Vystřelím světlem do tmy a dobře to dopadne

Lidé

Uvádět u ženy její věk se považuje za neslušné, ale v tomto případě je namístě výjimka: Libuše Jarcovjáková se v sedmašedesáti letech dočkala velké životní pocty. Její dílo je už třetí měsíc vystaveno v kostele svaté Anny ve francouzském Arles, kam se každoročně sjíždějí obdivovatelé toho nejzajímavějšího, co nabízí současná světová fotografie.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Největší fanouškovskou základnu má Libuše Jarcovjáková mezi svými bývalými žáky a žákyněmi z Hellichovky. Střední a vyšší škola grafická na úpatí pražského Petřína se pro ni stala přístavem po návratu z Německa, kam se vydala v roce 1985, uvláčená podmínkami normalizačního Československa a do značné míry i vlastním způsobem života. Žádný ze studentů ovšem nevěděl, že jejich učitelka nafotila snímky, které jednou obletí svět. 

„Tak dokonale nás oblafla! O svých fotkách s námi skoro nemluvila, natož abychom tušili, jaké má doma poklady,“ vzpomíná Štěpánka Stein, dnes rovněž úspěšná fotografka. O náruživosti, s jakou Libuše Jarcovjáková od mládí pořizuje mraky fotografií, věděla jen hrstka jejích nejbližších. První samostatnou výstavu měla v roce 2008, to jí bylo padesát šest. „Málokdo si uměl představit, jak je její tvorba komplexní a že to od začátku do konce dává nějaký smysl,“ říká kurátorka Lucie Černá. 

Vyšlo to až letos: stala se hvězdou festivalu fotografie v Arles. Scházíme se v podkrovním bytě kousek od Vltavy. Před sebou má notýsek s deníkovými záznamy a návštěvní visačku z Arles, na policích trůní plyšoví medvědi – o prázdninách se tady střídají vnoučata, o která se stará se svou přítelkyní.

 

Vyfotila jste dneska už něco?

Představte si, že ne! Od rána tady sedím a píšu si úkoly. Tolik věcí se na mě valí!

 

Vypadáte ale spokojeně.

Spíš jsem zaskočená. On se ten obraz toho, co se mi přihodilo, asi ještě dočte. Teď se teprve načítá.

 

A užila jste si to v Arles?

Strašně! Dostala jsem fantastický prostor, pět set metrů čtverečních v kostele svaté Anny. Stačilo mi jen tam sedět, mělo to nádhernou atmosféru.

 

Trávila jste tam každý den?

Měla jsem to cestou do našeho oblíbeného bistra, takže jsem tam byla hodně často. A skoro pořád mě někdo poznával – z těch mých autoportrétů, které tam visely. Lidi popocházeli kolem a okukovali mě, bylo vidět, jak si říkají: „Je to ona, není to ona?“ Často se mě na něco vyptávali a říkali mi tak hezké věci, že jsem byla fakt dojatá. Nacházeli v mých fotkách svoje osobní pocity, taky vyjadřovali překvapení, že mě doteď vůbec neznali. A divili se, proč to tak dlouho trvalo. 

 

A proč to podle vás tak dlouho trvalo?

Těžko říct. Já už jsem si vůbec neuměla představit, že se dá něčeho takového dosáhnout, vždyť ty fotky desítky let nikoho nezajímaly. Až teprve nedávno jsem začala vylézat z absolutních temnot. Pamatuju, jak jsem několika tuzemským galeristům předváděla fotky, které teď visí v Arles, ale marně, vůbec je to neoslovilo. 

 

Nějaké výstavy jste ale předtím přece jen měla.

Ano, první před jedenácti lety v pražském Langhansu a druhou loni v Českém centru v Berlíně. Jinak ticho po pěšině, jen tu a tam mě někdo pozval na nějakou skupinovou výstavu. A jak jsem se radovala, i když tam moje fotky byly tak poschovávané, že je skoro nešlo najít. 

 

Jak došlo k prvnímu kontaktu s pořadateli festivalu v Arles? Kdo si vás vlastně všiml?

První s tím přišla Martina Buláková (výtvarná kritička a publicistka – pozn. red.). Díky ní jsme se sešli se Samem Stourdzé, ředitelem festivalu v Arles. A při další schůzce, u které už byla Lucie, jsme přivezli kufr vintage fotografií a on se hned nadchnul. Bylo to jako výbuch dynamitu, takovou reakci jsem do té chvíle nezažila.

 

Když říkáte vintage, myslíte původní, originální zvětšeniny?

Ano, to je dneska pro kurátory, galeristy a sběratele naprosto klíčová věc. V mém případě navíc hrálo roli, že tyhle moje vlastnoručně zhotovené fotografie dosud nebyly nikde vystaveny. Díky tomu mohli v Arles právem říkat, že mě vlastně objevili – polovinu expozice, čili asi sto fotek, tvořily vintage zvětšeniny.

 

Jak se vám je při vašem bouřlivém a kočovném životě podařilo nepoztrácet?

Sama to považuju za zázrak. Bohužel jsem hodně svých zvětšenin zničila, a není to tak dávno. Vlastně všechny měly namále… Bylo období, kdy jsem jenom seděla a trhala fotky. 

 

Vypadnout z Prahy

Oba rodiče Libuše Jarcovjákové byli výtvarníci. Po maturitě na grafické průmyslovce se hlásila na FAMU, ale nevzali ji. Zvolila zaměstnání v tiskárně na pražském Smíchově. Fotoaparátu, který nosila věčně na krku, si okolí brzy přestalo všímat, i díky tomu mají v sobě její snímky mimořádnou dávku bezprostřednosti – uvážíme-li atmosféru tehdejšího Československa, zdeptaného sovětskou invazí a nástupem normalizace.

Na FAMU se dostala napočtvrté. Bylo jí čtyřiadvacet let, takže všichni spolužáci byli mladší. Spoustu času trávila v nočních podnicích všeho druhu, v roce 1978 se poprvé vdala, psala si podrobný deník. Začala učit češtinu zdejší Vietnamce a Kubánce, bydlela s nimi na mimopražských ubytovnách. „Nemám problém proniknout do jakékoliv komunity, horší je to s návratem zpět,“ řekla k tomu v rozhovoru pro deník Ostravan.

Život v Praze jí vyhovoval stále méně. K neuspořádaným vztahům se přidal zájem tajné policie o její fotografie z T-Clubu, což byl bar na Jungmannově náměstí, kde se scházela – dnešními slovy – LGBT komunita. Aby se vymanila z prostředí, které ji ničilo, sehnala si kontakt na muže ze Západního Berlína, který s ní byl ochoten uzavřít fingované manželství. Díky tomu se mohla legálně vystěhovat za železnou oponu.

 

Jaký byl váš první fotoaparát?

Tenhle. (Bere do ruky přístroj Pionýr na velkoformátový film 6×6, který leží před ní na stole.) Dostala jsem ho od rodičů pod stromeček, když mi bylo třináct. Tohle ale už není stejný kus, jen stejný model.

 

Podporovali vás rodiče, když jste začínala fotografovat?

Jo a ne. Přesně si pamatuju, jak jsem tady dole v baráku mamince slavnostně oznámila, že budu fotografka. A ona úplně ztuhla: „Prosím tě, to ne, na to ty nemáš! Fotograf má mít ostré lokty, musí se umět prosadit.“ Sice jsem se o to víc zaťala a řekla si To ještě budeš koukat!, ale stejně to ve mně zůstalo. A mnohokrát jsem si později pomyslela, že měla vlastně pravdu. Dlouho jsem vůbec nedokázala fotit lidi, na mých tehdejších fotkách jsou vidět jen miniaturní figurky – zdálky a zezadu. Až teprve v tiskárně jsem byla schopna vyfotit někoho napřímo.

