My to tady nechceme. Slyšíte nás? Spor o národní park Křivoklátsko

Report

Divoké strže, čarokrásné lesy, skály vysoko nad řekou – pro Křivoklátsko jsou typické scenerie jako z obrazů romantických malířů. Nyní chce vláda z tradičního loveckého revíru kousek od Prahy udělat pátý národní park v Česku. A zároveň první, který není v pohraničí, ale v srdci země. Jenomže se proti tomu postavilo přes třicet okolních obcí. „Jediné, co nám tady zůstalo, je klid. A vy nám ho chcete vzít!“ zaznělo na bouřlivé besedě v Broumech.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Stojíme na úzké asfaltce obklopené hustými lesy. „Ukažte, jaké máte boty? Jo, to půjde,“ zkontroluje si nás Robin Ambrož, který má jako ředitel lesní správy Zbiroh na starosti převážnou část lesů, které patří k panství rodu Colloredo-Manns-feldů. Sešli jsme se u hájovny Vlastec, kde tento čtyřicátník s rodinou žije. „Pojďte, vezmeme to touhle šoustkou,“ zavelí a po pěšině vyšlapané zvěří se vydáváme do hloubi lesa.

Myšlenka národního parku Křivoklátsko není nijak nová, zatím nejblíže bylo k jeho vyhlášení před devíti lety – ve stručnosti se dá říct, že kdyby v létě 2013 neskončila vláda Petra Nečase, bylo by už vymalováno.

V jednom z prvních návrhů se uvnitř parku ocitla i významná část lesů, které patří Jeromu Colloredo-
-Mannsfeldovi – též vlastníkovi zámku v Dobříši. „Nikdo se ho ani slůvkem nezeptal, dozvěděl se to až z novin. Tak napsal dopis na ministerstvo životního prostředí, ve kterém se proti návrhu ohradil,“ líčí Robin Ambrož. Rozhrne větve a dodá: „Stát tehdy šlápl vedle a chyby v komunikaci směrem k místním se bohužel stále opakují.“

 

Tohle není prales

Lesní správce nám chce ukázat, že pohádkový les může vznikat i jinak než z nařízení ochránců přírody. „Tyhle duby mají dvě stě let. Líp než ostatní druhy snášejí sucha, mají velkou perspektivu pro budoucnost. Chceme tady dubové porosty udržet. Pokud se objeví příměs buku nebo habru, duby nové generace to postupně vytlačí. Tím chci říct, že zásadní vliv na odolnost a pestrost lesa má spolupráce přírody a člověka.“ Robin Ambrož se vymezuje proti jednomu z cílů národních parků, a to je bezzásahovost: „Když zdejší lesy necháme napospas samovolným procesům, četnost druhů poklesne.“

Původními druhy křivoklátských lesů jsou například jeřáb břek nebo tis červený, které odtud v důsledku těžby dřeva a pastvy dobytka téměř zmizely. „V současnosti jim pomáháme k návratu. Když na nějaký narazíme, vytváříme jim prostor – nůžkami, srpem, kosou, křovinořezem,“ přibližuje lesnický přístup. Ten spočívá rovněž ve stavění oplocenek, aby mladé stromky nepoškozovala zvěř. Vždy po nějaké době dochází i k výchovným zásahům – odstraňování stromků, které zpočátku dobře slouží k vytváření stínu a závětří, ale později už by mohly ostatní kýžené druhy „udusit“.

„Tímto způsobem dáváme šanci přirozeně se vyskytujícím křivoklátským dřevinám – hlavně dubům, jedlím, ale také lípám nebo i planým třešním a hrušním,“ uzavírá Robin Ambrož odborný výklad. Míjíme stromy označené modrými a bílými trojúhelníky jako upozornění pro lesní personál. První znamená výskyt dutiny, která může být vhodná pro hnízdění ptačí rodinky, a přikazuje tedy nekácet. Druhá nabádá k tomu, aby tady strom zůstal až do rozpadu a stal se útočištěm pro nejrůznější hmyz a houby.

Míříme k vyhlídce, jejíž souřadnice nechce zástupce šlechtického panství zveřejňovat, aby sem nemířilo příliš zvědavců. Po patnácti minutách chůze se před námi otevře úchvatná scenerie. Skalní ochoz ční nad roklí, na jejímž dně tušíme potok. Všude dokola les. Zřetelná je převaha listnáčů, jejichž koruny mají v tuto roční dobu zářivější odstín než jehličnaté stromy. „Víte, co je tohle? Tady stál milíř,“ ukazuje náš průvodce na kruhový plácek. Výroba dřevěného uhlí sloužila v 19. století nedalekým železárnám. „Výzkum ukázal, že tu býval jeden milíř na dva hektary lesa. Čili pravou divočinu tu budete hledat marně.“

 

Fakta: Aktuální návrh rozlohy národního parku Křivoklátsko už s lesními majetky Colloredo-Mannsfeldů nepočítá. Vymezuje jeho hranice na území, které zabírá zhruba šestinu chráněné krajinné oblasti, jež tu byla vyhlášena v roce 1978. Téměř ze sta procent jde o státní pozemky, na kterých nyní hospodaří Lesy ČR (na zlomku i Vojenské lesy a statky). Co se týče velikosti, zařadilo by se Křivoklátsko do středu žebříčku tuzemských parků: za Šumavu a Krkonoše, před České Švýcarsko a nejmenší Podyjí.

 

Nejste z Prahy?

Kulturák v Broumech je natřískaný, čelit náladám na Křivoklátsku přijeli zástupci ministerstva životního prostředí a hejtmanství Středočeského kraje. „Historie vyhlašování parku je téměř dvacetiletá. Jsme tedy v pokračování kdysi neuzavřeného legislativního procesu. Kdo se tím cítí překvapen nebo dotčen, rád mu předám všechny podklady,“ zahajuje svou řeč náměstek ministryně Vladimír Dolejský. Není to šťastný výkop. „To jste si možná odsouhlasili v Praze! Pořád si melete svou. Nás jste se měli ptát jako prvních!“ ozývá se z davu. Nejhlasitější argumenty proti národnímu parku jsou tři: 1. Omezení pohybu. 2. Invaze turistů. 3. Bezzásahovost, která povede k sežrání lesa kůrovcem.

 

 

Zástupci státní ochrany přírody vysvětlují, že vytyčení zón neznamená návštěvnická omezení. „Mění se jen princip lesního hospodaření,“ říká Jaroslav Obermajer, ředitel regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny. Připomíná rovněž, že vstup mimo značené trasy není v takzvaných klidových zónách povolený už dnes. Jde o území národních přírodních rezervací, což jsou nejpřísněji chráněné kousky unikátních ekosystémů. Na Křivoklátsku jsou čtyři: Týřov (ústí Úpořského potoka), Velká Pleš (bezlesí obklopené sutěmi), Vůznice (na březích potoka roste 450 druhů rostlin) a Kohoutov (pralesovitá bučina, která ovšem leží mimo hranice navrhovaného parku).

Co se týče turistů, mají lidé na Křivoklátsku nepříjemnou zkušenost z doby covidových lockdownů. Lesy, do kterých to mají kousek nejen Pražané, se staly útočištěm automobilových výletníků také z Kladenska, Berounska, Rakovnicka. O to víc teď shromážděné obyvatele rozčílí řeč středočeské radní pro životní prostředí, která zdejším obcím slibuje pomoc při budování záchytných parkovišť. „My vám o nic takovýho nestojíme, jak vám to už máme vysvětlit!“ vykřikne kdosi, načež vstane jeden ze starostů: „Víte proč? Protože to není pro naše lidi. Já jdu po vesnici a lidi se mě ptaj: Starosto, proč jsi udělal tohle. Co budu mít z parkoviště pro turisty? Já stejně parkuju doma ve dvoře.“

Reakce středočeské radní Jany Skopalíkové zaniká v rámusu a potlesku. Slovo si bere další řečník: „Jediné, co tady dneska máme, je klid. Do lékárny je to dvacet kilometrů, do školy deset, poštu brzo zavřou. Přesto jsme tady spokojený. A to jediný, co tady máme, nám chcete zlikvidovat?!“ Mikrofon se opět dostane k náměstkovi Dolejskému: „Budeme se řídit zákonem, tomu věřte. A věřte také tomu, že v demokraciích, které jsou ještě o trochu vyspělejší než ta naše, mám na mysli Německo, byly nejnovější národní parky vyhlášeny přes výraznou nevoli obcí. Protože o národním parku, jak z názvu vyplývá, rozhoduje stát, respektive parlament, nikoli obecní samosprávy.“

Bouřlivější odezvu už toho večera společenský sál v Broumech nezažije. A to ještě přijde řeč na další výbušné téma, což je kůrovec, jehož rozšíření má většina přítomných spojené s bezzásahovým režimem. „Chcete, aby to tady dopadlo jako v Českém Švýcarsku, kde jsou dneska všude jenom mrtvý smrky?“ ptá se řečnicky muž v lesnické kamizole. Náměstek Dolejský se pokusí vysvětlit, že jde o „tlející dřevní hmotu“, která je důležitá pro přirozenou obnovu lesa. Dočká se ale jen dalšího výsměchu: „To nám sem teda poslali odborníky! Nejste náhodou z Prahy?“ odfrkne si manželský pár v poslední řadě. Nepomůže už ani ujištění, že bezzásahovost se bude týkat jen pětiny rozlohy národního parku.

 

Je to i příležitost

Rodina Matuškova si v Broumech nejdříve pořídila chalupu, v roce 2009 tady Martin Matuška rozjel řemeslný pivovar, který záhy slavil úspěch. Dnes už tady žije nastálo. „Nevím, co k tomu říct. Zatím jsem neviděl žádné podklady, takže na to nemám hotový názor,“ říká na úvod. Jeho zaměstnanci kolem nás koulí sudy a tahají basy s lahvemi. Abychom jim nepřekáželi, jdeme si sednout do bývalé autobusové zastávky na návsi – výrobce vyhlášeného piva ji proměnil v obchůdek, o víkendu se tady i čepuje.

Jedenašedesátiletý sládek, který začínal vařit pivo ještě před revolucí v pražském pivovaru U Fleků, uvažuje nahlas: „Co by to mělo za přínos, kdyby tady byl národní park? Chceme tady klády popadaný přes cesty?“ Martin Matuška je vášnivý cyklista, obvykle ujede na jeden zátah kolem padesáti kilometrů. „Mám horský kolo, ale většina chlapů kolem mě si pořídila elektrokolo. Tak jsem to musel udělat taky, abych jim stačil, když vyrazíme spolu,“ vysvětluje a dodá: „Neradi bychom o to kvůli nějakým zákazům přišli.“

Pivo značky Matuška se čepuje ve všech třech broumských hospodách, provoz a údržba pivovaru se neobejdou bez místních řemeslníků. Martin Matuška se i proto snaží pochopit, co vede jeho sousedy k tak příkrému odmítání národního parku, zároveň se vlastním rozumem dobírá i některých výhod: „Je fakt, že kdyby se tolik netěžily stromy a zůstávaly by ladem, prospěje to životu broučků a hub, který na tom tlejícím dřevu můžou žít. Bylo by to tady pestřejší.“ Nakonec svůj postoj shrne takto: „Důležitý je, aby se lidi necejtili odstrčený a neříkali, že se rozhodlo bez nich. Protože pak budou z naštvanosti volit bůhvíkoho, což je blbě.“ Podobný názor mimochodem zastává i další věhlasný obyvatel Křivoklátska – Karel Schwarzenberg, který po revoluci koupil od státu a na vlastní náklady opravil zámek Dřevíč: „V zásadě proti národnímu parku nic nenamítám, nicméně mám pochyby, když se něco takového zřizuje proti vůli místních obyvatel,“ vyjádřil se pro magazín Reportér.

Pivovarníka čeká osobní schůzka s ředitelem středočeské ochrany přírody Obermajerem. „Jsme domluvení, že se zastaví, aby mi všechno vysvětlil. Je to správnej chlap, lidi ho tady berou. A o to víc se ale divěj, proč je potřeba něco měnit.“

Když se má zamyslet, co by mohlo obrátit zdejší mínění ve prospěch národního parku, říká: „Chtělo by to vysvětlit, že jde o prestižní značku, ze které bychom tady mohli něco mít. Že je to příležitost. Lidi by mohli nabízet ubytování pro turisty, prodávat občerstvení, určitě by šly vymyslet i další věci.“ Martin Matuška je rovněž přesvědčen, že obce s dobrým vedením by dokázaly získat i peníze na zlepšení infrastruktury a schopní lidé zajímavou práci. „Nevidím to jednoznačně černě,“ dodává.

 

Fakta: Všechny české národní parky jsou v pohraničí, Křivoklátsko by znamenalo průlom. Nikde jinde ve vnitrozemí se nezachovala tak řídce osídlená oblast s tak dobře zachovalými lesy. Hluboká údolí, tvořená Berounkou a jejími přítoky, se nehodila ke kolonizaci, zdejší lesy po staletí sloužily jako královské lovecké území. Nebýt zvláštního režimu nedaleké lánské obory, kterou využívá Kancelář prezidenta republiky, předpoklady pro národní park by splňovala i ona.

 

Bez lesa bych umřel

„Na první pohled to laik opravdu nepozná,“ reaguje Jaroslav Obermajer na otázku, co je na přírodě Křivoklátska nejcennější. V devadesátých letech pracoval na odboru životního prostředí v Kladně, dnes vede regionální pobočku Agentury ochrany přírody a krajiny pro střední Čechy. S mnohými odpůrci národního parku se dobře zná, protože na Křivoklátsku žije – konkrétně ve Žloukovicích na břehu Berounky.

Z jeho výkladu vyplývá, že vzácná jsou především zákoutí ukrytá v roklích a soutěskách, kde se ani v dobách průmyslového rozmachu nevyplatilo těžit či jinak využívat dřevo. „Terén je tu nebývalé členitý a díky tomu na Křivoklátsku přežívají prvky přirozeného lesa, nebo chcete-li divočiny. Národní park by měl posloužit tomu, abychom takové fragmenty nejen zachovali, ale současně nastartovali i proměnu dalších srovnatelných kousků a propojili je.“

Jaroslav Obermajer se snaží nevyčítat Lesům České republiky jejich přístup. „V porovnání s mnoha jinými svými podniky to na Křivoklátsku dělají příkladně. Ale mají svoji činnost nastavenou jinak. Vyvrátí se strom, tak ho uříznou, pařez zaklopí zpátky. Vypadá to jako maličkost, ale tím se potlačují šance na podporu biodiverzity,“ objasňuje profesionální ochranář. „Navíc používají vysoce efektivní techniku v podobě harvestorů, které dokážou sejmout les jak kukuřičné pole.“

V národním parku – na rozdíl od chráněné krajinné oblasti – přebírá vládu nad lesním hospodařením přímo státní ochrana přírody v podobě správy NP. Zaměstnává desítky lidí, její roční rozpočet se pohybuje ve vyšších desítkách milionů korun. Lesní personál, který zde pracoval dosud, nemusí přijít o zaměstnání, jen bude mít nového šéfa. „V národním parku je v lese zapotřebí naopak víc lidí, průměrná velikost úseku pro hajného je poloviční, protože ta péče je detailnější. Stručně řečeno, je potřeba víc se rozhlížet a míň používat pilu,“ vysvětluje Jaroslav Obermajer.

Náplní národního parku je i vědecký výzkum. „Příroda na Křivoklátsku je díky geomorfologickým podmínkám a mozaice nejrůznějších stanovišť neuvěřitelně pestrá,“ říká šedesátiletý biolog a dodává: „Nemám na mysli jeleny, ale stovky druhů rostlin a hlavně spoustu brouků a motýlů, o jejichž populační ekologii víme hrozně málo. Je náročné – mimo jiné finančně – tyto procesy monitorovat, vyhodnocovat, získávat data.“

Jako ředitel středočeské pobočky má na starosti ještě Brdy, Český kras a Blaník, nejsilnější vztah má ale ke Křivoklátsku. „Vždycky říkám manželce, že až nebudu moct jít za barák do lesa, umřu,“ usměje se. Chápe tudíž obavy, že by národní park omezil volný pohyb? „Kdo přišel aspoň na jednu z debat, které objíždíme, musí už dávno vědět, že návštěvnický režim se zpřísňovat nebude.“

 

Myslivci v pohotovosti

Jedním z iniciátorů starších pokusů o vyhlášení Národního parku Křivoklátsko je František Pelc. Vystudovaný ekolog začínal s politikou v Turnově, odkud pochází. V letech 2002–2006 zasedal jako poslanec ve sněmovně, poté byl tři roky náměstkem ministra Martina Bursíka (postupně působil v barvách ODA, Unie svobody a Zelených). Nyní je dvanáctý rok ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny.

„Když jsme si v roce 2009 nechali udělat průzkum, vyšlo z něj, že dvě třetiny lidí na Křivoklátsku by park spíš chtěly. Dneska se k tomu nahlas skoro nikdo nehlásí, a tak si říkám, co se od té doby stalo, že se to tak změnilo k horšímu. Možná je práce institucí ochrany přírody opravdu zoufalá, třeba nedokážeme komunikovat s veřejností. Anebo je za tím něco jiného?“ uvažuje devětapadesátiletý ochranář.

Při výčtu možných důvodů se zastaví u obav z přívalu turistů. „Auta, rodinky s dětmi, chaos, jasně… To je relevantní. Ale na to mám docela drsnou odpověď: Tak to prostě bude. Lidi chtěj chodit do přírody a je to dobře. Seznamují se tak s důležitými hodnotami, nemusí všichni chodit na fotbal nebo do muzea. Národní parky skýtají navíc velké možnosti vytvořit komfortní podmínky pro usměrnění turistiky.“

František Pelc starostům doporučuje nepředbíhat příslušné procedury: „Teď se blížíme oznámení záměru, mělo by k němu dojít v červnu. Následovat bude devadesát dní na připomínky a šedesát dní na jejich vypořádání. Ale ani po případném vyhlášení parku neztratí obce hlas, naopak. Všechno se bude dělat v součinnosti se samosprávami, které zasednou v Radě parku. Na rozdíl od současné situace, kdy se jich nikdo na nic neptá.“

Zbývá rozklíčovat, co má František Pelc na mysli, když poněkud tajnosnubně pátrá po skutečných příčinách místního odporu k národnímu parku. „Podle mě souvisí s tím, že by tam platila jiná pravidla pro myslivost. Může to tedy vadit nájemcům honiteb, kteří si právo vysoutěžili a o tuto možnost by přišli,“ říká už otevřeně. Dodejme, že střelit kapitálního jelena na Křivoklátsku je pro mnoho lovců životní zážitek.

Naznačenému rozluštění tajenky by nasvědčovala květnová debata v Broumech: podle aut na parkovišti i podle oblečení bylo zřejmé, že v publiku převažují lesáci a myslivci. „Opakuje se to pokaždé,“ říká ochranář Jaroslav Obermajer, který poctivě objíždí každou vesnici, ze které dostane pozvání. „Štve mě, že neřeknou na rovinu, o co jim jde. Místo toho straší se zákazy vstupu nebo naopak hordami turistů.“

Za pronájem honitby platí myslivecké spolky lesním podnikům vyšší stovky tisíc korun. V podmínkách národního parku by tyto smlouvy po vypršení skončily. O zvěř by se starali lovci najatí parkem a šlo by především o výraznou redukci stavů zvěře čili intenzivnější odlov. „Myslivci to nechali dojít příliš daleko. Vysoká je přemnožená a působí v lesích nedozírné škody,“ připomíná Jaroslav Obermajer.

 

Sedm tisíc podpisů

Existují však i odmítači jiného druhu. Jedním z nich je Jakub Majer – rodilý Pražan, který si před časem koupil venkovský dům ve Skryjích. „Mám to tam moc rád a myslím, že jednou tam budu žít nastálo,“ říká šestačtyřicetiletý ředitel společnosti Vafo Praha, která v Chrášťanech na západním okraji metropole vyrábí krmivo pro domácí zvířata.

„Od malička jsem jezdil do Jizerských hor, takže jsem byl svědkem, jak se z nich postupně stává jedno velké sportoviště a celá oblast se přizpůsobuje turistickému využití. Na Křivoklátsku jsem ten pocit najednou neměl. I když i tady je místy přetlak krátkodobých návštěvníků, zachovává si region svůj vesnický život a člověk si tady připadá dál od města, než reálně je,“ říká Jakub Majer.

Když se doslechl o chystaném národním parku, snažil se zjistit, co to bude konkrétně znamenat. „Našel jsem jedinou věc: stránkový leták z roku 2010. Nic jiného. To mě nepříjemně zaskočilo.“ Aby si udělal konkrétnější představu, začal hledat další informace a soustředit je na webu Otevřené Křivoklátsko, který vytvořil. Kontaktoval rovněž samosprávy okolních obcí a došel k názoru, že národní park regionu spíše uškodí. „Systém chráněné krajinné oblasti v kombinaci s maloplošnými rezervacemi, kterých může být klidně i víc, se podle mě osvědčil. A nevidím důvod to měnit,“ říká Jakub Majer.

Vadí mu, jak se stát a kraj chovají k samosprávám a vůbec k lidem, kteří tady bydlí nebo jim Křivoklátsko slouží k rekreaci. Založil proto petiční výbor, v němž jsou starostky Křivoklátu a Karlovy Vsi, a také pražský architekt Tomáš Hradečný, jehož rodině tu patří historický mlýn. Pod peticí, která žádá, aby vláda upustila od záměru národního parku, bylo na konci května sedm tisíc podpisů.

Jakub Majer se obává zejména rozšíření bezzásahového režimu, který by mohl zdejší lesy radikálně proměnit – v jeho očích k horšímu. „Třeba jsou moje úvahy liché. Ale dokud neuvidím přesnější podklady a nenechám si udělat hlubší oponenturu, budu proti parku bojovat,“ kritizuje nepřipravenost politiků a úředníků komunikovat s náročnějšími oponenty.

 

Fakta: Na Křivoklátsku žije zhruba třicet tisíc lidí. Nesouhlas s vyhlášením NP oznámilo třiatřicet obcí, z nichž osmnáct potvrdilo toto rozhodnutí usnesením zastupitelstva. Nevyjádřily se zatím Kublov, Sýkořice, Zbečno a Bratronice. Až na Karlovu Ves (137 obyvatel, podle aktuálních informací bude nakonec z návrhu vyňata) se všechny zastavěné části obcí nacházejí mimo území parku. Některé do něj zasahují částmi katastru, v navrženém území se nachází i několik soukromých nemovitostí.

 

Cítíme politický tlak

Neoficiálním mluvčím starostů z Křivoklátska je Lukáš Kocman – stavař z Jihlavska, který si před osmi roky postavil s rodinou dům v Bělči. V čele radnice je třetí rok. „Nejsme odborníci, kteří by uměli do médií vysvětlit všechny souvislosti a doložit obavy. Ale jsme starostové. A máme odpovědnost za svoje obce,“ říká.

Také jemu se nezamlouvá způsob, jakým jsou zatím podávány informace o chystaném záměru. „Všechno je to ve stylu: Proč to proboha nechcete? Vždyť národní park je to nejlepší, co tady můžete mít! Jenomže když domyslíte všechny důsledky, je to trochu jinak. A nikdo nám naše obavy nedokáže přesvědčivě vyvrátit.“

Právě v Bělči se konalo jedno ze setkání místních starostů s ministryní životního prostředí Annou Hubáčkovou. „Myslím, že jsme jí řekli jasně, jaké informace nám chybějí. A připomněli jsme jí, že dosud všechny besedy se uskutečnily z naší iniciativy. Když jsme se pak sešli za dva měsíce v Praze, ukázalo se, že se nic nepohnulo ani o píď.“

Do katastru Bělče zasahuje Obora Lány, z druhé strany přiléhá Národní přírodní rezervace Vůznice. První území je zcela nepřístupné, do druhého je zákaz vstupu mimo značené stezky. „Co když se v rámci národního parku vytyčí další klidová oblast a zůstaneme tady uvězněni mezi ploty – obrazně i doslova?“ ptá se starosta.

Společně s kolegy ze sousedních obcí nyní zkouší kontaktovat poslance, domluvená už je schůzka v senátním Výboru pro životní prostředí. „Narážíme ale na politický tlak, nejvíc to pociťujeme ze strany středočeské ODS. Vlivným podporovatelem parku je například Petr Bendl, který má bydliště ve vedlejších Bratronicích.“

 

Fakta: Ve státní koncepci ochrany přírody se nápad na vyhlášení NP Křivoklátsko objevil v roce 1998. O deset let později – za vlády ODS, lidovců a Zelených s premiérem Mirkem Topolánkem – byly zpracovány odborné podklady. V roce 2010 většina starostů dotčených obcí návrh po drobných úpravách odsouhlasila. Následovalo meziresortní řízení a vypořádání námitek, zákon o novém parku mířil do parlamentu. Po demisi kabinetu Petra Nečase se proti tomu postavil ministr zemědělství Miroslav Toman.

 

Dravec z nadhledu

Výraznou tváří iniciativy na vyhlášení Národního parku Křivoklátsko je politik Saša Vondra. „Nevím, jestli bylo dobře začít ty debaty takhle zostra. Jestli není rozumnější to v klidu probrat se starosty, identifikovat příznivce a s těmi spolupracovat, odpůrce se snažit víc přesvědčit,“ říká někdejší signatář Charty 77, poradce Václava Havla, velvyslanec, několikanásobný ministr a momentálně europoslanec a místopředseda ODS.

Dává k dobru svou zkušenost s vyjednáváním o umístění amerického radaru v Brdech: „Nejdřív jsme všechno objeli, abychom zjistili, who is who. Třeba starostové Spáleného Poříčí nebo Strašic byli jednoznačně příznivci. Pak tam ale byli zapřisáhlí odpůrci placeni Moskvou, jako starosta Trokavce. A na tohle je potřeba být opatrný, protože motivace nepřátel poňoukaná postranním zájmem, to je vždycky silná rozbuška a veřejnost to může snadno zhysterizovat.“

Podobný dojem má vystudovaný přírodovědec a autor diplomové práce Geomorfologie vlhošťské části Polomených hor (PřF UK, 1984) i z dosavadního dění na Křivoklátsku. „Přijde mi, že na ty veřejné mítinky svolaj svoje kamarády hlavně místní lesáci a myslivci, kteří národnímu parku nikdy nepřáli. Takže je dopředu jasné, jaká tam bude atmosféra. Má to na starosti ministerstvo životního prostředí, nechci jim radit, ale podle mě šlo zvolit strukturovanější přístup. Takhle si sami naběhli na vidle a dostali se do defenzivy.“

Co se týče přírodního bohatství Křivoklátska, má Saša Vondra jasno: „Charakter toho biotopu je unikátní. Jde o nížinné smíšené lesy s dramatickou geomorfologií a nic takového zatím jako národní park nemáme – notabene ve vnitrozemí.“ Co se týče bezzásahového režimu, doporučuje střídmost: „Doufám, že ministerstvo bude postupovat racionálně, nemusíme taková území maximalizovat. Stačí kvalitněji chránit věci, které tam už jsou, a zajistit jejich budoucnost.“

Vondra rovněž připomíná, že Česko má ze všech zemí střední Evropy procentuálně nejmenší plochu národních parků. „Nevím, proč bychom měli mít méně takto chráněných území než třeba Maďarsko. Vzhledem k našim přírodním krásám je to ostuda.“ Má na Křivoklátsku své oblíbené místo? „Jasně. Kousek od Týřova hnízdí orel mořský a dobře se dá z tamních skal pozorovat, protože na něj nemusíte koukat z podhledu,“ říká vášnivý ornitolog.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama