Jak neskončit na dně Orlíku

První proboření, to je pro dálkové bruslaře milník. Kdykoliv na to přijde řeč, připomíná to pubertu a hovory o ztrátě panictví. Kdo z bruslařů se ještě nepropadl, ten po tom touží a zároveň se bojí. Kdo už to má za sebou, hýří historkami a rozdává rozumy.

I když ledové kilometry letos už počítám na stovky, jsem pořád ještě začátečník a na svoje „poprvé“ jsem teprve čekal. Podobně jako v pubertě za holkami, i na led vyrážím vybaven jak teoreticky, tak prakticky – znám taktiku sebezáchrany a mám i vyprošťovací bodce. Přesto – obtěžkán drahým fotoaparátem a objektivy – doufám, že zrovna dnes na to nedojde.

Na Orlík!

V pondělí stihneme osmdesát kilometrů na vodní nádrži Nechranice mezi Kadaní a Chomutovem. V úterý probruslíme pražský soutok Vltavy a Berounky. „Co ve středu?“ vyptávám se Honzy. Už toho mám pro reportáž nafoceno dost, ale chtěl bych ještě něco přidat. Ve skrytu duše myslím na Orlík – na bruslích jsem ho nikdy nezažil a na fotky by to bylo skvělé. Takže když přijde večerní esemeska – odjezd v 7.30 směr Orlík –, neváhám ani minutu.

Vyrážíme ve třech. Je pošmourné ráno a začíná obleva. Máme poměrně přesné zprávy o stavu ledu z předchozího dne, všemožná meteorologická data z noci a s sebou nejzkušenějšího bruslaře v Česku.

Očekáváme jízdu na vrstvě vody, což je jeden z vrcholných bruslařských zážitků. S oteplením se totiž na hladkém černém ledu utvoří tenká vrstvička vody a brusle dostávají neskutečný skluz – stačí jeden odraz a člověk ujede desítky metrů. Už jsem to zažil na menších vodních plochách, a jestli tohle nastane na Orlíku, nemůžu si víc přát.