Robert Kodym: Chtěl bych spát na starých kořenech

Kultura

Robert Kodym dává jen minimum rozhovorů. Je introvertní, kolem sebe mívá zvláštní, tajuplnou hradbu. Nedávno navíc strávil dva měsíce v léčebně, takže jsem netušil, jak bude rozhovor probíhat, ale Robert překvapil – usmíval se, vyzařoval klid, s potěšením vzpomínal a občas žertoval, bylo nám dobře. Jen párkrát omluvně konstatoval, že i když miluje český jazyk, některé své pocity a zážitky zatím nedovede vtěsnat do slov.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Dlouho jsem o tobě přemýšlel, Roberte, a teď zkusím říct, za jakého člověka tě považuju.

No dobře, ale já se skládám z mnoha ingrediencí a pro lidi to obvykle nebývá čitelné. Zkus.

 

Určitě jsi celoživotní fanatik hudby; taky citlivý, romantický člověk. Ale pak mám třeba pocit, že sis nikdy nebyl úplně jistý tím, kam vlastně patříš.

To je zajímavý – řekneš příklad?

 

Klidně několik. Jsi rodák z Prahy, ale jako bys tam svou podstatou nepatřil, táhlo tě to z města. Ostatně, nakonec jsi skončil na venkovském zámku...

Přemýšlím, čím to je: asi tím, že lidstvo ve městech žije poměrně krátce, pominu-li ta velká starověká, kterých byla hrstka. Pro mě je trochu nepohodlné být někde obklopený davem a vnímat myšlenky milionu lidí najednou.

 

Alespoň jako klukovi ti město vyhovovalo?

Pubertální testosteron způsobuje fakt, že jsou kluci ve městech rádi – dospívání je druhem deviace. Teď bydlím na vesnici, ale za definitivní nebo ideální to stejně nepovažuju. Úplně nejlíp bych se cítil v chaloupce postavené kolem starého stromu, na jehož obnažených kořenech bych spal; nebo bych měl poustevnu přímo v dutém kmeni.

 

V jaké lokalitě?

To je jedno. Ale často se mi vybavuje fotka, na které sedí mystik Eduard Tomáš s manželkou na zápraží své chaty, obklopen přírodou. Nevím, kde to je, ale třeba tam.

 

 

Kousek za Prahou, u Jílového... O poustevně mluvíš proto, že jsi introvert?

To určitě jsem, ale extrovert občas taky – každopádně myslím, že stromy bývají moudřejší než lidé, a proto mě tak přitahují.

 

Máš nějaký svůj strom?

Vztah mám hlavně k těm hodně starým a nedávno jsem se v jižních Čechách seznámil s jedním dubem, kterému jsem dal jméno Stará láska. Jen nevím, jestli je to zajímavé pro vaše čtenáře.

 

Je. Čím si tě ten dub přitáhl?

Normálně – tím, že mluví. Takže si povídáme, navzájem se objímáme. Já pronikám do jeho struktur a on do mých.

 

Je pro tebe víc dub, nebo třeba sekvojovec obrovský?

Všechno je to úžasný.

 

A byl bys ochotný odletět jenom kvůli sekvojovci do Kalifornie?

Prakticky bych to spojil ještě s jinými věcmi, ale jo, s potěšením – ještě nikdy jsem v těch úžasných národních parcích nebyl.

 

Přitom s Lucií jste Ameriku procestovali...

Jo, ale to bývá taková rychloponorka. Podzim 2002: úžasný. Jenom to s turistikou nemělo nic společného – prostě kapela na americkém turné.

 

Tvoje podvědomí vyhrklo slovo ponorka – a já mám pocit, že jste tehdy opravdu mívali napjatější vztahy.

Kapela Lucie v klasickém čtyřčlenném obsazení, to byly vždycky takové více či méně kohoutí zápasy. Zvláštní mix chemičky a elektrárny – ale lidi to měli rádi a já jsem zase upřímně rád, že tady letos budeme už třicet sedm let.

 

Rozumím: historii počítáš od roku 1985, ačkoli David Koller přišel o dva roky později.

Když Lucie roku 1989 začala být známá, příliš jsme nemluvili o tom, že měla ještě o dva roky dřív jiného zpěváka a další členy. Chtěli jsme nejspíš vypadat, jako bychom zničehonic vyrostli na zelené louce.

 

Tím prvním zpěvákem byl, připomeňme, Michal Penk.

Dohromady jsme se dali v září 1985 a první koncert měli začátkem roku následujícího.

 

Mohl bych znát nějakou píseň z té doby?

Pravděpodobně znáš přinejmenším tu, která se jmenuje Lucie, a tehdy ji perfektně zpíval právě Michal – já jenom vokály.

 

Když mluvíš o Penkovi, lesknou se ti oči.

Jo? Asi proto, že to je úžasnej, Bohem políbenej interpret i autor. Moc si ho vážím...

 

Raději nic nevlastnit

Pokud vím, v dětství jsi hodně četl, hledal poklady, zajímala tě historie... Váhal jsi pak nějakou dobu, jestli je muzika nejlepší cestou?

Lákala mě archeologie – dodnes miluju to vzrušení, které člověk zažívá, když něco objevuje. Jenom už k objevování nemám moc příležitostí.

 

Na zámku se přece může skrývat ledacos.

To zase jo. Zajímavé bylo hledání a následná záchrana nástěnných barokních maleb, o kterých dávno nikdo nevěděl – úplná detektivka. Když má někdo barokní obraz v rámu, může ho odnést do aukce a dostat za něj pár set tisíc korun, ale nástěnné malby stejné umělecké hodnoty se často ničí. V polích stojí kaple, ve které když rejpnu nožíkem, pod nátěrem je zjevně barokní výmalba – ale o pár let později zjistím, že tu kapli někdo opravil bez restaurátorského průzkumu. Místní umělci se báječně seberealizovali, celé to obouchali a nevědí, že zničili obraz starý tři sta let.

 

Kdyby ses narodil o pár let později a mohl studovat vysokou školu ve svobodných poměrech, tak co myslíš – hlásil by ses na nějakou historii nebo archeologii?

Nevím. Já zároveň odmalička miloval hudbu. Dokonce i střední proud, který hráli v rádiu a televizi, ale brzy jsem poprvé slyšel rokenrol, snad Chucka Berryho, a bylo to tak vzrušující, že mít chlupy, stojí mi po celém těle. Když mi bylo třináct, vyprosil jsem si elektrickou kytaru, testosteron způsobil, že jsem se stal divočejším, a najednou jsem byl na cestě rockového kytaristy. Určitě mě lákala i nějaká ta filozofická fakulta, ale na světě je spousta krásných věcí a člověk za jeden kratičkej život nemůže dělat do hloubky všechny. I když archeologie, ta mě přitahuje pořád. I přírodověda.

 

Myslíš stromy?

Jako kluk jsem spíš přemýšlel, jestli se nestát ornitologem. Vidíš to – archeologie a ornitologie, takové klidné profese. A já si naopak vybral neklidnou.

 

Co rybaření?

To mám taky rád, ale nejlepší je, když člověk nic nechytí, a tím pádem nemusí nikomu ubližovat. Spíš než rybář jsem potápěč – i když momentálně nepraktikující.

 

Kdy tě potápění začalo zajímat?

V dětství, když jsme se s dědou koukali na dokumenty Jacquese Cousteaua; četl jsem i jeho knihy, prožíval pátrání po vraku galeony Nuestra Señora de la Concepción. V Chorvatsku jsme se pak jednou s Michalem Dvořákem z Lucie podívali v hloubce dvaačtyřiceti metrů k vraku obrovské obchodní lodi, která se potopila roku 1890 – byla zabořená do dna, ale nakloněná, takže mezi bokem a kýlem zůstala z jedné strany jen úzká štěrbina, kterou jsem proplouval a představoval si, že když se ta loď ještě trochu pohne, nikdy mě tam nikdo nenajde – zvláštní pocity... Pod hladinou si připadám jako na jiný planetě a moc se těším, až budou vyrábět ještě dokonalejší brýle pro virtuální realitu, které už mozek úplně oblbnou a já se s nimi projdu třeba po Titaniku nebo po Měsíci.

 

Opravdové potápění už se tě netýká?

Snad jo, protože mám spousty známých, kteří toho pod hladinou zažili třicetkrát víc – můj život potápěče mi zatím připadá promarněný. Nedávno jsme byli na dovolené a já si aspoň koupil podvodní skútr, který tě táhne a nespotřebováváš zbytečně kyslík – i tohle může být adrenalin, ale nejradši mám, když si v nějakých dvaceti metrech lehnu na písčité dno a chtě nechtě tam medituju. Všechno se zastaví, vnímáš jen energii moře. Fascinuje mě, že to je jeden organismus, který obepíná planetu; takové zvláštní zvíře, složené z mnoha dalších organismů.

