Amnézie. Vláda už zase nesmyslně rozhazuje

Report

Výhled je neúprosný. I kdyby českou ekonomiku nečekala žádná recese, již za deset let se veřejné finance při dnešním nastavení přehoupnou do trvalých ztrát a za padesát let by bylo zadlužení vyšší než v současném Řecku. Základním důvodem je stárnutí populace. Před projídáním budoucnosti varuje i Nejvyšší kontrolní úřad. Babišova vláda však v zásadě tento problém neřeší a hrne ho před sebou, píše se v analytickém textu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Příběh veřejných financí a státního rozpočtu začíná mít v Česku až cimrmanovský nádech. 

Ekonomika nepřetržitě roste od roku 2014. Počet zaměstnaných je nejvyšší v historii. Díky rostoucím výdělkům platí lidé rekordní sumy na daních z příjmů. Přesto vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů plánuje hospodařit se ztrátou. Premiér Andrej Babiš na setkáních se seniory vypráví o možnosti chodit dříve do penze, zatímco nová důchodová komise hledá, kde na ně v budoucnu vůbec najít peníze. 

A ekonomové hlídající zdraví veřejných financí označují jejich nastavení za dlouhodobě neudržitelné. 

Vypadá to, jako by se zapomnělo na to, čemu se před deseti lety lidově říkalo zlaté pravidlo. Totiž že v dobách dobrých se má šetřit, aby bylo možné z uspořených peněz utrácet a investovat v dobách horších. O tomto zlatém pravidlu veřejných financí se začalo mluvit v reakci na dobu bujarého rozhazování a žití nad poměry v době boomu a následného vynuceného šetření během recese. 

V době rychlého růstu v letech 2006 až 2008 vláda hospodařila na dluh, rychle se zvyšovaly výdaje státu, vznikaly nové dávky jako „pastelkovné“ pro prvňáčky, a k tomu se ještě u některých příjmů snížily daně až na nulu. Celosvětová recese, kterou Česko pocítilo naplno v roce 2009, strhla hospodaření vlády během pouhých dvanácti měsíců z minus dvaceti na minus dvě stě miliard. V dalších letech následovala řada nepopulárních škrtů a zvyšování daní, jež v důsledku smetly tehdejší vládnoucí strany. Přesto míra zadlužení, měřená jako podíl státního dluhu na velikosti ekonomiky (HDP), rostla dál a vyvrcholila až v letech 2012 a 2013 na úrovni jedenačtyřiceti procent. O patnáct procentních bodů více než na začátku finanční krize.

 

Daně zůstaly, škrty zmizely

Většina ze zvýšených daní z té doby zůstala. Doteď plní státní rozpočet. Dnes si to málokdo vybaví, ale sazby nejvýnosnější daně – DPH – byly ještě do konce roku 2007 pouhých pět a devatenáct procent. Po několika přesunech dnes lidé platí při nákupech nejčastěji patnáct a jedenadvacet procent, v několika případech deset procent. Naopak většina „krizových“ opatření krotících vládní výdaje, pokud ne úplně všechna, byla v posledních letech zrušena. Jedinou připomínkou zlatého pravidla, tedy že by se v dobách růstu nemělo utratit všechno, je existence Národní rozpočtové rady. Už samotný vznik nezávislé instituce sledující stav a udržitelnost veřejných financí naznačuje, o jak málo „chtěný úřad“ šlo. Původně měl vzniknout již krátce po krizi a na základě ústavního zákona. 

Nakonec začala rozpočtová rada fungovat až loni – jako v jedné z posledních evropských zemí. A to po více než šestileté bitvě, s omezenými kompetencemi pro radu, a naopak volnějšími pravidly pro hospodaření vlády. 

Předsedkyní tříčlenné Národní rozpočtové rady se stala ekonomka Eva Zamrazilová, bývalá členka bankovní rady České národní banky. Když se jí v dočasném sídle rady, v areálu bývalého kláštera Sacré Coeur na pražském Smíchově, ptám, zda jsme se poučili z poslední krize, odpovídá jasně. „Na to je jednoduchá odpověď, nepoučili.“

Ekonomika jela v posledních letech nad svým dlouhodobým průměrem, vláda by měla vytvářet rezervy, které by vyrovnaly slabší příjmy v budoucnu, zaplatily povinné výdaje státu a zbylo by i na investice v dobách méně příznivých. To se neděje, obdobně jako se to nedělo v době předchozího boomu. 

„Když to sečteme, povinné a další nutné vládní výdaje jsou vyšší než před několika lety. Stejně jako v roce 2007, před krizí, se již začalo hovořit o rizicích, a stejně jsme si z toho poučení nevzali. My jsme malá otevřená ekonomika závislá na exportu, jsme citliví na jakékoliv změny v zahraničí,“ vysvětluje Eva Zamrazilová. 

Na fakt, že vláda dál plánuje ztrátové hospodaření a rychle přibývá povinných (takzvaných mandatorních a kvazimandatorních) výdajů, upozornil letos i Nejvyšší kontrolní úřad. Největší díl z těchto povinných plateb tvoří penze a platy. Společně s dalšími nutnými výdaji tvoří dohromady již více než tři čtvrtiny všech vládních útrat. Navíc rostou rychleji než příjmy. „Státní rozpočet je na případnou recesi připraven ještě hůře, než tomu bylo před deseti lety,“ uvádí k tomu kontrolní úřad vedený Miloslavem Kalou.

Šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová nechce hodnotit konkrétní výdaje a kroky současné vlády, to je podle ní věcí politiků. Chce budovat odbornou instituci, která se věnuje hlavnímu cíli – udržitelnosti veřejných financí. V tom jsou její názor i zprávy rozpočtové rady jednoznačné. Za současného nastavení jsou české veřejné finance dlouhodobě neudržitelné. 

Pro lepší představu: i kdyby českou ekonomiku už nečekala žádná recese a dál rostla, již za deset let se veřejné finance při současném nastavení přehoupnou do trvalých ztrát, v roce 2047 protrhne Česko takzvanou dluhovou brzdu – stanovující maximální míru zadlužení státu – a za padesát let by bylo zadlužení na vyšší úrovni než v současném Řecku. 

Tím základním důvodem je stárnutí populace a s ním spojené náklady na penze a péči. O detailech bude ještě řeč.

 

 

Nahoře se hraje a tančí

V současnosti má Česko jedno z nejnižších zadlužení v Evropě. Za vlád Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše klesla míra státního zadlužení, vyjádřená jako procento výkonu ekonomiky, ze čtyřiceti k třiceti procentům. V posledních letech stagnovala i výše státního dluhu vyjádřená v absolutní výši v korunách. V posledních dvou letech skončil státní rozpočet okolo nuly, v roce 2016 dokonce v šedesátimiliardovém přebytku. Loni také poprvé od roku 2008 skončil v plusu průběžný důchodový systém: na penze se vybralo o necelých dvacet miliard víc, než se v roce 2018 vyplatilo.

V řadě případů jde o výsledky, které se již nebudou opakovat. Naopak přibývají signály, že příští premiér – ať již to bude po plánovaných volbách v roce 2021 kdokoliv – bude mít hodně těžkou práci. Současná vláda v čele s Andrejem Babišem a Alenou Schillerovou se totiž do voleb rozhodla rozjet útraty na hraně zákonem a evropskými pravidly povolených výdajů a schodků. 

Vytváření rezerv v dobách skvělých se ani tentokrát nekoná.    

„Předložený návrh rozpočtu je kvalitní a naší zemi přináší rekordní investice na nedostatečnou infrastrukturu, rekordní objem prostředků do vzdělávání, dále posiluje vědu, výzkum, inovace a nezapomíná na seniory a rodiny s malými dětmi,“ uvedla při představování rozpočtu na příští rok ministryně financí Alena Schillerová nominovaná Babišovým ANO. Rozpočet počítá s utracením rekordních příjmů, oproti letošku vyšších o více než sto miliard. A k tomu navrch se čtyřicetimiliardovým schodkem. 

Stejný scénář je předběžně naplánován i na další dva roky.

Na vysvětlení, proč i taková konzervativní instituce jako Nejvyšší kontrolní úřad varuje před projídáním budoucnosti, stačí pár čísel. Že je v Česku nyní nejnižší nezaměstnanost, se obecně ví. Zároveň jsme v jedinečné demografické situaci, která v tomto století bude trvat již jen několik let. 

Aktuálně je v Česku o 300 tisíc více ekonomicky aktivních lidí než při předchozím boomu na přelomu let 2007 a 2008. O sto tisíc méně je nezaměstnaných a dalších 200 tisíc zaměstnanců a živnostníků na pracovním trhu přibylo. K tomu přičtěte rostoucí mzdy a platy – a výsledkem je, že balík zaplacený na dani z příjmů zaměstnanců je dokonce větší než daně ze zisku firem. Kvůli rekordním výběrům daně z příjmů a odvodů začíná Česko stoupat v mezinárodních statistikách mezi země s celkově nadprůměrně vysokým zdaněním. V tuzemsku je totiž jedno z nejvyšších zdanění práce na světě. Přesto nebylo pokrytí výdajů na příští rok snadné. Zvyšují se penze, platy, roste počet státem placených zaměstnanců, prodražují se nové dávky, jako jsou třeba slevy na dopravu. 

Rozpočet v příštím roce mají vyztužit například vyšší daně z „neřestí“, tedy hlavně kuřiva, tvrdého alkoholu a hazardu. Zároveň se v něm objevilo několik mimořádných příjmů. Největším jednorázovým příjmem je posunutí lhůty pro takzvané tiché vyměření daně z přidané hodnoty o patnáct kalendářních dní, což fakticky znamená delší dobu, kdy stát může držet přeplatky na této dani, než je vrátí plátcům. Podle ministerstva financí tím pomáhá firmám: změna prý umožní rychlejší vracení přeplatků a rozhodně se to neděje kvůli dodatečným příjmům do rozpočtu. V návrhu rozpočtu je však tato změna vyčíslena jako jednorázové vylepšení rozpočtu o 16,2 miliardy. Rozruch vyvolala i daleko menší položka, a to nápad na rozprodej některých kovů ze státních hmotných rezerv. Během dvou let by mohly hliník nebo měď přinést do rozpočtu přes dvě miliardy. Sedm miliard si vláda v příštím roce slibuje z prodeje kmitočtů pro sítě 5G.

 

Dlouhodobé výzvy? Nezájem

Přitom dokonce i ministerstvo financí odhaduje, že letos nebo v příštím roce dojde ke zlomu trendu posledních let a opět začne růst absolutní výše státního dluhu. A obdobně začne klesat přebytek na průběžném důchodovém účtu, tedy rozdíl mezi odvody na důchody a vyplacenými penzemi.

Ekonomové zabývající se veřejnými financemi nepovažují chystané schodky rozpočtu na úrovni čtyřiceti miliard ročně za hlavní problém. „Tím hlavním je skutečnost, že strany vládní koalice využily růstu rozpočtových příjmů, který je s největší pravděpodobností dočasný, k trvalému zvýšení rozpočtových výdajů,“ říká Pavel Sobíšek, hlavní ekonom UniCredit Bank a předseda výboru pro rozpočtové prognózy, který posuzuje věrohodnost ekonomických odhadů ministerstva financí. Na mysli má zejména změnu vzorce pro zvyšování důchodů a skokový růst rodičovského příspěvku. „Vládní politici v této zemi se nezabývají dlouhodobějšími výzvami. Možná, že dělají jen to, co před volbami slibovali. Bohužel, po dlouhodobých řešeních problémů neexistuje v Česku dostatečná společenská poptávka,“ dodává Sobíšek.

Podle Heleny Horské, hlavní ekonomky Raiffeisenbank, bude muset dojít ke zvyšování daní, pokud vláda nezreviduje bující sociální výdaje. „Vláda slibuje zvýšit investice, ale realita zaostává za plány, což jen opticky vylepšuje stav veřejných financí,“ říká. Výsledkem je podle ní špatná dopravní infrastruktura, nedostatek obecních a sociálních bytů. „Vytváříme investiční dluh vůči budoucím generacím,“ říká Helena Horská.

 

Slon v místnosti

Již dobrých dvacet let se v Česku ví, že kvůli nižší porodnosti v devadesátých letech bude o jednu celou generaci méně. Pro český systém penzí, založený jen na tom, že ekonomicky aktivní generace průběžně platí penze seniorům, to znamená hrozící kolaps. Bez úprav začne tento systém finančně drhnout již za patnáct let, za padesát let by podle projekcí Národní rozpočtové rady stoupl veřejný dluh na hranici 222 procent výkonu ekonomiky. Generace současných mileniálů by v takové situaci nemohla získat peníze na penze už ani na dluh. Rozpočtová rada k tomu ve své zprávě o dlouhodobé (ne)udržitelnosti veřejných financí píše, že se lidé nemají nechat „uchlácholit“ relativně dobrým stavem v nejbližších letech. „Nepříznivý vývoj bude po roce 2030 zrychlovat. S každým rokem odkladu provedení potřebných změn dochází k nárůstu jejich nákladů. Čím později se k nim přistoupí, tím budou pro společnost bolestivější,“ uvádí.

Dvacet let před sebou různé vlády tento problém sunou. Žádné volební body se na tom totiž nasbírat nedají. Zatím poslední pokus vlády Petra Nečase skončil jako dobrovolné spoření a Sobotkova vláda tento takzvaný druhý pilíř vzápětí zrušila. Nyní se penzemi zabývá další odborná a politická komise. Momentálně posuzuje možnost vzniku takzvaného nultého a prvního důchodového pilíře. V podstatě jde o zavedení stejného minimálního příjmu ve stáří pro všechny v kombinaci s přilepšením podle výše celoživotních odvodů do státního penzijního systému. Jak vyplývá z diskusí v komisi, dva kroky jsou zatím tabu: jakékoliv oddálení odchodu do penze a zvyšování daní. Zcela z jiné ekonomické dimenze je potom nedávný projev premiéra Babiše na konferenci seniorů, že vidí „určitý potenciál“, aby se věk odchodu do penze „spíš snižoval“ pod 65 let. V prvním volebním programu z roku 2013, kdy marketing Babišovy strany ještě cílil na středové voliče, přitom ANO prosazovalo větší zásluhovost penzí podle výše příjmů a „Nečasův“ druhý pilíř povinně pro všechny občany.

S tímto lavírováním souvisí ještě jedno riziko. Čím později k rozhodnutí o úpravě penzí dojde, tím obtížnější bude změny prosadit. Již nyní je u voleb vidět, jak se podle věku významně štěpí voličské preference. S postupným stárnutím české populace bude jakékoliv osekávání budoucích důchodů nebo prodlužování věku pro odchod do penze politicky a společensky ještě nepopulárnější. 

„Stárnutí populace je samo o sobě příznivý jev, protože to také vypovídá o tom, jak kvalitně žijeme, že máme solidní zdravotnictví a mnohem čistší životní prostředí než v minulosti,“ říká Eva Zamrazilová, předsedkyně Národní rozpočtové rady. „Ale jsou s tím spojeny finanční náklady – a ty by měly být rozprostřené napříč generacemi,“ dodává s tím, že její úřad se bude věnovat mezigenerační soudržnosti jako jednomu z velkých témat. Při současných vysokých odvodech z práce nemá střední generace moc šancí na vytvoření dostatečných rezerv na stáří, mladší generaci navíc zbrzdí vysoké ceny nemovitostí.

Česká republika by na tom podle demografické projekce obyvatel mohla být ze států střední a východní Evropy relativně nejlépe, protože ze země ve srovnání s jinými odchází málo mladých lidí. Do konce století by počet obyvatel mohl klesnout jen o několik set tisíc. Musí se však potvrdit další předpoklad, který je nyní pro mnohé voliče těžko představitelný. Je jím očekávání pokračující migrace do Česka. Nejpravděpodobnější varianta počítá s čistým přílivem 26 tisíc cizinců ročně. Znamenalo by to, že koncem století by každý pátý obyvatel nebyl narozen v Česku. Alternativou bez migrace je pokles obyvatel o dva tři miliony – a ještě složitější hledání financí na budoucí penze a zdravotní péči. 

 

První zkoušky

Kvůli ignorování problému s penzemi se již příští rok začne stahovat rozpočtová smyčka. Podle evropských pravidel se sníží maximální povolený schodek na 0,75 procenta výkonu ekonomiky, což odpovídá právě plánovaným čtyřiceti miliardám. Za tři roky se zřejmě opět utáhne a téměř vymaže jakýkoliv manévrovací prostor pro budoucí vlády. Pokud tedy nedojde k zvratu a dohodě na udržitelných penzích.

Česká republika dosud také výrazně těží z přísunu peněz z evropských fondů. V příštím roce jde o šedesát miliard čistého. Ale i zde se chystají velké změny. 

Evropská unie se bude muset vyrovnat s očekávaným odchodem Británie, která byla čistým přispěvatelem do unijního rozpočtu. S jejím odchodem dojde téměř jistě k přepočítání příjmů i výdajů. 

Pro Česko a další chudší členy bloku je ve hře ještě podstatnější změna. Nová šéfka Evropské komise, konzervativní německá politička Ursula von der Leyenová, chce překopat systém, kam Evropa směřuje nejvíce peněz. V současnosti jde o zemědělské dotace a takzvané kohezní fondy, z nichž jsou spolufinancovány projekty v chudších členských státech. Nově zřejmě zamíří na společné evropské priority, jako je zvládnutí migrace a ochrana hranic, klimatická změna a digitální ekonomika. V překladu to znamená méně peněz tekoucích do Česka a přerozdělovaných přímo zde. 

 

Marketing už nestačí

Na příběhu posledních deseti let je fascinující, jak krátká je lidská paměť a jak je možné opakovat stejné chyby. Pamatujete na zlaté pravidlo? Tehdejším symbolem nestřídmosti bylo pastelkovné, nyní to budou zřejmě pětasedmdesátiprocentní slevy na jízdné. Čas na řešení zásadních problémů, jako jsou neudržitelné penze, se jen zkrátil. A na cestě jsou další velké změny. Třeba úplná proměna a zeštíhlení automobilového průmyslu. Podle údajů agentury CzechInvest zaměstnává v Česku okolo 160 tisíc lidí, tvoří desetinu ekonomiky a čtvrtinu průmyslové výroby a vývozu. To všechno jsou výzvy, na které politický marketing nestačí, a to ani ten vyhlášený, spojený s vládním hnutím ANO.

Je tedy jen otázkou času, kdy – cimrmanovským přirovnáním – v státním kamenolomu vytěží všechnu horninu a narazí na hlínu.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama