Prašuma Peručica. Malířova cesta do bosenského pralesa

České přírodní rezervace navštěvuji už řadu let, divoké lesy prozkoumávám i v Alpách a na Slovensku. Jsem vděčný za dny, strávené často bezcílným touláním, broděním se sněhem a prodíráním křovím, a protože jsem malíř, tak i mnohahodinovým malováním v plenéru.

Vždycky mám pocit, že jsem vstoupil mimo čas. Vždyť to místo vypadalo stejně (a přece jinak) i před tisícem let! Můžu tak pobývat uprostřed barev, zvuků a prostorů, které neutváří člověk, ani se do nich jinak nevměšuje. A dotýkat se tak původnější, skutečnější existence...

 

Hurá na jih!

Když se řekne evropský prales, obvykle moc nevíme, co si představit. Máme podobně nerealistická očekávání jako rodinka, kterou jsem jednou potkal u beskydského pralesa Mionší. Neskrývali zklamání a ptali se mě: „Kde jsou ty liány a větve obalené mechem? A co divoká zvěř? Nic takového tady přece není!“ Tak dalekosáhle jsme přeměnili krajinu, že zmizelo povědomí o tom, jak by vlastně mohla evropská divočina vypadat.

Abych to zjistil, začal jsem se před šesti lety zabývat přirozenými lesy. A protože jsem malíř, stal se z toho cyklus obrazů. Archiv lesa (jak jsem tuto sérii nazval) zahrnuje většinou menší formáty, dělané přímo na místě – tedy v lesích, které jsou lidskou činností buď nedotčené, nebo dotčené relativně málo. V malých fragmentech se jich dá v našich končinách najít poměrně hodně.

Na konci zimy jsem potkal cestovatele Tadeáše Šímu, který se v rámci rozvojového programu OSN zrovna chystal do Národního parku Sutjeska v Bosně a Hercegovině. Hrklo ve mně: „Je to ta Sutjeska, kde leží údajně největší horský prales Evropy – Prašuma Peručica?“ Tadeáš přitakal, slovo dalo slovo, a v polovině dubna jsme oba seděli v jeho autě po okraj naloženém fotografickým i malířským vybavením.

 

Brodění s kufrem

První, co nás na jihu překvapilo, bylo chladné počasí – mysleli jsme si, že na Balkáně už bude všechno zalité sluncem a rozkvetlé.

Míříme do Tjentiště, což je jediná vesnice na území národního parku, která nabízí ubytování. Že zažila lepší časy, naznačují opuštěné a rozpadající se hotely v okolí památníku bitvy o Sutjesku.

Co se týče přírody, nemá ale okolí Sutjesky ve střední Evropě obdoby. Na první pohled mohou sice horské masivy v blízkosti Magliče (2 386 metrů nad mořem) připomínat Alpy. Ve skutečnosti ale takhle mohly Alpy vypadat před dvěma staletími, kdy se v nich ještě toulali vlci a medvědi. A ve vyšších oblastech zůstávaly nedostupné, a tedy nedotčené lesy.

Vedení národního parku už nějaký čas spolupracuje s Českem v rámci UNDP – rozvojového programu OSN. Po domluvě s místní správou se tedy můžeme pustit do průzkumu samotného pralesa, a to jak s průvodcem, tak po vlastní ose.

Chráněné jádro Peručice leží v kotlině, která stoupá od jednoho tisíce metrů nad mořem až na svahy kolem Magliče, kde stále leží spousty sněhu. Navíc po pár dnech našeho pobytu napadlo třicet čísel sněhu i dole v údolí.

Tadeášovo terénní Subaru zvládne leccos, ale k okraji pralesa už musíme po svých. Není snadné táhnout mokrým sněhem, ze kterého vyčuhuje změť padlých kmenů, těžký batoh se spoustou náhradních oděvů a ponožek pro mnohahodinové sezení ve sněhu. K tomu nesu ještě dřevěný kufr se stojanem, barvami, štětci a plátnem, které se cestou nesmí namočit.

Když se – zpocený a funící – uhnízdím ve sněhovém dolíku, mohu se konečně pozorněji rozhlédnout kolem.

Pralesy jsou většinou světlejší a vzdušnější než lesy kulturní, stromy staré mnoho set let nemusí být nijak obrovské. A opět si uvědomuji, že krása přirozeného lesa je často nenápadná. To, co je dělá výjimečnými, je jemné a těžko postřehnutelné – podobně jako u geniálních uměleckých děl.

Pečlivě vyskládám paletu a štětce. Cestou jsme ve sněhu viděli několik medvědích stop. Doufám, že terpentýn na ředění barev, který má výrazné aroma, zafunguje jako odpuzovač šelem. Přesto se při každém šramotu otáčím a kontroluju okolí, jestli nespatřím huňáče vyhladovělého po zimním spánku.

 

 

Bizarní tvary

Trvalo mi čtyři až šest hodin namalovat menší formát (zhruba 50 x 50 cm). Ke konci jsem už měl nohy zmrzlé na led. Navíc se pořád měnilo světlo a v horším případě také počasí. Ale už když popíjím čaj nad hotovým obrazem a kolem šumí, vrže a praská balkánský prales, mám jistotu, že ta trocha nepohodlí za to stála.

Vybíral jsem si k malování místa, kde bylo nejvíce patrné, že v tomhle lese se nikdy nekácelo: staré porosty s čtyřsetletými jedlemi a smrky, vysokými až šedesát metrů, mezi nimiž se prodírají mladé stromky různých druhů i velikostí. Jsou tu k vidění i kmeny označkované medvědími drápy, bažiny a tůňky, popínavé rostliny, které přesněji nedokážu určit, dosud nezmapované mechy a lišejníky…

Podobnost s našimi horskými lesy je zřejmá, ale botanicky je Peručica pestřejší – správa parku uvádí až pět set druhů dřevin a kolem tisícovky druhů kvetoucích rostlin. Není to jen tím, že jsme víc na jihu: když po dosud poslední době ledové migrovaly teplomilné druhy zpět na sever, tady je nemohla zastavit hradba Alp, kvůli které je příroda střední a severní Evropy chudší, než by mohla být. Najdete tu tedy mimo druhů, které do smíšeného lesa severského charakteru vnášejí jižansky hřejivější nádech.

Celé údolí pralesa velmi dramaticky spadá k řece Sutjesce, tento efekt zajišťuje sto metrů vysoký vodopád Skakavac.

Jedlo-bukový les se se postupně proměňuje v bučinu, která v hlubokém údolí kolem řeky dostává prapodivné vzezření, způsobené dávným výmladkovým hospodařením. Stromy se při něm nekácejí, jen se v pravidelných intervalech ořezávají větve. Když se s tím pak přestane, vznikne pohádkový les bizarně zkroucených buků, lip, habrů a olší, kterým ze silných sukovitých kmenů vyrůstají dlouhé hadovité větve.

 

Trochu se bát

Peručica nebyla prvním pralesem, který jsem navštívil, troufnu si tedy udělat malé srovnání. Místy mi bosenský prales připomněl šumavský Boubín, jehož jádro má ovšem pouhých 47 hektarů, zatímco v případě Peručice jde o 1 300 hektarů. Kolem se navíc rozkládají další stovky hektarů, které se od vyznačeného pralesa nijak zvlášť neliší.

A to je asi ten hlavni rozdíl: v malých fragmentech najdete podobné lesy i u nás, ale tady se v nich můžete úplně ztratit, potkat se s vlky či medvědem, objevit místa, která po staletí nikdo nenavštívil. A možná se i trochu bát.

Lze tedy Peručicu označit za skutečnou divočinu? Někdo může tvrdit, že nic jako příroda neovlivněná člověkem v Evropě (a vlastně nikde na světě) už neexistuje. Kdo ale jako divokou přírodu vidí i prostor, kde přírodní procesy převažují nad lidským vlivem, může spatřovat divočinu i v křoví kolem železnice. A svým způsobem má také pravdu.

Kulturní krajina, která nás obklopuje – pole, lesy, louky, remízky – je udržována díky ohromnému množství energie v podobě lidské práce, paliv a chemikálií. Jakmile ji byť na okamžik necháme odpočinout, bere si příroda zpět, co jí náleží. Takže kdybychom se o naši krajinu přestali starat, skončí to za pět set let podobným jedlo-bukovým pralesem, jaký můžeme dodnes vidět v Sutjesce.

Po šesti dnech strávených v hloubi přirozeného lesa mám pocit, že jsem jen lehce ochutnal, a že toho zdejší divočina může nabídnout ještě mnohem víc. Určitě se sem proto chci vrátit a pokračovat v malování.

 

Další plenérové olejomalby z pralesa Peručica si můžete prohlédnout v galerii.

 

Příběh malíře Adama Kašpara vyšel v tištěném magazínu Reportér v květnu 2019.