 

Co se vám z prostředí tiskárny dnes vybavuje?

Ty lidi. Jejich řeči, humor... Nikdo si na nic nehrál a vždycky se našel někdo, s kým šlo zajímavě diskutovat. Já v té době intenzivně četla, furt a furt. Pronikla jsem do prostředí, ve kterém jsem později potkala i mého Františka (první manžel Libuše J., se kterým se dodnes přátelí – pozn. red.). A ten má takové znalosti dějin a filozofie, že mu jen tak někdo nestačí. Přitom je to samouk, většinu života pracoval jako nádražní dělník. V tom špinavém a hlučném prostředí vznikaly plnohodnotné, silné, hezké vztahy a já to všechno nasávala jako houba.

 

Změnilo studium na FAMU váš způsob fotografování?

Spíš si pamatuju na povinnost pořád něco odevzdávat, mít nějaké výstupy. Jenomže v té době nebyl den, abych nepřišla domů ve tři ve čtyři ráno. 

 

Z vašich fotek je vidět, že jste nosila foťák u sebe i při těch nejdivočejších večírcích.

Vůbec si to nepamatuju, ale muselo to tak být, protože na negativech mám všechny fáze: jak jdu z domova, sedím v hospodě, vracím se domů. A existují i fotky, na kterých jsem já, přede mnou sklenice nebo půllitr a na krku foťák. Tehdejší foťáky ale nebyly tak těžké, navíc jsem používala jen jeden pevný objektiv.

 

Z knihy Černé roky, která je plná vašich deníkových záznamů ze sedmdesátých a osmdesátých let, si čtenář snadno odnese dojem, že jste vedla velmi zhýralý život. 

No právě. K tomu mám vtipnou historku... Potkala jsem před časem učitelku ze střední školy, dala si skleničku vína a ona úplně vyjekla: „Proboha, Libuško! Ty už zase piješ?“ A mně došlo, že je to právě výsledek knihy Černé roky. Přinesla mi spoustu plusových bodů. Ale její finální podobu jsem nesla dost těžce. Všechno to vypisování, co jsem snědla a nesnědla, to neustálé naříkání nad váhou... Asi to pro někoho může být zajímavé, ale pro mě tedy nejmíň.

 

Zaujalo mě, jak často se v těch denících opakují předsevzetí typu „musím začít běhat – plavat – cvičit“. Skoro bych si myslel, že jste duší velká sportovkyně.

Ale já jsem jako dítě šíleně toužila po sportu! Dokonce jsem se přihlásila do atletického oddílu, kde mi po prvním tréninku řekli: „Dobře, holčičko, tak tady máš papír a nech si ho od maminky podepsat.“ A já přišla domů a maminka řekla: „Ty ses snad zbláznila! Běhat po hřišti, jak tě to napadlo?“ Tak jsem tam už příště nemohla.

 

Co vás na atletice lákalo?

Ten pohyb! A dodnes mě fascinuje, jak neuvěřitelné úsilí sportovci do svých výkonů dávají.

 

Něco takového bych do vás neřekl.

Dobře, řeknu vám tajnou zprávu: strašně ráda se dívám na televizní přenosy. A jsem schopná koukat úplně na všechno, od cyklistiky přes tenis až třeba po box. Neznám lepší odpočinek.

 

Chodíte i na stadiony?

Byla jsem na hokeji a jednou na tenise.

 

A šla byste znova?

Moc ráda.

 

A kdybych vás pozval na fotbal?

Proč ne. Ale bacha, já strašně řvu, když padne gól!

 

Nevadí. Půjdeme do Edenu na Slavii.

Beru. Vnuci budou nadšení, jsou to velcí slávisti.

 

Má vaše vášeň pro sport něco společného se soutěživostí?

Asi jo. Když je možnost porovnat síly, vždycky to ve mně vypukne. A hrozně mě to baví.

 

Jste tedy také soutěživá?

Myslím dokonce, že až moc. Ono se to samozřejmě věkem uklidňuje, ale jsem. 

 

Překvapujete mě podruhé za sebou.

Já vím, ono to na mně není vidět. Být ambiciózní za komunismu nemělo smysl, takže to člověk ukrotil. Navíc moje fotky nezažívaly žádný úspěch, i proto jsem tuhle vlastnost spíš schovávala.

 

Zmínila jste vnoučata a já musím přiznat, že mám ve vašich rodinných vztazích docela zmatek. Jestli si to vybavuju z vašich deníkových záznamů správně...

Vím, na co se chcete zeptat. Já to mám vlastně jednoduché. První část života jsem byla totálně heterosexuální. Pak jsem dlouhou část osmdesátých let žila bisexuálně. A teď jsem monogamní, protože mám úžasný, už devětadvacet let trvající vztah se svou přítelkyní Magdou, díky níž jsem získala kompletní rodinu včetně vnoučat. 

 

Dodejme, že nejde o váš první vážný vztah s ženou.

Ano, poprvé to bylo v roce 1984, když mi bylo dvaatřicet. A musím vám upřímně říct, že to mělo ještě jednu rovinu: ulevilo se mi, že nemůžu otěhotnět. Hrůza, že budu muset jít na další potrat – v té době už jsem měla za sebou tři –, úplně zmizela. Takže to znamenalo i velmi elegantní řešení celého problému, který mě roky pronásledoval. 

 

Asi bychom měli připomenout, jak to bylo v té době s antikoncepcí.

Velmi jednoduché, gynekoložka mi jasně sdělila: „Jste mladá, svobodná, ještě jste nerodila. Vy od nás antikoncepci nedostanete.“

 

A komunistický režim se mohl chlubit stoupajícími křivkami porodnosti. Na druhou stranu, kondomy byly přece v drogeriích běžně dostupné.

V té době ale ještě nebyly rozšířené ty nejhorší nemoci, mám na mysli hlavně AIDS. Asi i proto to kluci moc nepoužívali.

 

Taky se styděli to kupovat, prezervativy byly většinou na vyžádání u pokladny. 

Ten režim se ze všech sil soustředil na to, aby lidem nebylo dobře. A neustále vymýšlel zásahy do soukromí, aby nás všechno stálo strašně moc sil.

 

Dnes se kolem nás odehrává spousta genderových diskusí. Zapojujete se do nich?

Jedna bývalá studentka o mně chtěla točit dokument. A že prý bude o tom, jak jsem se musela za totality vdát a žít s chlapem, protože jsem se bála jít s pravdou ven. Jenomže takhle to v mém případě vůbec nebylo. Mně se sice samozřejmě líbí ženy, ale dodnes se mi velice líbí i muži! Ale protože jsem velmi věrná, nijak zvlášť se tím nezabývám.

 

Kdyby ten dokument vznikl, co byste v něm tedy řekla? 

Že je kolem toho spousta klišé, a to na obou stranách. Vždycky si to znovu uvědomím, když se mě někdo zeptá, kdo z nás je v našem vztahu dominantní, a chce se mnou řešit podobné voloviny. Ty věci jsou mnohem barevnější a stejně se nikdy nemůžou vejít například do žádné administrativní úpravy, která by chtěla zaručit, aby byli všichni spokojení. Taky si myslím, že především u žen je to celé o vztahu dvou lidí, což je nějakým způsobem důležitější než všechna pohlaví světa.

 

Syrová lehkost

Libuši Jarcovjákovou někteří vykladači jejího díla označují za „mámu snapchatu“. Snímky z hospod, barů a postelí, na kterých zachycovala „z ruky“ sama sebe, své přátele a milence, opravdu někdy připomínají selfie, které dnes slaví úspěch na sociálních sítích. 

„O jejích fotkách se říká, že jsou surové a syrové. Já to tak nevnímám, na mě působí velice jemně,“ říká kurátorka Lucie Černá, která se snaží, aby se o práci Libuše Jarcovjákové dozvědělo víc lidí. „Libuši dlouho všechno připadalo jako zmar a hledala sama sebe. Ale já dneska vidím i tu lehkost, kterou v sobě ty fotografie mají.“ 

„Od raného mládí jsem zaznamenávala to, co jsem cítila, že zaznamenat musím, i když jsem to neuměla pojmenovat. A to, že nebyla příležitost to zveřejnit, mi paradoxně dalo obrovskou svobodu,“ nechala se fotografka slyšet v rozhovoru pro Radio Wave.

 

Píšete si pořád deníky?

Píšu.

 

Lákala by vás ryze textová kniha?

Je fakt, že jsem toho už napsala strašně moc. A mám kamarády, kteří něco z toho četli a neustále mě pudí, ať s tím něco udělám. Takže bych si to asi po sobě měla někdy přečíst a podívat se na to s odstupem. Dost blbě chodím a říkám si, že kdybych se jednou přestala hýbat úplně, rozhodně bych ráda psala – to vím stoprocentně. 

 

Předpokládám, že vaše současné zápisky jsou radostnější, než když vám bylo kolem třiceti.

Už deset let jsem bez depresí, a dokonce i bez medikace, což je velká změna. 

 

Čemu vděčíte za odeznění depresí?

Po mnoha letech dost těžkých stavů a několika pobytech v blázinci jsem se konečně rozhodla pro terapii. Protože terapeutka byla homeopatka, brzo jsme odbouraly antidepresiva. A já se postupně dopracovala k tomu, že není povinnost lékařů dostat mě z toho, jak jsem do té doby věřila, ale že v tom můžu hodně udělat i sama. Nic takového vás totiž v těch nejhorších chvílích nenapadne. Jste přesvědčen, že jenom doktoři vám můžou zachránit život, a vlastní sílu nemáte žádnou. Ale asi úplně nejvíc mně pomohl invalidní důchod. Vymanil mě z kolotoče povinností, který mě už strašně vyčerpával, byla jsem z učení opravdu vyhořelá. Ochromoval mě pocit, že studentům nedokážu dát, co chci a potřebuju, nebo že nemůžu být nemocná, protože za mě není záskok, a nejvíc mě zatěžovala administrativa.

 

Invalidní důchod jste dostala na deprese?

Ano. Nejdřív jsem odešla na neschopenku a celý rok se léčila. Načež jsem zjistila, že se už do školy nedokážu vrátit. Místo toho jsem se začala věnovat svým vlastním věcem, chodila na terapie... A do toho přišla péče o mámu, kterou jsem v roce 2010 našla na podlaze jejího bytu po mrtvici. Najednou jsem měla úplně jiný druh odpovědnosti, což mi taky pomohlo v celkové seberekonstrukci.

 

Následovaly dva a půl roku, kdy jste se střídala se sestrou v každodenní, takřka nepřetržité péči o maminku. A vznikla z toho vaše první série zaznamenaná na mobil.

Zpočátku jsem to brala jako omezení, že nemůžu používat normální foťák, ale ono to jinak nešlo. Musela jsem mámu mýt, krmit, převlékat, takže by mi jiný aparát než mobil překážel. A brzy jsem tomu přišla na chuť, protože fotky z telefonu mají zákonitě nějakou vadu – a to mě vždycky lákalo.

 

Přesto se prý vracíte k analogu…

S digitálem jsem vlastně nikdy nebyla úplně spokojená, výsledek mi přišel moc realistický. Měla jsem pocit, že to musím dohánět nějakou postprodukcí, což mi nesedí. Telefon tohle sice trochu rozbil, ale analog je stejně mnohem větší dobrodružství. Už jenom ta prodleva mezi zmáčknutím spouště a možností vidět, jak to dopadlo, je úžasná. 

 

Stýskalo se vám i po vyvolávání filmů a fotek?

Vlastně jo, strávila jsem v komoře od patnácti let tisíce hodin. Smrdí to tam, člověk je tím načuchlej, ale ten zážitek je unikátní. A všude, kde jsem bydlela, jsem si hned vybavila koutek na vyvolávání. Právě díky tomu mám určitý typ zvětšenin, které dneska začínají mít cenu, protože je vidět, že to není nic vykalkulovaného. Navíc často existují v jediném kuse. 

 

Cože? Kdo to je?

Průlomovým počinem, který pomohl fotografiím Libuše Jarcovjákové do širšího povědomí, byla kniha Černé roky (2017), za kterou stojí publicistka a nakladatelka Barbora Baronová. Fotografie se střídají s rozsáhlými deníkovými záznamy a dopisy rodičům, svazek čítá pět set stránek. Nejviditelnějším výsledkem novější spolupráce Libuše Jarcovjákové s kurátorkou a rovněž nakladatelkou Lucií Černou je čistě fotografická kniha Evokativ (2019). „Poprvé jsem se o Libuši doslechla stylem: ‚Libuška fotí a píše si deníčky. Je jí přes šedesát.‘ To zas bude peklo, napadlo mě. Jenže pak jsem koukla na její web a ty fotky mě uchvátily. ,Cože? Kdo to je? Jak to, že o ní nic nevím?‘ běželo mi hlavou a hned jsem jí napsala,“ říká Lucie Černá, která je dnes kamarádkou i nepostradatelnou pomocnicí sedmašedesátileté fotografky. „Libuše má problém s koleny, ale jinak je naprosto mladistvá a často mám pocit, jako kdybych vedle sebe měla třicetiletou holku. A přála bych vám ji vidět, když fotí, to se promění v šelmu.“

 

Na konci osmdesátých let jste žila v Západním Berlíně, a přitom se mohla vracet do Československa. To byla na tu dobu dost unikátní kombinace. 

Ano, měla jsem vystěhovalecký pas. Nestačilo ale přijet na hranici. Musela jsem vždycky jít v Berlíně na vojenskou expozituru, navíc každé další vízum stálo víc než to předchozí. V Praze jsem se musela jít okamžitě ohlásit na cizineckou policii, kde stály obrovské fronty, a mohla jsem tady zůstat maximálně třicet dní.

 

V Berlíně jste se mimo jiné jen tak tak vyhnula kariéře drogového kurýra, kterého z vás chtěla udělat vaše tehdejší přítelkyně.

To bylo velké štěstí! Lákala mě do Holandska a mně vlastně vůbec nedošlo, co na mě chystá. Shodou okolností jsem zrovna odjížděla na několik měsíců do Japonska, což mě zachránilo.

 

V Tokiu jste fotila módu, a dá se říci, že na špičkové úrovni – pro lifestylové časopisy, ale třeba i pro značku Pasha nebo návrhářku Rei Kawakubo, zakladatelku sítě Comme de Garçons.

A byla to velká jízda. Dodnes si vybavuju situace, kdy jsem byla jako v mrákotách. Ocitla jsem se třeba v obrovském studiu s reflektory, jaké jsem nikdy neviděla, hromadami oblečení a štábem stylistů a různých asistentů. Pak přivedli šest motocyklových závodníků, kteří neměli žádnou zkušenost s focením, a řekli mi: „Toto jsou vaši modelové.“ A čekali, co vymyslím.

 

A co jste vymyslela?

Přímo na place ve mně byla malá dušička, ale nějak jsem to zahrála. Pak mě v komoře napadlo, že do těch fotek přidám efekt, kterému se říká solarizace: na vteřinku papír osvítíte bílým světlem. Výsledek byl na tu dobu avantgardní a přesně to si ode mne slibovali. 

 

Proč ty fotky nejsou k vidění ve vašich knihách?

