Konec Zemana v Čechách

Je jasné, že ve věcné, faktické rovině se oba státníci bavili o strategických záležitostech – energetice, byznysu a bezpečnosti. Nicméně návštěva má souvislost i s vnitřní politikou českého státu, konkrétně se snahou odstavit prezidenta Miloše Zemana na vedlejší kolej –alespoň co se týká mezinárodní politiky. Zeman bude zkrátka muset se svým Kremlem a Pekingem brzdit.

Gesto, které přijetím českého premiéra Donald Trump učinil, je všeříkající: Česko patří k Západu, Česko je členem NATO, Česko nelze považovat za ruskou gubernii. Celkově vzato, skvělá zpráva. Konečně do toho někdo praštil a vrátil vychýlený trend „politiky všech azimutů“, jak ji účelově nazval Miloš Zeman, do správných mantinelů. Ano, mezinárodní politika se sice má dělat na všechny strany, ale nesmí nás strhnout do propasti mezi Východem a Západem.

Role Andreje Babiše je v tomto ohledu složitá. Skvělé je, že se z Miloše Zemana neposadil na zadek a přijal roli prozápadního politika. A právě slovo „přijal“ je důležité. Není to Babišova celoživotní idea, politický program, žádná srdeční záležitost. Jde především o další výraz jeho pragmatismu. Na Západ ho přitahuje byznys a dotace, k Trumpovi se přimyká kvůli sobě.

Návštěva v Bílém domě přinese Babišovi jen to nejlepší. Takový píárový efekt by mu nezajistilo ani tisíc Marků Prchalů či jiných facebookových šikulů. Donald Trump svým gestem vystavil Babišovi, který je opředen skandály od hospodářské kriminality po spolupráci s komunistickou StB, jakýsi punc akceptovatelnosti. I jeho administrativa pro to má velmi pragmatický důvod: potřebuje se v Česku o někoho opřít a dobře ví, že o Miloše Zemana se opřít nedá.

Miliardové zakázky

Bylo by ale chybou vykládat úspěch z Bílého domu jako vítězství českého premiéra. Andrej Babiš jen využil situace. Opěvované přijetí u šéfky CIA lze považovat spíše za předvolání na kobereček než ocenění a pochvalu. Babiš totiž po svém loňském volebním vítězství rozmetal českou rozvědku ÚZSI a upřednostnil své zájmy nad zájmy prozápadní spolupráce a společného boje proti terorismu a kybernetické hrozbě (více v komentáři Tajný vzkaz ze CIA).

Pod Babišovou taktovkou se také ne vždy dařilo sekundovat Západu v přezbrojení české armády. Martin Stropnický v roli ministra obrany byl slabý a váhavý, Karla Šlechtová měla ambice, ale to bylo asi tak všechno. A současný ministr Lubomír Metnar je nominant Miloše Zemana. 

Ve hře jsou i miliardové zakázky. Spojené státy budou dělat všechno pro to, aby získaly exkluzivitu při dostavbě českých jaderných bloků. A USA vynaloží maximální úsilí, aby uspěly i v tendru na přezbrojení české armády - to je pro ně v krátkodobém horizontu ještě důležitější než jaderná energetika, která je během na dlouhou trať. Systémy protivzdušné obrany státu a výměna bojových vrtulníků představují obrovské zakázky za desítky miliard korun.

Vize Trumpovy administrativy počítá také s tím, že USA budou do Evropy dovážet zkapalněný plyn, což by kontinent mohlo alespoň částečně vymanit ze závislosti na ruském plynu. Jedničkou v tomto byznysu by mohlo být Polsko, z polských přístavů by se americký plyn LNG mohl distribuovat i k nám.

Vzpomínka na Havla

Babišův sukces v Bílém domě je třeba vnímat střízlivě a v souvislostech. Kdyby nebyl premiérem Babiš, ale kdokoli jiný s tak silným mandátem – snad kromě KSČM a SPD – dostal by od Američanů nejspíš stejnou nabídku. Nesmíme totiž zapomínat na „faktor Zeman“, který je z pohledu Američanů nutné vyvažovat. Trump přijal Babiše především z racionálních důvodů, těžko mluvit o nějaké zásluze a přirozené autoritě „státníka Babiše“. V těchto souvislostech se přirozeně vybavuje vzpomínka na Václava Havla, který se v USA těšil mimořádné úctě a s americkými prezidenty – jak demokraty, tak republikány – se setkával opakovaně. Od takové míry vzájemné důvěry dělí Andreje Babiše desítky světelných let.