Emigrant, který nezapomněl. Příběh Paula Robitscheka

Lidé

Mohl odejít do důchodu jako milionář, místo toho založil program, jímž za více než dvacet let prošly desítky českých a slovenských studentů. Z jeho peněz studují a žijí v USA mladí lidé z Česka a Slovenska. Přitom to tak vůbec nemuselo dopadnout: Paul Robitschek měl židovský původ, ale z nacisty ovládané Prahy se mu podařilo uprchnout, když mu bylo dvaadvacet.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak byste se zachovali, kdybyste museli utéct ze země, v níž jste se narodili a studovali? Jak byste vzpomínali na svou rodnou vlast, do které se nemůžete přes půl století vrátit, protože ji postupně ovládly dva totalitní režimy? Napadlo by vás umožnit krajanům poznat život, lidi a atmosféru svého nového domova – země, která vám přinesla svobodu, štěstí a bohatství?

Přesně něco takového totiž před více než dvaceti lety udělal pražský rodák Paul Robitschek: jeho odkaz dodnes symbolizují čeští a slovenští studenti, kteří díky němu jezdí na rok na zkušenou do Spojených států, do města Lincoln ve státě Nebraska. Mezi nimi byli třeba Milan Stuchlík a Petr Ondrůšek, jedni z prvních účastníků programu založeného a financovaného Paulem Robitschekem, kteří se v roce 1998 dokonce dostali na titulní stranu místního deníku Lincoln Journal Star. To když se z peněz ušetřených ze stipendia rozhodli zaplatit 500 dolarů za třináct let starou Hondu Prelude, které pořádně nefungoval tachometr, pravé dveře se daly otevřít jenom zevnitř, z chladiče unikala kapalina a během jízdy jí odpadl tlumič. „Ale bylo to naše auto – naše první. To bylo to dobrodružství, bylo to auto s duší,“ řekl tehdy místním novinám Ondrůšek.

„Milana s Petrem si pamatuju. To auto jsem jim dovolil koupit až poté, co se na něj podíval můj mechanik. Stejně se jim rozbilo kousek před San Franciskem. A bůh ví, jak se dostali zpátky do Nebrasky,“ říká s úsměvem Greg Jensen z univerzity v Lincolnu, jenž se o Čechy přijíždějící na Středozápad už od devadesátých let stará. A který spolupracoval a přátelil se se zakladatelem programu, československým emigrantem Paulem Robitchekem.

 

Rodina kožešníka

Paul se narodil v Praze v době krvavé první světové války, 15. října 1916. Narodil se do světa včerejška – jak by napsal Stefan Zweig – i světa zítřka; do města, ve kterém žili Češi, Němci a Židé a jež ještě tehdy patřilo k rakousko-uherské monarchii, ale zanedlouho se stalo metropolí nové Československé republiky.

Jeho rodiče měli na adrese Michalská 21, v uličce pražského Starého Města, obchod s kůží a kožešinami. Paulův otec měl pověst čestného byznysmena s velkým vyjednávacím talentem. V mládí strávil několik let ve Spojených státech, než se vrátil zpátky do Prahy, kde se oženil. Zemřel na rakovinu v roce 1932. Paulova matka umřela na zápal plic v březnu 1939, několik měsíců před vypuknutím druhé světové války.

Mladý Paul koncem třicátých let studoval medicínu a závodně běhal. Studia však nikdy nedokončil. Nejenže na podzim 1938 dvakrát nezvládl složit státnice z fyziologie, navíc onemocněl spálou, tehdy, před dobou antibiotik, velmi vážnou nemocí.

Naštěstí se zotavil, a když Prahu ovládli nacisté se svou protižidovskou politikou, rozhodl se dvaadvacetiletý chlapec židovského původu odejít. Třicátého března, patnáct dní po obsazení zbytku Československa, se Paulovi podařilo odjet do Velké Británie.

Mimochodem, o jeho raném životě by se mnoho nevědělo, nebýt právě stipendia Paula Robitscheka, respektive jednoho z jeho absolventů, Marka Kotena. „Když jsem se dozvěděl, že mě čeká rok v USA, bylo to jako vyhrát v loterii. Náklady na studium a žití obecně jsou v USA velmi vysoké, a tak jsem se cítil zavázán komunitě, která okolo stipendijního programu vznikla,“ vysvětluje dnes.

 

 

Chemikovy úspěchy

Ale vraťme se do roku 1939. V Británii se Paul přihlásil na Northern Polytechnic (dnes University of North London) na studium chemie, což se mu později bohatě vyplatilo.

Za války Paul pracoval v laboratořích jedné z největších britských firem zabývajících se plasty – De La Rue. V té době také na jedné společenské akci poznal svou budoucí manželku, Angličanku Alici. V roce 1947 získal mladý chemik britské občanství a o dva roky později se vydal pracovat do Spojených států; posléze za ním odjela Alice, s níž se v roce 1951 oženil. Mezitím v roce 1950 v Londýně vyšla monografie o fenolových pryskyřicích, kterou napsal spolu s kolegou.

Cestovat přes Atlantik se Paul rozhodl kvůli nabídce dnes již neexistující firmy Hooker Chemical, která sídlila ve státě New York nedaleko Niagarských vodopádů. „Jestli budeš užitečný, necháme si tě. Jestli ne, tak tě vyhodím,“ řekl Paulovi – jak na to bude později vzpomínat – šéf při nástupu.

Robitschek se ovšem užitečným stal. Firmu nejdříve přesvědčil, aby se rozhodla investovat do plastů. Dva roky po nástupu už vedl malý tým, následně se z něho stal manažer, pod něhož spadaly tři desítky chemiků, a firma se z Hooker Chemical přejmenovala na Hooker Chemical and Plastics. Robitschek byl opět povýšen, tentokrát na ředitele výzkumu: během jeho působení si firma zaregistrovala něco mezi 30 až 40 patenty, z nichž některé se používají v chemickém průmyslu dodnes. „Během těch devíti let ve firmě jsem dřel jako pes,“ vzpomínal později Robitschek v rozhovoru se svým přítelem Gregem Jensenem.

Další Paulovy kariérní kroky vedly v roce 1958 do státu Ohio na Středozápadě USA – konkrétně do firmy Owens Corning Fiberglass ve městě Granville. O pět let později se pak Robitschek přesunul do firmy Central Processing, která pod kanadskými vlastníky vyráběla lepidlo pro překližky. Během prvních šesti měsíců Paul propustil všechny zaměstnance a o rok později přesvědčil vlastníky, aby firmu prodali. Nový vlastník, společnost Skelly Oil, pak vytvořila v roce 1965 společnost Chembond. A zde, na pozici prezidenta společnosti, působil Paul Robitschek až do svého odchodu do důchodu v roce 1981.

Firma se pod jeho vedením rozrostla z 40 na 150 zaměstnanců, stala se zároveň velmi výdělečnou, jednou z největších v oboru. Paul se s kariérou loučil coby bohatý a úspěšný člověk, o němž se tradovalo, že nikdy nelhal zaměstnancům ani managementu.

A zde by náš příběh mohl skončit. Jenže Paul Robitschek se v následujícím desetiletí rozhodl zanechat po sobě ještě více – pomoci zemi, z níž před více než půl stoletím utíkal a která ze sebe právě setřásla komunismus.

 

Počáteční nezájem

Robitschekovi žádné děti neměli a Paulova žena Alice zemřela na rakovinu v roce 1990. O tři roky později ho střední škola ve městě Creswell v Oregonu, kde tehdy žil, požádala, zda by finančně nepodpořil studium jednoho Čecha – a Paul tak učinil. Což se mu zalíbilo natolik, že se rozhodl podporovat studia mladých mužů a žen ze své bývalé vlasti permanentně.

Cesta k tomu však nebyla bez potíží. Nejprve se osmasedmdesátiletý Robitschek vydal zpátky domů do České republiky. S nápadem, že by mohl financovat studijní výjezdy studentů do USA, přišel na podzim 1994 na pražskou Karlovu univerzitu, jenže nenašel nikoho, s kým by si mohl o celé věci promluvit: mecenášství bylo přece jen v postkomunistické zemi něčím úplně novým, importovaným ze Západu.

Paul se nevzdal a po návratu domů do Oregonu se rozhodl napsat dopis prezidentu Václavu Havlovi: na ten mu však nikdy nedošla odpověď. Takže se rozhodl uskutečnit svůj nápad sám přímo v USA. Zašel do knihovny a vyhledal seznam amerických univerzit, které mají výměnný program s Českou republikou. V něm našel vysokou školu sídlící v Lincolnu v Nebrasce, vnitrozemském státě známém produkcí kukuřice a hovězího. Do University of Nebraska–Lincoln (UNL) napsal dopis, jenž se dostal na stůl již zmíněného Grega Jensena – muže, jenž hrál v uskutečnění Robitschekova plánu důležitou roli a který pomáhá českým a slovenským studentům dostat se do USA.

Robitschek přitom Nebrasku prakticky neznal. „Jenom jednou projížděl napříč státem, když jel do Kalifornie. Ale věděl, že tu žije početná česká menšina,“ vypráví Greg Jensen, který v té době řídil nadaci školy.

 

Začalo to šlapat

V roce 1996 zřídila univerzita v Lincolnu program Robitschek Scholarship – díky několika milionům dolarů, které Paul škole věnoval. Záměrem bylo zprostředkovat mladým talentovaným studentům z Robitschekovy staré vlasti možnost co nejvíce poznat americkou kulturu, životní styl – a také Spojené státy procestovat. Cílem Paula Robitscheka přitom nikdy nebylo změnit studenty ze střední Evropy v Američany. Vždy šlo o to pomoci jim získat zkušenosti, které se mohou hodit; zkušenosti z demokracie, k níž tehdy, v devadesátých letech vzhlížel svět jako ke vzoru. Robitschek, jak vyplývá z jeho dopisů, ze srdce nenáviděl komunismus. Chtěl, aby Češi a Slováci poznali, do jakého bahna režim zemi uvrhl – a aby se vrátili k hodnotám první republiky, v níž se narodil, prožil mládí a na kterou s láskou vzpomínal.

První ročník programu byl ovšem katastrofou. Dva studenti vybraní univerzitou v Olomouci nebyli podle vzpomínek Grega Jensena ochotni nějaké zkušenosti čerpat, dokonce ani nechtěli s Američany moc komunikovat. Jejich liknavost a neskrývaná nevděčnost Robitscheka mrzela: po fiasku zvažoval, zda celý program neukončit. Jensen však navrhl změnu. Totiž že osobně poletí do Prahy a studenty dalšího ročníku vybere sám.

Oněmi studenty byli Milan Stuchlík a Petr Ondrůšek zmínění na začátku textu, kteří si při pobytu v Americe koupili staré auto za 500 dolarů. „Greg nám zpětně říkal, že jsme vlastně celý program zachránili,“ říká Milan Stuchlík, absolvent druhého ročníku stipendia, dnes manažer v Jihoafrické republice. „Robitschci“, jak se účastníkům programu říká, to prý dnes mají mnohem jednodušší. „Když jsme přijížděli do Států my, anglicky jsme sice uměli, ale kontakt s americkou kulturou byl mnohem omezenější. Díky nabytým zkušenostem a zlepšení angličtiny jsem ale po návratu do Čech a ukončení studia dostal práci v zahraničí a potkal v Londýně svou manželku,“ říká Milan Stuchlík. „Takže nebýt Paula, bůh ví, kde jsem,“ dodává.

Studenti také jeli navštívit zakladatele programu do Oregonu. Z češtiny už si tehdy pamatoval jen pár slov, jako třeba kapr, ale setkání to nikterak neomezilo. „Paul byl hrozně laskavý člověk. Velice se zajímal o nás a o to, co děláme. Pamatuji si, že pro nás do Portlandu přijel starým volvem a žil velice skromně v typickém domku na předměstí v Eugene, i když si mohl dovolit přepych.“ Podobně na Robitscheka vzpomíná i Petr Kouřil, který se do Nebrasky dostal o rok později: „Nejvíce mne překvapila jeho skromnost. Dal přednost podpoře českých studentů před svým osobním pohodlím, a navíc to celé vymyslel tak, že ta podpora nebyla jen na pár let, ale vytvořil program, který v ideálních podmínkách vydrží desetiletí a pomůže spoustě mladých lidí.“

A tak sice Paul Robitschek v roce 2000 zemřel, ale jeho jméno a stipendium žijí dál. Což tak skutečně nemuselo dopadnout. Jeden z důvodů si uvědomil Greg Jensen více než patnáct let po jeho smrti, v březnu 2016. Tehdy se v Praze konalo dvacáté výroční setkání absolventů programu. Přijelo jich šedesát, někteří letěli přes půl světa; jedna z absolventek ho pak v hotelu nedaleko Vltavy, kde se setkání konalo, vzala k oknu. Ukázala na budovu Právnické fakulty a dodala, že tam za války sídlili nacisté – konkrétně šlo o velitelství nechvalně známé organizace SS zodpovědné za vyvražďování Židů v Evropě. „Dál už jsem ji neslyšel, jen jsem se podíval doleva, směrem, kde leží starý židovský hřbitov, a všechno mi docvaklo. Došlo mi, jak málo chybělo, aby místo toho, že tu slavíme uskutečnění Paulova snu, skončil můj dobrý přítel v koncentračním táboře,“ vypráví dojatě Greg.

 

Vzpomínají a chválí

Ke Gregovi Jensenovi se v průběhu let přidali další lidé. Třeba Alan Cerveny nebo Larry Routh, který s manželkou Caroline pracovali na univerzitě UNL. Nyní už je v důchodu, ale na stipendisty stále vzpomíná a pomáhá jim. „Vytvořili jsme si s ‚Robitschky‘ s manželkou hrozně silné pouto. Mnoha z nich jsme aktivně pomáhali, snažili jsme se jim být nablízku. Vždycky jsme hledali studenty, kteří jsou především schopni se adaptovat, ale v mnoha případech jsme našli nakonec rodinu. Doufám, že se na stará kolena ještě jednou podívám do Česka. Díky tomuhle programu jsem si vaši nádhernou zemi oblíbil,“ říká Routh.

Jedním z dalších klíčových členů, kteří zajišťují chod stipendia, je Carmen Kelle, rozená Varejcka: drobná dáma českého původu, která má coby „Academic Advisor“, akademický poradce, na starosti studenty ještě předtím, než na univerzitu přijedou. „Můj český původ je jenom takovým hezkým propojením, díky kterému chápu, co Paul chtěl. Těší mě, že někteří studenti se vrátili zpět na UNL a nakonec tu vystudovali, někteří z nich v Nebrasce i učí. Taky jsem vždycky zbožňovala se studenty společně slavit Halloween,“ vypráví.

Na seznamu absolventů Robitschekova stipendia je řada známých lidí. Například expert na Balkán, publicista, bývalý poradce premiéra Petra Nečase a člen konzervativního think-tanku Občanský institut, jenž působil v Afghánistánu – Matyáš Zrno. „Pro lidi z mé generace byl pobyt v USA pořád ještě na hranici zázraku, takže celý rok probíhal tak trochu v euforii. Což neznamená, že byl idylický, protože například spor o konzumaci alkoholu na koleji vyústil v několik konfrontací s univerzitní policií,“ říká s úsměvem Zrno, který v USA studoval na začátku tisíciletí.

Na americkém Středozápadě studovala i bývalá šéfka tvůrčí skupiny ČT, pedagožka, proděkanka FAMU a zakladatelka a šéfka brněnského mezinárodního festivalu seriálové tvorby Serial Killer Kamila Zlatušková. „Pedagogové byli jedním slovem perfektní, navíc v mém oboru – TV broadcasting a Film Studies – měla škola vybavení, o jakém se mi do té doby mohlo jen zdát. Začala jsem také zásadním způsobem měnit věci osobní,“ vzpomíná. „Troufám si tvrdit, že jsem se vrátila jako trochu jiný, optimistický a sebevědomější člověk, a považuju tenhle ,svůj‘ rok za přelomový v mnoha směrech. A jsem za to všem zúčastněným, ale především Paulu Robitschekovi, nesmírně vděčná,“ říká filmařka.

Vycházející hvězdou posledních ročníků je pak Nela Krawiecová, datová novinářka, která sbírá ceny v USA i u nás. Když odjížděla, měla za sebou dva roky studia žurnalistiky a environmentálních studií na brněnské Masarykově univerzitě a měla pocit, že novinařina je „nekompromisní uzavřená bublina“, do níž se nehodí. „Studium v Nebrasce mě nakoplo. Na hodinách nás místo stovky bylo deset, dostala jsem příležitost zkusit spoustu nových věcí,“ vypráví. Fotila zápasy amerického fotbalu na obřím stadionu, zúčastnila se konference o programování v novinařině nebo prestižního žurnalistického workshopu.

 

Můžete i vy

Studium v USA samozřejmě není pro české studenty legrace – což může potvrdit autor tohoto textu, jenž měl to štěstí a čest stipendium získat. Americká univerzita vám připraví překážky, které vás překvapí. Systém výuky je mnohem praktičtější než u nás, můžete bojovat s osamělostí, což ještě umocňuje nynější pandemie. Vyprázdněný kampus, v němž se život vinou koronaviru často téměř úplně zastaví, není zrovna místo, kde by na vás nemohla padnout deprese: navíc jde o takzvaný „suchý kampus“, kde se nesmí pít a kouřit. Přesto je ale studium v USA zkušeností, kterou určitě stojí za to zažít. Lhůta na přihlášky běží, program českého exulanta Paula Robitscheka funguje a za rok na letišti v Nebrasce třeba můžete stát i vy…

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama