Otrokyně Islámského státu sedm let od genocidy

Jak jste se k pomoci zajatým a znásilněným ženám dostala?

Jsem jezídka a jsem také uprchlík. Odešli jsme z domova před příchodem Islámského státu, protože jsme slyšeli hrozné zprávy ze Sindžáru. Když jsem pak pracovala v nemocnici v Dohúku (město na severu iráckého Kuristánu, pozn. red.), přicházeli sem další vysídlenci. Rozhodla jsem se je navštívit a to, co jsem viděla a slyšela, mnou otřáslo. Začala jsem je léčit. Když jsem se doslechla, že tam jsou dvě ženy, které utekly ze zajetí ISIS, chtěla jsem zjistit, jaký je jejich zdravotní stav. A také, jak se jim podařilo utéct.

 

Pro ženy, které byly znásilněné a zotročené, je velmi těžké mluvit o této zkušenosti. Jak jste dokázala získat jejich důvěru?

Pomohly mi tři věci. Zaprvé jsem jezídka jako ony. Dále jsem doktorka a gynekoložka. A v neposlední řadě jsem žena jako ony. Přesto to bylo velmi obtížné. Když jsem objevila ty dvě přeživší ženy, byly vystrašené, zavrhnuté jejich komunitou a vůbec všemi lidmi kolem nich. Až po třetí či čtvrté návštěvě mi začaly důvěřovat. Navštívila jsem pak každou ženu, které utekla od ISIS. Poté mi rodiny začaly volat samy, abych za nimi přišla. Léčila jsem asi 1 200 žen.

 

Jak úspěšná taková pomoc je? Byly ženy schopné se vrátit k normálnímu životu? Vdaly se? Mají děti?

Ano, takové případy existují. Týká se to hlavně žen, které odešly do Německa.

 

Jak jsou na tom psychicky?

To, co se jim stalo, nejde zapomenout. Navíc genocida jezídů neskončila. Stále máme tři tisíce pohřešovaných lidí a více než čtvrt milionu jich žije v táborech, kde panují příšerné podmínky. Jsou také případy lidí, kteří ztratili všechny členy rodiny, včetně příbuzných z třetího či čtvrtého kolene. Navíc některé z těch žen byly vězněné i pět let a víc. Stále s nimi pracujeme, některým pomáháme už tři roky. Někdy už se zdá, že jsou v pořádku, pak ale nastávají momenty, kdy se otevřou všechny staré rány a ony se vrátí do bodu nula.

 

 

Existuje nějaká pomoc ze zahraničí?

Zejména Německo se hodně angažuje, bylo tam převezeno tisíc přeživších. Mnohokrát jsem je tam navštívila, abych viděla, jak žijí, jaké mají problémy, případně s čím potřebují pomoci. Kromě nich jsou tu ale ještě také sirotci, jejichž rodiče byli zabiti bojovníky Islámského státu. Některé přijala Francie, Kanada nebo Austrálie, některé zahraniční organizace pomáhaly přímo na místě. Ale je zapotřebí větší pomoc. Islámský stát zničil naši komunitu v jejích základech. Sindžár zůstává uzavřen, nejsou tam služby, chybí infrastruktura. Těžko můžeme lidem pomáhat a motivovat je k návratu, když tam nic není.

 

Vaše práce se soustředí na jezídy. Pracujete také s křesťany a muslimy?

Na začátku jsme zkoušeli pracovat s křesťany a šíitskými Turkmény, ale obě skupiny naši pomoc odmítli. Báli se svých komunit a nechtěli, aby se vědělo, co se jim stalo.

 

Mnoho unesených a zotročených jezídek porodilo bojovníkům ISIS děti. Stojí tak doslova před Sofiinou volbou: vzdát se dětí a vrátit se domů, nebo zůstat s dětmi a navždy tak opustit svoji jezídskou komunitu.

Mnoho žen své děti vzešlé ze znásilnění opustilo, nechaly je v Sýrii či Mosulu. Některé z nich mi řekly: „Jsou to děti nepřítele. Pochází ze znásilnění.“ Jezídská komunita je hodně uzavřená a jejich tradice neakceptuje děti ze znásilnění. Navíc irácké zákony jsou zákony islámské, s tím máme mnoho problémů.

 

Co to znamená?

Když je jeden z rodičů muslim, i dítě se musí registrovat jako muslim a také náboženství matky se musí změnit na muslimské. Pokud tedy měla znásilněná jezídka předtím, než porodila toto dítě, dítě s jezídem, mění se i náboženství těchto předchozích dětí. Můj kolega mluvil s vysoce postavenými sunnitskými duchovními, kteří tvrdí, že je to tak v Koránu, a že to nemohou změnit - ani v případě znásilnění.

 

Takže jezídské rodiny nemohou tyto ženy a jejich děti podle náboženských pravidel přijmout?

Je to tak. Ty děti budou stigmatizované v přísně jezídské i v muslimské společnosti. Chceme proto, aby byly tyto děti s matkami odvezeny jinam, aby tady na Blízkém východě nebyly šikanovány.

 

Ví tyto děti, že jsou plodem znásilnění od ISIS?

Ne.

 

Kolik žen se rozhodlo si tyto děti nechat a opustit tudíž navždy jezídskou komunitu?

Nevím přesně. Ale bude jich velmi málo, většina to odmítla. Řekly mi, že děti vzešlé ze znásilnění bojovníkem ISIS nechaly na místě a odešly od nich. Jedna z nich mi vyprávěla, že otec jejího dítěte vyvraždil celou její rodinu i její sousedy.

 

Mluvila jsem s mnoha jezídy a mnoho z nich mi nezávisle na sobě řeklo, že jezídi ztratili schopnost smíchu.

To je naprostá pravda. Já už se také moc nesměju, někdy i dva nebo tři dny v kuse brečím. Předtím jsem pracovala v Mosulu a pak se ke mně donesly zprávy, že někteří bývalí kolegové a přátelé se přidali k ISIS. Nemůžu se tam vrátit. Když jsem se tam jela podívat a potkávala na ulici lidi, přemýšlela jsem, kdo z nich byl asi s ISIS. Nikomu nevěřím. Naši rodiče nám říkali, že poslední genocida byla v sedmdesátých letech a v dnešní době se nic takového stát nemůže...

 

Prý si zapisujete příběhy, které vám dívky a ženy vyprávěly.

Sepsala jsem jich hodně, hlavně pro sebe. Je jich více než dvě stě.

 

Plánujete je vydat?

Ano.

 

Dovolte mi poslední otázku: jaký je nyní vztah jezídů k islámu?

Žijeme s nimi i po ISIS, zároveň se ale bojíme. Jsou tady totiž stále i takoví, kteří mluví o zabíjení. Většina nám ale ublížit nechce. Důležité je, aby byli potrestáni bojovníci ISIS. To se ale neděje. A když mluvíte s jezídy, mají z budoucnosti strach. Nevěří, že to, co se jim stalo, nepřijde znova.