Naší vakcínou je šumavský vzduch!

Report

Ze Sušice jedeme do kopce a kilometr před cílem zříme po levé ruce středověký královský hrad. Každé neokoralé srdce vzruší očekávání čehosi výjimečného. Vítají nás Kašperské Hory, městečko jak z malované pohlednice, které má něco přes tisíc obyvatel, ale na náměstí není v poledne nikdo. Začneme tedy obcházet domy s otázkou, jak Kašperky zvládají poslední rok, a domorodci nejspíš budou svérázní, protože jistý oslovený chlapík odpoví: „Mě se nic nechytne – já jsem očkovanej Satanem.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Před šedesáti lety byla popravena za vraždu Marie Fikáčková – zdravotní sestra, která začátkem šedesátých let v sušické nemocnici promáčkla hlavu dvěma novorozeňatům.

Tou dobou se v Sušici narodil Miroslav Kůs, ale naštěstí první životní hodiny zvládl – právě vstupuju do jeho dílny.

Miroslav je třetí truhlářská generace, jeho rodina se dřevu věnuje skoro sto let.

Roku 1945 se Kůsovi přestěhovali do Kašperských Hor a mimo jiné jsou dnes v městečku služebně nejstarší firmou – podnikat začali roku 1988.

V dílně to voní tmelem a je tu taky zástupce generace čtvrté, osmadvacetiletý Zdeněk.

Pokud si chceme udělat obrázek o tom, co se obzvlášť v souvislosti s covidem děje poslední dobou v Kašperských Horách, sotva jsme si mohli vybrat lépe, ačkoli starší Miroslav začne nečekaně: „Nic se nezměnilo,“ řekne. Pak ale pokračuje. „Na našem podnikání se covid neprojevil a práce je pořád víc, jen máme zadělaný dveře a nikdo sem nechodí.“

Pokud správně chápu situaci, do truhlářství nesmí vstupovat lidé zvenčí, ale pracovat se může, a kdo potřebuje, projde vedlejšími dveřmi Kůsovic domu.

„Nevadí – díky tomu máme klid na práci. Jak se z Kašperek stává turistická atrakce, tak se nám děly zvláštní věci,“ říká mladší Zdeněk. „Přijde třeba paní, strká mi do ruky padesátikorunu a žádá, abych jí ukázal náš skanzen.“

Starší Miroslav se směje: „V létě zase přišla ke dveřím paní s malým synem a nahlas říká: Takhle dopadneš, jestli se nebudeš dobře učit...“

Když jsme zmínili ta zvláštní pravidla, zajímá mě jedna věc: kontrolují situaci v dílně policisté?

Jo, přijeli se mrknout. Musíme ale připomenout, že jsme v městečku, kde se všichni znají a kde se starousedlíci těší úctě. Starší Zdeněk se zase rozesměje: „Po čtrnácti dnech lockdownu se rozpačitě přišli podívat, ale i kdybychom měli dveře od dílny dokořán, podle mě by to přešli…“

Policisté v Kašperských Horách jsou tolerantní. Pokud vidí na ulici cizího člověka bez respirátoru, poprosí, aby si ho nasadil. U místních se raději podívají jinam, protože jsou to sousedi, občas spolu zajdou na pivo: a vyčítat známému z hospody, že nemá respirátor, by bylo trapné...

Slovo policie uslyšíme při procházce městem často, ale v překvapivé souvislosti: zlomem pro Kašperské Hory bylo roku 2015 uvedení seriálu Policie Modrava, který se tu natáčel.

„Dokud nepřišel covid,“ vysvětluje mladší truhlář Kůs, „dostali jsme se na vrchol turistické horečky a jedním z důvodů byl právě úspěch Policie Modrava. Ten seriál Šumavu mimochodem idealizuje, ve skutečnosti je mnohem temnější a prázdnější. Cizí lidé v létě říkají, jak by tu rádi zůstali navěky, ale v listopadu nebo březnu, když je měsíc mlha, přehodnocují názor...“

V období vysílání Policie Modrava se událo taky několik teroristických útoků v Evropě a Češi vycestovali na Šumavu.

Radost měly restaurace a hotely na náměstí, vyhovovalo to i desítkám Kašperáků, kteří nabízejí pokoje ve svých domech, spokojený byl pokladník na hradě, ale jinak…

 

 

„Jinak většina místních cítí frustraci, protože si v létě po práci nesednou v hospodě na pivo, je tam plno, nezaparkují na náměstí a tak dále. V sezoně ztrácíme prostor pro běžný život...“

Loni po půlce března do města nepřijel nikdo. „Zpětně bych řekl,“ vzpomíná Zdeněk, „že to nám mladším urychlilo životy. Přítelkyně byla v Portugalsku na Erasmu, ale kvůli covidu se vrátila a rovnou nastěhovala ke mně. Namísto toho, aby šla pracovat třeba na hrad, začala sázet stromky, protože hrad byl zavřený. To platí obecně – lidé se hrnuli k manuálním pracím. Kdo dřív skvěle vydělával v gastronomii, ten byl na pracáku, zato řemeslníci nevěděli kam dřív, protože rekreanti hodně investovali do svých chalup a domů…“

Do dílny vstoupí paní Kůsová, manželka a máma: „Já připravovala snídaně v hotelu Kašperk, ale od října je zavřeno a teď chodím uklízet – snad se brzy do hotelu vrátím…“

Kůsovi si myslí, že nemoc mají za sebou, a rozhodně se nehodlají stresovat. „Občas se sejdeme se sousedy na pár piv,“ říká mladší Zdeněk, „a loni byl covid tématem, zato poslední dva měsíce jsme se o něm vůbec nebavili.“

 

U historika

Kůsovi měli důležité postřehy, ale musím jít dál, jistě je rozvineme jinde. Zaujala mě třeba následující myšlenka: „V našem městě se lidi mezi sebou kdovíjak důvěrně nepotkávali ani před covidem, nejsou moc společenští. Všichni jsme součástí sociálního experimentu, kdy byli vyhnáni zdejší Němci a přišli naši předkové, někdo z Česka, někdo ze Slovenska, Maďaři, Balkánci, Romové.“

V městečku třeba neexistují přirozené lidové tradice, zmizely. Bylo tu pohraničí, spousta komunistů a kdekdo říká, že tu zvláštní atmosféru cítí dodnes.

Abych lépe pochopil, mířím za historikem zdejšího muzea Vladimírem Horpeniakem a ten vypráví, jak jeho rodiče utekli koncem války ze Lvova a skončili v Praze na osidlovacím úřadu: „Tam spatřili fotku hradu a městečka v horách, přijeli sem, říkali si krása, tady se zrekreujeme a půjdeme přes západní hranici dál, ale po Vítězném únoru spadla železná opona, tak zůstali – v listopadu 1948 jsem se jim narodil já.“

Všichni obyvatelé se tehdy teprve seznamovali a mnozí nevěděli, že žijí ve městě, kterým kdysi vedly kupecké cesty; hlavně zlatá, kterou od dob Karla IV. hlídal hrad Kašperk.

„Kdysi tu byla křižovatka cest,“ přikyvuje historik Horpeniak, „na náměstí kupci z Benátek vyložili víno nebo voňavky, jezdívali sem učitelé, poutníci, prostě žilo to tady, a to vlastně až do druhé světové války...“

První vlastní vzpomínky má Horpeniak na padesátá léta a tehdy tu už byl život spíše za trest. „Hraniční pásmo, konec světa,“ shrnuje. „Po náměstí pochodovali vojáci, až dlažba duněla, měli jsme být pevnou hrází míru a socialismu.“

Na letní byt k nim jezdíval malíř Alois Moravec a toho občas navštívil básník Ladislav Stehlík, který mluvil vznosně, ale výstižně. „Říkal věc, která podle mě platí dodnes, totiž že tady smutek věcí opuštěných vane ze starých domů, do nichž se nastěhovali lidé, kteří s nimi ještě nesrostli. Ano – spousta jich tu žije dávno, ale jako by na Šumavu nebyli hrdí…“

A přesto: po převratu se hranice otevřely, Kašperáci se za ně vyrazili podívat a vraceli se s tím, že i oni chtějí mít hezké fasády nebo kytky v oknech – městečko prokouklo. „Ale hlavně už nejsme na konci světa,“ říká historik. „Turisty sem láká hrad, toulky Šumavou a já je chci přitáhnout i k umění, tak pořádám výstavy…“

Ani Horpeniak nemá radost z letních tlačenic, ale přesto by byl rád, kdyby se turisté vrátili. „Snad brzy pochopí,“ věří, „že se můžou vydat taky na turistické cesty v okolí, kde skoro nikoho nepotkáte, protože lidi jsou nějací pohodlní.“

Což se o něm říci nedá. „Pokud jde o covid,“ loučí se, „tak s tím je ideální bojovat pohybem, a proto si každou chvíli vyběhnu na Šibeniční vrch, což je lepší než sto tabletek na psychiku.“

 

V pražírně

Pokud návštěvník dostane chuť na kávu, musí do pražírny kousek pod náměstím, kterou roku 2013 otevřela dnes čtyřicetiletá Michaela Schovánková.

Kafe má výborné, a k tomu se můžeme poprvé pobavit s takzvanou náplavou.

„Jsem z Horažďovic, ale přítel místní – potkali jsme se při práci v Irsku a roku 2010, když se narodilo první dítě, si pořídili baráček tady.“

Michaela si všimla, že v kraji chybí pražírny, a tak dostala nápad. „Známí říkali, že jsme blázni, že tady lidi pijou turka, ale můj první dojem z města byl příjemný a místní pro zrnkovou kávu chodit začali: nejdřív babičky, které tvrdily, že jim to připomíná vůni dětství.“

I pražírně pomohla Policie Modrava: „Od prvního dne k nám chodili filmaři a po nich dorazili zvědavci: Prosím vás, co pije pan režisér Soukup?“

Pokud má Michaela zmínit minus, jde skutečně o fakt, že ji část místních nebrala (a možná dodnes nebere) jako Kašperskohoračku. „Ale já jsem si našla sobě blízké lidi – a zbytkem se netrápím.“

Michaelina potíž může být v tom, že mluví upřímně, což dokazuje v následujících minutách: „Lidi si mají tendenci stěžovat,“ překvapuje, „ale kdo z místních tvrdí, že loni přes léto nevydělal, ten podle mě kecá.“

Nechme ji popsat uplynulý rok: „Když začal první lockdown, všichni se zavřeli doma a dodržovali pravidla. Obchodně se nic strašného nedělo, například nám se výrazně zvedl e-shop, ale hlavně: tady se opravdu vydělává přes ty tři měsíce v létě, pak město utichá, a jak opadá listí, bývá mrtvo.“

Loni se vrátil do města život v červnu a to prý bylo krásné; návštěvníci milí, vděční za výlet. „Jenže v červenci na Kašperkách začal masakr, přijely mraky turistů, otrávení z toho byli oni i my. Nedalo se zaparkovat, tvořily se fronty, terasy přeplněné, servírky nestíhaly a atmosféra houstla.“

V říjnu zase všechno utichlo. „Samotný covid se Kašperek dlouho moc netýkal, až po Novém roce smetla velká vlna půl města, ale naštěstí nemoc všichni celkem zvládli, a tak je tu teď nálada, kterou bych shrnula slovy: Nepoděláme se z toho. Když jdu například sama po ulici, dýchám čerstvý vzduch a v obchodě si respirátor nasadím.“

Michaelinu rodinu covid potkal v lednu: „Bez příznaků – jen přítel ztratil čich a chuť.“

Některé okolní podniky mají dlouhé měsíce zavřeno a pobírají kompenzace, ale pražírna s kavárnou jede, i když to ekonomicky nedává smysl.

„Ale z toho se nezblázníme. Ani nepotřebuju okamžité rozvolnění, stačí zvolna – nechat lidi sedět na terase, a když mi v květnu povolí uvnitř třeba dva stoly, tak sláva.“ S čímž se nedá nesouhlasit, protože v Kašperských Horách se za pěkného počasí popíjí na každé druhé zahradě; tak jako nejspíš v každém jiném městečku.

 

S pečovatelkou u řezníka

Kousek pod kavárnou je dům s pečovatelskou službou, tak se dejme do řeči s paní Janou Halbhuberovou, která se seniory cvičí, maluje a vůbec: chrání je před nudou.

„Pocházím z Hrádku u Rokycan a sem jsem se přestěhovala po vysoké škole, roku 1985,“ představuje se. „Nebyla tu pro mě práce, tak jsem začínala jako servírka – původní přesvědčení o bodrých Šumavácích narazilo na realitu, ve které vás po výstupu z autobusu kontroloval policajt – lidi se tu hodně hlídali a občas udávali.“

I ona si myslí, že to v DNA městečka pořád trochu přetrvává: „Chápu třeba, že jsou staří lidé vystrašení, ale přesto mě nepotěšilo, když jedna seniorka udala mladé maminky, že nemají roušky na dětském hřišti, a tak je teď hřiště zavřené…“

Co se týče turistů, Jana Halbhuberová ví, že je Kašperky potřebují, že tu jsou díky nim například slušné restaurace, ale v posledních letech už toho bylo moc: „Komerce vytlačila sousedskost, a tak je mi ten současný klid docela příjemný – od června tady nejspíš bude zase nacpáno.“

Ani ona se covidem nehodlá stresovat: pravidelně musí na testy, část pracovní doby tráví v roušce, ale právě proto venku chodí většinou bez respirátoru. „Opravdu by mě jinak začala bolet hlava – a to nejcennější, co tady máme, je vzduch. Nehledě k tomu, že přehnaný strach oslabuje imunitní systém…“

Dostáváme na tom vzduchu hlad a jedinou současnou jistotou je řezník, který nabízí dobrou sekanou a klobásy, tak za ním vyrazme.

Na polici má porcelánové prase: „Ve vitríně ho mívali už naši, kteří tady otevřeli řeznictví po válce – já navázal roku 1990 a po sedmi letech sice skončil, ale před půl rokem jsem se k tradici vrátil a od září mám nově otevřeno.“

Řezník se jmenuje Zdeněk Vrhel a v Kašperkách žije devětašedesát let, tedy od narození. „Líbí se mi tady,“ krčí rameny, „snad až na to, že zdejší mladí lidé nemají kde bydlet, protože dostupné byty nejsou.“

Ano, tohle je větším tématem než covid. Řezník shrnuje všeobecný názor: „Město nevybudovalo žádnou bytovku, zato noví developeři staví malobyty za tři miliony nebo velké za šest, takže to skupují Pražáci. Půl města už tvoří cizí lidé, ceny to šponuje nahoru…“

Na druhou stranu řezník uvažuje obchodně: „Kšeftu, co si budeme povídat, Pražáci chybí. I mně, který můžu mít otevřeno. Jsem naštěstí ve svým, nájem neplatím, beru důchod, tak uvidím.“

Patří k menšině místních, kteří z covidu mají obavy: „Dcera pracuje jako sestra na JIP a pořád říká, ať na sebe dávám pozor, že prý s lidmi mého věku zažívá děs.“ I tak věří, že se Pražáci pomalu začnou vracet a budou mít chuť dejme tomu na tlačenku.

 

U dlaždiče a pendlera

Před svou chalupou kousek od řezníka dláždí cestu Karel Babka zvaný Bába, který býval před odchodem do penze skutečně dlaždičem a je vyhlášeným místním zpěvákem trampských písní.

Právě tento sušický rodák, žijící v Kašperkách od roku 1974, vyřkne zásadní hlášku: „Já si koroňáka nepřipouštím. Jsem očkovanej Satanem, takže mě se nic nechytne...“

I Bába se přidává ke kritice developerů, hlavně Romana Kreuzigera staršího: „Dneska už zase stojí jeho auto před radnicí,“ hlásí sousedovi, „kují tam pikle. A zdejší mladí na ty jejich byty nedosáhnou za žádných okolností…“

Pak se ale Bába zase zasměje, protože dnes sehnal zelené velikonoční pivo, a tak si nad ním s kamarády poklábosí; kdyby někdo přišel s kytarou a zahrál Pavla Bobka, podvečer by neměl chybu. „Pak mě sice doma babička setře jak zpocený okno,“ loučí se, „ale to se nedá nic dělat.“ Někteří přátelé prý popít nepřijdou, což ale nejspíš není tím, že by se báli covidu: „Spíš se bojí manželek...“

Ujdeme pár desítek metrů a narazíme na zdejšího pendlera, který se vrací z Německa – i on má chuť na pivo, zve nás tedy pod pergolu.

Jiří Kuhn, dvaatřicet let. „Přistěhoval jsem se před osmi lety z Vrchlabí, což je podle mě ještě hezčí město a lidi tam mají přátelštější vztahy, ale tady koukám z balkonu na hrad a kamarády jsem si taky našel – plus manželku.“

Dělal tesaře, pak na pile, ale potřeboval rekonstruovat dům, a tak začal před třemi lety jezdit do Německa. „Tady v Kašperkách,“ odhaduje, „bude podobných pendlerů zhruba padesát...“

Pracuje ve fabrice na výrobu lžic pro bagry, má to hodinu jízdy a vydělá si nejmíň dvakrát tolik co kdysi na pile: sedmnáct set eur.

„Covid nám zkomplikoval situaci,“ vypráví. „Před rokem Češi rozhodli, že máme zůstat buď tady, nebo tam, tak jsem zůstal v Německu dva týdny. A letos totéž udělali Němci, to jsem měl zrovna covid, takže jsem tam nemohl, ale vyměkli, protože třeba v té naší továrně pracuje snad polovina Čechů a bez pendlerů by německé fabriky krachovaly…“

Teď Jiří může pendlovat, jen je kolem toho papírování: každé ráno ukazuje policistům pracovní smlouvu i negativní test. „Testují nás každé dva dny jako králíky…“

O covidu si myslí, že je problémem pro staré a nemocné lidi, ale sám se nebál a v zimě ho přestál snadno.

 

U paní sládkové

Zpět na náměstí, kde jsou dvě otevřená okýnka – bistro Pod Nebem a restaurace místního pivovaru, před kterou potkáváme Sašu Michalovou; ženu tak štíhlou, až by člověk netipoval, že zdejší vyhlášené pivo vaří ona.

Před deseti lety jela s přítelem na víkend do Kašperek a tak se jim tu zalíbilo („pro lidi původem z Litvínova ráj“), že se pak vraceli co dva měsíce, a když se jim narodilo druhé dítě, rozhodli, že bude praktické mít tu vlastní azyl: „Původně jsme sem chtěli jezdit jako běžní lufťáci, ale dopadlo to tak, že jsme koupili tenhle velký dům na náměstí, který byl uvnitř v dezolátním stavu.“ Pak započal očistec, rekonstrukce, a Saša během ní přesvědčila partnera, že by v domě mohli vybudovat pivovar: „Už jsem byla nadšenou domovarnicí a dálkově studovala pivovarnickou školu,“ vypráví.

Otevřeli v létě roku 2016 a taky Saša od začátku cítila, že je pro část starousedlíků náplavou. Ale nebojuje s tím: „Je pravda, že dojíždíme ze Slaného, kde máme stálou adresu,“ říká. „Na jaře tu býváme třeba čtyři dny v týdnu, v létě šest.“

Z místních obyvatel chodívali na pravidelné pivo hlavně ti, kteří pomáhali s rekonstrukcí. „Ale jinak mám pocit, že si nás půlka městečka zatím snad ani nevšimla, větší část hostů tvoří turisté.“

Zajímavé je, že zatímco někteří rodáci během pandemie své podniky zavřeli, Saša nikdy. „Pro nás je důležitější než kompenzace to, abychom udrželi pracovní morálku a aby si kolemjdoucí mohli dát kafe nebo pivo – já to sama nevypiju...“

Vývoj byl následující: loni na jaře přišla nečekaná podpora, zákazníci objednávali lahve piva ve velkém. V létě se navalili turisté a místní přestali chodit. „Na podzim zachraňovali situaci chalupáři. A po uzávěře okresů už neprodáme skoro nic, ale jsme tu, aby zaměstnanci neklesali na mysli. Věříme, že v půlce května otevřeme zahrádku – a v červnu budeme unaveni vzpomínat, jak nám bylo v březnu hej…“

Někteří lidé si sedají na zahrádku před hospodou denně už dnes, i když by se to nemělo a stoly jsou za páskou. Policisté samozřejmě občas na Sašu houknou, ale ona se brání, že rodiny s dětmi vyhazovat násilím nebude, ať to případně udělají sami: a vše nakonec dopadne jakýmsi smírem.

Nemoci se paní sládková nebojí, ale neriskuje: „Při mé profesi se chuť a čich docela hodí...“

 

U kastelána

Ještě se vydejme procházkou na hrad Kašperk, čímž se vlastně vrátíme na začátek, protože zdejším kastelánem je Václav Kůs – druhý syn z oné truhlářské rodiny.

Setmělo se, sedíme na věži, hledíme do noci a kromě městečka svítí i několik samot: „To jsou všechno někdejší víkendoví rekreanti, kteří se tu rozhodli pandemii přečkat a možná se už do měst nevrátí,“ říká třiatřicetiletý kastelán.

Do služby nastoupil po konci sezony roku 2019 a přirozeně se těšil na jaro. Očekávání byla vysoká, protože Kašperk je stále populárnější a onoho roku 2019 si prohlídku zaplatilo osmapadesát tisíc návštěvníků.

„Přes první zimu jsem tady byl sám, s ovcemi a kočkou, a seznamoval se s hradem. Pak jsem skládal tým, připravili jsme se na turisty, a přišla karanténa. Ale pro mě to byl zázrak – dostal jsem ještě dva měsíce na to, abychom hrad vygruntovali a udělali k obrazu svému. Koncem dubna jsme lidi pustili na nádvoří a nabídli aspoň okýnko, o měsíc později začaly konečně prohlídky, a i když sezona trvala jen čtyři a půl měsíce, přišlo pětačtyřicet tisíc lidí a měli jsme rekordní tržby.“

Kastelán je akční, a tak se snažil návštěvníkům vycházet vstříc: „Když jsme třeba viděli, kolik se jich shlukuje na nedaleké zřícenině Pustý hrádek, občerstvení a pár exponátů jsme na ukázku odvezli tam.“

Občas udělá tak zvanou happy gate – otevře bránu a nechá zájemce nahlédnout na nádvoří: „Zajímá mě, odkud přijeli, a věřím, že se brzy vrátí.“

Byl by šťastný, kdyby mohl co nejdříve pustit lidi na nádvoří legálně a nabídnout jim občerstvení z okýnka, aby se mu nesrocovali pod hradbami, ale ať už to dopadne jakkoli, nenervuje se: „Lidi náš hrad mají rádi, a tak nepochybujeme o tom,“ říká, „že přinejmenším léto tady bude bezvadné.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama