Nesamozřejmý mír

Některé věci jsou pro nás tak samozřejmé, že si jich všimneme, teprve když o ně přijdeme. Třeba vzduch: obyčejné, průzračné nic, které dýcháme odmalička. Vždycky tu byl a vždycky bude. Ale stačí se potopit pod vodu a po pár vteřinách si člověk uvědomí, že vzduch má něco do sebe. Pět minut pod hladinou přesvědčí i největšího skeptika – pokud se mezitím neutopí.

 

Válka jako norma. Přednáším už dvacet let na New York University kurz „Evropská bezpečnost po studené válce“. Snažím se studentům ukázat, jak mimořádné období prožívá Starý kontinent po roce 1989: poprvé od zániku Římské říše je v Evropě – alespoň v té naší, unijní – mír. ^/1 (poznámka pod čarou na konci článku) Protože evropské dějiny od 5. století do roku 1989 jsou seznamem válek. Na území dnešní Evropské unie nenajdete v období mezi vypleněním Říma a pádem železné opony jediný rok, kdy by panoval skutečný mír, kdy by se někde (od Řecka po Irsko, od Portugalska po Pobaltí) neválčilo, ani se přinejmenším armády nechystaly na válku příští.

Od stěhování národů (spadajícího do éry mnohem příhodněji nazývané Dark Ages, temný věk) a válek germánských a slovanských kmenů přes Vikingy a Avary, nekonečné boje italských městských států, stoleté války Anglie s Francií, Španělska se všemi, válek německých, švédských, polských a uherských až po moderní masakry první a druhé světové války: tohle je, bohužel, naše přirozenost. Jistě, občas přišlo příměří, například po třicetileté válce nebo válkách napoleonských, kdy už byli všichni příliš znaveni, aby udrželi v ruce meč. Ale to nebyl mír, jen oddech a příprava na další boje.

V učebnicích se často konec války nazývá klid zbraní; žádný eufemismus, jen popis reality. I v letech naprostého vyčerpání po roce 1815 francouzský generální štáb chystal nástupní plány proti Anglii, Prusku a Španělsku – kdyby tak nečinil, neplnil by svoji roli. Také patovou situaci po roce 1945 nejpřesněji označuje pojem studená válka. Na vysoké škole nám v rámci vojenské přípravy řekli, že ve válce budeme mít životnost několik minut. Vedení Československé lidové armády propočítalo, kolik desítek tisíc mladých Čechů a Slováků zemře v prvních okamžicích třetí světové války, podobně jako své plány hotovil jen pár set kilometrů od nás štáb bundeswehru.

Dnešní mír uvnitř Evropské unie je naprosto v rozporu s posledními patnácti stoletími evropské historie. Kdybych vám řekl, že česká armáda teď hotoví plány k útoku na Polsko či Německo, asi byste mě zdvořile poslali k lékaři. Přitom právě tohle byla základní náplň práce jakéhokoli branného uskupení zde v českých zemích za půl druhého tisíciletí: buď krvácet v lítém boji se sousedy, nebo si lízat rány a shánět zbraně na srážky příští. Třetí možnost není – Tertium non datur.

Dějinám navzdory dnes zažíváme stav, kdy Německo nechystá válku proti Francii, Itálie proti Španělsku, Dánsko proti Švédsku či my proti Rakousku. Než namítnete, že to je přece samozřejmé, dovolím si připomenout příměr se vzduchem. Ano, evropský mír je pro nás dnes samozřejmostí. Dobře se nadechněte.

 

Poslední ze tří jistot. EU se upíná ke třem oporám, ještě před pár lety považovaným za nezpochybnitelné. K víře, že propojená planeta je pro všechny lepší než svět rozkouskovaný. K naději, že západní model pouhou svou přitažlivostí promění ostatní mocnosti k lepšímu. A k jistotě, že v (naší) Evropě už nikdy nedojde k válce.

Stačily dva roky a leccos je jinak. Svět s minimem hranic, přes které snadno proudí zboží a lidé, skončil v březnu 2020. Ruská válka proti Ukrajině nám od února 2022 ukazuje, jak přitažlivost Západu vnímají paranoidní a zaostalé státy. Zbývá nám to poslední – mír uvnitř Evropské unie.

Připomeňme si, jak rychle se vypařily první dvě představy.

 

Konec just in time z druhého cípu světa. Je příliš brzy rozsoudit, zda globalizace skutečně zemřela, jak se radují její odpůrci, či se pouze nachází na jednotce intenzivní péče, jak doufají její stoupenci. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky (květen 2022), svět ještě funguje na pohled podobně jako před deseti lety: komponenty pro nový iPhone vznikají v mnoha zemích a kompletují se v další, stejně jako nová škodovka má stále v sobě součástky vyrobené tisíce kilometrů daleko.

Jenže veškerá tato spolupráce napříč kontinenty byla možná díky otevřeným hranicím. V březnu 2020 se většina států světa uzavřela do sebe a mnohdy zakázala i pohyb uvnitř svého teritoria. Pamatujete, jak ze dne na den zmizel Schengen? Můžeme se donekonečna přít, zda reakce na covid-19 byla úměrná, či přehnaná, jedno je jisté: propojený svět zmizel. Desítky milionů lidí uvázly daleko od rodin a složitě se dostávaly domů – námezdní dělníci z Perského zálivu zpět do Pákistánu či na Filipíny, obchodníci z Tokia či Pekingu do New Yorku a Paříže, turisté, vědci, studenti. Viděl jsem, co práce stálo zařídit evakuační lety z beznadějně uzavřených zemí – z Nového Zélandu, Peru, Jižní Afriky, Indonésie… ^/2 Až bude jednou někdo psát letopisy rozpadu (či přerodu) globalizace, neměl by v nich chybět prvek osobní zkušenosti lidí, kteří najednou stáli na letišti bezmocně s pasem v ruce a nevěděli, zda a kdy se vrátí ke svým blízkým. Pro mnohé to byl šok. Možná o něm nemluví, ale napříště každé jejich významné životní rozhodnutí bude tímto zážitkem ovlivněno.

Souběžným překvapením pro občany i státy byl návrat úředních bariér v ekonomice. Zákazy vývozu a přídělový systém přesvědčivě ukázaly, že win-win („vítězí všichni“) funguje pouze v čase dostatku; jakmile je něčeho málo, platí win-lose („moje výhra je tvoje prohra“). Evropská unie zjistila, kolik životně potřebných věcí už nevyrábí: roušky a respirátory, léky, plicní ventilátory… Především však pocítila, jak málo na ní záleží okolnímu světu.

Tahle lekce byla bolestivá, leč účinná: politici jednotlivých členských států, přinucení poníženě vítat na letišti letadla s rouškami z Číny, bystře pochopili, že v jednotě je síla. Odtud pramenila ochota spojit se v nákupu vakcín a pod vlajkou EU27 tvrdě vytlačit všechny ostatní zájemce (krom ještě ostřeji hrajících USA): tuhle brutální – a brutálně úspěšnou – akci jsme my Evropané přešli vděčným mlčením. Aspoň ex post si však přiznejme, že naše Unie, ten nejhlasitější vyznavač globalizace, v zimě 2020/21 naprosto bez rozpaků zachraňovala nás, aniž by se ohlížela na lidi ve třetím světě. Je to v pořádku, od toho EU máme, aby se starala o svoje občany. Nicméně až bude zase v Bruselu (podobně též ve Washingtonu) někdo vyprávět, že jsou si na Zemi všichni lidé rovni a každý lidský život má stejnou cenu, připomeňte mu, že v době, kdy měla EU (a USA) proočkovanost vysoko přes 50 procent, většina světa byla mezi jedním a pěti procenty. Naštěstí covid-19 nezabíjel zdaleka tolik, jak se někteří obávali, a propastný rozdíl v distribuci vakcín nevedl k masovému vymírání v Africe, Asii či Latinské Americe. Právě tam si ale tuto lekci o reálném významu našich slov univerzální lidská práva dobře zapamatovali – nedivme se proto, že v OSN tak často hlasují proti Západu. Mají nás plné zuby.

Světový obchod se nezastavil: oceány dál brázdí obří lodě, na které se vejde dvacet čtyři tisíc velkých kontejnerů, ^/3 letecké společnosti obnovily značnou část svých linek. Současně zůstávají šrámy, jejichž následky nahlédneme až po čase. Uplynulo dvacet sedm měsíců a Čína je stále uzavřená; Austrálie se otevřela téměř po dvou letech; Evropané se do USA dostali poprvé po více než roce a půl. Naučili jsme se nové slovo: lockdown. A znejistili jsme. Jako bychom kolektivně tušili, že po covidu přijde další rána.

 

Zmlaťte premianta. Evropa je nejbohatším kontinentem planety Země. Jistě, na světě se najde řada podobně zámožných států, od USA přes Katar po Japonsko a Austrálii. Miliardáře mají i v Nigérii nebo Brazílii, zatímco v počtu rolls-royců na čtvereční kilometr vítězí Hongkong. Ovšem rozsahem majetku a postavením střední třídy jsme unikátní. Podobnou míru osobních svobod mají mnohé země Západu, ale málokterá má stejně velkorysý systém sociálního zabezpečení. Často zmiňovaná zpráva Světové banky z roku 2012 tvrdí, že v EU žije pouhých 7 procent globální populace, avšak podíl EU na sociálních výdajích celého světa činí 58 procent. ^/4 Od té doby se objevila řada publikací debatujících o tomto údaji – namátkou například někdejší britský ministr financí George Osborne řekl, že podíl EU dělá 50 procent světa. ^/5 Vzápětí vyšla polemická analýza trvající na tom, že podíl EU činí 54 procent. ^/6 Jelikož patřím – spolu s vámi – k těm sedmi procentům vyvolených, čtou se mi polemiky na téma „užíváme 50 procent světově rozdělovaných sociálních výdajů, nebo spíš 58 procent?“ lépe než zbylým 93 procentům lidí na Zemi.

Nelze se divit, že jsme my Evropané – jak „obyčejní lidé“, tak elity – uvěřili, že svět náš model svoboda a bohatství obdivuje a dříve či později zkusí imitovat. Analogickou iluzí ostatně trpěla i americká vláda, když pomáhala Číně do Světové obchodní organizace naplněna vírou, že zbohatnuvší Říše středu bude přítelem USA.

Jenže jsme zapomněli zkušenost ze školních dní. Když máte ve třídě premianta, výrazně předčícího zbytek žáků, může nastat dvojí reakce. V ideálním případě jsou spolužáci motivováni k lepším výsledkům a nadaný jedinec táhne nahoru celou třídu. Mnohem častěji se ale kolektiv už dávno smířil s tím, že nebude mít na vysvědčení samé jedničky, a šprtovi udělá ze života peklo. Je snazší někoho šikanovat než se po večerech učit matematiku.

