Prázdno v Telči

Ubytoval jsem se, myslím, dobře. „Vítejte v nejkrásnějším renesančním domě ve střední Evropě,“ pravila paní majitelka Jaromíra Kudrnáčová a já se zasmál, ale nevím čemu.

Dům se jmenuje podle pekaře Michala, který ho roku 1555 nechal přestavět do plus minus současné podoby, vyznačující se sgrafitovou výzdobou – stojí uprostřed telčského náměstí a všichni turisté ho fotí.

Pokud tu nějací jsou.

Zatímco zvenku dům oslňuje, uvnitř je to v tomto ročním období problematičtější. Připadám si jako v nějaké tvrzi, trochu dokonce bloudím. Jednou se dostanu do salonku se starým klavírem, kam bych se později rád vrátil, ale nevím kudy, a tak dále, nicméně o to nejde – hlavně mi připadá, že tu tvrz snad není možné vyhřát. „Podlahové topení kdyžtak máme,“ říká paní Kudrnáčová, ale to zase nechci; chápu, že by jeho pouštění jen kvůli mně finančně nedávalo smysl.

Nějakou drobnou chybu možná udělal aristokrat Zachariáš z Hradce, který se coby mladík v půlce šestnáctého století vydal na exkurzi po severní Itálii a jejž tamní renesance uchvátila natolik, že se rozhodl přebudovat město ze všech nejmilejší. Pozval do Telče italské stavitele, dostatečně jim nevysvětlil, že jsou tisíc kilometrů od domova, a oni dimenzovali interiéry na subtropické klima, nebo fakt nevím...

Paní Kudrnáčová obývá půdu a cestu k ní nahoru jsem zcela nepochopil, ale když sejde ona za mnou, vypráví, jak dům v havarijním stavu koupili s manželem roku 1987.

 

„Žili jsme s dětmi v severních Čechách. Manžel byl hlavním architektem města Most, ale i v Telči dělal stavebně historické průzkumy a majitelé tohoto domu už chtěli pryč.“

Dohodli se na ceně dvě stě tisíc korun.

„Těšila jsem se, i když nám to tady padalo na hlavu – ale za riskantnější jsem považovala výchovu dětí v tehdejším severočeském ovzduší.“

Dlouhá léta žili vlastně na staveništi, aby vůbec zajistili statiku. V přízemí si paní Kudrnáčová vybudovala galerii, prodávala historické sklo, vychovala čtyři děti, její výrazně starší manžel roku 2011 zemřel.

Po covidu už galerii nerozjela, ale nabízí pár apartmánů, přičemž ty s výhledem na náměstí jsou po dvanácti stovkách na noc, což se vyplatí i v zimě. Vyjdeme před dům a prohlížíme si tu slavnou fasádu – na štítě jsou obrazy vojevůdců ze Starého zákona. „Když přišli v půlce sedmnáctého století do Telče jezuité,“ naslouchám, „nechali zakrýt tahle sgrafita na náměstí omítkami.“

Všechna ta nádhera byla odkryta a opravena až roku 1953, pak téměř všechno smyly kyselé deště, ale Kudrnáčovi nechali fasádu zrestaurovat znovu a lépe, teď to snad už drží.

Máme devět hodin a turistů jsem si ještě nevšiml, ale to prý je normální: „My tady říkáme, že když v srpnu skončí festival Prázdniny v Telči, nastává Prázdno v Telči.“

 

Sláva avokádovému chlebu

Čas na snídani. Naštěstí je čtvrtek, protože od čtvrtka do neděle má i přes zimu otevřeno Bistro Café friends.

Jsem prvním návštěvníkem, další dorazí hodinu po mně, jsem ale šťastný. Tento podnik by neudělal ostudu v Berlíně ani Karlíně, dávám si avokádový chléb s vejcem. Stojí skoro dvě stovky, ale dostal jsem přesně to jídlo, co člověku projasní zbytek dne. Oslovím slečnu barmanku, která se jmenuje Lucie: „Samozřejmě,“ přikývne, „že mimo sezonu je to v Telči slabší.“

Zatímco některé kavárny v okolí mají do konce zimy zavřeno, tahle jede celoročně, byť jen ty čtyři dny týdně. „Náš šéf to touhle dobou nejspíš trochu dotuje, díky čemuž tu můžu pracovat celoročně. On má naštěstí úspěšnou fabriku na designová svítidla...“

Že jsme v podniku hodinu sami, Lucii nepřekvapuje: „Touhle dobou s kolegyní děláme přípravy na celý den, například domácí limonády. Od jedenácti už chodí lidé na obědy, odpoledne na kávu a dorty, takže samy tady nebudeme.“

Ptám se, jestli je místní, ale ne, ze Znojma. „Tam jsou taky strašně fajn podniky,“ uznává, „ale tady jsem spokojenější. Znojmo je větší a rušnější, tady se ruch omezuje na léto. Lidé mi připadají usedlejší a milejší, ne tak uspěchaní. Ani si nevybavuju, že by sem někdo z místních přišel naštvanej.“

 

Zámku, už nepadej

V poledne centrum žije, ale tak nějak normálně. No dobře, pár Asijců se fotí v legračních pózách – skáčou po jedné noze, mávají pažemi, řada renesančních domů jim dělá pozadí.

Rušněji je na nádvoří zámku, které s náměstím přímo sousedí. Po třech letech vrcholí rekonstrukce a mezi řemeslníky stojí legendární kastelán Bohumil Norek. Rád vypráví (a nejspíš je mu zima), tak se nenechá přemlouvat a pozve mě dovnitř. Nejdřív do kaple Všech svatých, kde si vybudoval Zachariáš z Hradce hrobku nejen pro sebe, ale i pro svoji milovanou Kateřinu z Valdštejna, pak na kafe do své kanceláře – a už z něj lezou historky: „To víte, za dvaašedesát let jsem tu něco málo zažil, jsem tady od svých osmi.“

Shrnuje, jak jeho otec, telčský rodák, měl nejdřív firmu na míchané likéry, pak byl znárodněn, chvíli si pobyl v kriminále, pracoval v lesích, ale roku 1961 nastoupil na zámku jako kastelán. „Vedl ho do půlky osmdesátých let,“ říká Norek mladší, „roku 1993 jsem navázal já.“

V mládí by takovému scénáři neuvěřil: „Když mi bylo dvacet, měl jsem k zámku odpor,“ vzpomíná. „Chtěl jsem lítat za holkama, hrát volejbal, ale kdykoli přijelo víc turistů, táta mi dal na výběr – do pokladny, nebo provádět. V těch chvílích jsem si říkal kdyby tak chtěl ten zpropadenej zámek spadnout! Teď naopak potřebuju, aby nepadal, a věřím, že po téhle rekonstrukci by z nás měl Zachariáš radost. V dubnu otevřeme jeden okruh, ale od půlky července bude zámek přístupný veřejnosti skoro celý, což nikdy nebývalo.“

Do pandemie byla návštěvnost kolem sta tisíc návštěvníků – letos to může být víc.

I v dobách otcových přijíždělo sto tisíc lidí ročně, ale vypadalo to jinak: „Za mého mládí byla Telč klidnější. Tedy mimo léto je klidná i teď, ale rozdíl je v tom, že dřív sezona končívala v říjnu, kdežto poslední dobou se natahuje přes advent do konce roku. A tomu my ještě pomůžeme, protože jednu trasu, zámecké muzeum, necháme otevřenou celoročně.“

Do revoluce jezdili turisté tuzemští, často v rámci organizovaných zájezdů: „To byly různé brigády socialistické práce nebo JZD, frmol nastával v období Země živitelky a podobně.“

Dnešní Telč připadá kastelánovi hezčí než kdysi, prokoukla: „Ale zase možná panovaly lepší mezilidské vztahy,“ přemýšlí. „Pořád jsou celkem dobré, ale žili tu starousedlíci, všichni měli podobný plat, nezáviděli si... Po převratu se sem přece jen nastěhovalo dost lidí odjinud, někteří začali úspěšně podnikat, závist je zlo, ale uznávám, že Telč spíše vzkvétá.“

Kastelán má věk na to, aby šel do penze, ale zatím prý ne. „Po rekonstrukci to tady chci ještě trochu rozjet.“ Tak trochu doufá, že jednou zámek převezme dcera, což už není v jeho rukou.

Zatím vše zvládá fyzicky i psychicky. „U telčského zámku je výhoda,“ připouští, „že stojí přímo v centru. Kdybych pracoval na hradě uprostřed lesů a někdo mě hodně naštval, tak nevím, ale tady jsem po dvaceti krocích na náměstí a můžu se uklidnit malým pivem.“

Při loučení říká, ať přijedu znovu, jen co slunce začne trochu hřát: „Budu vám vyprávět třeba o tom, jak mě vozil v autě Vladimír Menšík, když natáčel pohádku Jak se budí princezny. Byl jsem úplně zelenej – a abych nebyl, když řídil jak prase!“

 

Trocha kritiky

I bez turistů je zimní Telč gastronomicky štědrá. Jelikož se potřebuju ohřát, obejdu dalších pár podniků a pokaždé jsem nadšen – dám si čtrnáctku v pivovaru Trojan, halušky v Panském dvoře, kafe a zákusek v někdejší jezuitské koleji. Kdybych tu žil, ani nevím, kde se chci stát štamgastem.

K večeru vytáhnu do hospody i svoji domácí, paní Kudrnáčovou, a přibereme pana Motyčku z protější strany náměstí, který přerovnával hromadu uhlí z podloubí do sklepa. Oběma je lehce přes sedmdesát a Motyčka má potíže s chůzí, tak jdeme jen do nejbližší restaurace Amigo, kde se odehraje překvapivá debata – zvlášť pan Motyčka je vůči Telči spíše kritický.

Narodil se v tomtéž domě na náměstí, kde dnes bydlí, je to sympatický a chytrý muž. Původním povoláním energetik, učil, hned po převratu začal v Telči podnikat. „Otevíral jsem tu první soukromý lokál. K tomu jsem u nás vybudoval i fitness, galerii, nabízel ubytování... Zpočátku jsem si myslel, že budu brzy bydlet na Havaji, ale to nějak nevyšlo,“ usmívá se trochu posmutněle.

Otázkou na uhlí mu náladu nezlepším: „Před rokem mi došlo, že neutáhnu plynové vytápění, a potom jsem až do listopadu marně sháněl řemeslníka, který mi připojí kotel na pevné palivo – nikdo dnes nemá na nic čas, někteří lhali, že přijdou, tak jsem čekal a ono nic...“

Nakonec ale kohosi sehnal, uhlím topí, tak co mu vadí na Telči?

Například parkování. „Je smutné,“ vysvětluje pan Motyčka, „že jsme si naše náměstí nechali postupně ukrást. Představte si, že na něj třeba můžou jen auta s povolovací kartou.“

Mně se prázdné náměstí líbí, raději ale mlčím. „Vždyť my jsme tady tři čtvrtiny roku skoro bez turistů, tak snad není nutné dělat takové obstrukce. Mám strejdu v Moravských Budějovicích, jezdí ještě autem, ale nechce sem kvůli těm milicionářům, co by ho sekýrovali, jakmile zastaví před naším domem. Dokonce i mě loni snad čtrnáctkrát legitimovali, když jsem vjížděl do brány, ačkoli jsem starousedlík.“

Paní Kudrnáčová je smířlivější, ale prosazuje snad až příliš megalomanský nápad – využila by sítě podzemních chodeb pod náměstím a parkoviště vybudovala tam.

Což jsou potíže s parkováním, ale dál?

Pan Motyčka shrne svůj dojem: „Myslel jsem, že Telč je ze všech měst mezi Jihlavou a Slavonicemi nejlepší, ale teď musím konstatovat, že nebýt Třeště, jsme snad nejhorší. Z Dačic mám dobrý pocit, výborné jsou Slavonice, my ale ustrnuli. Ve slavonické cukrárně se na tebe holka krásně směje...“

„U nás taky,“ namítne paní Kudrnáčová, „když tam necháš sto padesát korun…“

Možná jde i o to, že čím je člověk starší, tím hůř se mu zvládá nádherný, ale uživatelsky náročný dům. Panu Motyčkovi zpočátku pomáhaly děti, ale dcera se odstěhovala do Španělska, syn do Švýcarska. Pár zaměstnanců ho zklamalo a dnes už jenom pronajímá spodek domu vietnamské obchodnici – do svého bytu v patře prochází takříkajíc skladem.

„Za prvé nemám srdce na to, abych ji vyhodil,“ říká, „ale zároveň uznávám, že i když platí spíš srandovní nájem, teď se každá tisícovka hodí.“

U druhého piva se dostáváme hlouběji: „Na náměstí zbylo jen posledních pár předrevolučních obyvatel. Tady Mirečka,“ dívá se na paní Kudrnáčovou, „mezi nás zapadla, ale přišli i různí kaskadéři, co dům v Telči vnímali hlavně jako investici... Neboli ač žiju na rodném náměstí, někdy si připadám jako kůl v plotě.“

Na což mu paní Kudrnáčová řekne, proč léta nepřišel na návštěvu, a pan Motyčka opatrně přislíbí, že se staví: „Ale musím najít čas, vždyť já teď každou půlhodinu přikládám uhlí!“

Když oba poprosím, ať Telč za něco pochválí, pan Motyčka řekne, že žít se dá ve výsledku všude, ale paní Kudrnáčová se trochu rozněžní: „Já Telč nepřestávám vnímat jako město šťastných lásek, kde se do sebe přes léto spousta mladých zamilovává; třeba to je na něm hezké.“

Panu Motyčkovi to připadá trochu málo, ale potom najdou téma, které je strhne – unisono vyprávějí, jak se na svém náměstí kdysi setkávali s básníkem Ivanem Jirousem, popíjeli pivo, víno a jak Magor recitoval verše.

 

Na konci temnota

Jeden mladý básník bydlí deset minut pěšky od centra, nedaleko nádraží. Jmenuje se Radek Štěpánek a v Telči je poměrně nový: „Ale pochází odtud moje žena.“

Když začala pandemie, trávili spoustu času u ženiných rodičů a zjistili, že jsou tu spokojenější než v Brně. „Narodila se nám dcera, v Telči byl volný dům s bezvadnými sousedy, do kterého jsme se nastěhovali a poslední rok se z něj už nehnuli.“

Básník Štěpánek pochází z Prachatic, což je taky pěkné město s renesančním jádrem.

„Ale v Telči se mi líbí víc,“ říká s tím, že v sedmdesátých letech vyrostly okolo prachatického centra paneláky a za prací nebo kvůli velkým kasárnám se tam přestěhovala spousta nových lidí. „Na víc než deset tisíc obyvatel podle mě Prachatice potenciál nikdy neměly. Telč je o polovinu menší, tak akorát. Klidnější. Jako by už neměla potřebu za každou cenu si něco dokazovat. Vyhovuje jí charakter letoviska – v létě spousta lidí a kultury, v zimě spí, což vyhovuje i mně. Nehledě k tomu, že na historickém náměstí v Telči má obchod třeba skvělý knihkupec Šilhavý nebo opravář jízdních kol. Žijí tam obyčejní lidé a zůstaly pro ně i neturistické obchody.“

Radek Štěpánek je environmentalista, a tak má pár výhrad, které by měl asi všude. Trápí ho vykácené lípy v alejích nebo jak v Telči nikdo nenechá povyrůst trávu, chudák hmyz. Taky tu je skoro nemožné sehnat dětského lékaře nebo dentistu, ale pak už zase můžeme chválit.

„Je to město téměř bez paneláků. Když si jdu zaběhat, za dvacet minut jsem u Dyje, která směrem na Dačice nádherně meandruje. V okolí Telče je pět rybníků vhodných k rybaření, a až budete odjíždět, všimněte si, že Telč vyzařuje nezvykle málo světelného smogu do okolí. Obloha je temná dokonce i přímo nad městem; na mě to působí přívětivě.“