Už skoro nikomu nevěříme

Názory

Pandemie plasticky ukázala, že spousta lidí nedůvěřuje institucím a naopak instituce nedůvěřují lidem, což blokuje jejich schopnost včas a účinně pomáhat. Tento tvrdý pohled na současnou českou realitu a míru nedůvěry v postkomunistické společnosti nabízí ve své eseji sociolog Daniel Prokop, který tím zároveň odpovídá na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Například fakt,“ píše mimo jiné Prokop, „že jsou dnešní české děti velmi často a velmi brzy rozdělovány do různě kvalitních škol.“

Audio
verze

Až pandemie vyhasne, přijde čas na otázku, proč v ní selhalo nejen Česko, ale většina postkomunistické Evropy: v těchto zemích počty nadměrných úmrtí výrazně přesahují průměr Evropy západní nebo Skandinávie – současně tyto státy zaznamenávají i výrazné ekonomické ztráty.

Některá vysvětlení budou zdravotní (více komorbidit typu obezity), některá demografická – ve státech východní Evropy a Středozemí mladí lidé odcházejí z domovů rodičů takřka o deset let později než ve Skandinávii, což vytváří různé podmínky pro šíření viru mezi generacemi. Další budou souviset s ekonomickým prostředím – ve státech typu Česka, Polska nebo Slovenska pracuje okolo pětatřiceti procent lidí v průmyslu, což je dvojnásobek oproti zemím, jež covid-19 úspěšně zkrotily mimo jiné masivním navýšením home office (které se samozřejmě v průmyslu zavést ve velké míře nedají).

Jedno z klíčových vysvětlení se ale podle mě týká hodnot a důvěry.

Země postkomunistické Evropy se až na výjimky stále vyznačují nižší společenskou důvěrou (například více lidí ve výzkumech souhlasí s výroky typu „většina lidí by mne podvedla, pokud by mohla“), nižší důvěrou v instituce a jejich schopnost efektivně pomáhat.

Stejně tak platí, že se instituce v době pandemie nejen v Česku, ale i na Slovensku a dalších zemích vyznačovaly tím, že dlouho nebyly kromě restrikcí schopny zavést smysluplné motivace: jasnější kompenzace poškozeným, zvýšení náhrady mzdy v prvních čtrnácti dnech nemoci (aby hrozba propadu příjmů neodrazovala lidi od testování a sebeizolace), uvolnění PCR testů zdarma, podporu skutečně postižených typů domácností – zejména rodin s dětmi – snížením daní či zvýšením přídavků na děti nebo třeba motivace firem i zaměstnanců k práci z domova.

Když jsme s ekonomem Štěpánem Jurajdou tato a další opatření během loňského roku navrhovali, častokrát jsme si vyslechli v různých podobách se opakující protiargument: Podpor už se rozdalo dost, lidé budou podvádět, nesmíme ohrozit práci – už dnes jsou v covidu zlenivělí, na „dávkách“ se v Česku rozhazuje už tak moc. Pokud si budu z jednání NERV či tripartity něco pamatovat, tak to jsou právě tyto věty. Slyšeli jsme je, zatímco jsme sledovali, jak na druhé straně klesá důvěra ve schopnosti institucí bojovat s pandemií a naopak roste frustrace lidí reálně postižených zavřením škol a vybraných částí ekonomiky.

Ve výčtu největších problémů české společnosti bych mohl jmenovat desítky konkrétních sociálních problémů, jejich neřešení má ale jedno společné. O co jde? Právě o tuto nedůvěru mezi institucemi a lidmi, která prostupuje napříč generacemi, už nesouvisí se vzpomínkami na komunistický režim – a může oslabit naši schopnost reagovat na další a další krize.

 

Konstrukce nedůvěřující společnosti

Instituce a lidé (s jejich hodnotami a chováním) nejsou oddělené světy.

Peter Berger a Thomas Luckmann popsali v šedesátých letech v jedné ze sociologických knih, kterou doporučuji k přečtení nejen studentům oboru, proces tak zvané „sociální konstrukce reality“. Někteří následovníci tuhle myšlenku radikalizovali, ale původní teze je myslím stále nosná pro pochopení toho, co se v postkomunistické Evropě děje. Berger s Luckmannem totiž popisují, jak se naše každodenní chování a interakce přenášejí do zvyklostí a vzájemných očekávání a ty se pomalu institucionalizují. Jinými slovy – přenášejí se do pravidel a institucí (v širším slova smyslu), které už fungují jako objektivní realita a nové generace si nepamatují důvody jejich vzniku ani podoby. Aby si tyto instituce uhájily svou legitimitu a současnou podobu, musí kromě sankcí využívat a replikovat jazyk a hodnoty, které je činí smysluplnými a s nimiž vznikly. Tyto věci pak zpětně vtisknou lidem. Jak ironicky říká moje žena, když jí vysvětluji něco chytrého: „It’s a circle...“ Je to kruh.

Data z českého roku s covidem přitom vypráví jiný příběh než ono zmíněné vyprávění o zlenivělých lidech na dávkách, které jsme se Štěpánem Jurajdou tak často slýchali.

 

Přes padesát procent lidí nám loni ve výzkumu Život během pandemie deklarovalo, že chodí do práce, i pokud mají symptomy onemocnění (teplota a ztráta čichu nebo chuti), ale nejsou pozitivně testováni. Ztráta příjmu v karanténě a izolaci, která se často týká obou rodičů, byla od podzimu jedním z faktorů odrazujících zejména nízkopříjmové pracující od testování a izolace.

Není ani pravda, že by náš stát byl už tak jaksi výrazně štědrý a pomoc ohroženým si již nemohl dovolit. Výdaje na sociální podporu měřeno v procentech HDP jsou v Česku a většině států východní Evropy výrazně pod průměrem Evropské unie. Řada zmiňovaných opatření přitom nemusí dlouhodobě stát peníze navíc. Nemocenská je jedním z důležitých prvků boje proti pandemii v západní Evropě a Skandinávii – analýzy v USA ukazují, že její zvýšení některým státům ušetřilo stovky nových nákaz denně. Zneužívání nelze plně zabránit, ale v době krize jej omezují rostoucí obavy ze ztráty práce.

My jsme se však uvěznili v debatách o nemakačencích a zneužívačích, což o měsíce zpozdilo zavedení klíčových opatření (a některá dodnes nefungují) a bohužel zásadně přispělo k obrovským ztrátám na životech v České republice, k protahování lockdownů – jehož jeden den stojí podle výpočtů ekonomů dvě miliardy korun – a zavření školství, které může vést k propadu kvality výuky a může nás v budoucnosti stát desítky až stovky miliard. Zároveň byla vidět klesající důvěra v instituce a oscilující podpora opatření – navázaná do jisté míry na to, jak silně člověka epidemie ekonomicky poškodila.

Ale nechci být jen negativní.

V době covidové krize mohly na chvíli některým spadnout klapky z očí – viděli jsme totiž, kolik lidí se dostalo do problémů nikoli vlastní vinou. I když zrovna není pandemie, člověk se propadne do chudoby právě tím, že onemocní; nebo se mu rozpadne rodina, ztratí bydlení či v jeho regionu zavřou továrnu, propadne se tam ekonomika. Tyto individuální příběhy však často nejsou za statistikou vidět.

V covidové krizi se ukázalo i to, že lépe fungovaly programy, u nichž jsme na mantru zneužívačů chvíli zapomněli (například programy Antivirus na podporu udržení zaměstnanosti nebo kompenzační bonus pro OSVČ). Právě tato zkušenost, okamžik prozření, kdy se činnost institucí oddělí od jazyka a stereotypů minulosti, ukázaly, že kromě represe a setrvačného přerozdělování musí instituce vtělit i více solidarity a mít schopnost flexibilnější pomoci.

Právě to bychom si měli zapamatovat, zde podle mě spočívá příležitost, kterou nám koronavirová krize dává.

 

Na co myslet u voleb

Nedůvěra k institucím, k fungování demokracie i ta obyčejná nedůvěra mezilidská mají však hlubší kořeny, které jeden koronavirový šok nezmění. Analýzy z dat předloňského výzkumu Rozděleni svobodou, které v rozsáhlém projektu publikoval Český rozhlas, ukazují, že všechny typy důvěry silně závisí na společenském postavení, čímž nemyslím pouze majetek či příjem. Velmi silně souvisí se sociálním kapitálem, tedy s rozsahem a kvalitou sociálních sítí a kontaktů, a lidským kapitálem – konkrétně s tím, zda má člověk znalosti informačních a komunikačních technologií a jestli ovládá cizí jazyk, respektive cizí jazyky. Všechny tyto faktory ovlivňují jistotu uplatnitelnosti a pocit bezpečí v měnícím se a informacemi přehlceném světě. Tyto tak zvané „měkké kapitály“ rovněž souvisí s otázkou vzestupné mezigenerační mobility – tedy důvěrou či naopak obavami, zda se moje děti budou mít lépe než já – a s pociťovanou schopností respondentů vyjadřovat se k dnešní společnosti a ovlivňovat její běh.

Zde třeba leží odpověď na otázku, proč politické proudy slibující „návrat ke starým dobrým časům“ – viz trumpovské Make America Great Again (Udělejme Ameriku opět skvělou) nebo brexitovské Take back control (Převezměme opět kontrolu) – volí i ti, kdo nejsou vysloveně chudí. Jde totiž o to, jak moc se v tomto měnícím se světě cítí nejistí a jak moc se obávají, že se jejich děti budou mít hůře.

Zde ovšem také leží jeden z problémů české společnosti – velmi nerovné vzdělání. Nejde mi o to, že by se všechny děti měly učit stejně. Problémem Česka je, že výsledky ve vzdělávání silně závisí na postavení rodičů. Ve výzkumech se to projevuje zaostáváním dětí z nižšího socioekonomického prostředí, projevuje se to velmi malou šancí, že dítě s rodiči bez maturity v Česku dosáhne vysokoškolského diplomu, jak to ukazují data Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ve vlivu socioekonomického statusu na výsledky žáka či žákyně v deváté třídě pak podle stejných dat patříme mezi sedm nejhorších zemí z 37 členských států. Máme také jednu z nejvyšších nerovností ve výkonnosti a kvalitě škol.

Tyto nerovnosti v šancích nejsou nevyhnutelné. Zaostávání dětí z nižších sociálních skupin – a nejde zdaleka jen o Romy – je výrazně silnější než v dalších postkomunistických státech typu Polska nebo Estonska, kde se výsledky vzdělávání v poslední dekádě zlepšily. Zároveň platí, že české děti z vyšších sociálních skupin dosahují v matematické a čtenářské gramotnosti výsledků sotva srovnatelných či horších než stejné děti v Polsku či Estonsku. Zaostávání dětí z nižších tříd tedy není vyváženo vynikajícími schopnostmi na druhé straně sociálního žebříčku.

Velmi pravděpodobně nejde ani o ekonomicky výhodnou strategii. Naše konzervativní odhady ukazují, že kvůli každému nedokončení střední školy, které se v Karlovarském a Ústeckém kraji týká přinejmenším šestiny žáků, přijde stát za život člověka o dva až tři miliony: takový jedinec totiž platí nižší daně a odvody, dostává více dávek, více hrozí, že se zaplete do trestné činnosti.

Velké nerovnosti v základním školství nevedou ani ke smysluplnému předvýběru pro další stupně vzdělávání. Na první pohled zní rozumně roztřídit děti v jedenácti letech na výběrové, standardní a zbytkové školy – a v nich zařadit různé stupně rychlosti. Problém ale je, že tak brzký výběr nesouvisí nutně se schopnostmi žáka, ale stále ještě odpovídá aspiracím rodičů a jejich odhodlání děti ve vzdělávání podporovat. Na datech z devátých tříd vidíme, že děti na „zbytkových školách“ s nižším sociálním statusem méně často přemýšlejí o vysokoškolském vzdělání, i když mají stejnou gramotnost jako děti na „lepších školách“. Některé z nich se přes odborné vzdělávání nakonec na vysokou stejně dostanou, ale mají tam výrazně menší úspěšnost.

Vzdělávání by však po mém soudu mělo selektivitu a excelenci posilovat v čase – zejména až na univerzitě –, ne rozdělit děti příliš brzy, provést je naprosto rozdílnou přípravou a platit za to velkou neúspěšností a rezignací na kvalitu na univerzitě; tedy tím, že kdo už se na vysokou školu dostane, často také dostuduje bez ohledu na své výkony, protože tamní nároky už nejsou nikterak vysoké.

Čímž jsme ale odběhli k otázce ekonomické efektivity. To, že české vzdělávání hodně rozděluje děti různých sociálních skupin, že se v různých skupinách škol soustřeďují děti sociálně i výsledkově podobné a že se tyto skupiny škol velice liší, má i další společenské dopady. Výrazně to formuje právě sociální kapitál – tedy (s nadsázkou řečeno) to, zda v rané dospělosti znáte samé právníky a doktory, nebo jen nízkostatusové profese. Odborné školy v Česku navíc často zaostávají ve výuce obecnějších technologicko-komunikačních dovedností a jazyků. Je až překvapivé, nakolik se tento lidský a sociální kapitál liší v mladé generaci mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety, která se vzdělávala po revoluci – a to právě v závislosti na tom, jakým proudem vzdělávání tito lidé prošli.

Při vědomí těchto dat není příliš překvapivé, že vztah k demokracii a k institucím, stejně jako mezilidská důvěra jsou v Česku mnohem více podmíněné právě těmito kapitály než generačně. Ukazuje se to už ve výzkumech, které jsme dělali na středních školách: žáci učilišť totiž výrazně častěji říkají, že komunismus byl lepší či srovnatelně dobrý jako současnost. To, že v českém vzdělávání vydělujeme děti, které směřují k většině společenských kapitálů, od těch, které mají dopředu jen malou naději, je doplněno tím, že jedny ve svém okolí znají převážně pozitivní posttransformační příběhy a druhé spíš ty méně růžové.

Co to znamená? Že společenská polarizace, vzájemné nepochopení, obecná a institucionální nedůvěra a odmítání pozitivního příběhu globalizace a modernizace bohužel začínají dříve než při kliknutí na konspirační web a u hlasovací urny s lístkem prezidentského kandidáta.

V minulosti často artikulovaná naděje, že se těchto problémů zbavíme, až odroste generace vychovaná za komunismu, tak může být naivní.

Při současném nastavení českého vzdělávání a schopnosti institucí reprodukovat společenskou nedůvěru tak na tom můžeme být stejně i v době, kdy budou pamětníci devadesátých let šedivět. V tom tkví reálná podstata proroctví, že ústavu lze změnit za šest měsíců, ekonomiku za šest let, ale společnost se bude měnit šest desetiletí.

A aby tahle teze známého myslitele Ralfa Dahrendorfova nebyla nakonec ještě příliš optimistická, musíme něco dělat.

Když se zaměříme na řešení, podle mě se najít dají.

Například české základní vzdělávání vyžaduje mnohem jednodušší financování, které pošle ředitelům ze znevýhodněných oblastí peníze na doučování, školní psychology a další podpůrné profese bez zahlcení administrativou. Potřebuje výrazné posílení předškolní přípravy znevýhodněných dětí. Potom taky odlehčení obsahu a inovace výuky, aby se učitelé mohli individuálně věnovat slabším i mimořádně talentovaným a omezil se tlak na jejich rozdělování do různých budov.

Zdravé školství potřebuje rovněž lepší, modernější metody při vzdělávání budoucích učitelů, kteří v některých oblastech a předmětech chybí – a kteří také v mezinárodních srovnáních zaostávají ve schopnosti aktivizovat žáky, předat smysl učení a pracovat s různorodými kolektivy.

Potřebuje současně lepší systém řízení, aby byl mezi budovou ministerstva v pražské Karmelitské ulici a dvěma tisíci zřizovateli základních škol skutečný střední článek, který pomůže s jejich metodickou podporou a hlídáním kvality.

Potřebuje taky lepší podporu a výběr ředitelů, bez nichž se na školách nic nezmění...

Nejsou to řešení snadná a vyžadují finance (třeba právě z Národního plánu obnovy připravovaného kvůli následkům pandemie). Věřím ale, že už popis a plánování blízké budoucnosti trochu omezují úzkost a pocit neřešitelnosti systémových problémů, který dnes v Česku žene střední třídu například do šedé ekonomiky a k obecnému odporu k institucím.

Doufejme, že před říjnovými parlamentními volbami se bude právě o těchto problémech mluvit: jde totiž o naši budoucnost.

 

Autor je sociolog. Založil a vede výzkumnou organizaci PAQ Research, která se věnuje analytickým projektům zejména z oblasti vzdělávání, sociálních problémů a politiky a která se nyní podílí na projektu Život v pandemii, sledujícím chování Čechů v době koronaviru. Působí rovněž na Fakultě sociálních věd UK, je členem Národní ekonomické rady vlády. Za seriál článků o české společnosti Úvod do praktické sociologie získal v roce 2016 Novinářskou cenu. Loni vydal knihu Slepé skvrny s podtitulem O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama