Introvert s citem pro show. Václav Havel

Obrazem

„Neřekl bych, že se rád fotil, byl opravdu spíš introvert. Ale všude na něj čekaly davy a on měl jako divadelník velký cit pro show,“ říká Karel Cudlín, který byl v letech 1995 až 2003 jedním z pětice fotografů, jež si Kancelář prezidenta republiky najímala na dokumentování výkonu funkce hlavy státu. Václav Havel zemřel 18. prosince před deseti lety.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Z doby, kdy se lámaly epochy, a z let následujících má archiv jako málokdo – byl u většiny důležitých porevolučních událostí. Vybaví si, kdy poprvé fotografoval Václava Havla?

„Až do roku 1989 jsem o něm skoro nic nevěděl. Znal jsem jeho jméno ze západních rádií, ale to bylo v podstatě všechno,“ vzpomíná jedenašedesátiletý Karel Cudlín. Na vlastní oči viděl Havla poprvé na podzim 1988 v kavárně Slavia na Národní třídě. „Někdo mě na něj upozornil, sám bych ho asi nepoznal. Hned jsem si všiml, že se tam motají nejmíň dva tajní, kteří ho tehdy sledovali téměř nepřetržitě. I proto jsem si netroufl ho fotit, bylo mi to blbé i vůči němu.“

První fotografie pozdějšího prezidenta se dočkal v červnu 1989. Došlo k tomu při festivalu Bratislavská lyra, kde Havel dělal utajeného bedňáka americké folkařce Joan Baezové. Nejdříve ho propašovala do sálu jako nosiče své kytary, načež ke zděšení režimních nohsledů věnovala jednu ze skladeb „přátelům z Charty 77“, Havlovi poslala vzdušný polibek a pozvala na pódium Ivana Hoffmana a Vladimíra Mertu – pořadatelé pak oběma písničkářům vypnuli mikrofony.

Poté přišel kolotoč revolučních událostí a osobním fotografem nového prezidenta se stal tehdy sedmadvacetiletý Tomki Němec. Cudlín ovšem občas Havla fotil také: „Díky Pavlu Štechovi, který mě učil na FAMU, jsem mohl dokumentovat výstavy na Hradě. A Havel kulturní program dost pečlivě hlídal, takže často chodil i na obhlídky příprav a vernisáže. Mám z té doby hodně fotek, ale bohužel mi nezůstaly žádné negativy – všechny jsem odevzdával Správě Pražského hradu.“

 

 

Po Tomkim Němcovi se stal v roce 1993 hradním fotografem Jiří Jírů, v roce 1996 se Kancelář prezidenta republiky rozhodla systém změnit. „Zavolal mi Havlův mluvčí Ladislav Špaček, jestli chci být jedním z pěti fotografů, kteří by se střídali. Samozřejmě jsem neodmítl.“ Oněmi čtyřmi kolegy byli Oldřich Škácha, Jan Třeštík z ČTK, Ota Pajer a opět Tomki Němec. Nešlo o každodenní vytížení, fotografové rotovali podle toho, o jakou šlo událost či žánr, a podle svých časových možností.

„Někdy to byl jeden den v měsíci, jindy třeba třídenní cesta,“ říká Karel Cudlín, který oficiality fotil na barevný kinofilm a občas stihl zachytit i něco reportážního černobíle, takže podle svého gusta. „Vybavuju si výjezd na Ukrajinu za prezidentem Kučmou. Večer se šlo do divadla, kde hráli nějakou Havlovu hru, další den jsme jako vůbec první prezidentská delegace jeli do Černobylu. Zastavovali jsme i ve vesnicích uvnitř radioaktivní zóny, kam se člověk normálně nedostal, což bylo pochopitelně zajímavé.“

Fotograf rád vzpomíná i na cesty na Slovensko. „Havla miloval prezident Schuster, který měl mindrák, že byl za minulého režimu jako předseda Krajského národního výboru v Košicích součástí komunistické nomenklatury. Navíc se také cítil jako umělec, protože napsal pár scénářů a knížek. Ta setkání byla velice přátelská, po odchodu Mečiara už se neřešila žádná ožehavá agenda a večer třeba herci Havla protáhli noční Bratislavou – odmítnout se nedalo.“

Podobných akcí postupně ubývalo. „Prezidenta přece jen už zlobilo zdraví, byl unavenější. Navíc ty cesty byly vyčerpávající pro každého. Hostitelé si dávali záležet, takže program byl našponovanej, jak mu chtěli všechno předvést. On pak přijel na hotel utahanej, a ve foyer čekala třeba skupina krajanů – parta lidí s praporem, která jela dvanáct hodin vlakem z Oděsy, když mluvíme o Ukrajině. Nemohl se sebrat a jít si lehnout. Musel jim něco říct, protože pro ně to byl zážitek na celý život.“

Česká hlava státu je v očích části národa – i díky sídlu na Pražském hradě – někdo jako král, který může všechno. „A za Havla to platilo dvojnásob,“ říká Karel Cudlín.

„Někde se zastavilo, aby si delegace mohla dojít na záchod. Jenomže ho spatřil hostinskej – a že si u něj prezident musí něco dát. Seběhli se další a kdekdo mu chtěl vykládat svý trable – jak ho někdo podvedl, proč přišel o pole, kde zavřeli fabriku. A když dorazil do cíle, všude čekaly davy a spustily jásot.“

Další dva prezidenty už nikdo takhle soustavně nefotografoval, Karel Cudlín k tomu říká: „Je to škoda. Například fotky z blízkosti Miloše Zemana by mě zajímaly strašně. A nemyslím to vůbec nijak škodolibě.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement