Šelmy doma? Jó, pane, to není pro normální lidi

V kopcích nad Ohří se kolem statku pasou koně a krávy. Na zídce před stavením leží srna sražená autem. „Ráno ji přivezli myslivci Kimbovi na přilepšenou,“ usmívá se Marek Růžička, který tady hospodaří na rodinném statku. Kimbo není pastevecký pes, jak byste možná čekali, ale mohutný lev, který žije v prostorném výběhu u rybníčku.

Marek vyrůstal v panelákovém bytě ve Františkových Lázních a rodiče mu odmítali pořídit zvíře se slovy „až budeš velký, kup si třeba žirafu“. Rodiče se sluší poslouchat – a tak se dnes Marek pečlivě stará kromě hospodářských zvířat i o lva, opičky, agamu, hady a párek rysů.

„Když byl Kimbo malý, spal se mnou v posteli. Když se mu chtělo na záchod, zaškrábal na dveře – a já ho pustil vyvenčit se psama na zahradu.“ Brzy se po okolí rozkřiklo, že u Stráže nad Ohří mají lvíče. „O víkendu se jezdilo podívat třeba dvacet lidí.“ Do výběhu přestal Marek chodit, když měl lev asi sto třicet kilo. „Viděl jsem, jakou má sílu, když mě praštil ocasem. Packou by mě při hře lehce porazil na zem. Mohl bych se leknout a začít řvát – a najednou je ze hry útok,“ uvědomuje si Marek nebezpečnost svého mazlíčka. Dřív vodil Kimba na procházky, dokonce i na návštěvu do ústavu pro mentálně postižené, kde pracuje jeho sestřenice. Poslední dva roky už lev výběh neopouští. „Má odhadem dvě stě třicet kilo, když by zabral, je to, jako když táhne čtyřkolka.“

Protože lev je zvíře zvyklé na život ve smečce, pořídil Marek Kimbovi partnerku. „Nebyl to dobrý tah, koupil jsem ji od cirkusu, vytáhli ji od osmi lvic. Od rána do večera řvala, až mi z toho hrabalo,“ říká Marek u domácího baru, kde má na poličkách jeho přítelkyně nespočet cen za chov koní a parkurové skákání.

Den před mou návštěvou Marka ukousl ve Chvojenci na Pardubicku tygr šestašedesátileté ženě ruku pod loktem. U chovatele měla ustájené koně; údajně ji varoval, aby zvíře skrz mříže nehladila. „V posledních letech na sebe šelmaři hrozně upozornili. Michala Práška našli mrtvého ve lvím výběhu ve Zděchově. Na místo přijela zásahovka a lvy rozstřílela. Pak byly dva úniky pumy u Zvole a zakončila to kauza s Berouskem, kde vařili tygry pro čínskou medicínu,“ shrnuje Marek případy, kdy se širší veřejnost dozvěděla, že v Čechách žijí šelmy v soukromých chovech.

V roce 2007 existovalo v Česku patnáct povolených chovů, v roce 2016 tu bylo už 84 chovů kočkovitých šelem – bezpochyby však lidé drží mnoho šelem bez povolení; což byl ostatně případ oněch lvů ve Zděchově.

 

Lízají šlehačku

U malebné chalupy ve vesnici Čejkovy nedaleko Sušice se ozve řev. Lev Tonda chce asi zapůsobit na poněkud obézní lvici Elsu, která se líně rozvaluje na zimním slunci. Šestašedesátiletý bývalý řezník a majitel herny Miroslav Lenc opatrně otvírá klec na dvoře a vstupuje k dalšímu svému mazlíčkovi – tygřici Máje, která ho radostně vítá. Chovatel v ruce neohroženě svírá šlehačku ve spreji, po které se můžou jeho zvířata utlouct. Stříká si sladkou pochoutku na obličej, až vypadá jak v němé grotesce; Mája vyskočí na zadní a spokojeně líže. Nic podobného si šelmaři, které jsem navštívil, nedovolí, ale Miroslav svým kočkám věří.

Přesunuje se do sousedního výběhu se lvy a předvádí kousek se šlehačkou i s Tondou. Poklidnou scénu naruší Elsa, která si zasekne packu do pletiva a začne vyděšeně řvát. Během vteřiny se téměř filmová idyla o soužití člověka se šelmou mění na dramatický ústup. Lvice se naštěstí brzy sama vysvobodí, ale já jsem zkamenělý hrůzou – přestože stojím v bezpečí na druhé straně klece. „Když byly Else tři roky, špacíroval jsem s ní po náměstí v Horažďovicích, kde jsme dřív bydleli. Pak ji jednou na procházce vyplašil velký červený traktor, už jsem viděl, že ji neudržím, a radši s ní ven nechodím.“

Miroslav začínal s chovem pum, i s nimi na vodítku chodil po městečku, u lidí byla zvířata populární. Ale už je nemá. „Nějaký šejkové koupili půl přístavu v Istanbulu, udělali tam zoo a delfinárium, tak jsem je prodal, abych měl místo na Máju.“ Když o šelmách vypráví, říká jim, stejně jako ostatní chovatelé, zásadně kočky a jejich potomkům koťata.

Jeden z potomků Miroslavových pum Mikeše a Lízinky se ocitl na okraji sídliště v Rokycanech. Za restaurací Oáza, kde ještě dnes stojí langoš pouhých pětadvacet korun, vybudoval její spolumajitel Josef Novotný malý šelminec. „Vždycky jsem si přál mít velkou černou kočku. Když mi bylo přes padesát, rodina mi řekla, že jestli chci šelmu dochovat, tak mám nejvyšší čas. Byla tu velice vstřícná veterinářka doktorka Fabryová, která mi poradila, jak vybudovat chovné zařízení, a já si pořídil od pana Lence první zvíře – samce pumy Richarda. Později se ukázalo, že je to samice, ale jméno už jsem jí nechal.“

Pak přišli lvi. „Moje syny nenapadlo nic lepšího, než že mi pořídí pod stromeček lvici,“ vzpomíná Josef na vánoční překvapení. „Když jsem otevřel krabici, věděl jsem, že je to průšvih. Neměl jsem vybudovaný zařízení, neměl jsem to schválený veterinou. Lvici bylo pět týdnů, do jara jsem ji měl doma, takový kotě nemůžete mít venku. Jak vyrostla, rozbila nám televizi, manželce roztrhala koženkovou sedačku, tak musela z bytu ven.“

Josef postavil hned za hospodou pěkný výběh, altán přeměnil na lvinec a začal dodatečně shánět povolení. „Veterináři mi říkali, že jsem měl lvici vrátit, ale když k Vánocům dostanete auto, taky ho nevrátíte, ale jdete si ho na sebe přepsat po svátcích,“ říká nespokojeně Josef. Pak začal nekonečný boj s úřady o povolení chovu. „Veterináři mi tvrdili, že jsem měl mít na stavbu lvince stavební povolení, což v žádném zákoně není, a že Chloe týrám, protože ji chovám samotnou.“ Aby ho nemohli obviňovat z týrání, pořídil si další lvici Sáru, přestože ještě neměl povolení ani na chov prvního zvířete. „Sára je mnohem mazlivější, spala se mnou do půl roku v posteli, ale nakonec taky rozbila televizi.“ Povolení stále nedostal a celý spor s veterináři se dostal k soudu.

V únoru 2021 vejde v platnost novela zákona na ochranu zvířat proti týrání a získat povolení bude mnohem složitější. Novely se soukromí chovatelé obávají. Rozšířila se mezi nimi zpráva, že pár velkých šelem bude muset mít výběh nejméně o velikosti tři sta metrů čtverečních. Nikdo z navštívených však novelu nečetl, a když jsem se jí prokousával paragraf za paragrafem, nic podobného jsem nenašel. Pro představu: celkem velký Kimbův výběh u rybníčku má 100 metrů čtverečních, výběhy Tondy, Elsy a Máji u pana Lence mají 147 metrů čtverečních.

 

Lev v krabici

Důchodkyně Iva Lapková Zelinová bývala učitelkou v mateřské škole. Po revoluci koupila rozpadlý statek u Jindřichova Hradce a přestavěla ho na penzion a jezdecký dvůr, který provozovala dvacet let. „Statek jsem prodala a postavili jsme v lesích u Studnice srub, kde jsem si začala plnit svůj dětský sen – žít s kočkovitou šelmou. Zašla jsem na veterinární správu, zjistila, co potřebuji, a pořídila si párek rysů. Přivezla jsem je z německé zoologické zahrady už skoro roční.“

Potom si pořídila o něco větší kočku – pumu Zambu. „Byl strašně maličký, po dvou a půl hodinách jsem ho krmila z flaštičky a v noci se budila hrůzou, jestli dýchá.“ Zamba žil s Ivou do dvou a půl roku ve srubu, chodili na procházky do lesa a koupat se do nedalekého rybníka. Později přibyla samice Baghíra, která má jméno podle Knihy džunglí. „Dali mi koťátka, která jsou dneska v Německu, na Slovensku i ve Francii. Vždycky jsem se byla podívat, kam se dostala, jsou to soukromé zoologické zahrady, mají u toho restauraci, velký výběhy.“

Před čtyřmi lety si podala žádost o povolení chovu lvů. „Dodneška mi nepřišlo vyrozumění,“ zlobí se nad nečinností úřadů. Pořídila si tedy bez povolení lvici Aischu. „Chodila se se mnou sprchovat a brala mi ručník. Když jsem věšela prádlo, hned ho sundávala. Pozorovala mě, jak myji nádobí, a pak si stoupla ke dřezu a zkoušela to taky – z té sady už mám jen tři talíře,“ vzpomíná Iva na soužití se lvicí. „Pak mi přišla pokuta, že chovám Aischu samotnou, a nachomýtnul se bílý lev Gandalf, přiletěl k nám z Holandska,“ vysvětluje milovnice šelem, která tak měla najednou – z pohledu úřadů – nepovolené lvy dva.

Dnes žijí oba v pěkném výběhu nedaleko srubu stále bez povolení. „S úřady mi stejně jako Novotným pomáhá paní doktorka Holovská, nedávno zachránila dvě lvíčata, musíte ji navštívit. A když už jste tady, podepište mi pro ni petici – bude kandidovat na prezidenta,“ říká mi na rozloučenou.

S Terezií Holovskou se potkáváme v pronajatém domku na okraji jihočeské Soběslavi. Sedíme u stolku v malé kuchyni a za nohavice mi v jednom kuse tahá sedmiměsíční bílá lvice Maruška. Vypadá jak oživlé plyšové zvířátko, ale už je jí pořádný kus a kousance docela bolí. Tereziin bývalý třetí manžel Martin Majerčík, který se o lvíče v současnosti stará, smaží řízky a obalovaný květák. „Celý život nesnáším příkoří,“ vysvětluje mi Terezie, proč začala pomáhat chovatelům šelem. „Do případu Novotných jsem se vložila, když měli od odboru životního prostředí v Rokycanech rozhodnutí, že jsou do měsíce povinni snížit počet chovaných kusů na nulu.“

Šelmaři se nyní bojí, že jim úřady na základě novely zákona na ochranu zvířat proti týrání chov zakážou. Dospělé šelmy jsou přitom v současnosti prakticky neprodejné, zoologické zahrady by je nechtěly, protože mají svých šelem dost, a navíc jsou v soukromých chovech často kříženci pochybného původu. Pro šelmy neexistuje státem zřízený útulek, jako jsou ty pro psy a kočky. V komunitě panuje obava, že pokud nesplní mnohem přísnější podmínky novelizovaného zákona, budou jejich miláčci utraceni.

Vraťme se ale k lvici Marušce. Nakládáme ji do auta a jedeme do nedalekého sadu, aby se pořádně prošla. Zajímám se, jak Terezie ke zvířatům přišla. „Jela jsem podél Blatenského potoka do vesnice Žítková v Bílých Karpatech a vidím krabici PPL. Adresa odtržená a uvnitř dvě malé lvice, jedna bílá, druhá hnědá,“ spustí. „Myslíte, že tomu bude někdo věřit?“ ptám se nedůvěřivě. „To mi je ukradený,“ stojí si za svým Terezie.

Když příhodu vyprávím Markovi Růžičkovi, majiteli Kimba, směje se, že je to stará finta, jak přihlásit zvíře, které nemá papíry. „Přijdeš na místní úřad, že jsi našel v katastru obce třeba bedýnku s tygrem. Úředníci to musí po dobu třiceti dní vyvěsit na nástěnku, aby se mohl přihlásit majitel. Pochopitelně se nepřihlásí, a tak se zvíře stává majetkem obce. Tygra starosta samo sebou nechce, takže ho rád za korunu prodá nebo daruje. No a ty máš náhodou vybudovaný prostory a zrovna sis chtěl tygra koupit. Protože je zvíře nález, který byl nahlášen obci, vystaví ti na něj dodatečně papíry.“

 

Nic pro normální lidi

Ivan Ringel se učil čtyři roky na chovatele cizokrajných zvířat. Staral se o šelmy v zoologické zahradě ve Dvoře Králové za legendárního ředitele Vágnera. „Měl jsem tam dost úspěchů, odchoval jsem himálajské, lední i hnědé medvědy a tygry, ale táhlo mě to k cirkusu.“ Jako krotitel se stal skutečnou hvězdou šapitó, o čemž svědčí jeho portrét na obálce Květů, za socialismu populárního časopisu. Visí s dalšími fotografiemi v malém muzeu, které je součástí Ringellandu, jak se honosně nazývá bývalý kravín, v němž jsou přistavěny výběhy pro šelmy. U vchodu je polorozpadlá obytná liazka, kde Ivan Ringel bydlí.

„Po revoluci nám ve státním cirkusu řekli, že naše zvířata buď postřílejí, nebo je musíme koupit,“ vzpomíná na neradostné období jeho syn Jan. Zadlužili se a odkoupili většinu zvířat i techniku. Koupili bývalý kravín v Habrkovicích a přivydělávali si, kde se dalo.

Dnes mají největší chovnou skupinu sibiřských tygrů v Čechách, která je zapsaná do plemenné knihy vedené zoologickou zahradou v Lipsku. V Ringellandu chovají levharty, lvy, servaly, dikobrazy, lamy i pštrosa a vypadá to, že se u nich mají zvířata opravdu dobře.

Šelmaři se na Ivana Ringela často obracejí pro radu, je pro ně legendou. „Volá mi ženská, že má pumu na šňůře, že na ni útočí a chce jí prokousnout hlavu. Pak si koupila lvici, to jí měl veterinář zatrhnout, lev je skupinový zvíře. Tak si pořídila ještě lva a po čase volá, že lvi nosí ve výběhu mrtvý mláďata, co má dělat,“ kroutí hlavou a obrací oči v sloup.

„Pane, chov šelem není žádný koníček. Když samice odmítne tři mláďata, musíte je vzít domů. Neumí se oproti lidskýmu miminku vykadit, tak je musíte masírovat vatou, a zatímco jedno masírujete, ostatní řvou. Musíte jim dát nažrat, to děláte po dvou hodinách, a když skončíte s posledním, můžete začít znova. To je práce na plný úvazek.“ Podle Ivana by nemělo být povoleno chovat šelmy bez patřičného vzdělání. „Taky nemůžu přijít na Ruzyni a začít bez vzdělání létat s letadlem nebo v nemocnici operovat.“

Již zmíněná novela zákona nařizuje pro získání povolení absolvování kurzu. Mláďata bude zakázáno odstavovat po narození od matek a vychovávat je takzvaně na flašce, což se běžně dělá, aby si na chovatele zvykla a považovala ho za rodiče. Současně se možnost rozmnožovat šelmy v soukromých chovech omezuje tak zásadně, že by se v nich od února vlastně ani žádná mláďata rodit neměla. Někteří chovatelé přijdou o lukrativní obchody a zřejmě se začne se šelmami obchodovat ilegálně ještě víc než dosud.

Je novela zákona přehnaná, nebo jde správným směrem?

Před lehkomyslným chovem varuje i hospodský Krákora, který má pumu Káju – a u něhož původně moje putování po českých šelmařích začalo.

„Kája měla devět koťat, spoustě lidí jsem je odmítl prodat, ale stejně asi žádný neskončilo dobře. Jedno si odvezl chlápek se zlatým řetězem na Slovensko, nějaký Polák zase utekl s pumou do lesa, když mu ji úřady chtěly vzít.“

Krákora postavil Káje kolem hospody úžasné prolézačky a často si s ní hraje, každé ráno bere pumu k sobě do postele. Po takovém vztahu touží většina šelmařů, když si zvíře pořizují, ale skoro nikomu se to nepodaří. Docela mě překvapí, když při našem loučení shrne svoji chovatelskou zkušenost: „Po dvanácti letech s pumama si myslím, že normální lidi by šelmy vůbec mít neměli.“

 

Autor je fotoreportér, držitel mnoha ocenění – včetně soutěže World Press Photo a Best of Photojournalism.