Místo potlesku hlasité ticho

Natáhnu se na gauč a naleju si pivo. Vybrat z nabídky záznam inscenace či streamovaný přenos je otázka několika kliknutí. Slyším, že doprala pračka, tak odložím notebook a jdu ještě pověsit prádlo. Pak se konečně uvelebím.

Hra má spád a vtáhne mě. V rohu obrazovky se mi objevují upozornění na příchozí maily, esemesky a dění na sociálních sítích. Většinu ignoruju, u těch naléhavějších neodolám. Mám to nacvičené z fotbalových přenosů, při kterých také dokážu udržovat vlákno paralelní komunikace. Když zazvoní rozvážková služba, musím ale představení zastavit. A sotva se vrátím, scházejí se v kuchyni další členové domácnosti. Abych v narůstajícím hluku slyšel hlasy z jeviště, neobejdu se bez sluchátek.

„Bylo to zajímavý, zkuste to taky,“ doporučuju pak lidem kolem sebe. Přitom sám váhám. Chyběla mi atmosféra divadla, napětí v hledišti i na jevišti, reakce ostatních diváků, ulice večerního města, možnost si o představení popovídat.

 

Národní v mobilu

Do historické budovy Národního divadla smím vstoupit, až když ukážu potvrzení o negativním testu. Pan vrátný mě ještě poprosí, ať se postavím před přístroj měřící tělesnou teplotu.

„Nacházíme se v situaci, která je v dějinách moderního českého divadla nevídaná,“ říká ředitel Jan Burian, který stojí v čele Národního divadla osmý rok. Státem dotovaný kolos s třinácti stovkami zaměstnanců a rozpočtem ve výši 1,1 miliardy korun je specifický mimo jiné tím, že disponuje čtyřmi soubory a také čtyřmi scénami. Laika možná překvapí, že tady pracuje pouhých 36 herců, zato tanečníků je 75, zpěváků 161, a hudebníků dokonce 256. Většinu zbývajících zaměstnanců tvoří administrativa a technika.

Loňský propad v tržbách dosáhl 240 milionů korun. Nejvíc se o to přičinil výpadek turistického ruchu, neboť sedmdesát procent návštěvníků opery tvoří cizinci. Nemohla se tak naplnit očekávání související s dokončením rekonstrukce budovy Státní opery za 1,3 miliardy korun. Opravená budova poblíž Národního muzea byla slavnostně znovuotevřena 5. ledna 2020, o deset týdnů později musela zavřít. Nezanedbatelný výpadek způsobila i nemožnost pronajímat sály k různým společenským příležitostem.

„Nakonec jsme ztrátu srazili na 160 milionů korun,“ upřesňuje ředitel Jan Burian a vysvětluje: „Divadlo, které nehraje, šetří výdaje. A vloni jsme takhle ušetřili 86 milionů korun.“ Odpadly honoráře hostům a poplatky za autorská práva, další miliony se ušetřily na energiích a na úklidu. „Odnesly to uvaděčky, které najímáme jako brigádnice na smlouvy. Dotklo se to i našich dodavatelů: Národní divadlo je v podstatě továrna, takže potřebujeme spoustu materiálu, práce i třeba hygienických potřeb.“

Umělci, kteří jsou zaměstnanci Národního divadla, dál pobírají mzdy. „Nejsou to bůhvíjaké peníze, běžný český herec nebo hudebník je závislý na více příjmech. Za peníze od nás poplatí aspoň složenky a jídlo,“ říká Jan Burian a dodává, že mnohem hůř jsou na tom ti, kteří v Národním divadle rovněž vystupují, ale nemají stálé angažmá. „Jsou to stovky lidí, od herců menších rolí po špičkové zpěváky a další sólisty, kteří často hostují v zahraničí. Dosud to pro ně takhle bylo výhodnější, což se teď dramaticky změnilo.“

 

Finanční soběstačnost první scény dosahuje téměř čtyřiceti procent, což je v evropském kontextu nadprůměr – jde především o tržby ze vstupného a zmíněné pronájmy. „Z těchto peněz se platí výroba nových inscenací a provoz, ze státních peněz jsou hrazeny mzdy,“ líčí Jan Burian věcně, načež se rozohní: „Nám nehrozí, že herci přijdou o práci. Herci se uživí! Dotace jsou bonus pro diváky, aby si mohli dopřát návštěvu divadla, opery nebo filharmonie za tři stovky. Je to sleva na vstupenku!“

Umělecké soubory se udržují v kondici hlavně pravidelným přezkušováním inscenací, ve větším zápřahu je ale administrativa. „Plánujeme na dva roky dopředu, zkoušky bývají načasovány s přesností na třicet minut. A to se teď opakovaně posouvá a mění, musíme hledat nové termíny a předělávat smlouvy. Lidi z kanceláří jsou fakt na zhroucení a bojí se každého mého dalšího telefonátu,“ říká ředitel Burian.

Mezitím divadlo pokračuje v úsilí dostat k divákům alespoň nějaký nový „obsah“. Jiří Havelka připravil filmový útvar Očitý svědek, který využívá protokolárních výpovědí o poválečné hromadné vraždě v Lověšicích na Přerovsku; možnosti online zhlédnutí za 150 korun využila tisícovka diváků. V režii Jiřího Austerlitze vznikl experiment s názvem Ty v mém domě, audiopředstavení pro dva diváky a jeden byt. „Důležité je, že máte nabitý mobil a aspoň hodinu času,“ zvou tvůrci.

Inscenaci Duchové jsou taky jenom lidi, nasnímanou kamerami umožňujícími použít úhel 360 stupňů, při jejímž sledování si divák může zvolit požadovaný záběr, nastudovala režisérka Kamila Polívková. V podcastové sérii nazvané Divadlo mimo divadlo říká: „Je mi upřímně líto, že připravovaná inscenace nebude nikdy provedena před publikem v sále, když tak byla koncipována. Na druhou stranu považuji za přínosnější zkoumat v této době jiné divadelní prostředky než zkoušet do zásoby, štosovat premiéry a čekat.“

 

Netflix? Zkuste Dramox

V polovině loňského října spustil služby webový portál Dramox, který můžeme pro zjednodušení označit jako český divadelní Netflix. „Nápad vznikl před pandemií, ta ovšem start urychlila,“ říká šéf projektu Martin Zavadil.

V nabídce Dramoxu je více než stovka záznamů z padesátky divadel. Měsíční předplatné stojí 299 korun, roční 2 990 korun. Iniciátorem i investorem je internetový podnikatel Martin Hájek, majitel značky Livesport. Pětapadesát procent tržeb míří zpět do divadel, přičemž část se přerozděluje na autorské honoráře.

Dramox má nyní sedm tisíc předplatitelů. „Díky tomu jsme mohli divadlům a tvůrcům vyplatit do konce března přes pět milionů korun,“ vypočítává Martin Zavadil. V pětici inscenací s největším počtem zhlédnutí je jedno z pražské Fidlovačky a čtyři z Dejvického divadla. „Jsme rádi, že můžeme udržovat kontakt s fanoušky, nicméně příjmy z tržeb za živá vystoupení nám to nenahradí – jde zhruba o pět procent obvyklých příjmů ze vstupného,“ říká dejvická ředitelka Blanka Cichon.

Většina uživatelů Dramoxu je ve věku 25 až 39 let, silné zastoupení ale mají i lidé starší pětapadesáti let. „Je to zhruba třetina, což není pro online službu zrovna typické,“ říká Zavadil.

Starší záznamy včetně televizních mají mizerný zvuk, jeviště bývá přesvícené. „Něco se vylepšit dá, když ale máme jen kazetu starou třicet let, vytvořit full HD záznam s prostorovým zvukem nedokážeme,“ objasňuje Martin Zavadil.

Platforma nabízí divácky nejúspěšnější inscenace, ale i alternativnější kusy a dětská představení. Měsíčně přibývá zhruba patnáct nových položek. V únoru na Dramoxu proběhla online premiéra Žítkovských bohyní, hru podle románu Kateřiny Tučkové nastudovalo v době epidemie Východočeské divadlo Pardubice.

Na spadnutí je rozšíření Dramoxu na Slovensko i další expanze, do zahraničí. „Chceme ukázat české divadlo venku a opačně. Jednáme s desítkami evropských divadel, počítáme s titulkováním,“ říká Martin Zavadil.

 

Bez popcornu nehrajeme

Zatímco divadlo se do online světa stěhuje spíše nesměle, v případě filmu už je, dalo by se říci, vymalováno. Vedle společností Netflix a HBO spustily streamovací portály i další globální firmy Apple, Disney či Amazon, určitou oblibu si získávají i české služby jako Aerovod a DAFilms (jakýmsi divadelně-filmovým hybridem je Film Naživo). Světové platformy na epidemii až zázračně vydělávají, zatímco kinoprůmysl dostává s každým dalším týdnem lockdownu těžký zásah.

„Tuhle zkušenost nikdo nemá. I za války biografy jely dál,“ říká Jan Bradáč, šéf multiplexů CineStar a distribuční společnosti Falcon. První omezení kin přišlo vloni 9. března, kdy byly zakázány akce s účastí nad 100 osob. „Po konzultaci s vlastníky jsme zavřeli ze dne na den úplně,“ vzpomíná Jan Bradáč.

Když se kina 11. května zase otevřela, kapacita sálů byla omezena na čtvrtinu a nesmělo se v nich konzumovat občerstvení. „Kdybychom věděli, co víme teď, určitě bychom neotevřeli,“ říká Jan Bradáč a přidává historky o lidech, kteří po zjištění, že si nemůžou koupit popcorn, vraceli na pokladně lístky. „Uklízečky zase hlásily, že zpod sedadel vymetají plechovky od konzerv,“ přibližuje režim, který se ukázal jako prodělečný – prodej jídla a pití tvoří v multikinech zhruba třetinu tržeb.

Od 10. června platilo nové omezení: občerstvení se prodávat může, ale nesmí se nosit do sálu. „V té době už mi bylo jasné, že vláda moc neví, co dělá. Anebo ještě hůř, že je někdo s někým kamarád a někdo s někým zase není,“ říká padesátiletý rodák z Opavy, producent filmů Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Dodává: „Že něco neštymuje, mě poprvé napadlo, když se začaly už před Velikonocemi otevírat hobbymarkety, ale lidi pořád ještě nesměli do kostelů.“

Od konce června kina mohla hrát bez zásadních omezení. Do distribuce vstoupily 3Bobule, Bourák, Havel a Šarlatán, v úspěšné jízdě pokračoval dokument V síti. „Měli jsme z Ameriky dva nové animáky, dorazil i thriller Tenet a fantasy Mulan, ale nejvíc táhly tuzemské filmy. Za pět měsíců udělala česká kina tři miliony diváků.“

Od 12. října se opět nehraje. Zatímco v roce 2019 dorazilo 18,3 milionu diváků, vloni to bylo jen 6,4 milionu. Na třetinu spadly i tržby: z 2,6 mi­­­liardy korun na 900 milionů. „Pomohl nám Státní fond kinematografie i dotační programy Antivirus nebo Covid nájemné. Mimo provoz budeme od podzimu určitě osm měsíců v kuse, takže dosáhneme na Evropskou komisí stanovený strop pro jeden soukromý subjekt ve výši 1,8 milionu eur. CineStar ztratil na tržbách 650 milionů, pomoc státu pokryla desetinu,“ říká šéf sítě multikin Bradáč.

 

Pět premiér týdně

Otevření kin přinese jejich provozovatelům další novou zkušenost. „Bude to masakr a velká škola,“ těší se Jan Bradáč. Počítá: „Pokud bychom mohli začít hrát například na konci května, bude zbývat do konce roku necelých třicet týdnů. A k dispozici bude zhruba sto padesát nových filmů, to znamená třeba i pět premiér týdně.“ Jde o tak výjimečnou situaci, že asi odpadnou poslední zbytky gentlemanství českých produkcí a půjdou proti sobě i filmy, které si budou navzájem ubírat diváky. „Všechny ty filmy jsou vyrobeny a ten, kdo je zaplatil, chce aspoň část těch peněz zpátky. Bude to velký boj a filmy, kterým by se za normálních okolností dařilo, mohou mít potíže se získáním obecenstva,“ říká Jan Bradáč.

Z českých filmů se dočká odložené premiéry dokument Karel o zesnulém zpěváku Gottovi, vrátí se film Bábovky (promítal se pouhých deset dní) a také Smečka (čtyři dny). Na letošní premiéru je pak připraveno zhruba dvacet českých filmů. Ze zahraniční produkce konečně dojde na bondovku Není čas zemřít, jejíž tvůrci během pandemie odolali vábení strea­­movacích společností na odkoupení čtyřiadvacátého pokračování série a drží novinku od dubna loňského roku před branami kin po celém světě. „Netflix a Apple daly na stůl 300 milionů dolarů, ale producenti z Metro-Goldwyn-Mayer požadovali dvojnásobek. Dobře vědí, že v případě takto spektakulárních filmů nemají online platformy takovou výtěžnost jako kina,“ říká Jan Bradáč.

Muž, který se v branži pohybuje už pětadvacet let, se konkurence Netflixu, HBO, Amazonu a spol. zatím neobává. „V roce 2019 už jel tenhle způsob sledování filmů naplno, přesto kina měla rekordní návštěvnost. Jsem přesvědčen, že kdo sleduje filmy doma, chodí i do kina.“ Jednu změnu Jan Bradáč přesto prorokuje: „Na plátnech bude mít dál úspěch film, který je něčím velkolepý nebo za nímž stojí unikátní příběh, přitažlivá postava či událost. Odnesou to takové ty středně blbé filmy, kterých je plný internet. Nemastná neslaná středostavovská komedie už velkou budoucnost v kinech nemá – přitom českých komedií se do kin v příštích měsících vysype celý pytel.“

 

Výroba jede naplno

Společnost CineStar i konkurenční Cinema City provozují shodně třináct multikin. Obě firmy nyní hledají cesty, jak se vypořádat s nájemními povinnostmi v nákupních centrech, kde se většina promítacích sálů nachází.

Mají diváci po otevření kin očekávat zdražení vstupenek? „S kupní silou publika bych si teď moc nezahrával,“ říká Jan Bradáč. „Spíš budeme hledat cesty, jak lidi motivovat, aby chodili do kina co nejčastěji.“ Ve většině sálů se dá promítat čtyřikrát až pětkrát denně, což znamená v případě multikina s dvanácti sály padesát až šedesát představení den co den.

„Jsme rozhodnutí přežít. Bude to bolet, ale věřím, že to s podporou státu a našich vlastníků zvládneme. A to i v případě, že vláda opět nařídí nějak omezit kapacitu v sálech. Umíme diváky odbavit a rozesadit tak, aby se u nás nenakazili,“ říká Jan Bradáč.

Výroba filmů se vloni na jaře na tři měsíce zastavila a některé projekty odpadly. „Přijela ale řada dalších. Díky pobídkám ve výši 1,3 miliardy zde v roce 2019 zahraniční produkce utratily 9 miliard korun. Vloni to bylo slabší, ale letos se tomu snad přiblížíme,“ říká ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková.

Minulý rok v Česku vznikla série Carnival Row s Orlandem Bloomem (121 natáčecích dní, náklady 1,5 mi­­­liardy), na které pracovalo 900 lidí. Ještě lukrativnější je série The Wheel of Time (vloni 79 dní, celkové náklady
2,2 miliardy korun), pro natáčení vznikly kulisy středověké vesnice u Zaječova na Berounsku.

Natáčení komplikuje a zdražuje povinné PCR testování a další opatření. „Většina filmařů přijíždí z Ameriky a Británie a musejí do pětidenní karantény,“ říká ředitelka fondu. „Některá natáčení se musela přerušit, ale stále je tu zájem pokračovat, zejména u nákladných a dlouhodobých projektů.“

 

Filharmonik za plexisklem

Hudební život se oproti tomu filmařskému téměř zcela zastavil, přístup muzikantů se ale liší případ od případu. Michal Prokop si zalezl do studia a s kapelou Framus Five po osmi letech natočil nové album. Dvacátého března vyrazila na „Jarní online šňůru“ kapela Mňága a Žďorp, jejíž šéf Petr Fiala si ke společnému hraní zve každou sobotu hosty. „Prodali jsme 550 vstupenek, takže Liďák hlásí vyprodáno!“ porovnal po prvním koncertu ve Valašském Meziříčí kapacitu místního kulturáku s počtem prodaných online vstupenek. Na Facebooku pak uvedl: „Spát jsem šel v pět ráno. Probudil jsem se v jednu odpoledne a vyrazil do sálu odstěhovat, co jsme v noci nestihli. Teď jsem utahanej jako kotě, ovšem je to ta nejlepší únava na světě, kterou zbožňuju a kterou chci furt!“ Brněnská zpěvačka Mucha se už před rokem svěřila s jinými pocity: „Je to jako prcat přes zimní kombinézu. Ode dneška nestreamuju.“

Hodně specifický děj se odehrává za zdmi koncertních síní pro vážnou hudbu. „Stejně jako sportovci, i hudebníci musí neustále trénovat,“ říká generální manažer České filharmonie Robert Hanč. „Jenomže chodit každý den do Rudolfina je teď komplikované, takže kolegové cvičí často doma. A hrát v bytě na trombon nebo na trumpetu? S ohledem na sousedy i své blízké se do toho nemůžete úplně opřít, takže svaly chřadnou a ztrácíte výkonnost.“ Něco podobného se týká i souhry: „Aby orchestr fungoval jako celek, potřebuje muzicírovat společně, musí se na sebe naladit a nabarvit, jak říkáme.“

Výhodou České filharmonie se stala série benefičních koncertů uspořádaných s Českou televizí. „První jsme odehráli 28. března 2020, tedy necelé dva týdny po první velké uzávěře,“ připomíná Robert Hanč. Orchestr začal také využívat nedávno vybudované 4K studio přímo v Rudolfinu i pro další streamování. Přímé přenosy přebíraly i televizní stanice specializované na hudbu, jako je francouzská Mezzo, italská Medici nebo německý Takt 1. „Londýnská stanice Classic FM nasdílela jeden z přenosů přes svůj Facebook, který má čtyři miliony followerů. Paradox doby tudíž je, že máme mnohonásobně větší divácký zásah. V televizi nás vidělo 800 tisíc lidí, přes Facebook dva miliony,“ říká marketingový ředitel Michal Medek. Jak na online koncerty reagují hudební fajnšmekři? „Spousta domácností má už velké obrazovky a dobrou aparaturu. Když doma trošku okouřím své sloupové bedny, je to parádní zážitek.“

Pravidla pro společné hraní se proměňují. „Vloni na jaře se muselo hrát s rouškami, pak jsme oddělovali plexisklem dechaře od smyčcařů, kteří navíc hráli každý z vlastního pultu, a ne ve dvojicích, jak je běžné,“ přibližuje manažer Robert Hanč. Při zhoršení epidemiologické situace se musel zmenšovat orchestr. „Jeden týden cvičí Rachmaninova, načež musíme změnit program a zařadit symfonii od Beethovena, která nevyžaduje tolik lidí. Na jeden koncert se tak připravujeme nadvakrát nebo natřikrát. Hrajeme méně, ale práce je dvojnásobek. Mění se nám to už rok pod rukama.“

Náladu v orchestru zlepšují reakce od fanoušků. „Vloni jsme měli vracet na vstupném 12 milionů korun, ale polovinu nám lidé nechali. Navíc se nám zdvojnásobila mecenášská základna: měli jsme 42 soukromých dárců, teď jich je 92. Trpělivost mají i korporátní sponzoři, Škodovka nám dokonce při podpisu nové smlouvy přidala milion na každý rok,“ říká Michal Medek. Rozpočet České filharmonie se pohybuje v rozmezí 350–400 milionů korun, soběstačnost obvykle dosahuje ke 45 procentům. To epidemie změnila: „Loňská ztráta ze vstupného, zájezdů a pronájmů činila 80 milionů korun,“ říká Michal Medek. Předprodej na sezonu 2021/22 bude zahájen koncem dubna a obchodní ředitel se k tomu vyjadřuje: „Poslední sezonu před covidem se prodalo 7 500 abonentek. Vloni, kdy naopak nebylo jisté, jestli před publikem odehrajeme byť jediný koncert, předplatné obnovilo 7 400 lidí. Jsme napjatí, jak to dopadne letos.“

 

Babičkám do okna

Česká filharmonie vloni přišla o dva zájezdy do Číny a na Tchaj-wan. „V případě asijského turné jsme řešili hlavně finanční výpadky. Zato jubilejní koncerty nás opravdu mimořádně mrzí,“ říká generální manažer Robert Hanč. Filharmonie totiž musela letos zrušit turné k 125. výročí založení. Spanilá jízda měla obsáhnout většinu evropských metropolí, hrát se mělo ve špičkových sálech včetně londýnského Barbicanu. „Nakonec jsme stihli jen Vídeň, ostatním jsme nabídli, že uděláme koncert v Praze, který poskytneme ke streamování. Až na jednu výjimku to všichni přijali, což nás uprostřed toho zmaru velmi potěšilo,“ líčí Robert Hanč.

České filharmonii se ale v těchto dnech rozpadají i zájezdové plány na další sezonu. „Na jaro 2022 jsme měli domluvené úžasné americké turné: dva koncerty v Los Angeles, dva v San Francisku a jako vrchol dva večery v newyorské Carnegie Hall. To vše nám partneři zrušili. Tamní kulturní instituce nebývají finančně podporované státem, takže je covid zasáhl strašně moc a redukuje to jejich program na několik let dopředu,“ říká Robert Hanč. Jeho kolega Michal Medek doplňuje: „Snažíme se být optimisté, ale někdy už je ta frustrace strašná. Chystáme ty věci do poslední chvíle, všechna práce je odvedená, ale výsledek nepřijde.“

Existenčně hůř jsou na tom hudebníci na volné noze. Jedním z nich je violoncellista Tomáš Jamník, který spolupracoval s mnoha světovými orchestry a je uměleckým vedoucím Akademie komorní hudby. „Bohužel znám spoustu kolegů a kolegyň, kteří se už začali živit jinak. Bude pro ně velmi obtížné hledat cestu zpět. Představa, že nástroj odložím, po roce se k němu vrátím a budu hrát na stejné úrovni, je zcela mylná.“ Pětatřicetiletý hudebník žije už čtrnáctý rok v Berlíně. Pochvaluje si systematický přístup Němců k testování, za jakých podmínek by se živá kultura mohla opět rozjet. A snaží se toto know-how přinést do Česka v rámci iniciativy Sdružení umělců klasiky, kterou spoluzaložil vloni na jaře. „Nečinnost má neblahé důsledky finanční, ale také psychické. I kdyby mělo jít o koncerty pro sousedy na zahradě nebo hraní babičce do okna, hudba musí opět rozdávat radost!“

Samostatnou kapitolou jsou pěvecké sbory. „Na podzim nesmělo zpívat více než pět osob. Sbor čítající pětatřicet lidí tak musel zkoušet ve skupinkách po pěti,“ říká dirigent Jakub Zicha, sbormistr Opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a umělecký vedoucí Vysokoškolského uměleckého sboru UK. Později mohly sbory zkoušet ve větších počtech, tentokrát podle podlahové výměry. „Na jevišti je ale obtížné dodržovat rozestupy. Ti, kdo se báli nákazy, mohli proto zpívat v respirátorech... A kvalitu takového zpěvu si může představit každý, kdo šel v respirátoru třeba do schodů.“

Hudebník, který spolupracuje s více divadly, zažil poslední regulérní představení 18. září. „V lednu se začalo hrát bez diváků, což znamenalo malý návrat do kýžené rutiny – přijít večer do divadla, obléknout se do kostýmu a vystoupit,“ říká Jakub Zicha. „Dokud se soustředíte na výkon a světla v hledišti jsou zhasnutá, moc to nevnímáte. Pak ale skončí poslední tón a slyšíte jen dlouhé, temné, zlověstné ticho.“ Dirigent a pedagog Zicha nejvíc lituje amatérské soubory. „Všechna neprofesionální tělesa už přes rok stojí – s letní přestávkou. Bude pro ně těžké navázat na předchozí činnost, přitom je třeba si uvědomit, že i jejich socializační role je obrovská.“

 

Oblasti v ohrožení

Česká divadla musela zavřít vloni v březnu, hrát pak mohla od 8. června do 5. října, přičemž v červenci a srpnu jsou tradičně divadelní prázdniny.

V České republice je 178 stálých scén a 215 divadelních souborů – jak dotovaných z veřejných peněz, tak těch komerčních. „Divadla jsou nervózní z toho, že není jasný plán, za jakých podmínek budou moci hrát pro diváky. Ministerstvo kultury se sice o něco snaží, ale pan premiér má zřejmě jiné starosti, když to řeknu zdvořile,“ říká Stanislav Moša, šéf Asociace profesionálních divadel a od roku 1992 ředitel Městského divadla Brno.

Je přesvědčen, že divadelní či koncertní sály představují relativně bezpečné prostředí, připouští však riziko v podobě shlukování diváků ve foyer. I proto se nyní v Brně intenzivně chystají na venkovní hraní. Mají pro to osvědčené prostředí, kterým je Biskupský dvůr: historický komplex s kašnou s podloubím pod největší katedrálou ve městě, jenž je součástí Moravského zemského muzea. Hlediště pojme sedm set diváků, hrát se dá za každého počasí.

„Nemám zprávu o jediném divadle, které by nedělalo nic,“ říká Stanislav Moša a přibližuje situaci v Městském divadle v Brně: „Vedle vzniku nových inscenací, nazkoušených do šuplíku, musíme opakovaně zkoušet všechny inscenace. Rádi se vidíme, máme k sobě blíž než jindy. V hledišti tleskají, smějí se i pláčou dámy z účtárny.“

Může se stát, že nějaká divadelní scéna zanikne, protože na ni nebudou peníze? „Tam, kde je jediným finančním garantem město, k takovým úvahám jistě může dojít. Olomouc, Opava, Liberec, České Budějovice i Brno již delší dobu dávají najevo, že možná budou muset zrušit operu, balet nebo i činohru, protože si nemohou dovolit financovat tolik souborů.“

Na konci března propustilo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti sedm z dvaadvaceti kmenových herců. „Náš rozpočet je 50 milionů, z toho 18 milionů tvoří příjmy z tržeb. Přišli jsme o třetinu rozpočtu, snížíme o třetinu i počet premiér v dalších sezonách,“ uvedla ředitelka jihomoravského divadla Libuše Habartová.

 

Lepší financování

Jedno z možných řešení představuje podle divadelního manažera a režiséra Stanislava Moši nová právní úprava, a sice zákon o veřejné kulturní instituci. Taková legislativa – podobná už funguje například ve vědě a výzkumu – by umožnila mimo jiné takzvané „kooperativní“ financování, které by přimělo k dotování oblastních divadelních domů také kraje a stát, případně nabídlo tuto možnost dalším subjektům z veřejné sféry, nadačních fondů i firemního prostředí.

„Mně už se o tom ani nechce mluvit, vykřikuju to samé třicet let,“ říká Bohumil Nekolný – dramaturg, pedagog a autor několika knih a skript o řízení divadel a kulturní politice. „Nejde jenom o větší stabilitu nebo že by divadlo nedejbože dostalo víc peněz. Jde hlavně o větší míru autonomie a také kontroly.“ Bohumil Nekolný by také rád víc otevřel kulturní prostředí podnikatelskému světu. „Nikde není řečeno, že by soukromý sektor nemohl v určitých případech naplňovat kulturní službu efektivněji i kvalitněji než sektor veřejný. Umělecké scény ale musí umět doložit zástupcům byznysu, že nejde o nenávratné dotace, ale o investice s takzvaným multiplikačním efektem. Už dávno se ví, že jedna jednotka vložená do kultury generuje dvě až tři jednotky v dalších službách, jako je gastronomie či ubytování.“

Novou právní úpravu by uvítal i ředitel Národního divadla: „Bylo by lepší, kdyby divadelní domy měly víc zakladatelů a zřizovatelů – aby jejich budoucnost nebyla závislá na tom, jestli ministr, primátor, radní nebo vedoucí odboru chodí do divadla, nebo nechodí a jak ředitel umí leštit kliky.“ V případě Národního divadla dnes pokrývají zhruba tři procenta rozpočtu velcí sponzoři (banka, automobilka, pivovar). „Mají ale sešněrované ruce, potřebovali by větší uznatelnost nákladů,“ říká Jan Burian.

 

Nejpodstatnější otázky

S jakou strategií vstupují divadelníci do vyjednávání podmínek, za jakých půjde hrát před publikem? „Pořád se mluví o testování nebo číslu R a o tom, jestli se otevře pro třetinu diváků a kdy vlastně. To jsou důležité praktické věci, které pochopitelně řešíme dnes a denně. Ale politická otázka by měla být jiná. Co hodlá tato společnost s kulturou dělat v příštích letech, až tahle hrůza pomine!“ zvyšuje ředitel Národního divadla opět hlas.

V „Národě“ vymazali na konci března z webových stránek program na červen. „Nemůžeme nic avizovat, když neznáme pravidla hry,“ říká Jan Burian. V případě divadel navíc nejde jen o divácká omezení, ale i o limity pro počet účinkujících. „U každé inscenace musíme spočítat velikost orchestru a sboru a zamyslet se, jestli by to šlo zmenšit a o kolik. A pozměněnou verzi nazkoušet. V závěru Libuše máme na scéně 260 účinkujících – patnáct sólistů, dva sbory a obří orchestr. Plus narvané zákulisí. Máme ji z repertoáru vypustit, nebo připravit nějakou covid verzi? A co na to řeknou fanoušci opery?“

Ohledně návratu diváků panuje mezi divadelníky nejistota. „Bezprostředně po listopadu 1989 byla hlediště narvaná, ale uplynuly tři měsíce a zela prázdnotou,“ vzpomíná Bohumil Nekolný, kterého tato zkušenost naplňuje skepsí: „Takže se může stát, že divadla otevřou a lidi nepřijdou, protože budou mít spoustu svých starostí, včetně existenčních. Divadla si v takovém případě musí položit tu nejpodstatnější otázku: O čem vůbec hrát?“

---

 

Hudební festivaly

Dvě odložení jsou maximum

Jako první oznámili zrušení už druhého ročníku v řadě pořadatelé festivalu Prague Metronome. „V téhle atmosféře nejde lidem prodávat vstupenky. A kdybychom teď začali do přípravy vrážet další miliony a pak by nepřišly příjmy, shodili bychom festival ze srázu,“ říká šéf festivalu David Gaydečka. Ke stejnému rozhodnutí dospěli poslední březnový den i pořadatelé Colours of Ostrava. Se zakladatelkou a ředitelkou festivalu Zlatou Holušovou jsme mluvili týden předtím.

 

Před rokem jste si pochvalovala jarní lockdown, že budete mít čas na zahradu. Dá se radovat ze zahrady i letos?

Radost ze zahrady je nezničitelná! Mám radost z celé přírody, je to vlastně jediné, co člověka v téhle mizerii drží nad vodou. Navíc jsem si pořídila dvě štěňata a s nimi je to taky báječné. A mohla bych těch dobrých věcí jmenovat víc...

 

Sem s nimi, potřebujeme povzbudit.

Díky online setkáváním jsme se naučili šetřit čas. Vůbec je těžké si představit, jak by epidemie vypadala bez našich současných digitálních možností. Třeba včera jsem měla fantastickou konferenci na Zoomu, při které jsme testovali čokoládu.

 

Ještě nějaké další dobré zprávy?

Máme víc času sami na sebe, na své rodiny, na děti a jejich potřeby, začali jsme si víc všímat, co se učí ve školách. Učíme se spolu lépe existovat, nemůžeme si navzájem ani sami sobě tolik unikat. Myslím, že jsme si také začali víc vážit svého zdraví a starat se o něj. Je toho strašně moc, co jsme se za ten rok naučili. Třeba i žít tady a teď a na nic nečekat, protože nevíme, jestli nás zítra neodveze rychlá. Samozřejmě se v tom blbě plánují festivaly, ale já jsem šťastná, že mi prošel covid lehce, a hrozně si toho vážím.

 

Jak těžké je udržet festivalový tým?

Partu, se kterou jsem v každodenním kontaktu, se zatím podařilo udržet. Co se týče mezilidských vztahů, nikdy předtím jsme na tom nebyli tak dobře, semklo nás to. Tím víc nás mrzí, že nemůžeme předvést výsledky své práce lidem.

 

Přežijete druhé odložení festivalu?

Samozřejmě se propadáme do dluhů, to nepopřu. Ale stále doufáme, že nás nějak podpoří i ministerstvo, město a kraj. Abychom mohli dělat aspoň nejnutnější věci. Ale samozřejmě že dvě odložení jsou asi maximum. Třetí už si nedovedu představit.

 

---

 

Německo 

Umění není luxus, ale nezbytnost

Také na kulturu v sousedním Německu dopadla tvrdě pandemie koronaviru. Nyní umělci ve spolupráci s lékaři, hygieniky i fyziky zkoušejí koncepty, které mají zajistit co nejbezpečnější provoz.

Kultura a umění jsou v Německu považovány za důležitou součást běžného života i ekonomiky. Spolkové ministerstvo hospodářství uvádí, že se kulturní sektor v roce 2019 podílel na celkovém HDP 3,1 procenta a přispěl tak k hospodářskému výkonu více než třeba chemický průmysl nebo finanční služby. V kulturním provozu pracuje za běžných okolností na hlavní úvazek více než 1,2 milionu lidí, pětina z nich na volné noze.

„Kultura zkrátka přináší spoustu peněz,“ říká spisovatel Jaroslav Rudiš, který žije v berlínském Kreuzbergu. Do metropole se jezdí za divadly, výstavami, ale i do klubů. Podobné je to v Drážďanech, kde vzniká inovativní výtvarné a scénické umění a město má živou nezávislou scénu. „Navenek jsou muzea, divadla nebo architektura magnetem pro turisty. Uvnitř je město s kulturou hluboce svázané,“ říká historik umění a projektový manažer Jonas Wietelmann, působící na zdejší technické univerzitě.

Právě nezávislá scéna je nyní zasažena nejvíce: „Všechno, co je živé, přestalo fungovat,“ říká Rudiš. Spisovatelé přicházejí o veřejná čtení, která jsou v Německu velmi populární a představují i slušný zdroj příjmů. Dramatikům neplynou tantiémy, výtvarníkům se ruší výstavy, o příjmy přicházejí tanečníci, hudebníci, performeři, herci… A nejhůře jsou na tom ti, kdo nemají pevné zaměstnání v některé ze zavedených státních a městských institucí. V Bavorsku podali někteří umělci stížnost proti zavření kulturních institucí k zemskému ústavnímu soudu.

Kultura spadá ve složitém německém federálním systému do kompetence jednotlivých zemí a v kabinetu Angely Merkelové nemá samostatné ministerstvo. Přesto se vládní pověřenkyni pro tuto oblast Monice Grüttersové podařilo získat pro kulturu dvě miliardy eur. Tyto peníze směřují do uměleckých institucí, jsou určeny na investice, speciální projekty a stipendia. Celostátní podporu doplňují nesčetné programy jednotlivých spolkových zemí a obcí, které usilují o udržení pestrosti své kulturní nabídky.

Sociální demokracie (SPD) přišla v letošním roce s návrhem na zakotvení ochrany kultury jako důležitého státního cíle ve spolkové ústavě. Umění je podle SPD pro německou demokracii nepostradatelné. „Mnoha lidem došlo, že kultura není samozřejmost,“ říká již citovaný drážďanský kunsthistorik Jonas Wietelmann, jenž mezi příznivé dopady epidemie řadí rozvinutí digitálních formátů.

Debatu o významu kultury a umění provází i horečná praxe. Otevírají se galerie, jež umožňují návštěvníkům vstup v konkrétní hodinu. Ve spolupráci s lékaři, hygieniky i fyziky se zkoušejí koncepty, které mají zajistit co nejbezpečnější provoz. Tak například 20. března se odehrál pilotní koncert Berlínské filharmonie, na který směli jen diváci s negativním testem a respirátory, v hledišti byly rozestupy. Tisícovka vstupenek zmizela z předprodeje během pár minut.

 

Zuzana Lizcová

Autorka je vedoucí katedry německých a rakouských studií FSV UK v Praze.

 

Projekt COMM/SUBV/2020/M/0224 – Raising Regional Awerness of European Parliament‘s Response to COVID-19 Crisis je spolufinancován Evropským parlamentem.