 

Chtěl by sis pořídit domek u moře?

Ani ne. Mně se už nechce vlastnit další věci, protože s tím pak míváš spoustu starostí. Lepší je nic nevlastnit.

 

Tohle tě naučila koupě a nekonečná rekonstrukce zámku?

Taky. Zámku ale nelituju, protože jsem tím chtěl poslat pohrdavý vzkaz totalitnímu systému, který zapříčinil, že bylo přes tři sta panských sídel srovnaných se zemí a nezbyl po nich ani kus zdi. Proto jsem si řekl, že se pokusím dát dohromady aspoň něco z toho, co bolševickou éru se štěstím přežilo. Ale potřeboval jsem to i já osobně. Až do třiceti jsem se zabýval jen hudbou, která je nehmotná a neviditelná. Tím velmi hmotným barákem jsem to vyvážil.

 

Slavní, ale chudí

Se kterým dědou jste sledovali podmořské dokumenty?

S maminčiným tatínkem Josefem Polákem, to byl rod pocházející ze Skutče. Dobře hrával na housle, chodil do nich s Tondou Devátým, což pak byl i známý dirigent, ale mému dědovi rodiče zakazovali, aby třeba doprovázel němé filmy v kině – z toho důvodu potom lpěl na tom, aby mi, proboha, ti moji nezakazovali kytaru. Housle měl rád celý život, ale nemohl se s nimi realizovat podle svých představ.

 

Tvůj druhý děda byl známý pražský holič: jmenoval se Emanuel Kodym, pročež se módnímu účesu v padesátých letech říkalo „na Emana“.

Stříhal i „na Havla“, holičství měl na Havelském náměstí a byl takovou pražskou Vivienne Westwoodovou účesů své doby. Chodívali k němu Karel Gott, Jiří Suchý, známí herci, sportovci, a dodnes se mi stává, že někteří staří lidé řeknou: „Jé, ty se jmenuješ Kodym? To já znal jednoho...“ A začnou vyprávět o dědovi Emanuelovi.

 

Tobě nehrozilo, že dostaneš jméno Emanuel?

Myslím, že ne, i když je pravda, že tatínek se jmenuje Emanuel Oldřich Kodym, dědeček byl Emanuel Štěpán Kodym, pradědeček Štěpán Emanuel Kodym... Ale já se jmenuju Robert, protože maminka měla v mládí oblíbeného francouzského dětského herce a později dirigenta jménem Roberto Benzi, který mimochodem dodnes žije. Nebýt jeho, jmenuju se jinak.

 

A žádné další jméno nemáš? Nejsi pokřtěný?

Jsem. Je to dost intimní, ale dobře: jsem Robert Maximilián.

 

Maximiliána sis, přepokládám, vybral sám; až v dospělosti.

Jasně.

 

A podle koho?

Inspirací mi byl Maxmilián Kolbe – polský kněz a mučedník, kterého v Osvětimi popravili, když nabídl svůj život výměnou za milost pro jiného vězně, který měl doma malé děti... Ale spíš mi řekni ještě nějaký příklad toho, kdy jsem si podle tebe neměl být jistý tím, kam přesně patřím.

 

Když jste v půlce osmdesátých let začínali hrát, hodně jsi podle mě váhal, jestli se vydat cestou oficiálního popu, nebo podzemního punku.

Nejdřív jsme chtěli mít kapelu, která bude dělat super kvalitní pop, a tak jsme s kamarádem P.B.CH. založili Lucii. No a potom, na jaře 1988, jsme s kamarády Ádou Vitáčkem a P.B.CH. založili další kapelu, Wanastowi Vjecy, protože mě čím dál víc frustrovalo vědomí toho, v jaké totalitní a svázané zemi vlastně žiju, což mě přitáhlo k punkrocku. Wanastowi Vjecy sloužily jako ventil – třeba skladba Tak mi to nandej byla mým vzdorem vůči policajtům, kteří nás tehdy občas zmlátili.

 

Vlastně je zajímavé, že vám to před převratem procházelo.

Nástup pana Gorbačova způsobil, že už cenzura nebyla tak hustá, a i z těch policajtů na ulici se nám najednou svíraly zadky o něco míň.

 

A který z těch dvou přístupů ti byl bližší?

Když ti to řeknu očima sedmnáctiletého Roberta, líbilo se mi, co se děje na Západě; tehdejší rockový kapely. Představovali jsme si, jakej mají úžasnej, vzrušující život.

 

Kdo byl tvým idolem?

Idolů postupně přibývalo. Od raného dětství mi dospělí pouštěli desky Beatles, Simona s Garfunkelem nebo Karla Kryla, ale když mi bylo nějakých těch sedmnáct, přečetl jsem si v časopise Melodie článek Petra Dorůžky na téma Nová vlna – konkrétně psal o kapelách King Crimson a Talking Heads. Já věděl, že se s Petrem Dorůžkou zná můj táta, byli vlastně sousedi na pomezí Braníku a Podolí, a tak jsem tátu požádal, jestli by mi od něj nějaké ty nahrávky nesehnal. Opravdu je přivezl a hlavně King Crimson byli zásadní. Hodně mě ovlivnili a řekl bych, že mě zvlášť při aranžování písniček inspirují dodnes... No a brzy nato, v období vzniku Lucie, jsme už hodně sledovali MTV.

 

Drtivá většina Čechů vůbec netušila, že taková televize existuje!

Já tehdy téměř bydlel v kavárně Slavia, ze které jsme v noci chodívali přes most do baru Olympie, kde měli barevnou televizi s videem a pouštěli nahrávky z MTV, takže jsme koukali na drahý videoklipy a obdivovali kapely typu Duran Duran, Police nebo třeba U2, které nás v počátcích Lucie inspirovaly. Pořád jsme si říkali: Sakra, proč to na Západě jde a u nás jsme sto let za opicema? Tehdy jedinkrát jsem cítil potřebu vymezovat se vůči českým muzikantům o generaci nebo dvě starším.

 

Kterým, vzpomeneš si?

V naší první skupině, která se ještě jmenovala Prášek, jsme měli písničku, ve které jsme dehonestovali Míšu, Péťu, Standu a Víťu.

 

Takže Michala Davida, Víťu Vávru...

... a Hložka s Kotvaldem – vytáčely nás Holky z naší školky. Dnes už mi naopak vadí zbytečná řevnivost mezi uměleckými žánry, protože skoro ve všem se dá najít nějaká krása, vezmi si třeba dechovku: ta byla punkrockem druhé poloviny devatenáctého století a František Kmoch velkým rebelem.

 

Pak přišla revoluce, euforie, svoboda, ale pro Lucii zároveň obrovská popularita, která může znamenat i nesvobodu.

Bylo to nečekaný, úžasný, nemůžu si na nic stěžovat. Začal kapitalismus, ale my ještě nechápali, o co jde, tak jsme byznys dlouho nechávali stranou, a tím pádem si jím nekazili život. To se změnilo až časem – když jsme zjistili, že na nás jiní vydělávají miliony korun... Zpětně vzato to je asi dobře. Byli jsme slavní, ale zároveň pořád relativně chudí. A ono by nebylo zdravý, kdybychom v té době měli velké peníze.

 

Jak jsi zvládal ten skok z klubů na stadiony?

To nebyl radikální skok, spíš pozvolný proces. Dnes bývá skvěle hodnocené období desky Černý kočky mokrý žáby, ale ta když nám na podzim 1994 vyšla, jeli jsme ještě kulturákovou šňůru. Teprve na jaře dalšího roku za námi kdosi přišel s tím, že bychom mohli hrát v plzeňském Lochotíně, kam přišlo čtyřiadvacet tisíc lidí, a takhle postupně se ty změny daly přežít.

 

Ale stejně, coby introvert jsi byl najednou pořád na očích...

Je fakt, že jsem si tou dobou pro jistotu pořídil brejle, kterými člověk vidí i za sebe, ale byly to jen akutní stresy, chvilkové hysterie, nic strašného. Větším problémem tehdy bylo, že například já jsem neměl žádné zkušenosti a nevěděl, že je potřeba věci líp plánovat. A asi nejenom já. Všichni v kapele jsme se chovali jako workoholici a lidi s tímhle postižením nakonec můžou ubližovat svému okolí, svým rodinám, sami sobě navzájem... Podle mě by každá rozjetá kapela potřebovala mít v týmu psychologa, protože u ambiciózních umělců často zjistíš, že v sobě potřebovali ucpat nějakou díru. Když se podíváš na minulost lidí, kteří v populární hudbě významně uspěli, často najdeš třeba problémy v dětství – člověk je k něčemu předurčený a zároveň poškozený nepříjemným prožitkem, díky kterému má z čeho čerpat.

 

Ty sis v sobě nesl nějaký traumatizující zážitek?

Když mi bylo deset, rodiče se rozvedli, což bylo špatný – možná i to mělo podíl na tom, že jsem se tak vrhl na hudební dráhu... No a v těch devadesátých letech potom samozřejmě přicházely chvíle, kdy jsem už byl unavenej, a to i z toho důvodu, že když žiješ jen mezi pódiem, hotelem a případně barem, jaksi ti docházejí inspirativní témata pro tvorbu.

 

Dostal ses někdy i do situace, kdy se ti profesionální muzikantství zošklivilo?

Ne, láska k hudbě měla nakonec vždycky navrch. Byl jsem třeba naštvanej na konkrétní lidi kolem sebe, ale na múzu Euterpé nikdy... Devadesátkama jsem nakonec už byl přesycenej, ale pak mi právě prospělo, že jsem začal opravovat ten starej velkej barák. Hodně času jsem zároveň věnoval studiu historie, budování knihovny, mimo jiné jsem se taky rozhodl důsledněji věnovat staré, takzvaně vážné hudbě. Našel jsem si prostě víc času na to, abych naplňoval chutě po poznání.

 

A workoholismus vymizel?

Pevně věřím, že jo, protože se snažím být zdravej. Spousta lidí si tenhle termín pořád ještě překládá jako poctivou pracovitost, ale ona je to nemoc.

 

Kolik zhruba svazků je dnes ve tvé knihovně?

Nepočítám je, ale mnohonásobně víc než v devadesátkách – řekl bych, že třeba tři tisíce.

 

Bavilo by tě pracovat v antikvariátu?

To asi jo. Nebo být starožitníkem.

 

Prodavač tohoto typu bývá v obchodě často opuštěný...

Což by bylo dobře.

 

Je nějaká kniha, po které zatím jen toužíš?

Já už právě po ničem moc netoužím. Nebere mě rozšiřování majetku o další nemovitosti, starožitnosti nebo vzácné knihy, ale neodmítl bych třeba Salcburskou kuchařskou knihu, což je slavná a veliká kuchařka z osmnáctého století.

 

To máš tak silný vztah ke gastronomii?

Mám. Je to něco jako umění, jako hudba; člověk využívá podobné části mozku. Máš nějaké zdroje, které mícháš, barvíš, tady přidáváš, tam ubereš, takže jo, rád vařím.

 

A kdybych k tobě přišel na večeři, co bys připravil?

Pro jistotu něco tradičního, třeba svíčkovou – ale měl bych ambici, aby to byla nejlepší svíčková, kterou jsi v životě jedl.

 

 

Duše v obklíčení

Teď máš před sebou od června do konce roku desítky koncertů s Lucií. S jakými emocemi je vyhlížíš?

Po všech těch covidových lockdownech jsem jako ryba, která chce do vody. Brzy tam skočím, už se to blíží – což je dobrej pocit.

 

Ten tvůj letošní rok začal poněkud extrémně, na dva měsíce sis odjel odpočinout do léčebny. Je to dané i tím, že tě vleklý covidový marast rozhodil psychicky?

K tomu bych úvodem řekl asi tolik, že v rokenrolu není otázka, jestli ano, nebo ne, ale kdy.

 

Někoho cituješ?

Cituju kamaráda Ondru Čermáka, jinak primáře na interně ve Slaném, který tu větu prohlásil v souvislosti se mnou. Na spoustu rozevlátých umělců občas přijdou krize a je to vlastně normální.

 

Teď nerozumím – co je normální?

Normální je starat se o své zdraví a jednou začas, v případě nutnosti, zajet třeba do lázní.

 

V tvém případě o lázně nešlo...

Jasně. Po téměř pětapadesáti letech svého života jsem konečně poprvé zašel na generální diagnostiku, potažmo na generální opravu. Ondra Čermák a jeho kolegové ve Slaném mě celého prorentgenovali, nacétéčkovali, proscanovali, no a ukázalo se, že je třeba dát nějaké věci dohromady, tak jsem jel.

 

Čili na konci loňského roku ti vůbec nebylo dobře?

Správně. Asi máš pravdu, že i ten covid přitáhl určité druhy stresu, které se nashromáždily, a ukázalo se, že si potřebuju pořádně odpočinout a dostat pod kontrolu svoje vnitřní orgány.

 

O jaké druhy stresu šlo?

Jak říkám, jeden z nich vyvěral určitě z toho, že nás covid připravil o práci, na což jsem nebyl připraven. Pak je tu ještě pár dalších věcí, o kterých se nechci šířit, každopádně ocitl jsem se v obklíčení zhruba pěti kulometčíků, kteří do mě pálili stres ze svých automatických zbraní – a to byl právě okamžik, kdy jsem se musel sám sobě pověnovat.

 

Pořád tady naplno nezaznělo, že jsi nejspíš stres zaháněl pitím.

Zvolil jsem nevhodnou medikaci v nevhodném dávkování... Mohl bych to hodit jenom na covid, ale mezi námi, pro nás introverty covid nebyl zas tak špatnej – s rouškou na obličeji jsme měli klid. A kvůli dění na Ukrajině by se teď taky dalo dobře chlastat – každý večer si sednout ke zprávám a říkat: To je svině, ten Putin, nalej mi ještě... Každopádně v mém případě etanol přestal být kamarádem, přestal být i sluhou, náš vztah skončil, už mi to nemá co dát.

 

Jaké byly ty dva zimní měsíce v psychiatrické léčebně?

Zajímavé. Inspirativní. Vlastně fantastické... Amatérský psychiatr a psycholog kdesi ve mně si liboval – byl to takový Přelet přes kukaččí hnízdo s jinými kulisami i rekvizitami... Víš, já jsem jako dvacetiletej kluk upřímně snil o tom, že strávím nějakou kratší dobu ve vězení – aniž bych teda musel spáchat zločin – a že tam složím své bluesové album. Což se nikdy nepovedlo a vlastně už mě to ani neláká, protože mladická divokost přestala vítězit nad mými citlivými receptory. Dnes už se mi nechce chodit o půlnoci na starý hřbitov, kde bych se rozplynul v atmosféře, a neláká mě ani turistická výprava do Osvětimi – protože vím, že to není legrace... Ale v léčebně bylo hezky. Kdybych byl režisérem, opravdu tam před sebou mám naprosto autentické, neuvěřitelné figurky, a já sice režisérem nejsem, ale občas jsem si aspoň představoval, že se nacházím uvnitř filmu nebo divadelního představení, a bylo to skvělý – rozhodně ne nuda.

 

Cítil jsi, že ti ten pobyt pomáhá fyzicky i psychicky?

Už bych o tom tématu moc nemluvil, protože jsou to nesdělitelné zážitky – nebo aspoň já je neumím převést do slov. Určitě se něco stalo, změnilo, ale nevím, jak to popsat: představ si, že třeba prožiješ zvláštní orgasmus – nevíš proč ani s kým, ale stalo se to.

 

A tenhle symbolický orgasmus nastal kdy?

On to nebyl symbolický orgasmus, plácám nesmysly, nenacházím žádný lepší příměr. Neumím o tom prostě mluvit, ačkoli češtinu miluju.

 

Zeptám se úplně jednoduše – myslíš, že se v něčem výrazně liší Robert Kodym ze Silvestra od Roberta současného, z konce dubna?

Zdravotně určitě. Moje játra by mohla vyprávět.

 

A tímto tě přestávám trápit, ale když mluvíme o alkoholu, vzpomněl jsem si na Keitha Richardse, ke kterému mám poslední otázku.

O Keithovi cokoli a rád.

 

Nelituješ občas toho, že jsi mu roku 1995, kdy jste Stounům předskakovali, věnoval kytaru?

To nebyla jenom kytara, ale ta nejlepší kytara, kterou jsem v té době měl – a nelituju. Chystal jsem se na setkání, v noci nemohl spát a přemýšlel, o co všechno bych si řekl a jak bych členy Rolling Stones vysál. Společná fotka? Trsátko, boty, polibky? Cokoli... Ale nakonec jsem si řekl, že bych si připadal trapně a že to otočím – nebudu nic chtít, ale naopak dám svému největšímu idolovi svou nejlepší kytaru – Les Paul Custom Black Beauty ročník ’75, na níž byl navíc zezadu autogram Franka Zappy, který ho tam v Praze roku 1991, bezprostředně po svém posledním koncertním vystoupení, vyryl nožem. Což jsem Keithu Richardsovi vysvětloval, on jen řekl chudák Frankie, od té doby ji má ve své sbírce a myslím, že jsem ho potěšil. O což šlo.

 

Snad ji nějak registruje, protože Keith Richards má kytar stovky, možná tisíce...

Má jich víc než já a tak je to správně – protože Keith je celoplanetární, zatímco já jenom taková lokálka.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement