Novinářská fotografie: smrt anebo nová šance?

„Chtěl bych, aby moje fotografie byly něčím víc než jen holými fakty, chtěl bych, aby zachycovaly smysl dějů.“ To jsou slova legendárního fotožurnalisty Williama Eugena Smithe, jimiž Daniela Mrázková, zakladatelka soutěže Czech Press Photo, v předvečer zasedání poroty jubilejního 25. ročníku zahájila konferenci věnovanou současné krizi novinářské fotografie. 

„Má vůbec filozofie moderního fotožurnalismu, vyjádřená Smithem, v dnešním globalizovaném digitálním světě nějakou šanci?“ kladla řečnickou otázku a pokračovala: „Lze něco s tímto stavem dělat? Jaký bude další vývoj?“ Pro web magazínu Reportér odpovídali na tyto a podobné otázky dva zahraniční porotci letošního ročníku soutěže Czech Press Photo.

COLIN JACOBSON

Obrazový redaktor listů Sunday Times Magazine, Observer a Independent, zakladatel časopisu Reportage, člen poroty World Press Photo, profesor katedry žurnalistiky na Cardiff University.

Dochází v posledních letech k devalvaci fotožurnalismu?

Nevím, zda to nazvat devalvací, ale v každém případě jde o obrovskou proměnu. Rychlý vývoj digitálních technologií začal klást důraz spíš na rychlost než na kvalitu. 

Jak se to projevuje?

Klesající redakční rozpočty v kombinaci s propouštěním redakčních fotografů a obrazových redaktorů omezují schopnost novin a časopisů produkovat kvalitní žurnalistické práce. Zvlášť smutná je absence zkušených obrazových redaktorů. Pod vlivem obrovské nabídky levných fotografií z celého světa si vydavatelé myslí, že se bez jejich práce obejdou. Omyl! Zkušení editoři jsou schopni vést nejen fotografy, ale i redaktory a reportéry ke kreativnímu přístupu k vizuálnímu žurnalismu. 

Jak tento trend ovlivňují sociální sítě?

Hodně fotek z událostí, které není možné předvídat, jsou záznamy z mobilů přihlížejících svědků – mám na mysli teroristické útoky, železniční neštěstí, místa zločinů. Většina lidí může svými telefony úspěšně zachytit použitelné fotografie nebo videa, když se i nechtěně stanou svědky nějaké zajímavé události. 

Co to znamená pro profesionální média?

Jejich role by měla spočívat v tom, že tyto události nějakým podstatným způsobem komentují, kladou správné otázky, ukazují následky, prostě dávají je do souvislostí. Za největší změnu, přesněji chybu, proto považuji, že profesionální média rezignují na roli důležitého komentátora událostí. Dnes většina lidí vnímá svět podle zpravodajství na Twitteru a dalších sítích. 

Je to špatně?

Nemusí to být špatně. Já osobně v tom vidím i významnou příležitost: profesionální média – pokud k tomu najdou odvahu – mohou hrát roli interpretů světa, místo aby svět popisovala. Skuteční fotožurnalisté by tedy měli jásat, že jsou zbaveni povinnosti svět popisovat. Televize je dnes rychlejší a má lepší zdroje, prvotní informace přebíráme čím dál víc z online médií. Fotožurnalisté by tuto svobodu měli uvítat a využít k výpravám hluboko pod povrch událostí.

Jak tedy vidíte budoucnost fotožurnalismu?

Jsem přesvědčený, že technologický vývoj bude všechno dále zrychlovat a tím se ještě víc zkomplikuje možnost pracovat na promyšlenějších obrazových reportážích. Také je ale možné, že vzniklá situace začne vadit fotografům i jejich publiku natolik, že by mohlo dojít k nějakému prozření či dokonce zvratu. 

Měl byste jako člen mezinárodní poroty 25. ročníku soutěže Czech Press Photo nějaké poselství speciálně pro české a slovenské profesionální fotografy? 

Budu se zase opakovat... Rád bych je povzbudil, a to navzdory tomu, že jsou současnou situací rozčarováni. Myslím, že nejen univerzity, ale i střední a základní školy by měly mít přímo v osnovách výuku obrazového sdělování. Vždyť žijeme v nejvizuálnějším světě všech dob! A pokud fotografové cítí svoji práci jen jako zaměstnání a příležitost si vydělat peníze, měli by si najít jinou profesi. 

DAVID CAMPBELL

Programový ředitel nadace World Press Photo, odborný publicista se zaměřením na vizuální kulturu a multimediální žurnalistiku, hostující profesor v Austrálii, Velké Británii, USA a Číně.

V porotě Czech Press Photo trávíte už třetí den. Jaký z toho máte pocit?

Když máte devět porotců, máte devět názorů. V podstatě existují dvě možnosti jak se na soutěžní fotografie dívat. Jednak je tu názor, že snímky mají být jasné, symbolické a okamžitě pochopitelné. Druhý názor je, že by měly být významově vrstvené, sofistikovanější. Je zajímavé pozorovat, jak jsou porotci v tomto směru odlišní. V Czech Press Photo jde samozřejmě o fotožurnalismus a dokumentární fotografii. Snímky tedy musí být obsahově jasné, ale současně by měly obsahovat hlubší poselství. 

Co si myslíte o zaslaných snímcích?

Tak jako všude jinde, i v Česku a na Slovensku máte hodně talentované fotografy. Úkolem poroty je vybrat právě jejich práce. 

V jaké jste momentálně fázi? (rozhovor se odehrál třetí den práce poroty – pozn. red.) 

Budeme ještě diskutovat o Fotografii roku, což je vždycky hodně náročné, protože nejde jen o vynikající snímek, ale i o jakýsi symbol uplynulého roku. Stejný problém máme každoročně i při World Press Photo: už už to vypadá, že pro různost názorů nedospějeme ke kýženému cíli, ale nakonec to drama vždycky zvládneme. 

Digitální fotografie se objevila na scéně relativně nedávno. Co se od té doby změnilo?

Říká se, že jsme ve fázi komputační fotografie. Fotoaparáty už nezaznamenávají obrazy, jako je zaznamenávaly dříve na film. Dnes fotoaparát zaznamenává data přes senzor a vy potřebujete software, který převede data na obraz. To znamená, že hodně věcí může být pozměněných. Takže je třeba čím dál větší kontroly a verifikace. Těch změn je mnohem víc... Time Magazine už odmítá investovat tři tisíce dolarů do originální fotografie na titul, místo toho si koupí snímek z agentury za třicet dolarů. A zpravodajské agentury už nevysílají své fotografy přes půl zeměkoule, ale najímají si v jednotlivých zemích levné místní freelancery.  

Jak se daří těm, co pracují na volné noze?

Někteří prosperují. Neexistuje žádný recept na to, jak být úspěšným volným fotografem, ale musíte si na svoji práci najít peníze. V tradičních mediálních organizacích už příležitosti nejsou, ale existují příležitosti jinde.

Je podle vás dobře, když dnes hodně lidí věří tomu, že jsou taky fotografové?

Ale ano, protože kulturně je fotografie stále populárnější, což zároveň mění roli profesionálního fotografa. Ten musí vyprávět silný příběh, a nikoliv pouze mačkat spoušť, jinak nemá naději.

Jakou roli by tedy dnes měl profesionální fotožurnalismus hrát?

Každopádně jinou, než doposud. Každodenní zpravodajství je dnes záležitostí lidí se smartfounem v kapse. Profesionál by se tedy neměl honit za aktualitami, ale měl by se věnovat závažným tématům, o nichž je třeba přemýšlet, dělat rešerše. Výsledkem by měl být působivý vizuální příběh. Už není třeba, aby byl fotograf rychle například u nějaké katastrofy. Naopak by si měl udělat čas a věnovat se příčinám a následkům. Důležité je tvořit přemýšlivé a ověřitelné příběhy.