ledu. Pokud by se tak nestalo, hrozí všem Navalného aktivistům obvinění z „organizování extremistické činnosti“, vysoké peněžní pokuty, anebo dokonce nepodmíněné tresty ve výši čtyř až deseti let vězení. Do budoucna by tyto štáby měly fungovat v jiném formátu – zřejmě každý samostatně. Což by mohlo znamenat, že se sníží riziko postihu ze strany států, ale současně to dosud fungující Navalného strukturu značně oslabí.

Když k tomu přičteme brutální zásahy proti demonstrantům vyjadřujícím v ulicích ruských měst svou podporu Putinovu osobnímu politickému vězni, zdá se být na první pohled obrázek úplný – Navalného protikorupční a protiputinské hnutí bylo v zásadě potřeno.

Vztek v Kremlu

Že tomu tak není, ukazuje ve svých čerstvých úvahách politický komentátor známého moskevského opozičního rádia Echo Moskvy Anton Orech. Ten se soustřeďuje na bezprostřední konfrontaci Putin–Navalnyj. Považuje ji za záležitost vyloženě osobní.

Putin se podle něj mstí absolutně za všechno: za všechny investigativní filmy, za videa o paláci pro Putina, za vyložené posměšky, za mítinky a protestní shromáždění, ale hlavně za to, že jedině on, Alexej Navalnyj, si pořád nedá pokoj, ačkoli ostatní už rezignovali. A je to patrně taky pomsta za to, že vůbec zůstal naživu, loni v září byl totiž v Rusku otráven a musel se léčit v Německu. To je, jak říká Anton Orech, jeho nejodpornější skutek: že přežil, i když přežít neměl.

Nedávno se mohlo zdát, pokračuje politický komentátor Echa Moskvy, že hlavního cíle bylo dosaženo – Navalnyj sedí. A mohl by krásně sedět i další málem tři roky, odloučený od politiky, neschopný mobilizovat své stoupence a publikovat další a další investigace. Jenže Navalnyj nejenže zůstal, zdůrazňuje Orech, naopak je z něj čím dál tím výraznější národní hrdina, jehož podpora může nakonec být stále masovější. A to je pro muže Putinova typu opravdu k vzteku.

Na tomto místě ovšem dodejme, že tady ruský kolega tak úplně pravdu nemá: Navalnyj docela určitě sehrává roli národního hrdiny pro značnou část ruské inteligence či omladiny, kdežto pro mnoho prostých Rusů to velmi často žádný velmistr sympatie není. Nutno ovšem dodat, že jím pro leckterého Čecha nebyl ještě v listopadu 1989 ani náš Václav Havel…

Sankce fungují

Hodí se proto ocitovat další úvahu, jejímž autorem je známý ruský sociolog Igor Ejdman, mimochodem bratranec před časem zavražděného ruského opozičního politika Borise Němcova. Ejdman se zamýšlí nad obecnými principy zásadní politické proměny autoritářského systému kdekoli na světě, ale v našem případě především v Rusku: „Existuje všeobecně frekventovaný omyl: stačí dostat do ulic miliony lidí – a režim se skácí. Tak to ovšem není.“ Pro pád diktatur jsou masové protesty podmínkou nezbytnou, jenže nedostatečnou. Potvrzuje to vene-zuelská, íránská i běloruská zkušenost, kde velké demonstrace nezpůsobily okamžitý kolaps vlády.

Jakýkoli autoritářský režim je totiž podle sociologa Ejdmana schopen si poradit s jakýmikoli protesty, dokud se může spolehnout na vnitřní jednotu, materiální a finanční zdroje a vůli k moci. Což znamená: 1) Pro různé zájmové skupiny uvnitř vládnoucí kliky je uchování moci stále důležitější než vnitřní rozbroje. 2) Moc má dostatek zdrojů, aby si mohla dovolit početné a dobře vybavené represivní složky – což samozřejmě znamená, že je schopna udržovat i jejich vysokou životní úroveň. 3) Moc má dostatek politické vůle, aby represivní složky nasadila na tvrdé násilné potlačení jakýchkoli protestů.

Pokud chcete povalit autoritářský režim, tak musíte ho připravit minimálně o jeden z výše popsaných tří faktorů. Vůli k násilí Putinova garnitura neztratí nikdy. Nu a vnitřní boj v bandě současného prezidenta ze všeho nejspíš propukne, teprve až její ataman odejde. Pořád tu ale jsou zdroje na provoz represivní a propagandistické mašinerie. A o ty může režim přijít až v případě ekonomického kolapsu – zhruba takového, jaký nastal těsně před krachem Sovětského svazu.

Podobná varianta by se stala nečekanou hrozbou pro celou vládnoucí kamarilu, ať už v ní Putin bude, nebo ne. Prudké omezení hmotného dostatku rozhodně vyostří konflikty uvnitř vládnoucí struktury. „K takovémuto pro systém fatálnímu kolapsu ovšem vede jediná, zatím hypotetická cesta – univerzální mezinárodní ekonomické sankce,“ píše Ejdman.

Bylo by dobré na slova ruského sociologa pamatovat, až uslyšíte známý názor, který se ozývá nejen v Česku, že ekonomické sankce vůči autoritářským režimům jsou považovány za neúčinné či přinejmenším nepříliš efektivní. V každém případě je pravděpodobné, že dění v Rusku bude plnit média i v dalších měsících – a nepůjde jen o případ Vrbětice.

Autor je komentátor Českého rozhlasu a překladatel z ruštiny. Dlouhodobě se zaměřuje na oblast Ruska a postsovětských zemí.