Bohužel jsem skoro o všechny přišla, už ani nevím, kam zmizely. V Tokiu je takzvaný Magazine House, kde mají všechny dobové časopisy, jednou se tam snad vydám. Ráda bych měla alespoň kopie.

 

Po úspěšných zakázkách v Japonsku jste se vrátila do Berlína, kde jste ale zase spíš živořila.

Vůbec jsem nebyla schopná na tu zkušenost navázat, skončila jsem v hotelu Intercontinental jako Zimmermädchen, čili pokojská. Uklízela jsem v pokojích Ingmara Bergmana, Wima Wenderse, zpěváka Prince, střídali se tam různí panovníci z Afriky... nejradši vzpomínám na dirigenta Zubina Mehtu, to byl zlatý člověk.

 

Dneska byste svoje zážitky z hotelových pokojů takových celebrit mohla prodávat bulváru.

No, udělala jsem tam jednu užitečnou zkušenost, co se týče charakteru lidí. Ty největší osobnosti se chovaly strašně fajn. Zato třeba manželky lékařů, kteří přijeli na nějakou konferenci, to byla hrůza. Šlapaly nám po krku, pořád si něco vymýšlely, stěžovaly si na nás.

 

Jste dnes taky přísná na práci pokojských, když se někde ubytujete?

Spíš naopak. Snažím se jim to ulehčit, protože je mi těch holek líto. A často nadávám svým spolubydlícím, když dělají v pokoji zbytečný nepořádek: „Nech to poskládaný, ať s tím nemaj práci navíc!“

 

Ucházela jste se v Západním Berlíně taky o práci policejního fotografa.

Byla jsem na pohovoru, ale nevyšlo to. Asi na takovou pozici z bezpečnostních důvodů nechtěli vzít přistěhovalkyni z Východu. A dneska si říkám, zaplaťpánbůh. Nevím, co by to se mnou dělalo, fotit rozkládající se mrtvoly.

 

Váš styl v mnohém předběhl dobu. Dnes už v reklamní ani umělecké fotografii tolik nezáleží na ostrosti a kompozici, důležitější je šmrnc. Nezkoušejí vás po úspěchu v Arles oslovit redakce módních časopisů? 

Vážený pane, mě tady nezkouší oslovit vůbec nikdo! Instituce, galerie, redakce, agentury... nic. Já pro ně pořád ještě neexistuju. 

 

Jak to snášíte?

Tak nějak z dálky si tu situaci prohlížím a přemýšlím, proč to tak je. Za tři roky mi bude sedmdesát, velká retrospektivní výstava by se měla připravovat několik roků. A že by někdo vznesl dotaz, jestli by něco takového bylo možné? Ne.

 

Kdyby se vám ozvali třeba z české edice Vogue, že od vás chtějí módní editorial, lekla byste se té výzvy? 

Nebála bych se. Stejně jako tehdy v Tokiu, kde jsem to nakonec taky zvládla. Ale víte co? Oni o mně tihle lidi taky nemusej vědět. 

 

Na jaké focení se teď těšíte?

Na jakékoliv. Nechci být opečovávatelka svého archivu. Sice blbě chodím, ale moje největší touha zůstává stejná: toulat se a dívat se. A udělám všechno pro to, abych si to tak mohla zařídit i dál.

 

Řešíte nějak ochranu osobních údajů, když fotíte cizí lidi?

Zatím ne. Já se s nimi vesměs dávám do řeči a ptám se, jestli je můžu fotit. Navíc používám blesk, takže si toho nemůžou nevšimnout. A většinou fotím stopy těch lidí, ne jejich konkrétní tváře.

 

Používáte blesk i na ulici?

Mám témata, která si ve dne zkusmo vyfotím a pak se tam v noci vrátím. Většinou mám předem dost jasnou představu. Takže když pak přijdu a vystřelím světlem do tmy, většinou to dobře dopadne. •

 

 

Snímky Libuše Jarcovjákové si můžete prohlédnout v galerii.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama