Ztracený ráj

Lidé

Z dětství nemá Helen na Československo žádné vlastní vzpomínky: i sugestivní obrazy hlubokého lesa, jímž jako čtyřletá utíkala s matkou a bratrem na Západ, vznikly až mnohem později, na základě matčina vyprávění. Kanada pak přinesla svobodu. Rozlet, příležitosti, úspěch. Přesto Helen pořád cosi táhlo zpátky...

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Centrum Prahy, Bartolomějská ulice. Tmavé ošuntělé budovy, mříže na oknech, děravý chodník. Helen přichází se svým kanadským pasem a lámanou češtinou, aby požádala komunistickou policii o povolení k pobytu. Píše se rok 1972, v Československu vládne tuhá normalizace. Půlka národa by nejspíš dala království za kanadský pas, za možnost vypadnout z toho každodenního marasmu.

Helen se v Československu narodila: v posledním roce války, do rodiny bohatého bankéře Pavla Notzla a jeho ženy Marthy, rozené Kratochvílové. Rodina žila ve velkorysém bytě na Vinohradech a v honosné vile v Černošicích. Nic z toho si ale Helen nepamatuje. „Má první opravdu vlastní vzpomínka pochází až z prvního roku emigrace. Vybavuji si mateřskou školku, do které jsem chodila. Dávali nám k jídlu žitný chleba nasáklý kakaem. Zvedal se mi z toho žaludek!“ směje se Helen Notzl.

1972, Bartolomějská. Helen neví, do které z ošuntělých budov vstoupit, a tak si prostě jednu vybere. Kovové dveře zaskřípou a Helenina paže se ihned ocitá v sevření strážného: „Ven!“

„Povolení k pobytu!“ křičí Helen. „Číslo čtrnáct,“ štěkne strážný.

Ve čtrnáctce zkoumají Helenin cestovní pas. Narozena v Praze, 1944. Razítka z Anglie, Francie, Itálie, Rakouska, Německa, Španělska...

„Moment.“

V následujících týdnech stráví Helen Notzl na tvrdých židlích v Bartolomějské mnoho hodin. Povede s komunisty bitvu o povolení k pobytu, bitvu, kterou, jak se zdá, nemůže vyhrát. Protože StB ji – zcela dle očekávání – bude nutit ke spolupráci.

Po zlém: „Nejsme idioti! Víme, kdo jsou vaši rodiče! Váš otec je kapitalista, zrádce! A to platí i o vás!“

Po dobrém: „Jde nám jen o vaše blaho. Abyste se nedostala do spárů špatných lidí. Vždyť zas o tolik nejde, jednou za měsíc se potkáme, popovídáme si...“

Helen nejdřív nevěří vlastním uším: „Jak potkáme? Co to má znamenat? Umím se o sebe postarat sama!“ Tou dobou už se pravidelně stýká s československými disidenty a umělci ze Spolku Pohodlí. To na ně má donášet?

Bojuje. „Strašně moc jsem to povolení chtěla. Toužila jsem tu žít, v zemi, v níž jsem se narodila. Poznat ji, poznat svou rodinu. A tak mě samozřejmě na moment napadlo, že to estébákům podepíšu, párkrát se s nimi sejdu, nic jim neřeknu a oni mi dají pokoj. Ale hned jsem to zase zavrhla, nemohla bych s něčím takovým žít.“

Jednoho jarního dopoledne Helen zase sedí na židli v čísle 14: „Dali jsme vám dost času učinit správné rozhodnutí. Ale vy jste pošetilá, paličatá. Žádáme vás jen o maličkost. Povolení k pobytu za to přece stojí!“

Helen se zhluboka nadechne: „Podívejte, klidně můžeme takhle pokračovat,“ říká lámaně. „Můžu sem chodit a vy mě můžete přemlouvat. Ale souhlasit nebudu. Není v tom politika, v Kanadě bych se zachovala stejně. Takže pokud je to opravdu vaše podmínka k vydání povolení, pak se zdá, že žádné nedostanu.“ Načež se zvedne a na třesoucích se nohou odejde z kanceláře.

O čtyři dny později má ve schránce povolení k pobytu v Československé socialistické republice.

Píše se rok 1972, v zemi vládne tuhá normalizace.

 

Skulina

Proč? Proč chce občan svobodné země, který studoval vynikající školy a po nich našel vynikající práci, všechno zahodit a začít žít ve státě, který se zrovna nachází v jedné z nejhutnějších fází vlastní totality? Státě, kde se i spousta úplně základních věcí dá sehnat jen pod rukou, kde noviny programově lžou, kde se projevy svobody trestají jejím odnětím?

Po komunistickém puči v únoru 1948 Helenin otec rozhodl, že rodina musí z Československa odejít. Sám tak učinil legálně: odjel na pracovní cestu do Norimberka, pro niž dostal vízum. Pro ženu, syna a dceru připravil útěk, nad nímž i dnes zůstává rozum stát.

Jen pár dní po otcově odjezdu se Martha s dětmi – Helenou a o rok starším Petrem – vydala vlakem k německým hranicím. V posledním českém městě na ně čekal převaděč, odvedl je do hlubokého lesa.

Šli v úplném tichu, ozýval se jen zpěv ptáků a praskání jehličí pod nohama.

„Mami, koukej, houby!“ Martha rychle zakryla dětská ústa dlaní.

Pak převaděč zničehonic zastavil: „Dál už musíte sami.“

Martha prosila, skoro brečela, ale muž zůstal neoblomný. Poradil, jak dál, a zmizel v houští.

Martha padla na kolena. Tohle nezvládne. Sama s dětmi, na útěku ze života, který miluje, od rodiny, bez níž se neobejde. Irena, Martina sedmnáctiletá dcera z prvního manželství, zmizela jen několik dní před Pavlovým odjezdem do Norimberka. Bez rozloučení. Slyšela nejspíš, jak otčím matce rázně oznámil, že Irena zůstane v Československu.

Martha se zvedla ze země, oprášila jehličí, vzala děti za ruku.

Po chvíli se před nimi objevil vysoký plot zakončený nahoře kotoučem ostnatého drátu. O kus dál nízká chatka, dřevěná strážní věž, mezi nimi cesta přehrazená dvojitými závorami. A taky úzká skulina mezi plotem a hustým křovím, kterou se rodina měla protáhnout na druhou stranu, do svobodného světa.

Dveře chatky se otevřely, vyšel pohraničník v uniformě, přes rameno zbraň. Po žebříku vylezl na věž, rozhlédl se. Martha zavřela oči, drmolila modlitbu.

Po pár minutách se muž vrátil do chatky.

Teď.

Martha, Petr a Helena vyrazili křovisky ke skulině, přikrčení, ostré větve je šlehaly do tváří. Běželi, sotva popadali dech, protáhli se mezerou a uháněli dál, dokud neměli chatu a strážní věž daleko, daleko za sebou. Chráněni vysokými stromy na německé straně lesa padli na zem a těžce oddychovali.

Americká okupační zóna.

Na nejbližší silnici na matku s dětmi čekalo auto. „Martha?“ volal řidič.

V hotelu se rodina shledala s otcem.

 

Kráva odvedle

Helen svůj útěk z vlasti popsala v memoárech, které vydala loni v Kanadě a letos na jaře je přijela představit do Prahy: na kanadskou ambasádu a do Knihovny Václava Havla.

„Vzpomínky“, které má na úprk lesem, však nejsou její: „Vytvořila jsem si je až později, podle toho, co mi vyprávěla matka,“ říká.

První rok emigrace strávila rodina v rakouském Zell am See (kde Helen musela jíst kakaem zmáčený žitný chléb), načež se zámořským parníkem vydala do Kanady, která se Notzlovým měla stát novým domovem. Během onoho rakouského roku se našla Irena, Pavel ji na Martino naléhání jednoho dne přivezl z uprchlického tábora v Německu.

Do Kanady Notzlovi dorazili v roce 1949 a usadili se v Torontu. Děti začaly chodit do školy, Pavel se spolu s dalšími Čechoslováky pustil do byznysu. Martha se starala o domácnost – a trpěla.

„Nenáviděla Toronto, nenáviděla Kanadu,“ říká Helen.

V Praze žila Martha Notzlová přepychový život, byla obklopena velkou milující rodinou a zástupy přátel, chodila do opery, na koncerty a výstavy, šaty si nechávala šít u nejlepších švadlen. V Torontu byla osamělá, angličtinu si osvojovala jen obtížně a Kanaďany, zvlášť „ty nafrněné paničky“, považovala za burany, kteří nevědí nic o kultuře ani historii. „Jednou jsem přišla domů ze školy,“ vzpomíná Helen, „a našla matku v kuchyni, jak brečí a nadává na ‚tu krávu odvedle‘.“ Sousedka přišla Martě ukázat tulipán a ptala se, zda už někdy něco takového viděla.

Martha se často oddávala snění o Praze, o Národním divadle, o zmrzlině na Kampě, o kostelních věžích starších než všechny torontské budovy dohromady. A svou frustraci a touhu po domově postupně přenášela na Helen, v jejíž mysli se vytvářel obraz jakéhosi ztraceného ráje, ukradeného domova. Otcův narativ byl jiný. Pavel Notzl byl na Československo a Čechoslováky naštvaný, že se nechali „zblbnout“ komunisty, a rázně opakoval, že do původní vlasti už on ani jeho rodina nikdy nevkročí. Tečka.

Celá situace se ještě zhoršila v roce 1952: krátce poté, co se Notzlovým v Torontu narodil syn Tommy, Martha zjistila, že ji Pavel podvádí s kolegyní z kanceláře. Dítě, které z mimomanželského vztahu vzešlo, přišlo na svět zhruba ve stejnou dobu jako Tommy. „Pak už jsem mezi matkou a otcem nikdy nezaznamenala ani jediný projev vřelosti.“

 

Polibky, slzy, objetí

Nápis nade dveřmi: Hospoda. Helen vešla a všechny hlavy se rázem otočily. Ve vzduchu stála oblaka cigaretového kouře smíchaného s lepkavým pivním pachem. Chlapi zírali, když Helen procházela k volnému stolu, ale za chvíli se zas vrátili k mudrování. „Čeština mi zněla jako hudba!“ vypráví Helen. A že ji nikdo nepřivítal s otevřenou náručí? Tohle je venkov, říkala si, v Praze to určitě bude jiné!

Helen vystudovala angličtinu a filozofii na ontarijské Queen’s University, promovala na jaře 1966. Načež se sbalila a poprvé v životě vyrazila do Evropy. Na celé léto. Londýn, Paříž, Provence, Řím, Benátky... Helen se zajíkala štěstím, když na ojetém skútru značky Lambretta, který si koupila v Londýně, brázdila evropské silnice. Celou dobu ale věděla: Chci do Československa. Ve Vídni požádala o turistické vízum.

„Co jsem čekala? Krásu! A vřelé přijetí!“ směje se. „Samozřejmě se mi dostalo opaku. Pražské ulice, v mých představách tak romantické, byly špinavé a zanedbané. Češi byli protivní a neurvalí, až nenávistní ke všemu, co jsem představovala. Dívali se na mě jako na vetřelce.“ Ztracený ráj.

Helen tehdy strávila v Československu deset dní. A i když našla zaneřáděné chodníky a zamračené obličeje, při odjezdu prý ještě víc než kdy předtím věděla, že se chce vrátit. „Cítila jsem se tu jako doma. Zvláštní, že? Bylo to něco v kostech. A taky rodina. Měla jsem tu dědu a strýce z matčiny strany, taky bratra Pavla, otcova prvorozeného syna. Vítali mě polibky, slzami, objetím. Za deset dní jsem tu zažila víc lásky než za celý svůj předchozí život v Kanadě.“

Helen Notzl se v létě 1966 rozhodla, že v Československu zkusí žít.

 

Karel

Rok 1972, Helen našla ve schránce povolení k pobytu v ČSSR.

V euforii běžela za dědou a strýcem, obejmout je a oslavit vítězství.

Měla před sebou – což tehdy samozřejmě ještě netušila – téměř dva roky života v Praze.

Od její poslední návštěvy se stala spousta věcí. Helen v Kanadě začala pracovat v Národní filmové asociaci. Osamostatnila se, odstěhovala od rodičů. V srpnu 1968 bez dechu sledovala na zrnité obrazovce, jak pražskými ulicemi projíždějí sovětské tanky. „Jako by mi tehdy podruhé ukradli domov,“ vzpomíná. Potkala Johna, fotografa a dobrodruha, který jí už po pár měsících známosti navrhl, aby se s ním odstěhovala do Evropy. „Někdy si člověk musí vybrat mezi prací a životem. A já si teď zrovna vybrala život,“ napsala Helen do rezignačního dopisu Národní filmové asociaci. Otec zuřil. Dva roky pak Helen a John žili na Ibize, chovali kuřata a pěstovali zeleninu. V půlce té doby se, při jedné návštěvě rodičů v Kanadě, vzali. Ale za rok se manželství rozpadlo, John se odstěhoval do Anglie – a Helen v Berlíně požádala o turistické vízum do Československa.

Tušila, že tentokrát bude Praha jiná než v šestašedesátém. A taky že byla. Pokud snad Češi před šesti lety „jen“ neopětovali její úsměvy a pokusy o oční kontakt, teď Helen v jejich tvářích pozorovala hlubokou beznaděj, smutek, stopy vzteku, rezignaci. „Kolik zmařených nadějí je schopen vydržet lidský jedinec?“ poznamenala si tehdy do deníku.

A pak potkala Karla. Mladého malíře, člena uměleckého Spolku Pohodlí pravidelně se scházejícího u piva v malostranské hospodě U Bonaparta. Díky vztahu s ním se dostala mezi disidenty, setkala se s Bohumilem Hrabalem i Václavem Havlem, účastnila se bujarých uměleckých večírků i recesistických akcí typu závodů na kolečkových bruslích přes Karlův most. „Což byl způsob, kterým tihle lidé vzdorovali totalitě.“ Činili vlastní životy žitelnějšími.

V pamětech, o kterých už byla řeč a které se jmenují Dlouhá cesta domů (s podtitulem Pražský milostný příběh), Helen barvitě popisuje i schizofrenii života v normalizační realitě (to když jí řekli, že její Karel, zarytý antikomunista, vstoupil do strany, aby nepřišel o místo na akademii), v tehdejší společnosti hluboce zakořeněný sexismus nebo všudypřítomné hulvátství. Taky strach, na který nebyla připravená, neustálou nejistotu a potřebu se tu a tam ohlédnout přes rameno. Pocit bezmoci, dostavující se především během úvodních návštěv Bartolomějské 14, kdy Helen žádala o povolení k pobytu.

„Byly věci, které mě nebetyčně štvaly. Například fakt, že jsem si nemohla pronajmout byt. Bylo mi řečeno, že českoslovenští občané byty mají a cizinci nocují v hotelích a penzionech,“ vzpomíná Helen. Po celý svůj pražský pobyt tak byla závislá na pomoci jiných: kamarád kamaráda měl ateliér, který nepoužíval, a tak si v něm Helen mohla vymalovat, přinést matraci a bydlet. Než se ovšem ukázalo, že dotyčný umělec by vlastně svůj ateliér docela chtěl.

I přes to vše byla Helen v Praze šťastná.

Až do 18. října 1974. Po delší době byla Helen na ten den předvolána do Bartolomějské 14.

„Jste obviněna z protistátních aktivit. Do dnešní půlnoci musíte opustit republiku, jinak budete zatčena.“

 

Udavač

Duben 2019. Helen sedí v kavárně na pražských Vinohradech, jen kousek od místa, kde strávila první čtyři roky svého života. Kávu si objednává elegantní češtinou, jinak ale vypráví anglicky.

Je jí pětasedmdesát, manželu Walterovi o osm víc. Osmatřicetiletý syn Adam pracuje ve velké reklamní agentuře. Rodina je doma v Kanadě, ale do Prahy přijíždí pravidelně, do vlastního bytu.

Trvalo dlouhých jedenáct let, než se Helen mohla po svém vyhoštění do Prahy vrátit. Tehdy už měla Waltera i Adama, přijeli jako rodina. Ještě později, po sametové revoluci, se dozvěděla, že za její nucený odjezd ve čtyřiasedmdesátém mohl jeden z členů Spolku Pohodlí, který donášel StB. „Což byl šok.“ Po nedobrovolném návratu do Kanady se tehdy cítila izolovaná: Měla jedinečnou zkušenost, tak intenzivní a, jak záhy zjistila, poněkud nesdělitelnou.

Sepsat Dlouhou cestu domů trvalo Helen několik let. Výsledkem je velmi osobní, mnohdy až neuvěřitelně upřímná kniha, která ale vypovídá i o tom, jak životem jednoho člověka mávají velké dějinné události. A o tom, že když si člověk něco usmyslí, musí si za tím jít. I když to třeba může bolet.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama