Kusy radosti

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Konečně to můžu napsat! Ptáte se co? Vychutnám si tu větu pomalým prstokladem a bouchnu do vykřičníku s elegancí uvolněného žongléra.

Právě nám vychází nová deska!

Jmenuje se Kusy radosti. Sešlo se to neuvěřitelně, protože vychází ve stejný den jako tenhle skvělej časopis. „Svý k svýmu,“ řekla by moje babička, za kterou jsem poslední dva měsíce chodil do nemocnice a pár klidnějších písní jsem jí pustil. Tvářila se blaženě.

„Zase přijď a něco mně pusť!“

 

 

Ta deska nám dala zabrat. Když přišel definitivně poslední a neodvolatelně závěrečný virtuální kufřík s dvanácti písněmi, cítil jsem velkou úlevu. Stáhl jsem to a jel jsem se projet nočním městem. Bylo to symbolický. Na začátku toho všeho jsem v covidovým lednu 2021 chodil po opuštěným městě a cítil jsem společnou magii hudby, tmy a prázdnoty města. Tam někde to začalo klíčit, za rok a půl to vyrostlo, dozrálo a já jsem si tu muziku v autě pustil do uší. Je to naše desátá deska a zároveň je taky první. První v nový sestavě. Nový basák Kryštof zapadl skvěle a ve studiu se mu dařilo. Společně s producenty Dušanem Neuwerthem a Ondřejem Ježkem jsme prošli mnoha fázemi nahrávacího dobrodružství. Poslední kroky byly těžký, ale dokázali jsme je společně udělat. Je to tady!

Jedu v autě a poslouchám. Takhle to už bude a už se to nezmění. To je ten moment, na kterej jsem čekal. Celou dobu se na něj těšil. Slastná úleva v cíli. Chvilka na kopci. Vždycky to tak trvá, než se k tomu dohrabeš. Vždycky. A pak je čerstvost kýžené odměny jen prchavým okamžikem horolezce na vrcholu Mount Everestu. Ale deska jako vlaječka zůstane zabodnutá navždy. Ta chvilka za to stojí. Soukromá radost uvázne trvale v paměti.

Je to jubilejní, desátej zářez. Hlavou mi proletí vzpomínka, jak vezeme z Ostravy svoji první nahrávku, pouštíme ji na plný koule z kazety ve vypůjčeným favoritu a říkáme si, že teď je to tady. Potom mi v mozku naskočí situace, jak jedu vlakem z Prahy a pouštím si z vypálenýho CD čerstvou desku Fenomén. Jsem do toho tak zabranej, že zapomínám vystoupit v Pardubicích a vyskakuju z rozjíždějícího se vlaku v Český Třebový, kde čekám až do rána na první ranní spoj.

Vidím i další situace. Je to hotový.

Uplyne pár dní.

Babička upadá do trvalýho spánku a přichází nevyhnutelný. Uplynou další dny a najednou stojím nad ránem u krematoria.

Čas tiká pomalu a hluboký klid obklopuje celý prostor. Na špičku střechy stavby posledního rozloučení dosedá ptáček. Chvíli čeká a pak se rozletí směrem ke mně. Na chvíli se zastaví a třepotá křídly na nebi nad mou hlavou jako malý kousek radosti na rozloučenou.

Pak se sebere a odlítne pryč.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement

Autor také napsal

Reklama
Advertisement