Robert Kodym: Chtěl bych spát na starých kořenech

Post Image

Robert Kodym: Chtěl bych spát na starých kořenech

Play icon
29 minut

foto Tomáš Třeštík

Robert Kodym dává jen minimum rozhovorů. Je introvertní, kolem sebe mívá zvláštní, tajuplnou hradbu. Nedávno navíc strávil dva měsíce v léčebně, takže jsem netušil, jak bude rozhovor probíhat, ale Robert překvapil – usmíval se, vyzařoval klid, s potěšením vzpomínal a občas žertoval, bylo nám dobře. Jen párkrát omluvně konstatoval, že i když miluje český jazyk, některé své pocity a zážitky zatím nedovede vtěsnat do slov.

Dlouho jsem o tobě přemýšlel, Roberte, a teď zkusím říct, za jakého člověka tě považuju.

No dobře, ale já se skládám z mnoha ingrediencí a pro lidi to obvykle nebývá čitelné. Zkus.

Určitě jsi celoživotní fanatik hudby; taky citlivý, romantický člověk. Ale pak mám třeba pocit, že sis nikdy nebyl úplně jistý tím, kam vlastně patříš.

To je zajímavý – řekneš příklad?

Klidně několik. Jsi rodák z Prahy, ale jako bys tam svou podstatou nepatřil, táhlo tě to z města. Ostatně, nakonec jsi skončil na venkovském zámku…

Přemýšlím, čím to je: asi tím, že lidstvo ve městech žije poměrně krátce, pominu-li ta velká starověká, kterých byla hrstka. Pro mě je trochu nepohodlné být někde obklopený davem a vnímat myšlenky milionu lidí najednou.

Alespoň jako klukovi ti město vyhovovalo?

Pubertální testosteron způsobuje fakt, že jsou kluci ve městech rádi – dospívání je druhem deviace. Teď bydlím na vesnici, ale za definitivní nebo ideální to stejně nepovažuju. Úplně nejlíp bych se cítil v chaloupce postavené kolem starého stromu, na jehož obnažených kořenech bych spal; nebo bych měl poustevnu přímo v dutém kmeni.

V jaké lokalitě?

To je jedno. Ale často se mi vybavuje fotka, na které sedí mystik Eduard Tomáš s manželkou na zápraží své chaty, obklopen přírodou. Nevím, kde to je, ale třeba tam.

Kousek za Prahou, u Jílového… O poustevně mluvíš proto, že jsi introvert?

To určitě jsem, ale extrovert občas taky – každopádně myslím, že stromy bývají moudřejší než lidé, a proto mě tak přitahují.

Máš nějaký svůj strom?

Vztah mám hlavně k těm hodně starým a nedávno jsem se v jižních Čechách seznámil s jedním dubem, kterému jsem dal jméno Stará láska. Jen nevím, jestli je to zajímavé pro vaše čtenáře.

Je. Čím si tě ten dub přitáhl?

Normálně – tím, že mluví. Takže si povídáme, navzájem se objímáme. Já pronikám do jeho struktur a on do mých.

Je pro tebe víc dub, nebo třeba sekvojovec obrovský?

Všechno je to úžasný.

A byl bys ochotný odletět jenom kvůli sekvojovci do Kalifornie?

Prakticky bych to spojil ještě s jinými věcmi, ale jo, s potěšením – ještě nikdy jsem v těch úžasných národních parcích nebyl.

Přitom s Lucií jste Ameriku procestovali…

Jo, ale to bývá taková rychloponorka. Podzim 2002: úžasný. Jenom to s turistikou nemělo nic společného – prostě kapela na americkém turné.

Tvoje podvědomí vyhrklo slovo ponorka – a já mám pocit, že jste tehdy opravdu mívali napjatější vztahy.

Kapela Lucie v klasickém čtyřčlenném obsazení, to byly vždycky takové více či méně kohoutí zápasy. Zvláštní mix chemičky a elektrárny – ale lidi to měli rádi a já jsem zase upřímně rád, že tady letos budeme už třicet sedm let.

Rozumím: historii počítáš od roku 1985, ačkoli David Koller přišel o dva roky později.

Když Lucie roku 1989 začala být známá, příliš jsme nemluvili o tom, že měla ještě o dva roky dřív jiného zpěváka a další členy. Chtěli jsme nejspíš vypadat, jako bychom zničehonic vyrostli na zelené louce.

Přečtěte si také

Tím prvním zpěvákem byl, připomeňme, Michal Penk.

Dohromady jsme se dali v září 1985 a první koncert měli začátkem roku následujícího.

Mohl bych znát nějakou píseň z té doby?

Pravděpodobně znáš přinejmenším tu, která se jmenuje Lucie, a tehdy ji perfektně zpíval právě Michal – já jenom vokály.

Když mluvíš o Penkovi, lesknou se ti oči.

Jo? Asi proto, že to je úžasnej, Bohem políbenej interpret i autor. Moc si ho vážím…

Podpořte Reportér sdílením článku