Samozřejmě nejsladší odměnou by bylo premianta zmlátit – řečeno jeho jazykem, udělit mu lekci. To se Rusku nejspíš nepodaří, NATO je silnější. Ale může nám aspoň dát jasně najevo, že netouží přidat se k naší části světa, hrát podle našich pravidel. Rusko válčí s Ukrajinou, ale v konfliktu je s celým Západem. S tím Západem, který Moskvě pouhým svým bytím připomíná její vlastní nedostatky. (Máte doma ruskou televizi, ve škole ruský počítač, v garáži ruské auto, na sobě ruský oblek?) Kromě surovin – těmi ho příroda nadala velkoryse – nemá Rusko prakticky nic, čím by nás zajímalo v době míru. Přiznejme si, že nejradši tu velkou zemi prostě ignorujeme. Válka či vyhrožování válkou (viz Putinovy připomínky jaderné spouště) jsou pro Rusko způsob, jak být pro Západ nepřehlédnutelné. Druhou možností by bylo pomalu, bolestivě modernizovat zemi, vyrábět věci, které kupuje celý svět, a postupně, trpělivě, desetiletí za desetiletím pronikat mezi nejvýznamnější ekonomiky světa. Tudy se na špičku světa prodrala Čína: prací. Rusko na tuhle cestu nakročilo po zániku SSSR, ale po čase seznalo, že mu tento způsob nevyhovuje.

V Kremlu už dávno pochopili, že Rusko může být významným evropským hráčem pouze v případě, že skončí mír uvnitř EU. Měli bychom to pochopit i my.

 

Všední mír. Můj táta se vrátil v květnu 1945 z nucených prací. Bylo mu šestnáct, vážil čtyřicet kilo a po osmi měsících v lágru ho nepoznali ani rodiče, ani sourozenci (byl ze sedmi dětí).

Na sklonku života jenom ležel a přál si umřít; pak přišel 24. únor 2022. „Je válka,“ řekl, když jsem za ním toho dne přišel. „Víš to?“

Ujistil jsem ho, že ano.

Dal mi dva úkoly. Abych zasadil jabloň a aby moje děti nezažily válku.

Jabloň jsem zasadil na jaře, pár dnů po jeho smrti. A napadl mě příměr o něčem tak všedním, jako je vzduch.

 

 

---

 

^1/ Zdůrazňuji rozdíl mezi EU a zbytkem kontinentu – na něm pokračovaly obvyklé evropské dějiny, jak jsou po staletí zvyklé: války ve Slovinsku (1991), Chorvatsku (1991–1995), Bosně (1992–1995), Podněstří (1992), Kosovo (1998–1999) a samozřejmě agrese Ruska proti Ukrajině (2022–?).

 

^2/ My Češi nejsme zvyklí chválit, zato reptání nám jde skvěle. Dovolte mi tedy, abych zde ocenil úsilí kolegů z ministerstva zahraničních věcí a našich ambasád ve světě. Vyjednat lety, které odvezly uvázlé občany ČR z Manily, Sydney, Perského zálivu a mnoha dalších destinací, byl mimořádný výkon.

 

^3/ „Top 10 World’s Largest Container Ships In 2022“, Marine Insight, 13. února 2022. Online, https://www.marineinsight.com/know-more/top-10-worlds-largest-container-ships-in-2019 (sic!), stránka navštívena dne 20. března 2022.

 

^4/ „Golden Growth: Restoring the Lustre of the European Economic Model“, World Bank, 2012. Tabulka je na str. 18 (celá studie má 514 stran). Online, https://www.worldbank.org/en/region/eca/publication/golden-growth, stránka navštívena dne 10. října 2020.

 

^5/ „Extracts from the Chancellor‘s speech on Europe“, George Osborne na konferenci Open Europe, 14. ledna 2014. Online, https://www.gov.uk/government/speeches/extracts-from-the-chancellors-speech-on-europe, stránka navštívena 26. ledna 2022.

 

^6/ „Does Europe account for half of the world‘s welfare spending?“, Full Fact, 16. ledna 2014. Online, https://fullfact.org/europe/does-europe-account-half-worlds-welfare-spending, stránka navštívena 26. ledna 2022.

 

 

 

Václav Bartuška se narodil v roce 1968. Coby student žurnalistiky patřil k vůdcům revoluce v roce 1989. Ve svých 21 letech se stal členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. O svých zkušenostech z práce v komisi napsal knihu Polojasno. Pracoval jako reportér, vykonával funkci generálního komisaře české účasti na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru, později vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií. Od roku 2006 je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti.